ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.55.2012:44
sp. zn. 4 Ads 55/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: J. T.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
Praha 2 (dříve: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín), v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 57 A 85/2011 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Magistrát města Zlína rozhodnutím ze dne 10. 5. 2011, č. j. 23512/2011/ZLI, podle §3
odst. 4, §44 odst. 1 a §66 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném
ke dni 1. 1. 2011 (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), odejmul žalobci příspěvek
na živobytí ode dne 1. 1. 2011.
Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 20. 6. 2011, č. j. KUZL 40028/2011,
podle §90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a uvedené prvoinstanční rozhodnutí
potvrdil.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání krajský úřad uvedl, že §3 odst. 4 zákona o pomoci
v hmotné nouzi dává správnímu orgánu možnost správního uvážení o tom, zda bude žadatele
s ohledem na jeho celkové sociální a majetkové poměry považovat za osobu v hmotné nouzi.
Žalobce ve správním řízení opakovaně uvedl, že ho rodiče podporují ve stravování i v peněžní
výpomoci tak, aby měl zajištěny veškeré své výdaje potřebné k žití, respektive k přežití s tím,
že až získá řádné zaměstnání, bude rodičům poskytnuté peněžní prostředky vracet. Z uvedeného
lze usuzovat na dobré celkové sociální a majetkové poměry žalobce, neboť je zřejmé, že výživa
a ostatní jeho základní potřeby jsou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zajištěny.
Navíc lze s ohledem na zákonnou vyživovací povinnost rodičů ke svým dětem takové zajištění
po žalobci spravedlivě žádat. Hrazení výživy a ostatních základních potřeb se má přitom
v souladu s §15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi primárně požadovat ze zdrojů osob
blízkých žadateli o dávku a finanční pomoc od státu lze poskytnout až po vyčerpání všech těchto
možných zdrojů zajištění.
K námitce žalobce, že zákon o pomoci v hmotné nouzi neukládá povinnost uvádět
jakýkoliv majetek, který není v jeho faktickém vlastnictví, krajský úřad uvedl, že zákon o pomoci
v hmotné nouzi nehovoří o faktickém ani o jiném vlastnictví. Pokud je žalobce zapsán v registru
motorových vozidel jako vlastník motorového vozidla, měl tuto skutečnost uvést v Prohlášení
o celkových sociálních a majetkových poměrech.
Námitku žalobce, že vozidla, která na něj byla evidována v průběhu pobírání dávek
pomoci v hmotné nouzi, nebyla jeho osobním majetkem, nýbrž se jednalo vždy o majetek rodičů
a nemohl si tak zvýšit příjem o peněžní částku z jejich prodeje, označil krajský úřad za irelevantní,
neboť žalobce byl v průběhu pobírání příspěvku na živobytí zapsán jako vlastník několika
motorových vozidel a byl tedy oprávněn s nimi rovněž disponovat.
Dále krajský úřad uvedl, že podle §15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi mohlo
být přihlédnuto k tomu, že žalobce bydlí v bytě, který je ve vlastnictví jeho rodičů, a požadováno
využívání tohoto bytu ke zvýšení příjmu žalobce.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání mj. ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi
na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem
žalovaného Krajského úřadu Zlínského kraje [srov. §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého žalovaným je správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla]. Již Krajský soud v Brně
v žalobním řízení i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti proto nadále jako
se žalovaným jednaly namísto Krajského úřadu Zlínského kraje s Ministerstvem práce
a sociálních věcí.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012, č. j. 57 A 85/2011 - 26, bylo
rozhodnutí krajského úřadu zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že provádění důkazů je úkolem správního
orgánu, který je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si pořídit vlastní
podklady pro rozhodnutí. Podle §68 odst. 1 správního řádu byl správní orgán povinen uvést
do odůvodnění rozhodnutí všechny skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí. Správní
orgán se musí nejen vypořádat s provedeným dokazováním, nýbrž musí též přezkoumatelným
způsobem odůvodnit, jakými úvahami byl veden při aplikaci správního uvážení, při dokazování
i při výkladu právních pojmů. Odůvodnění musí být individuální, konkretizované pro danou věc,
vyčerpávající a přesvědčivé. Nedostatečné a proto nepřezkoumatelné odůvodnění je vadou
rozhodnutí, k níž správní orgán rozhodující o opravném prostředku i soud přihlížejí z úřední
povinnosti.
V dané věci však podle soudu obsahovalo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
nedostatečné a kusé odůvodnění a nebylo koncipováno podle výše zmíněných aspektů. Navíc
jsou zde dány rozpory a neúplnosti, které brání potřebnému zjištění skutečného stavu věci. Soudu
přitom nepřísluší nahrazovat správní orgán, provádět vlastní dokazování a činit z něho závěry.
Z provedených důkazů totiž podle soudu vyplynul nesoulad ve výpovědi žalobce a jeho
rodičů o frekvenci a výdajích ohledně stravování. Rovněž nebyla přesně vymezena finanční
výpomoc rodičů žalobci, neboť ta byla specifikována jen neurčitě. Ani zjištění majetkových
poměrů žalobce nebylo dostatečně průkazné a neodpovídalo §15 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. V průběhu pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi bylo totiž sice na žalobce
registrováno celkem šest motorových vozidel, avšak jeho rodiče uvedli, že na zakoupení staršího
osobního automobilu tov. zn. Renault, který žalobce v současnosti užívá, použili vlastní peněžní
prostředky a tudíž je v jejich vlastnictví.
Dále podle soudu správní orgán prvního stupně nedostatečně zdůvodnil, proč pokládá
tvrzení žalobce o jeho majetkových poměrech za nevěrohodná. Stejně tak je nepřesvědčivý závěr
správního orgánu prvního stupně, že žalobcovy měsíční příjmy byly v době pobírání příspěvku
na živobytí vždy podstatně menší než jeho výdaje a že je neuspokojivé vysvětlení žalobce, podle
něhož tento rozdíl hradí jeho rodiče. Tyto závěry totiž podle krajského soudu nelze stavět
na hypotetických úvahách.
Ze všech uvedených důvodů soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
V ní stěžovatel namítl, že otázka posouzení žadatele o dávku hmotné nouze jako osoby
nacházející se v hmotné nouzi ve smyslu §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi se řadí
mezi nesložitější problematiku v oblasti sociálních dávek, většinou doprovázenou skutkovou
složitostí posouzení poměrů žadatele. Správní orgán je přitom při zjišťování skutkového stavu
věci nucen vycházet z údajů poskytnutých žadatelem. V tomto směru lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 130/2010 podle něhož musí být rozhodné skutečnosti
řádně osvědčeny a nepostačí tvrzení žadatele o sociální dávku, přičemž k prokázání tvrzení
žadatele není z úřední povinnosti povolán správní orgán. Je proto výlučně na žadateli,
aby správnímu orgánu předložil kompletní dokumentaci včetně důkazních materiálů. V souzené
věci navíc správní orgán prvního stupně využil všechny zákonné možnosti, aby posoudil žádost
podle veškerých relevantních skutečností. Stěžovatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 Ads 130/2009, podle něhož zákon neukládá správním orgánům
povinnost, aby si samy obstarávaly potřebné údaje o účastnících s plnou odpovědností
za výsledek řízení. Žadatelé o sociální dávku mají totiž povinnost tvrzení i povinnost důkazní
a je proto plně na nich, zda osvědčí rozhodné skutečnosti.
Dále stěžovatel namítl, že rodiče žalobce jsou sice vlastníky předmětných motorových
vozidel, avšak tato vozidla jsou využívána výhradně k potřebám žalobce. V důsledku toho
dochází na straně žalobce k přímému majetkovému obohacení, jež mělo být zohledněno
při posouzení jeho majetkových poměrů. Správní orgány řádně a úplně objasnily, že žalobce
je výlučným faktickým provozovatelem uvedených motorových vozidel, přičemž toto zjištění
náležitě zformulovaly ve svých rozhodnutích. V této souvislosti je možné poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 101/2009, podle něhož je nutné klást důraz
na skutečné potřeby žadatele o sociální dávku, přičemž tato dávka může být poskytnuta pouze
ve výši odpovídající skutečným potřebám žadatele.
Stěžovatel rovněž namítl, že skutečnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně svědčí o dobré sociální a majetkové situaci žalobce, která podle §3 odst. 4
zákona o pomoci v hmotné nouzi neodůvodňuje jeho uznání za osobu v hmotné nouzi. Navíc
soud žalobou napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění posoudil přísně a nad rámec žalobních
bodů.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012, č. j. 57 A 85/2011 - 26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření kasační stížnosti namítl, že kasační stížnost byla podána opožděně.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012, č. j. 57 A 85/2011 - 26, totiž nabyl právní
moci dne 22. 2. 2012, přičemž Nejvyšší správní soud obdržel kasační stížnost podle svého sdělení
až dne 19. 3. 2012.
Dále žalobce uvedl, že ve věci vedené pod sp. zn. 3 Ads 130/2010 žadatel nepředložil
potřebné doklady k žádosti o přiznání příspěvku na živobytí. Tuto věc však nelze vztáhnout
na posuzovaný případ, neboť žalobce vždy řádně doložil a osvědčil všechny rozhodné
skutečnosti, jak vyplývá z příslušného spisového materiálu. Ve věci sp. zn. 4 Ads 130/2009
pak byla žadatelka povinna vrátit přeplatek na sociálním příplatku, neboť do tiskopisů neuvedla
příjem ze závislé činnosti. Sociální příspěvek jí nenáležel, resp. jí náležel v nižší částce, neboť
měla příjem, který zatajila a neuvedla do příslušných tiskopisů. V posuzované věci však žalobce
v rozhodné době žádný příjem neměl a nebyl ani vlastníkem movitých věcí, jejichž prodejem
by si mohl zvýšit příjem. Rovněž rodiče žalobce několikrát potvrdili, že žalobce není vlastníkem
žádných movitých věcí. Ve věci vedené pod sp. zn. 6 Ads 101/2009 se žadatelka domáhala
vyplácení sociálního příspěvku ve výši životního minima a tento případ nelze vztáhnout
na souzenou věc. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost pro opožděnost odmítl, nebo pro nedůvodnost zamítl.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou žalobce týkající se opožděnosti
kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas. Podle §106
odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována,
byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. V souzené věci
byl kasační stížností napadený rozsudek doručen žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí
dne 22. 2. 2012. Kasační stížnost byla podána dne 7. 3. 2012, tedy v poslední den zákonné lhůty,
do datové schránky Krajského soudu v Brně. Lhůta pro podání kasační stížnosti tedy byla
zachována. Datum 19. 3. 2012, jež bylo uvedeno v informaci o probíhajícím řízení zaslané žalobci
ze strany Nejvyššího správního soudu, představuje toliko den, kdy byla kasační stížnost spolu
se soudním spisem Krajského soudu v Brně předložena Nejvyššímu správnímu soudu. Kasační
stížnost tedy byla podána včas a je možné přistoupit k jejímu věcnému posouzení.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem
v kasační stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
V posuzované věci byl žalobci odejmut příspěvek na živobytí, který je podle §4 odst. 1
písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jednou z dávek v systému pomoci v hmotné nouzi.
Tato sociální dávka představuje provedení ústavně zaručeného práva každého, kdo je v hmotné
nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
Uvedeného základního práva zaručeného v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí
(čl. 41 odst. 1 Listiny).
Formulace základního práva zakotveného v čl. 30 odst. 2 Listiny, které není omezeno
jen na občany České republiky, zdůrazňuje jeho subsidiární charakter. Především pomoc
nezbytná pro zajištění základních životních podmínek je určena těm, kdo nejsou zabezpečeni
na základě práva na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), na základě práva na hmotné
zajištění v přiměřeném rozsahu občana, který bez své viny nemůže získávat prostředky
pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny) ani na základě práva občana na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele (čl. 30 odst. 1 Listiny).
Tento záměr byl ostatně deklarován i v důvodové zprávě k Listině (http://www.psp.cz, digitální
repozitář, tisk 330, VI. volební období Federálního shromáždění ČSFR). Dále právo na plnění
ze strany státu, které spočívá v pomoci nezbytné k zajištění základních životních podmínek,
má subsidiární povahu v tom, že nenáleží každému, nýbrž jen osobě nacházející se v hmotné
nouzi.
Tento princip poměrně důsledně provádí zákon o pomoci v hmotné nouzi a zákon
č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném ke dni 1. 1. 2011 (dále
jen „zákon o životním a existenčním minimu“).
Osoba se totiž podle §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nachází
v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných
osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§24),
přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu
nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních
podmínek je tak vážně ohroženo. Taková osoba má podle §21 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi nárok na příspěvek na živobytí, jestliže její příjem a příjem společně
posuzovaných osob (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Výše příspěvku
na živobytí činí, není-li dále stanoveno jinak, za kalendářní měsíc rozdíl mezi částkou živobytí
osoby a příjmem osoby, není-li osoba společně posuzována s jinými osobami, nebo částkou
živobytí společně posuzovaných osob a příjmem společně posuzovaných osob (§23 zákona
o pomoci v hmotné nouzi). Částka živobytí se pak odvíjí od existenčního či životního minima,
jak vyplývá z §24 a násl. zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Životní minimum představuje minimální hranici peněžních příjmů osoby k zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb a částka životního minima jednotlivce činí měsíčně
3126 Kč (§1 odst. 1 a §2 zákona o životním a existenčním minimu). Existenčním minimem
je pak minimální hranice peněžních příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití a částka existenčního
minima osoby činí měsíčně 2020 Kč (§1 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona o životním a existenčním
minimu).
Příspěvek na živobytí má tedy sociálně slabým osobám garantovat, že jim po zaplacení
nákladů na bydlení zůstane konečný příjem alespoň ve výši životního, případně existenčního
minima, a že tak dojde k realizaci práva na takovou pomoc, která je nezbytná k zajištění jejich
základních životních podmínek. Tento záměr je ostatně deklarován v důvodové zprávě k zákonu
o pomoci v hmotné nouzi (http://www.psp.cz, digitální repozitář, tisk 1063/0, IV. volební
období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky).
S ohledem na subsidiární charakter tohoto základního práva zakotveného v čl. 30 odst. 2
Listiny je však nutné vyloučit z hmotné nouze takové osoby, jejichž příjmy sice nedosahují částky
živobytí, avšak žijí v takových sociálních a majetkových poměrech, že je nelogické a nespravedlivé
poskytovat jim příspěvek na živobytí z daní ostatních osob. Takové osoby totiž ve skutečnosti
nejsou v hmotné nouzi a nepotřebují od státu pomoc nezbytnou pro zajištění jejich základních
životních podmínek.
Proto podle §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné
nouzi v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové
sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů
na bydlení zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb a toto
zajištění lze na ní spravedlivě žádat.
Celkovými sociálními poměry se rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze,
do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán
pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují
zpravidla osoby blízké (§15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
Celkovými majetkovými poměry se pak rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku
vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení
příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě,
pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první,
je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud
jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká
nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání
dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního
právního předpisu zjišťována (§15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
Vzhledem k subsidiární povaze základního práva zakotveného v čl. 30 odst. 2 Listiny
musí být dále jednou ze základních podmínek pro uznání za osobu v hmotné nouzi i skutečnost,
že si posuzovaná osoba, popřípadě osoby s ní společně posuzované, nemohou zvýšit příjem
vlastním přičiněním. Zvýšením příjmu vlastním přičiněním se rozumí zvýšení příjmu vlastní prací,
řádným uplatněním nároků a pohledávek nebo prodejem či jiným využitím majetku a vyžaduje
se za podmínek stanovených v §11 až 14 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Osoba, která
prokazatelně neprojevuje dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním, se přitom podle
§3 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi nepovažuje za osobu v hmotné nouzi.
V projednávané věci však nebylo doposud spolehlivě prokázáno, že u žalobce, jehož
zjištěné příjmy nedosahovaly částky živobytí, byly v rozhodné době takové celkové sociální
a majetkové poměry, které mohly i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit
dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb.
Odvolací správní orgán tento závěr učinil na základě tvrzení žalobce o tom, že mu rodiče
poskytují stravu a peněžní výpomoc tak, aby měl zajištěny veškeré své výdaje potřebné k žití,
respektive k přežití s tím, že jakmile získá řádné zaměstnání, bude rodičům poskytnuté peněžní
prostředky vracet.
Uvedenému tvrzení žalobce však předcházelo rozhodnutí Magistrátu města Zlína ze dne
26. 1. 2011, č. j. 4003/2011/ZLI, jímž mu byl odejmut příspěvek na živobytí ode dne 1. 1. 2011.
Rozhodnutí o odnětí této dávky pomoci v hmotné nouzi posléze Krajský úřad Zlínského kraje
rozhodnutím ze dne 30. 3. 2011, č. j. KUZL 13423/2011, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
prvního stupně v dalším řízení za účelem doplnění dokazování, v jehož rámci měl být žalobce
vyzván k prokázání rozhodných skutečností. K této výzvě zaslal žalobce správnímu orgánu
prvního stupně podání ze dne 19. 4. 2011, v němž je obsaženo i zmíněné tvrzení o poskytování
jídla a finanční výpomoci rodiči. Toto plnění ze strany rodičů však žalobce odůvodnil tím,
že je na jejich pomoc odkázán, neboť po zastavení výplaty příspěvku na živobytí se dostal
pod hranici bídy. Žalobcem potvrzená pomoc poskytovaná mu jeho rodiči po odejmutí
příspěvku na živobytí tedy nepředstavuje důkaz způsobilý doložit, že rodiče mu pravidelně
poskytovaly stravu a peněžní výpomoc i v rozhodné době přede dnem 1. 1. 2011, kdy žalobce
tuto dávku pobíral a k zajištění alespoň základních životních podmínek tak nepotřeboval pomoc
od jiné osoby.
Dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb žalobce jeho rodiči
před odejmutím příspěvku na živobytí nebylo spolehlivě prokázáno ani dalšími důkazy
provedenými ve správním řízení. Ohledně frekvence poskytování stravy a peněžní výpomoci
na úhradu dalších nezbytných výdajů žalobce ze strany jeho rodičů se totiž ve výpovědích žalobce
a jeho otce vyskytují závažné rozpory.
Při sociálním šetření ze dne 24. 9. 2010 žalobce uvedl, že na byt a další potřeby přispívají
jeho rodiče. V protokole o ústním jednání ze dne 13. 12. 2010 dokonce otec žalobce přímo
zmínil, že svého syna živí, že ten se stravuje v domácnosti rodičů a že mu občas koupí benzín
do zapůjčeného automobilu.
Naproti tomu však po zahájení správního řízení o odejmutí příspěvku na živobytí otec
žalobce zaslal prvoinstančnímu správnímu orgánu podání ze dne 19. 1. 2011, v němž uvedl,
že zaznamenaný obsah jeho výpovědi ze dne 13. 12. 2010 neodpovídá skutečnostem, které
sděloval pracovnici správního orgánu, ačkoliv protokol následně podepsal. Při tomto úkonu totiž
jednoznačně uváděl, že svému synovi poskytují jednou až dvakrát týdně oběd, ale jinak se u nich
neživí. Pracovnici správního orgánu tedy v žádném případě neřekl, že syna živí a stravují v jejich
domácnosti. To by totiž znamenalo, že se u nich stravuje celodenně, což není pravdou.
Syn se totiž živí sám, jak se stravuje je jeho věc a oni se o to nestarají. Rovněž není pravdou,
že svému synovi zajišťují náklady na provoz automobilu. Ve skutečnosti mu občas koupí benzín
do automobilu, což je položka dosahují výše přibližně 100 Kč měsíčně. Všechna uvedená tvrzení
zopakoval otec žalobce i v čestném prohlášení, které tvoří součást jeho podání ze dne 19. 1. 2011.
Také žalobce v podání ze dne 19. 1. 2011 uvedl, že mu rodiče jen občas poskytnou nějaké
potraviny, a to jednou až dvakrát týdně oběd v L. Jinak se u rodičů žádným způsobem nestravuje
a ti mu pouze občasně zakoupí benzín do auta v hodnotě přibližně 100 Kč měsíčně.
Dále z obsahu správního spisu vyplývá, že se žalobce narodil dne 16. 4. 1979, v době
přiznání příspěvku na živobytí rozhodnutím Magistrátu města Zlína ze dne 7. 1. 2009,
č. j. 434/2009/ZLI, tak dosáhl téměř věku třiceti let, má středoškolské vzdělání a naposledy
byl zaměstnán v době od 1. 11. 2004 do 29. 4. 2008. Je tedy nepochybné, že dávno
před přiznáním příspěvku na živobytí žalobci vyživovací povinnost rodičů k němu zanikla, neboť
vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá podle §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině,
ve znění pozdějších předpisů, jen do doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Rodiče tedy
neměli zákonnou povinnost dostatečně zajistit žalobci výživu a ostatní základní osobní potřeby
po dobu, po kterou jeho zjištěné příjmy nedosahovaly částky živobytí.
V posuzované věci tedy nebylo jednoznačně doloženo, že rodiče pravidelně poskytovali
žalobci v rozhodné době stravu a peněžní výpomoc na zajištění jeho dalších nezbytných potřeb,
přičemž k takovému plnění vůči žalobci nebyli ze zákona povinni. Proto v tomto směru prozatím
nelze při posuzování celkových sociálních poměrů přihlížet podle §15 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi k využívání jiného než vlastního majetku žalobce od osob blízkých.
K takovému využívání majetku přihlédl Magistrát města Zlína v rozhodnutí o přiznání
příspěvku na živobytí ze dne 7. 1. 2009, č. j. 434/2009/ZLI, když při stanovení výše této dávky
nezohlednil nájemné ve výši 2000 Kč měsíčně, které je žalobce povinen platit svým rodičům
na základě nájemní smlouvy. Žalobce totiž bydlel v rozhodné době v bytě, který je v osobním
vlastnictví rodičů, přičemž ti se přestěhovali do rodinného domu v L.
Nicméně i když je tento byt 3+1 podle zjištění učiněného při sociálním šetření ze dne
6. 1. 2009 nadměrný a velmi slušně zařízený, tak jeho užívání nemůže žalobci zaručit dostatečné
zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb. Tento prostorný byt sice mohl
být využit ke zvýšení příjmu žalobce formou jeho podnájmu jiné osobě, což bylo myslitelné
za situace, kdy žalobce je svobodný, bezdětný a v bytě bydlí sám. Nicméně k podnájmu bytu
by podle §719 odst. 1 občanského zákoníku potřeboval písemný souhlas svých rodičů jako
pronajímatelů. Ti však nebyli povinni takový způsob využívání svého majetku umožnit, a pokud
tak neučinili, nelze v nevyužívání bytu za účelem zvýšení příjmu žalobce přihlížet při posuzování
jeho celkových sociálních poměrů.
Nelze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího orgánu, podle něhož lze v tomto směru
aplikovat §3 odst. 4 a §15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a na základě těchto
ustanovení dospět k závěru, že žalobce nebyl osobou v hmotné nouzi.
Stejný závěr učinil správní orgán prvního stupně na základě zjištění, že měsíční příjmy
žalobce činily v době pobírání příspěvku na živobytí v průměru 5680 Kč a byly tak vždy
podstatně nižší než jeho výdaje, které dosahovaly průměrné výše více než 7000 Kč měsíčně. Tato
skutečnost však nebyla způsobilá doložit, že výživa a ostatní základní osobní potřeby žalobce byly
dostatečně zajištěny jeho rodiči či jinými blízkými osobami nebo že s ohledem na celkové
majetkové poměry žalobce ho nebylo možné považovat za osobu v hmotné nouzi. Zjištěný rozdíl
mezi výdaji a příjmy za dobu pobírání příspěvku na živobytí totiž mohl žalobce kupříkladu pokrýt
z úspor získaných v předchozím období. Každopádně pokud ve správním řízení nebylo
spolehlivě prokázáno, že žalobce v rozhodné době získal i jiné než jím uvedené příjmy, nebylo
vůbec myslitelné učinit nezpochybnitelný závěr, podle něhož se dosavadní příjemce příspěvku
na živobytí může bez této dávky obejít.
Dále odvolací orgán učinil závěr o možnosti zvýšení příjmu žalobce vlastním přičiněním
spočívajícím v prodeji osobních vozidel, která na něho byla evidována.
Lustrací v registru silničních vozidel totiž bylo zjištěno, že na žalobce je ode dne
13. 7. 2010 doposud registrováno motorové vozidlo RENAULT MEGANE 1.9 DCI. Dále
po přiznání příspěvku na živobytí byla na žalobce registrována tato motorová vozidla:
RENAULT LAGUNA 2.0 (22. 9. 2005 - 30. 3. 2010), RENAULT MEGANE 1.9 D Scenic
(9. 3. 2009 - 2. 7. 2009), APRILIA LEONARDO 150 (9. 6. 2009 - 3. 7. 2009), FORD FOCUS
1.8 D (8. 2. 2010 - 19. 2. 2010) a VW POLO 1.9 D (10. 5. 2010 - 10. 5. 2010).
K tomu žalobce do protokolu o ústním jednání ze dne 4. 5. 2011 uvedl, že tato vozidla
byla majetkem jeho rodičů, kteří jejich nákup financovali a svěřili mu je do užívání.
Vozidla byla na něho evidována kupříkladu kvůli vyřizování případných dopravních přestupků.
Také vozidlo RENAULT MEGANE 1.9 DCI je majetkem jeho rodičů a on je pouze jeho
provozovatelem. Uvedené tvrzení žalobce koresponduje i s obsahem podání ze dne 19. 4. 2011,
ve kterém jeho rodiče uvedli, že syn užívá starší osobní automobil Renault, na jehož zakoupení
použili vlastní prostředky a který je tak v jejich vlastnictví.
Možnost zvýšení příjmu žalobce prodejem uvedených motorových vozidel však mohla
být podle §11 a násl. zákona o pomoci v hmotné nouzi zjišťována jen v případě, že by žalobce
byl jejich vlastníkem. Pokud by totiž majiteli zmíněných vozidel byli jeho rodiče, neměli
by žádnou povinnost je prodat a z výtěžku prodeje umožnit zvýšení příjmů žalobce. Proto
se měly orgány pomoci v hmotné nouzi zabývat otázkou vlastnictví osobních automobilů, které
byly na žalobce registrovány v době, kdy pobíral příspěvek na živobytí. V tomto směru totiž
nestačilo vycházet z výpisů z registru silničních vozidel, které jsou založeny ve správním spise,
neboť v nich je žalobce uveden jen jako provozovatel těchto vozidel.
Z tohoto důvodu si měly orgány pomoci v hmotné nouzi opatřit podrobnější informace
z registru silničních vozidel. V tomto registru jsou totiž podle §4 odst. 4 písm. a), b) zákona
č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění
zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“),
obsaženy také údaje o vlastníkovi silničního vozidla i o jeho provozovateli, není-li současně
vlastníkem. Podle §6 odst. 5 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb. se přitom k přihlášce motorového
vozidla k registraci připojuje i souhlas vlastníka k registrování silničního motorového vozidla
na jiného provozovatele. K žádosti o zápis změn údajů zapsaných do registru silničních
motorových vozidel se podle §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb. přikládají taktéž
doklady osvědčující změnu zapsaných údajů, tedy i smlouvy, na základě nichž nabyl silniční
motorová vozidla nový vlastník.
Správní orgány si tedy mohly v registru silničních motorových vozidel ověřit,
zda byl žalobce nejen provozovatelem, nýbrž i vlastníkem uvedených motorových vozidel.
V případě, že majiteli vozidel se stali jeho rodiče, bylo možné dohledat, jestli udělili souhlas
k jejich registraci na žalobce jako provozovatele. Dále bylo možné z registru silničních
motorových vozidel zjistit, zda kupní smlouvy, na základě nichž došlo k převodu vlastnictví
příslušných vozidel, uzavíral žalobce nebo jeho rodiče, a zda se tak žalobce stal majitelem
movitých věcí, jejichž prodejem si mohl zvýšit své příjmy. V případě pochybností o vlastnictví
předmětných motorových vozidel bylo možné provést výslechy žalobce, jeho rodičů nebo
prodávajících.
Uvedeným způsobem však správní orgány nepostupovaly, v důsledku čehož spolehlivě
neprokázaly, že žalobce v rozhodné době prokazatelně neprojevoval dostatečnou snahu zvýšit
si příjem vlastním přičiněním a tudíž že ho podle §3 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné
nouzi nelze považovat za osobu v hmotné nouzi.
Oba správní orgány ve svých rozhodnutích v dostatečné míře objasnily, z jakých důvodů
nepovažují žalobce za osobu v hmotné nouzi, takže nelze souhlasit se závěrem krajského soudu,
že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Nicméně s ohledem
na shora uvedené skutečnosti nelze za takové důvody považovat možnost využívání bytu
ve vlastnictví rodičů žalobce ke zvýšení příjmů žalobce ani to, že v době pobírání příspěvku
na živobytí žalobcovy výdaje přesahovaly jeho zjištěné příjmy. Dále nebylo dostatečně doloženo,
že rodiče poskytovali žalobci pravidelně stravu a peněžní výpomoc na úhradu jeho dalších
nezbytných výdajů, ani to, že by žalobce byl postupně vlastníkem několika motorových vozidel,
z jejichž prodeje si měl možnost zvýšit své příjmy. V tomto směru tedy nebyla náležitě zjištěna
existence důvodů, pro které by bylo možné hledět na žalobce jako na osobu, která není v hmotné
nouzi a nepotřebuje tak dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.
V řízení podle zákona o pomoci v hmotné nouzi se přitom podle jeho §66 postupuje
podle správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Proto v projednávané věci se správní
orgány obou stupňů musely řídit §3 a §50 odst. 3 správního řádu a zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, přičemž byly povinny zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch žalobce. Takto vyjádřená zásada materiální pravdy přitom nemohla
být modifikována povinnostmi žalobce poskytnout správním orgánům potřebnou součinnost
při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí a označit důkazy na podporu svých tvrzení, které
jsou stanoveny v §50 odst. 2 a §52 správního řádu, jak se uvádí v kasační stížnosti. V dané věci
totiž bylo zahájeno řízení z moci úřední, v němž se zcela jednoznačně vyžaduje důkazní aktivita
správního orgánu. Navíc žalobce ve správním řízení svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní
splnil, neboť svá tvrzení o toliko příležitostném poskytování stravy a peněžní výpomoci ze strany
svých rodičů a o jejich vlastnictví předmětných motorových vozidel doložil písemnými podáními
rodičů.
Za této situace měly správní orgány obou stupňů povinnost provést podrobné výslechy
žalobce a jeho rodičů či jiné důkazy způsobilé prokázat, že rodiče poskytovali žalobci v rozhodné
době dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a že tak žalobce nebyl
podle §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi osobou, která by se nacházela ve stavu
hmotné nouze. Dále si měly oba správní orgány opatřit shora uvedené údaje z registru silničních
motorových vozidel, jimiž mohly prokázat, že žalobce byl v době pobírání příspěvku na živobytí
vlastníkem několika motorových vozidel, jejichž prodejem si mohl zvýšit své příjmy, a tudíž
že ho podle §3 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze považovat za osobu
v hmotné nouzi.
Správní orgány však mohly využít ještě jeden poznatek učiněný před zahájením řízení
o odnětí příspěvku na živobytí. Ve dnech 11. 3., 22. 4., 8. 6., 7. 9. a 16. 9. 2010 bylo totiž
u žalobce provedeno sociální šetření v bytě rodičů, který užíval, přičemž tam nebyl nikdy
zastižen. Při sociálním šetření ze dne 7. 9. 2010 nicméně sousedka uvedla, že žalobce údajně
pracuje někde v autobazaru. Při dalším sociálním šetření ze dne 24. 9. 2010 pak žalobce uvedl,
že se doma moc nezdržuje, jezdí do Vsetína za kamarádem, který má autobazar, avšak u něho
nepracuje. Ve správním řízení tedy mohlo být i za součinnosti s jinými státními orgány eventuálně
zjištěno, že žalobce pracuje a získává tak příjmy, a to případně i ve formě nepeněžitého plnění
spočívajícího v poskytování starších vozů, které byly na něho registrovány v průběhu pobírání
příspěvku na živobytí. Takto zjištěné dodatečné příjmy by mohly vést k případnému závěru,
že celkové příjmy žalobce po odečtení přiměřených nákladů na bydlení přesahují částku živobytí
a že tak žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro další pobírání příspěvku na živobytí.
V těchto směrech však nebylo dokazování vedeno, takže skutkový stav, který vzaly
oba správní orgány za základ svých rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění (§76
odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Takto doplněné dokazování přitom nelze provádět ve správním
soudnictví, neboť by tím byla nahrazena činnost správních orgánů. Teprve po provedení tohoto
dokazování bude možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda se v dané věci změnily skutečnosti
rozhodné pro nárok na příspěvek na živobytí tak, že nárok na tuto dávku zanikl, a že tak byly
splněna podmínka pro její odnětí uvedená v §44 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
V dalším řízení by mělo být důkladné dokazování ve shora naznačeném směru vedeno i z toho
důvodu, že dosavadní zjištění obsahují určité indicie, které vzbuzují důvodné podezření
o zneužívání systému pomoci v hmotné nouzi žalobcem.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že krajský soud nepochybil, když rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil pro vady řízení a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Kasační stížnost tedy není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle §110 odst. 1 věty druhé zamítl. Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť
stěžovatel v něm neměl úspěch a navíc mu takové právo ve věcech pomoci v hmotné nouzi
nenáleží a žalobci, který měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, v něm žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu