ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.6.2012:57
sp. zn. 4 Ads 6/2012 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., zast.
Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem náměstí Míru 9, Šumperk, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, zast. JUDr.
Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, (dříve Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc), o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2011, č. j. 38 Cad 1/2006 - 268,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce Mgr. Františku Drlíkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 960 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení
žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2006, č. j. KUOK/37900/05/OSV-DS/7025/SD-256,
Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh ze dne 1. 12. 2005, č. j. Soc/552/7695/2005/Dv, kterým
žalobci nebyla přiznána dávka sociální péče. V odůvodnění krajský úřad po obsáhlé rekapitulaci
průběhu řízení a skutkových zjištění uvedl, že žalobce nelze v souladu s §1 odst. 1 zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2006, považovat za sociálně
potřebného, neboť si odmítá zvýšit příjem vlastním přičiněním uplatněním nároku na dávky
důchodového pojištění (nepožádal o plný invalidní důchod, ani o uvolnění výplaty částečného
invalidního důchodu, která mu byla zastavena, protože se nepodrobil lékařskému vyšetření).
Žalobce odmítá se správním orgánem spolupracovat (neosvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku sociální péče), proto není možné posoudit jeho sociální potřebnost. K námitce žalobce,
že rozhodnutí je provedeno vyloučenými pracovníky městského úřadu, krajský úřad podotkl,
že spisová dokumentace neobsahuje žádné podání, kterým by žalobce správnímu orgánu
oznamoval skutečnosti nasvědčující vyloučení jakéhokoliv pracovníka, ani rozhodnutí o tom,
že by jakýkoli pracovník městského úřadu byl z tohoto řízení vyloučen. Krajský úřad konstatoval,
že není povinen ustanovit účastníku řízení advokáta, ani zasílat spis Krajskému soudu v Ostravě
se žádostí žalobce o ustanovení advokáta. Krajský úřad připomněl, že řízení bylo zahájeno
podáním žádosti dne 2. 11. 2005 a nebylo pravomocně skončeno před účinností zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, proto odvolací orgán postupuje podle
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád z roku 1967“). Krajský úřad rovněž poznamenal, že neobdržel žalobcem zmíněné
usnesení, kterým by byli pracovníci krajského úřadu vyloučeni z projednávání a rozhodování
ve věcech odvolání žalobce proti rozhodnutím městského úřadu. Krajský úřad po přezkoumání
napadeného rozhodnutí zjistil, že prvoinstanční orgán poté, co dal žalobci možnost vyjádřit
se k podkladům pro rozhodnutí, doplnil ještě další podklady. Tuto vadu řízení odvolací orgán
napravil, když žalobci v rámci odvolacího řízení poskytl možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí ke všem jeho podkladům. Jelikož krajský úřad neshledal důvody pro změnu nebo
zrušení napadeného rozhodnutí, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že je ve stavu hmotné nouze a krajský
úřad mu odmítl poskytnout hmotné zabezpečení, čímž porušil jeho právo zaručené v čl. 30
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poznamenal, že na krajském soudu je ve stejné věci
nevyřízeno na 160 žalob. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, a žádal
o uhrazení majetkové a nemajetkové újmy.
V doplnění žaloby ze dne 6. 2. 2009 žalobce uvedl, že krajský úřad nekriticky přejímá
závěr městského úřadu, že si žalobce odmítá zvýšit příjem vlastním přičiněním a že neosvědčil
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávky. Krajský úřad podle žalobce blíže nezdůvodnil svůj
závěr o zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí a nepostupoval v odvolacím řízení v souladu
s §89 odst. 2 správního řádu. Napadené rozhodnutí nesplňuje ani náležitosti uvedené v §68
správního řádu, zejména zde chybí odkaz na podklady, ze kterých správní orgán vycházel,
a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Žalobce uzavřel,
že ve správním řízení náležitě osvědčil stav hmotné nouze a skutečnosti rozhodné pro přiznání
dávky.
Usnesením ze dne 2. 9. 2011, č. j. 38 Cad 1/2006 - 242, Krajský soud v Ostravě ustanovil
zástupcem žalobce Mgr. Františka Drlíka, advokáta.
Podáním ze dne 9. 9. 2011 žalobce požádal opravu nesprávností v naposledy zmíněném
usnesení. Dále požádal o odročení jednání a přerušení řízení s tím, že „v téže věci byla KS Ostrava
ze dne 30. 11. 2010, č. j. 38 Cad 2/2004 - 272, zrušena prvotní žaloba na žalovaného a věc je ve správním
řízení“. Současně žalobce poznamenal, že uplatňuje hmotněprávní nároky podle nařízení vlády
k provedení zákona č. 198/1993 Sb.
Žalobce poté v podání ze dne 14. 9. 2011 znovu požádal o opravu nesprávností
a podotkl, že prvotní rozhodnutí krajského úřadu ve stejné věci zrušil dne 30. 11. 2010 krajský
soud a věc je ve správním řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, č. j. 38 Cad 1/2006 - 268, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a České republice
se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud současně přiznal ustanovenému zástupci
odměnu, zamítl návrh žalobce na opravu usnesení ze dne 2. 9. 2011 a zamítl rovněž návrh
na vydání předběžného opatření. Soud dále vyslovil, že žalobě se nepřiznává odkladný účinek.
V odůvodnění soud uvedl, že zákon o sociální potřebnosti stanoví podmínky, které
je třeba pro účely přiznání nároku na dávky sociální péče prokázat; vždy se musí hodnotit celkové
sociální a majetkové poměry žadatele, neboť dávky mají pokrýt jen nejzákladnější lidské potřeby.
Má-li žadatel schopnost či možnost zabezpečit své základní životní potřeby svými silami, není
osobou sociálně potřebnou a nemá nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi. Žalobci byl přiznán
částečný invalidní důchod, jehož výplata byla od 2. 12. 2003 zastavena, neboť se odmítl podrobit
kontrole zdravotního stavu. Žalobce tak odmítl zvýšit si příjem vlastním přičiněním, a pro to
jej nelze považovat za sociálně potřebného [§1 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona o sociální
potřebnosti]. Žalobce není osobou sociálně potřebnou ani podle §3 odst. 3 písm. a) téhož
zákona, neboť nebyl v pracovním nebo obdobném poměru, ani nevykonával samostatnou
výdělečnou činnost a nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pokud by krajský úřad
nepřihlédl k tomu, že výplata důchodu byla zastavena z důvodu jednání žalobce, postup
správního orgánu by neodrážel situaci žalobce a systém poskytování dávek sociální péče by ztratil
význam uspokojovat životní potřeby osob v určité sociální situaci. Soud uzavřel, že správní
orgány nepochybily, pokud vycházely z toho, že žalobci nárok na dávku sociální péče nevznikl.
Vada řízení před správním orgánem prvního stupně, který doplňoval dokumentaci o další
podklady i poté, kdy dal žalobci možnost se k podkladům vyjádřit, byla napravena v odvolacím
řízení a podle názoru soudu neměla vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Soud dále
poukázal na to, že žalobce odmítl se správním orgánem spolupracovat a na výzvu neosvědčil
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši a výplatu. Návrh na vydání předběžného
opatření označil soud za nepřípustný, neboť žalobě lze přiznat odkladný účinek. Návrh
na přiznání odkladného účinku žalobce neodůvodnil; soud neshledal důvod pro jeho přiznání.
Údaje v odůvodnění usnesení ze dne 2. 9. 2011 měl soud za správné, proto opravu neprovedl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) obtížně čitelnou kasační
stížnost, ve které bez bližší konkretizace uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Konstatoval, že napadený rozsudek je zmatečný, bludný, provedený v jeho
nepřítomnosti. Zdůraznil, že prvotní rozhodnutí krajského úřadu bylo zrušeno. Dále podotkl,
že uplatňuje své hmotněprávní nároky podle zákona č. 198/1993 Sb. Po odebrání důchodu
v roce 1993 soud údajně zadržuje veškerou dokumentaci a Česká správa sociálního zabezpečení
nemůže provádět žádné úkony. Doplnil, že patří pod železniční zdravotnictví a „ŽLPK“. Krajský
soud se podle stěžovatele neřídil závazným právním názorem a pokynem Nejvyššího správního
soudu. Stěžovatel požadoval, aby soud prokázal, proč stěžovatel nepracuje, z čeho žije, kde
má příjmy od roku 1986 a kde má vyděláno na jakýkoliv důchod. Zmínil rovněž porušení svých
ústavních práv zaručených v čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy České republiky a v čl. 1,
čl. 3 odst. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že věc se nachází v režimu správního řízení
a jedná se o ní též v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 Ad 17/2011.
Stěžovatel dále konstatoval: „[v] daném případě došlo k falšování mým podpisů, veřejných listin a listin, které
obsahovaly záměrně nepravdivé údaje, pokud jde o mou osobu, popření otcovství před soudem bylo považováno
za teroristický čin spáchaný těmi, kteří byli podle zákona č. 198/1993 Sb. prohlášeni za zločince, vrahy
a teroristy.“ Navrhl provedení důkazu svědeckou výpovědí p. H., který osobně vedl veškeré útoky
proti stěžovateli na rozkaz Krajského soudu v Ostravě a soudkyně JUDr. Drahošové. Namítal, že
soud byl povinen řízení přerušit podle §48 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a), b) s. ř. s. Napadené
rozhodnutí bylo podle stěžovatele vydáno neveřejně, v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k
neveřejnému jednání nikdy nepřivolil. Krajský soud porušil ustanovení §39 odst. 1 a §64 s. ř. s. a
ustanovení §83 odst. 1, odst. 2 písm. d) a §103 o. s. ř.
Stěžovatel dále vznesl námitku podjatosti soudců, o které Nejvyšší správní soud rozhodl
usnesením ze dne 4. 9. 2012, č. j. Nao 65/2012 - 48. Vyslovil, že soudci Nejvyššího správního
soudu JUDr. Dagmar Nygrínová, JUDr. Josef Baxa a JUDr. Jiří Palla nejsou vyloučeni
z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 4 Ads 6/2012.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek státní sociální podpory, dávek
pomoci v hmotné nouzi (dříve dávek sociální péče) a příspěvku na péči na Ministerstvo práce
a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem žalovaných krajských
úřadů v soudních řízeních v těchto věcech (srov. §69 s. ř. s., podle kterého žalovaným je správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla). V probíhajícím
řízení proto Nejvyšší správní soud namísto Krajského úřadu Olomouckého kraje jednal jako
se žalovaným výhradně s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a v jejím doplnění.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Ačkoliv stěžovatel ve svých podáních odkazuje na §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.,
z obsahu těchto podání je zjevné, že se dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), c)
a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti
řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
2. 11. 2005 návrh na zahájení správního řízení, ve kterém uvedl, že je od 1. 12. 2003 ve stavu
hmotné nouze bez finančních prostředků a žádá o poskytnutí sociální pomoci ve výši 7.300 Kč
na každý měsíc do budoucna. Podotkl, že veškeré písemné záznamy a důkazy jsou na Městském
úřadu Zábřeh, a poukázal na vyloučení pracovníků městského úřadu.
Ve správním spisu je založeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
27. 10. 2003, č. X, kterým byla stěžovateli od 2. 12. 2003 zastavena výplata částečného invalidního
důchodu s odůvodněním, že se nepodrobil vyšetření zdravotního stavu, přestože byl na možnost
zastavení výplaty důchodu upozorněn. Ve spisu je dále založeno rozhodnutí Úřadu práce v
Šumperku ze dne 6. 12. 2004, č. j. SUB-3625/2004-ZD-KUNERT, kterým byl stěžovatel od 1.
10. 2004 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání.
Městský úřad Zábřeh přípisem ze dne 4. 11. 2005 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě osmi
dnů od doručení výzvy doložil čestné prohlášení o majetku a příjmech. Dále stěžovateli uložil,
aby sdělil, jaké opatření učinil k uvolnění svého částečného invalidního důchodu a jakým
způsobem a u kterých zaměstnavatelů se ucházel o zaměstnání. Městský úřad stěžovatele
upozornil, že jeho žádost o dávku sociální péče bude zamítnuta, pokud ve stanovené lhůtě
nepředloží požadované doklady. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 8. 11. 2005.
Přípisem ze dne 16. 11. 2005 upozornil městský úřad stěžovatele, že dne 29. 11. 2005
bude provedeno místní šetření v místě jeho trvalého bydliště. Znovu zdůraznil povinnost žadatele
o dávku osvědčit rozhodné skutečnosti, včetně zjištění majetkových poměrů, a poučil o možnosti
zamítnutí žádosti. Toto sdělení bylo stěžovateli doručeno dne 21. 11. 2005.
Podle záznamu o sociálním šetření ze dne 29. 11. 2005 stěžovatel nebyl zastižen doma;
pracovnice městského úřadu hovořila s jeho manželkou, která sdělila, že odjel k matce, která
je v nemocnici po mozkové příhodě. Inkaso je pravidelně hrazeno, v době šetření bylo v bytě
čisto a uklizeno. Záznam podepsala pracovnice městského úřadu a paní A. M.
Městský úřad Zábřeh rozhodnutím ze dne 1. 12. 2005, č. j. Soc/552/7695/2005/Dv,
nepřiznal stěžovateli dávku sociální péče. V odůvodnění předeslal, že stěžovatel žádá o dávku
sociální péče opakovaně, k žádosti nepřiložil žádné doklady. Náklady na domácnost byly
doloženy z dřívějších řízení rozpisem SIPO (zálohové platby na elektřinu a plyn). Dotazem
na Českou správu sociálního zabezpečení bylo zjištěno, že stěžovatel nadále odmítá uplatnit
zákonné nároky na zvýšení svých příjmů. Městský úřad poukázal na výsledky předchozích
sociálních šetření a konstatoval, že stěžovatel nereagoval na výzvu k osvědčení rozhodných
skutečností pro nárok na dávku sociální péče a nedoložil požadované doklady. Městský úřad
podotkl, že stěžovatel pravidelně měsíčně hradí inkaso, ale odmítá sdělit, kde bere finance
na úhradu plynu a elektřiny, a jakým způsobem se stravuje. Na základě zjištěných skutečností
městský úřad zhodnotil situaci stěžovatele a shledal, že není důvod pro přiznání dávky sociální
péče v mimořádných případech podle §8a odst. 1 zákona o sociální potřebnosti. Stěžovatel
nejeví známky podvýživy a nehrozí mu vážná újma na zdraví. Městský úřad nepovažoval
stěžovatele za občana sociálně potřebného, neboť mu Česká správa sociálního zabezpečení
zastavila výplatu částečného invalidního důchodu z důvodu neuskutečnění kontrolní lékařské
prohlídky pro jeho nespolupráci a tato situace dosud trvá. Městský úřad zdůraznil, že dávka
sociální péče může být přiznána a vyplácena nejdříve od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno
řízení o poskytnutí dávky, v tomto případě tedy od počátku listopadu 2005. Dále městský úřad
poukázal na to, že příslušné pracovníky nikdo z procesněprávního hlediska nevyloučil.
V odvolání stěžovatel namítal, že rozhodnutí městského úřadu bylo vydáno vyloučenými
pracovníky, a žádal o ustanovení advokáta pro řízení. Následně vydal krajský úřad žalobou
napadené rozhodnutí o odvolání.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé
námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zmatečnosti řízení [§103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.], kterou však stěžovatel nijak nekonkretizoval. Nejvyšší správní soud nezjistil
žádné skutečnosti svědčící o vyloučení soudkyně JUDr. Bohuslavy Drahošové a připomíná,
že usnesením ze dne 10. 3. 2010, č. j. Nao 77/2009 - 195, vyslovil, že jmenovaná soudkyně není
vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Na uvedený závěr Nejvyššího správního soudu
nemůže mít žádný vliv ani absurdní tvrzení stěžovatele o údajných teroristických útocích
vedených proti jeho osobě na rozkaz krajského soudu a JUDr. Bohuslavy Drahošové.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele, v nichž dovozoval
vady řízení před soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jednání krajského
soudu, na kterém byl vyhlášen napadený rozsudek, se sice konalo v nepřítomnosti stěžovatele,
nicméně stěžovateli žádné právo, ani právo účasti na jednání, upřeno nebylo. Stěžovatel byl
k jednání řádně předvolán, o čemž kromě doručenky založené ve spisu (předvolání osobně
převzal dne 9. 9. 2011) svědčí i žádost o odročení jednání doručená soudu dne 13. 9. 2011.
Stěžovatel se k jednání dne 27. 9. 2011 nedostavil, proto krajský soud jednal jen v přítomnosti
jeho zástupce a zástupce protistrany.
Postup krajského soudu, který žádosti o odročení jednání nevyhověl a jednání provedl
v nepřítomnosti stěžovatele, nezakládá vadu řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť
nedostaví-li se řádně předvolaný účastník řízení k jednání a svou žádost o odročení zákonným
způsobem nedoloží, může soud jednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti (srov. ustanovení §49
odst. 3 s. ř. s.). Z obsahu předmětné žádosti nevyplývá žádný důvod, pro který by byl krajský
soud povinen jednání odročit. Takovým důvodem může být jen překážka, která účastníku řízení
brání jednání se zúčastnit, např. zdravotní indispozice, řádně doložená lékařským potvrzením.
Stěžovatelem uvedený důvod, že v téže věci Krajský soud v O stravě rozsudkem ze dne
30. 11. 2010, č. j. 38 Cad 2/2004 - 272, zrušil prvotní rozhodnutí krajského úřadu a vrátil mu věc
k dalšímu řízení, není pro odročení jednání relevantní; stěžovatel naopak mohl tento argument při
jednání uplatnit. Krajský soud tedy postupoval správně, nebylo porušeno ani stěžovatelem
uváděné ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně. Tento požadavek byl naplněn, přičemž jednání se zúčastnil
a práva stěžovatele aktivně hájil soudem ustanovený zástupce.
Pochybení krajského soudu neshledal Nejvyšší správní soud ani v tom, že nerozhodl
o návrhu stěžovatele na přerušení řízení. Důvod pro přerušení řízení spatřoval stěžovatel v tom,
v téže věci již u krajského soudu řízení probíhá, resp. krajský soud zrušil prvotní rozhodnutí
krajského úřadu z roku 2003 a věc je ve správním řízení.
Podle §48 odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2011 (v době rozhodování
krajského soudu), předseda senátu řízení usnesením přeruší, jestliže
a) ve věci byl předložen Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy,
b) účastník ztratil procesní způsobilost a není zastoupen,
c) nelze v řízení bez zbytečného odkladu pokračovat s právním nástupcem účastníka,
d) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení soud oprávněn řešit,
e) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce,
f) stanoví tak tento zákon.
Podle odst. 2 téhož ustanovení předseda senátu řízení usnesením může přerušit, jestliže
a) zjistí, že ve věci byl podán zákonem připouštěný podnět nebo návrh na změnu nebo zrušení rozhodnutí
nebo takové řízení bylo zahájeno,
b) zákonný zástupce navrhovatele zemřel nebo ztratil procesní způsobilost,
c) navrhovatel je neznámého pobytu nebo sídla nebo se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší
povahy,
d) senát nebo samosoudce, který má o návrhu rozhodnout, dospěl k závěru, že právní předpis nebo jednotlivé
ustanovení, kterého má být ve věci použito, je v rozporu se zákonem, podal-li návrh na zrušení takového
právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení,
e) senát nebo samosoudce, který má o návrhu rozhodnout, dospěl k závěru, že opatření obecné povahy nebo
jeho část, kterého bylo ve věci použito, je v rozporu se zákonem, podá-li návrh na jeho zrušení,
f) zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé nebo takové
řízení sám vyvolá.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že soudní řád správní rozlišuje obligatorní
a fakultativní přerušení řízení. Nastane-li některá z okolností uvedených v prvním odstavci,
předsedovi senátu vzniká povinnost řízení přerušit. Naopak v situacích popsaných ve druhém
odstavci záleží na předsedovi senátu, zda dospěje k závěru, že v řízení je možné pokračovat, nebo
zda využije možnosti řízení přerušit. V obou případech se však jedná o postup soudu nezávislý
na vůli účastníků řízení; podání stěžovatele, v němž navrhuje přerušení řízení, tudíž nelze
považovat za návrh, o kterém by soud měl povinnost rozhodnout. Stěžovatel byl pochopitelně
oprávněn upozornit soud na existenci okolností, které vnímal jako důvod pro přerušení řízení,
a podat soudu podnět, aby řízení přerušil. Krajskému soudu však nemůže být vytýkáno, pokud
o takovémto podnětu samostatně nerozhodl.
Krajský soud pochybil, pokud se k požadavku stěžovatele na přerušení řízení nevyjádřil
v odůvodnění napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že krajský soud řízení nepřerušil a podle
názoru Nejvyššího správního soudu důvod pro přerušení nebyl dán, nemůže mít zmíněné
nezdůvodnění tohoto postupu vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatelem uplatněný
důvod přerušení řízení neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů přerušení. Stěžovatel
se patrně domníval, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu
o věci samé. Nejvyšší správní soud tento náhled nesdílí. Další řízení vedená u krajského soudu,
včetně věci vedené pod sp. zn. 38 Cad 2/2004, se týkají dávek sociální péče za jiná období a jejich
předmětem je přezkum jiných správních rozhodnutí. O podané žalobě tedy krajský soud mohl
rozhodnout nezávisle na tom, zda ještě probíhají nebo s jakými výsledky skončila řízení
o dávkách sociální péče za jiná období. Námitka stěžovatele, že krajský soud byl povinen řízení
přerušit, proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatel sice opakovaně u městského úřadu
uplatňoval žádosti o dávku sociální péče od téhož data, tj. od 1. 12. 2003 v souvislosti
se zastavením výplaty částečného invalidního důchodu, nicméně městský úřad postupoval
správně, pokud o každé žádosti rozhodl v samostatném řízení. Na všechny uplatněné žádosti
se totiž vztahuje ustanovení §94 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění účinném do 26. 2. 2006, podle kterého dávka, na kterou vzniká nárok rozhodnutím příslušného
orgánu, a dávka uvedená v §80 může být přiznána a vyplácena nejdříve od počátku měsíce, ve kterém bylo
zahájeno řízení o poskytnutí této dávky.
V projednávané věci bylo správní řízení zahájeno podáním žádosti dne 2. 11. 2005.
Správní orgán tudíž postupoval správně, pokud žádost stěžovatele posuzoval ve vztahu k období
měsíce listopadu 2005. Předchozí žádosti a o nich běžící řízení (každé se vztahovalo k jinému
časovému úseku) pak nemohly být pokládány za překážku probíhajícího řízení či překážku věci
rozhodnuté, neboť nešlo o věci totožné. Stejně tak nejde o totožnou věc z hlediska soudního
řízení, neboť totožnost věci je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností
přezkoumávaného správního rozhodnutí, tj. v dané věci rozhodnutí Krajského úřadu
Olomouckého kraje ze dne 13. 1. 2006, č. j. KUOK/37900/05/OSV-DS/7025/SD-256,
o odvolání stěžovatele ve věci žádosti ze dne 1. 11. 2005. Žádné jiné soudní řízení, jehož
předmětem by byl přezkum téhož správního rozhodnutí, neprobíhalo a nebyla dána ani překážka
věci pravomocně rozsouzené.
V souhrnu lze uzavřít, že krajský soud nikterak nezkrátil právo stěžovatele na spravedlivý
proces a nedošlo ani k porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky nebo čl. 36 až 38 Listiny
základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal zákonnost napadeného rozsudku z hlediska
správnosti posouzení právních otázek soudem. Stěžovatel v tomto ohledu pouze obecně
konstatoval, že napadený rozsudek je bludný. Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil,
naopak se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatele nebylo možno k datu podání
žádosti pokládat za sociálně potřebného.
Podle §1 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti občan se považuje za sociálně potřebného, jestliže
jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem (dále jen „částky životního
minima“) a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných
důvodů vlastním přičiněním.
Ve správním řízení bylo bezpečně prokázáno, že stěžovatel si mohl v době podání žádosti
zvýšit příjem vlastním přičiněním, pokud by odstranil překážku bránící výplatě částečného
invalidního důchodu. Stěžovatel se totiž odmítl podrobit kontrolní lékařské prohlídce
zdravotního stavu v roce 2003, a proto mu byla výplata částečného invalidního důchodu
zastavena. Je nepochybné, že v době podání žádosti stěžovatel tuto dávku nepobíral, pobírat
ji však mohl, pokud by se vyšetření zdravotního stavu příslušnými orgány sociálního zabezpečení
podrobil. Provedení kontrolní prohlídky nebránila žádná objektivní okolnost; překážku nelze
spatřovat ani v nepodloženém tvrzení stěžovatele, že po odebrání důchodu v roce 1993 zadržoval
soud veškerou dokumentaci a Česká správa sociálního zabezpečení nemohla provádět žádné
úkony. Stěžovatelem naznačený stav totiž nemohl přetrvávat do doby rozhodování správních
orgánů, neboť již dne 27. 10. 2003 musela mít Česká správa sociálního zabezpečení spis
stěžovatele k dispozici, aby mohla rozhodnout o zastavení výplaty částečného invalidního
důchodu. Pokud by se dávkový spis v době podání případné žádosti o uvolnění výplaty tohoto
důchodu nacházel u soudu, Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že příslušný soud
by na žádost České správy sociálního zabezpečení dávkový spis vrátil a rozhodnutí o žádosti
stěžovatele by umožnil. Na základě uvedených skutečností lze uzavřít, že stěžovatele nebylo
možné považovat za sociálně potřebného.
Nejvyššímu správnímu soudu je ostatně z jeho vlastní činnosti známo, že stěžovateli byla
posléze výplata částečného invalidního důchodu uvolněna a Česká správa sociálního zabezpečení
mu důchod vyplatila zpětně za dobu od 1. 12. 2003. Stalo se tak rozhodnutím ze dne 4. 9. 2007,
č. X. Doplacená částka pokryla i dobu, která je předmětem tohoto řízení, tj. dobu po podání
žádosti ze dne 1. 11. 2005.
Dávka sociální péče nemohla být stěžovateli přiznána také proto, že odmítáním
součinnosti se správními orgány nesplnil ani požadavky ustanovení §7 odst. 1 zákona o sociální
potřebnosti, podle kterého žadatel o dávku sociální péče nebo příjemce dávky sociální péče je povinen osvědčit
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností
a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména
zdravotní stav. Tato povinnost platí obdobně pro společně posuzované osoby.
Ustanovení čl. 30 odst. 3 Listiny základních práv a svobod počítá s tím, že podrobnosti
týkající se práva na pomoc v hmotné nouzi upraví zákon. V době rozhodování správních orgánů
se jednalo mimo jiné o zákon o sociální potřebnosti, jehož podmínkám stěžovatel navzdory
poučením a pokusům o součinnost ze strany správních orgánů nevyhověl. K porušení jeho
ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi tudíž nemohlo dojít.
Nejvyšší správní soud se nezabýval tvrzeným porušením dalších ustanovení Ústavy
zmíněných v kasační stížnosti a jejím doplnění, neboť stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně měla
tato porušení spočívat. Upozornění stěžovatele, že uplatňuje své hmotněprávní nároky podle
zákona č. 198/2003 Sb., nemá k projednávané věci žádný vztah. Relevantní není ani jeho
nepodložené tvrzení o falšování podpisů a listin, včetně vyjádření k popření otcovství.
Požaduje-li stěžovatel po soudu, aby prokázal, proč stěžovatel nepracuje, z čeho žije,
kde má příjmy od roku 1986 a kde má vyděláno na jakýkoliv důchod, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku a její výplatu nese
stěžovatel, nikoliv soud. Krajský soud je povolán k tomu, aby v mezích žalobních bodů
přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu, což v projednávané věci beze
zbytku splnil. Prokazování stěžovatelem vyjmenovaných okolností nepřísluší ani Nejvyššímu
správnímu soudu, jehož úkolem je toliko posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Stěžovatel dále žádal o předvolání několika svědků, aniž osvětlil, jaké skutečnosti by měly
jejich výpovědi prokázat. Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud náležitě zjistil skutkový
stav a výslech navrhovaných svědků nemůže nijak ovlivnit jeho závěr o správnosti a zákonnosti
rozhodnutí krajského úřadu. Návrhu stěžovatele proto Nejvyšší správní soud nevyhověl.
Za této situace Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 9. 2011, č. j. 38 Cad 1/2006 - 268, není zmatečný, nepřezkoumatelný
a netrpí ani vadou nesprávného posouzení právní otázky. Kasační námitky nejsou důvodné,
a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože stěžovatel nebyl v řízení úspěšný a žalovanému
ze zákona náhrada nákladů řízení nepřísluší, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Františku Drlíkovi, advokátovi
byla stanovena podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Ustanovenému zástupci náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 500 Kč
podle §9 odst. 2 a §7 advokátního tarifu [ doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d)
této vyhlášky] a režijní paušál podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon,
celkem tedy 800 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle
§35 odst. 8 s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 20 % z 800 Kč,
tj. 160 Kč. Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka 960 Kč z účt u Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele,
který je osvobozen od soudních poplatků, nese stát (srov. §35 odst. 8 a §60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu