ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.7.2012:63
sp. zn. 4 Ads 7/2012 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., zast.
Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem náměstí Míru 9, Šumperk, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 (dříve
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc), o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Cad 16/2005 - 226,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Cad 16/2005 - 226,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Cad 16/2005 - 226, odmítl
podání žalobce ze dne 23. 6. 2005 a rozhodl dále, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný
z účastníků řízení, ani Česká republika. V odůvodnění soud uvedl, že podání žalobce nesplňuje
náležitosti, žaloba byla v podstatě blanketní. Na výzvu soudu k odstranění vad podání žalobce
ve lhůtě soudem stanovené, ani ve lhůtě dodatečně poskytnuté, nereagoval, a podání tak
nesplňuje náležitosti ustanovení §71 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Soud shledal, že podání žalobce nebylo možno pro
závažné nedostatky projednat a žalobce - ač soudem písemně vyzván - toto pochybení
nenapravil. Proto soud žalobu podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost a navrhl
jeho zrušení. Konstatoval, že uplatňuje své hmotněprávní nároky „dle nařízení vlády ČR, provedené
zákonem č. 198/1993 Sb.“ Požádal o osvobození od soudních poplatků a navrhl, aby mu byl
ustanoven zástupce Mgr. František Drlík, advokát.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 11. 1. 2012, č. j. 4 Ads 7/2012 - 12, ustanovil
zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Františka Drlíka, advokáta.
Podáním ze dne 20. 1. 2012 uplatnil stěžovatel námitku podjatosti soudců. O námitce
rozhodl jiný senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 5. 3. 2012,
č. j. Nao 7/2012 - 35, vyslovil, že soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Marie Turková,
JUDr. Dagmar Nygrínová a JUDr. Jiří Palla nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této
věci.
Nejvyšší správní soud dále usnesením ze dne 12. 4. 2012, č. j. 4 Ads 7/2012 - 40, vyzval
stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení doplnil kasační stížnost tak,
že uvede, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá usnesení krajského soudu. Nejvyšší správní
soud současně stěžovatele poučil o tom, že nebude-li kasační stížnost ve stanovené lhůtě
doplněna, soud ji podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítne. Toto usnesení bylo zástupci stěžovatele
doručeno dne 13. 4. 2012.
V podání ze dne 30. 4. 2012 stěžovatel doplnil, že usnesení krajského soudu napadá
v plném rozsahu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Zmínil porušení svých
ústavních práv zaručených v čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky
a v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 36 odst. 2, čl. 37
odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Požádal soud, aby předvolal jako svědky
pracovníky úřadů, kteří původně věci vyřizovali, a dále svědka „estébák H.“. Konstatoval,
že žalovaný je povinen zaplatit k rukám stěžovatele 100 miliard Kč a že žalovaný po právní
stránce neexistuje.
V podání ze dne 11. 5. 2012 označil stěžovatel napadené usnesení za zmatečné, bludné,
paranoidní, provedené vyloučeným soudcem, v jeho nepřítomnosti a bez jeho souhlasu.
Požadoval, aby soud předložil důkaz, kdo proti jeho osobě podal návrh podle §186 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dále žádal, aby soud
doložil, kde má stěžovatel příjmy od roku 1986, z čeho žije, proč nepracuje a kde má vyděláno
na jakýkoliv důchod.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li
řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 23. 6. 2005
žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, které bylo vydáno dne 17. 6. 2005.
V žalobě současně požádal o ustanovení zástupce, konkrétně Mgr. Pavly Frodlové, advokátky.
O námitce podjatosti vznesené stěžovatelem rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
18. 10. 2005, č. j. Nao 25/2005 - 28, a vyslovil, že soudkyně JUDr. Bohuslava Drahošová není
vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Krajský soud poté usnesením ze dne 6. 3. 2008
vyzval stěžovatele k doplnění a upřesnění jeho podání ze dne 23. 6. 2005. Stěžovatel v reakci
na výzvu znovu požádal o ustanovení zástupce; usnesením ze dne 6. 5. 2008 mu krajský soud
ustanovil JUDr. Milana Janíčka, advokáta. Kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2008 zamítl. Krajský soud následně usnesením ze dne
27. 11. 2008 zamítl žádost stěžovatele o změnu advokáta; kasační stížnost Nejvyšší správní soud
rovněž zamítl (rozsudek ze dne 17. 2. 2009).
Krajský soud usnesením ze dne 27. 4. 2009 vyzval zástupce stěžovatele, aby ve lhůtě
patnácti dnů od doručení usnesení opravil a doplnil podání stěžovatele ze dne 23. 6. 2005. Toto
usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 7. 5. 2009. Podáním ze dne 15. 5. 2009
doručeným soudu dne 19. 5. 2009 požádal stěžovatel o zrušení ustanovení zástupce
s odůvodněním, že k JUDr. Milanu Janíčkovi, advokátovi, nemá důvěru, neboť zástupce
postupuje proti jeho zájmům. Nedostatek vzájemné důvěry potvrdil v podání ze dne 20. 5. 2009
také ustanovený zástupce, který současně požádal, aby byl zastupování zproštěn a aby soud
stanovil stěžovateli novou lhůtu pro doplnění žaloby. Krajský soud usnesením ze dne 16. 7. 2009
zprostil JUDr. Milana Janíčka, advokáta, a stěžovateli jiného zástupce neustanovil; kasační
stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 5. 2011.
Krajský soud poté dne 6. 9. 2011 vydal kasační stížností napadené usnesení o odmítnutí žaloby.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku stěžovatele, že rozhodovala vyloučená
soudkyně krajského soudu. Tomuto tvrzení však nepřisvědčil. Stěžovatel totiž neuvedl žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly možné podjatosti soudkyně JUDr. Bohuslavy Drahošové
nebo naznačovaly nějakou změnu oproti okamžiku, kdy Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
18. 10. 2005 rozhodl, že tato soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci.
Poté se Nejvyšší správní soud zaměřil na postup krajského soudu v řízení o žalobě
a shledal, že toto řízení bylo zatíženo vadou a napadené usnesení je nezákonné.
Podle §71 odst. 2 třetí věta s. ř. s. rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo
ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat
do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Podle §35 odst. 8 (dříve odst. 7) třetí věta s. ř. s., požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních
poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží
lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
Smyslem naposledy citovaného ustanovení je reálně umožnit zástupci, kterého soud
ustanoví, doplnění žaloby o nové, dosud neuplatněné žalobní body. Bez t éto zákonné úpravy
by mnohdy nebylo možné, aby ustanovený zástupce žalobu relevantně doplnil, neboť doba dvou
měsíců od doručení napadeného správního rozhodnutí žalobci zpravidla uplyne dříve, než soud
o návrhu na ustanovení zástupce rozhodne (srov. §71 odst. 2 a §72 odst. 1 s. ř. s.). V takovém
případě by byl soudem ustanovený zástupce limitován obsahem žaloby, kterou žalobce-laik sám
sepsal, a nemohl by účinně hájit jeho zájmy, což by vedlo k popření smyslu ústavního práva
na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
K zajištění nezbytné ochrany práv žalobce a k plnému respektování jeho ústavního práva
na právní pomoc je proto třeba, aby soud nejprve rozhodl o návrhu žalobce na ustanovení
zástupce, a bezprostředně poté nebo souběžně s tím žalobce - prostřednictvím ustanoveného
zástupce - vyzval k odstranění vad podání či k doplnění žaloby. Taková výzva však nikdy nemůže
předcházet rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce.
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud pochybil, pokud stěžovatele vyzval
k doplnění a upřesnění jeho podání dříve (dne 6. 3. 2008), než rozhodl o jeho návrhu
na ustanovení zástupce (dne 6. 5. 2008), ačkoliv tento návrh obsahovala již samotná žaloba.
K předmětné výzvě proto nelze přihlížet a její nedodržení nemůže mít pro stěžovatele žádné
negativní důsledky.
Významnější nesprávnosti se krajský soud dopustil tím, že usnesením ze dne 6. 5. 2008,
jímž ustanovil stěžovateli zástupce, současně nevyzval stěžovatele k odstranění vad žaloby, resp.
k jejímu doplnění, a nechal tak marně uplynout zbývající část lhůty k rozšíření žaloby o další
žalobní body. Učinil tak přesto, že si v okamžiku rozhodování o ustanovení zástupce musel být
vědom nedostatků podání stěžovatele a nutnosti jej vyzvat k doplnění žaloby.
Zmíněné pochybení krajský soud zčásti napravil tím, že následně vyzval stěžovatele
k opravě a doplnění jeho podání i po uplynutí zákonné lhůty k podání a rozšíření žaloby. Stanovil
mu však příliš krátkou lhůtu patnácti dnů, která je naprosto nepřiměřená době nejméně 55 dnů,
jež ke dni podání žaloby zbývaly ze zákonné dvouměsíční lhůty a o něž soud svým výše
popsaným chybným postupem stěžovatele připravil.
Stěžovatel navíc před uplynutím soudem stanovené lhůty vyslovil ustanovenému zástupci
nedůvěru a požádal o zrušení zastoupení. Rovněž zástupce poukázal na ztrátu vzájemné důvěry
a požádal o zproštění povinnosti stěžovatele zastupovat.
Za dané procesní situace nemůže Nejvyšší správní soud k usnesení krajského soudu
ze dne 27. 4. 2009, jímž byl stěžovatel prostřednictvím ustanoveného zástupce vyzván k opravě
a doplnění podání, přihlížet. Důvodem je jednak příliš krátká lhůta k doplnění žaloby a jednak
absence vzájemné důvěry mezi stěžovatelem a jeho zástupcem, o které se soud před uplynutím
lhůty dozvěděl.
Nejvyšší správní soud považuje za nepodstatné, že JUDr. Milan Janíček, advokát, byl
zproštěn povinnosti zastupovat stěžovatele až po uplynutí soudem stanovené nepřiměřeně krátké
lhůty. Vztah právního zastoupení byl totiž od okamžiku, kdy mezi stěžovatelem a jeho zástupcem
neexistovala vzájemná důvěra (nejpozději od 15. 5. 2009), toliko vztahem formálním,
a nenaplňoval tudíž požadavky vyplývající z ústavního práva stěžovatele na právní pomoc. Toho
si musel být krajský soud vědom nejpozději od 21. 5. 2009, kdy obdržel sdělení JUDr. Milana
Janíčka, advokáta, tj. stále před uplynutím stanovené lhůty.
Na okraj lze poznamenat, že krajský soud rozhodl o odmítnutí podání stěžovatele v době,
kdy již stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Stěžovateli však v průběhu celého řízení nedoručil
žádnou relevantní výzvu k odstranění vad podání, neboť výzvy doručené stěžovateli a jeho
tehdejšímu zástupci nemohou mít z výše popsaných důvodů žádné právní účinky.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném ke dni rozhodování krajského soudu, předseda
senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání
v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě
poučen.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatel nebyl řádně vyzván k odstranění vad podání
a nebyl řádně poučen o možnosti odmítnutí žaloby, pokud výzvě nevyhoví. Postupem krajského
soudu tak bylo porušeno nejen právo stěžovatele na právní pomoc, ale také jeho právo na přístup
k soudu, neboť mu soud neumožnil odstranit vady žaloby a dosáhnout jejího věcného
projednání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Cad 16/2005 - 226, pro jeho nezákonnost zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Jednalo se o natolik závažnou vadu řízení před krajským soudem,
zasahující do ústavních práv stěžovatele, že k ní Nejvyšší správní soud musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
V této situaci se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami a požadavky
stěžovatele, neboť při správném a zákonném postupu krajského soudu mohlo být výsledkem
řízení zcela jiné rozhodnutí. Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že odmítnutí žaloby bez
jednání nepředstavuje chybu v postupu soudu, protože jednání se nařizuje k projednání věci samé
(srov. §49 odst. 1 s. ř. s.) a v případě, že se žaloba o dmítá, soud o věci samé nejedná (obdobně
se Nejvyšší správní soud vyjádřil též v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 2 Afs 86/2005 - 55,
www.nssoud.cz).
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Krajský soud v dalším řízení v souladu s výše uvedenými závěry vyzve
stěžovatele k odstranění vad žaloby a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Soud přitom
neopomene, že Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 11. 1. 2012, č. j. 4 Ads 7/2012 - 12,
ustanovil zástupcem stěžovatele Mgr. Františka Drlíka, advokáta, a vztah právního zastoupení
trvá i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo původní rozhodnutí krajského
soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 - 42, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 2081/2010, www.nssoud.cz).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci krajský soud. Ustanovenému zástupci stěžovatele však odměnu
za zastupování v řízení o kasační stížnost nepřizná, neboť z obsahu soudního spisu není zřejmé,
že by učinil jakýkoliv úkon právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu