ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.89.2011:134
sp. zn. 4 Ads 89/2011 - 134
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: JUDr. M.
D., zast. Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti
žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, se sídlem
Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. 10 Ca 198/2009 - 92,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. 10 Ca 198/2009 - 92,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, policejního prezidenta ve věcech služebního poměru
ze dne 26. 5. 2009, č. j. PPR-8603-6/ČJ-2009-99KP, se zrušuje p r o v a d y
ř í z e n í a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky,
policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 26. 5. 2009,
č. j. PPR-8603-6/ČJ-2009-99KP, je žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 30351,20 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Michala Vogela.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, ředitele Krajského ředitelství policie
Severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 27. 2. 2009, č. j. 5759/2009,
byl žalobce podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), propuštěn
ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky,
„neboť jako ředitel Policie ČR, tehdejšího Okresního ředitelství Liberec (dále jen „okresní ředitelství“)
v letech 2007 a 2008 z titulu své funkce neoprávněně využíval občanské zaměstnance, pracovníky údržby
okresního ředitelství M. V., A. P., J. Š. a V. C. k provádění různých prací v rekreačních areálech soukromého
subjektu Sportovního klubu Policie ČR Česká Lípa (dále jen „SKP“) v Borném a na střelnici v Břehyni. Jednalo
se např. o výstavbu sociálního zařízení v objektu Borný, která byla ukončena v roce 2008, demontáž starých a
výstavbu nových schodů na střelnici v Břehyni a pravidelné sekání trávy v tomto objektu, které bylo prováděno
každý rok, tedy i v roce 2008 dle potřeby. Tyto práce byly vykonávány v pracovní době a na úkor jejich pracovní
činnosti, za níž pobírají plat, přičemž pracovníci se na místo přepravovali služebním vozidlem v majetku Policie
ČR, tehdejší Správy Severočeského kraje (dále jen „správa“).
V letních měsících roku 2008 využil M. V. a J. Š. k pracím na svém soukromém majetku, přičemž jim
nařídil položení obkladů schodiště v jeho domě v Č. L. a sekání trávy u domu. Jmenovaní práce prováděli ve své
pracovní době a opět na úkor své pracovní činnosti, za níž pobírají plat. Na místo se opět přepravovali služebním
motorovým vozidlem tov. zn. KIA v majetku správy.
Počátkem roku 2008 nechal z rekreačního zařízení SKP JUDr. D. služebním vozidlem
tov. zn. AVIA v majetku správy převézt na okresní ředitelství v Liberci dvě šlapadla v majetku SKP, která byla
v dílnách okresního ředitelství opravována a opatřena novým lakem. Po opravě byla převezena uvedeným vozidlem
zpět. Tyto činnosti byly provedeny bez úhrady.
Jmenovaný navíc koncem roku 2008 vydal pokyn svým podřízeným občanským zaměstnancům okresního
ředitelství panu V. a panu Z. k zařízení převozu nové pračky z Liberce do bytu sestry JUDr. D. v Č. L. Převoz
uskutečnil dne 31. 12. 2008 pan P. služebním vozidlem tov. zn. VW Transportér v majetku správy v pracovní
době a pračku zde i zprovoznil.
Na telefonický pokyn jmenovaného provedl dne 28. 11. 2008 jeho podřízený npor. J. Š., zařazen na
služebním místě vedoucího oddělení hospodářské kriminality v Liberci, lustraci v databázích Policie ČR
ke zjištění, zda proti M. S. není vedeno trestní řízení. Takto získané informace použil a předal dál, přičemž je
nepochybné, že nebyly určeny pro služební potřebu.
Plk. JUDr. D. tak svým jednáním naplnil znaky nejméně trestných činů porušování služebních
povinností podle §288a odst. 2 tr. zákona, neboť souhlasil a na jeho pokyn byly využívány věcné prostředky větší
hodnoty uvedené v odst. 1 k účelu, pro který n ebyly určeny, zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158
odst. 1 písm. a) tr. zákona a neoprávněného nakládání s osobními údaji dle §178 odst. 2, 3 písm. c) trestního
zákona, protože jako veřejný činitel a služební funkcionář zneužil osobní údaje získané o jiném
k mimoslužebnímu účelu.
Dne 9. 2. 2009 zahájil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci trestní stíhání
plk. JUDr. D. pro podezření ze spáchání trestných činů přijímání úplatků dle §160 odst. 2, 3 písm. b)
tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neoprávněného
nakládání s osobními údaji dle §178 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákona a porušování služebních povinností
podle §288a odst. 2 tr. zákona.
Dne 11. 2. 2009 akceptoval soudce Okresního soudu v Liberci návrh státního zástupce a jmenovaný
byl usnesením č.j. ONt 11/2009 uvedeným dnem vzat do vazby.“
Dále služební funkcionář rozhodl podle §42 odst. 5 písm. a) služebního zákona o tom,
že služební poměr žalobce skončí dnem doručení tohoto rozhodnutí.
Policie České republiky, policejní prezident (dále jen „žalovaná“), rozhodnutím ve věcech
služebního poměru ze dne 26. 5. 2009, č. j. PPR-8603-6/ČJ-2009-99KP, podle §190 odst. 8
služebního zákona odvolání žalobce zamítla a uvedené prvoinstanční rozhodnutí potvrdila.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla, že podle §42 odst. 1 písm. d)
služebního zákona musí být příslušník propuštěn, porušil-li služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Dne 9. 2. 2009 získal příslušný služební funkcionář informaci o tom,
že téhož dne státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci zahájil trestní stíhání
žalobce pro trestné činy přijímání úplatku, zneužívání pravomoci veřejného činitele,
neoprávněného nakládání s osobními údaji a porušování služebních povinností. Dne 18. 2. 2009
služební funkcionář nahlédl do trestního spisu sp. zn. 4 KZV 1/2009, na základě čehož nařídil
provedení kontroly zaměřené na prošetření předmětných skutečností. Získání údajů o činnosti
žalobce provedli pracovníci odboru vnitřní kontroly Police České republiky, Krajského ředitelství
policie Severočeského kraje ve dnech 13. až 25. 2. 2009 pod sp. zn. KRPU-21150/ČJ-2009.
Tím byl získán dostatek spisového materiálu a bylo zjištěno výše popsané jednání žalobce.
Události starší jednoho roku byly uvedeny pro dokreslení četnosti a opakujícího se zneužívání
pravomoci a zastávané funkce. Zjištěné důkazy spolu dohromady tvoří ucelený řetězec svědčící
o tom, že se žalobce uvedeného jednání bezpochyby dopustil a naplnil tak znaky nejméně
trestných činů porušování služební povinnosti, zneužívání pravomoci veřejného činitele
a neoprávněného nakládání s osobními údaji. V daném případě nejde toliko o pouhou subjektivní
domněnku služebního funkcionáře, nýbrž o důvodné podezření z protiprávního jednání žalobce,
čímž byla splněna podmínka pro propuštění příslušníka Policie ČR ze služebního poměru,
a to pro zavrženíhodné jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou
pověst bezpečnostního sboru.
K tvrzení žalobce, že práce v rekreačních areálech v Borném a na střelnici v Břehyni byly
prováděny v souladu se smlouvou o pronájmu střelnice, žalovaná uvedla, že provádění prací
zmíněných v rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru není předmětem ani jedné ze smluv
a nelze je považovat ani za náhradu škody. Z uvedených smluv jednoznačně vyplývá,
že Sportovní klub policie Česká Lípa je soukromým subjektem, který není součástí Policie ČR,
takže práce vykonávané na pokyn žalobce pro tento subjekt nemohou být posuzovány jako
výkon služby nebo prací pro Policii ČR. Na tom nic nemění ani fakt, že uvedené prostory
využívají převážně policisté. Ze stejných důvodů bylo protiprávní i jednání žalobce v případě jeho
pokynu k převozu šlapadel, neboť se jednalo o neoprávněné užití věcného prostředku k účelu,
pro který nebyl určen, jakož i o překročení pravomoci žalobce. Tvrzení žalobce o nepravdivosti
zjištění, podle něhož v létě 2008 využíval M. V. a J. Š. k pracím na svém soukromém majetku,
není podepřeno relevantními důkazy, naopak je vyvráceno úředním záznamem ze dne 20. 2. 2009
sepsaným po provedení získávání údajů od M. V., A. P., J. Š. a V. C. Tyto osoby totiž shodně
uvedly, že práce byly provedeny na pokyn žalobce. Tvrzení žalobce, že převoz pračky z Liberce
do České Lípy nenaplňuje znaky trestného činu, neboť věc neproběhla tak, jak je uvedeno, když
nebyl dán žádný příkaz k převozu a zprovoznění pračky, je rovněž účelové. Žalobce totiž
žádnými důkazy uvedené protiprávní jednání nevyvrací, naopak je toto jeho tvrzení vyvráceno
výpověďmi dotčených osob. Převoz pračky obecně nenaplňuje znaky trestného činu, tyto znaky
však naplňuje jednání, jímž žalobce převoz pračky zajistil. Jedná se totiž o neoprávněné užití
služebního dopravního prostředku k účelu, pro který nebyl určen, a o pokyn podřízeným
k provedení prací na soukromém majetku. Údajná nepravdivost tvrzení o žalobcem vydaném
pokynu npor. Š. k lustraci v databázi je vyvrácena úředním záznamem npor. Š., který uvedl, že mu
žalobce takový pokyn vydal. V tomto případě nebylo postupováno v souladu se zákonem, neboť
lustraci měla předcházet písemná žádost. Na nezákonnosti postupu žalobce nic nemění ani fakt,
že informace podaná žalobci nebyla pravdivá.
Dále podle žalované není v prvoinstančním rozhodnutí uvedeno, že žalobce naplnil
skutkovou podstatu trestných činů, nýbrž že svým jednáním naplnil znaky uvedených trestných
činů. Tyto pojmy přitom nemají stejný význam. V řízení podle §42 odst. 1 písm. d) služebního
zákona totiž služební funkcionář nezkoumá, zda jednáním příslušníka bezpečnostního sboru
došlo ke spáchání trestného činu, nýbrž hodnotí porušení služební přísahy a způsob,
jakým k tomuto porušení došlo, tedy zda příslušníkovo jednání je zavrženíhodné, zda má znaky
trestného činu a zda je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Tvrzení žalobce,
že se nedopustil trestného činu přijímání úplatků, není nutno komentovat, neboť poslední
dva odstavce výroku prvoinstančního rozhodnutí jsou do výrokové části začleněny
jen informativně.
V doplnění odvolání žalobce uvedl výčet skutečností, jež učinil ve prospěch policie,
vyjmenovává akce zorganizované pro dobré jméno policie a přikládá několik kopií protokolů
o výslechu svědků pořízených v trestním řízení po vydání odvoláním napadeného rozhodnutí.
K tomu žalovaná uvedla, že vychází ze skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době
rozhodování správního orgánu prvního stupně, a proto nezohlednila důkazy provedené
po podání odvolání v trestním řízení. Dále žalovaná zdůraznila odlišnost řízení ve věcech
služebního poměru a trestního řízení s poukazem na specifičnost úpravy postupu služebního
funkcionáře a policisty při vzniku služebního poměru, jeho změně nebo zániku,
popř. rozhodování o jiných služebních záležitostech. V řízení ve věcech služebního poměru
postupuje služební funkcionář podle zvláštních obecných procesních ustanovení zákona,
popř. podle obecných procesních ustanovení zakotvených ve správním řádu, pokud zvláštní
procesní úprava ve služebním zákoně určitou otázku neřeší. K dokazování pak služební
funkcionář v souladu s §180 služebního zákona používá všechny prostředky, jimiž lze zjistit
a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy.
Žalovaná v souladu se závěry správního orgánu prvního stupně konstatovala, že jednání
žalobce bylo způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, neboť ohrožuje důvěru
občanů v bezpečnostní sbor a poškozuje jeho dobré jméno na veřejnosti. Žalobce porušil
služební slib a jednání, z něhož je obviněn, naplňuje znaky výše uvedených trestných činů
a lze ho jednoznačně chápat jako zavrženíhodné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 10 Ca 198/2009 - 92, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalované ve věcech služebního poměru jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobce napadá nedostatek specifikace
zjištění stavu věci s tím, že se nelze opírat o nahlížení do spisu vedeného v trestní věci. Dne
18. 2. 2009 však bylo služebnímu funkcionáři a jeho náměstkovi umožněno nahlížení do trestního
spisu, o čemž téhož dne pořídili služební záznam, který zaznamenává zjištění, jakým jednáním
se měl žalobce dopustit uvedených trestných činů, přičemž jde o některá jednání shodná
s jednáními následně vymezenými ve výroku rozhodnutí služebního funkcionáře.
Soud dále uvedl, že služební funkcionář jednoznačně dbal výslovného znění §42 odst. 1
písm. d) služebního zákona a posuzoval, zda šlo o jednání zavrženíhodné, mající znaky trestného
činu a zda bylo současně způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. K porušení
§180 odst. 5 služebního zákona nedošlo, neboť v provedené úvaze služebního funkcionáře není
vysloven závěr, že jednáním žalobce byl spáchán trestný čin. Služební funkcionář jen posuzoval,
zda jednání žalobce má znaky trestného činu. V napadených rozhodnutích není vysloveno,
že žalobce spáchal trestný čin, ale toliko, že jednání žalobce má znaky konkrétně uvedených
trestných činů. Ustanovení §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona stanoví při splnění zákonných
podmínek povinnost rozhodnout o propuštění dříve, než dojde k pravomocnému odsouzení.
Řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru tedy probíhá nezávisle na trestním řízení
a tato dvě řízení nelze směšovat. Propuštěním ze služebního poměru proto není konstatován
závěr o spáchání trestného činu, jenž přísluší toliko soudu v trestním řízení. Nedůvodná
je i argumentace žalobce týkající se porušení čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud
v této souvislosti odkázal např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2003,
č. j. 5 A 56/2002 - 31, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007,
č. j. 3 Ads 55/2007 - 59.
Soud neshledal rozhodnutí o odvolání nepřezkoumatelným, neboť obsahuje náležitosti
uvedené v §181 služebního zákona. V jeho odůvodnění je odkaz na podklady, z nichž žalovaná
vycházela. Úvaha žalované o tom, že jednáním žalobce došlo k porušení služebního slibu
zavrženíhodným způsobem, je logická a věcně správná. Na základě okolností případu byl učiněn
závěr o zavrženíhodnosti jednání, z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, z jakých důvodů žalovaná
jednání žalobce takto hodnotila. Soud neshledal ani jinou nezákonnost postupu žalované.
Soud se dále vyjádřil k námitce žalobce, že mu bylo doručeno rozhodnutí o ukončení
služebního poměru, aniž by bylo předmětné řízení zahájeno a byla mu dána možnost vyjádřit
se k věci. Zvláštní postup pro řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1
písm. d) služebního zákona podle soudu vylučuje toliko postup podle §174 odst. 1 písm. b)
služebního zákona, tedy vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Je tomu tak právě proto, že tato
zvláštní úprava umožňuje v §184 odst. 2 služebního zákona i zvláštní způsob zahájení řízení,
a to doručením rozhodnutí o propuštění vydaném v prvním stupni řízení. Tím je vyloučeno
uplatnění práv uvedených §174 služebního zákona. Soud však podotkl, že žalobce tato práva
řádně uplatnil v odvolacím řízení. Namítané omezení procesních práv účastníka proto není
protiústavní, neboť uvedené omezení se vztahuje jen ke konkrétnímu zákonnému důvodu
propuštění ze služebního poměru a zasahuje toliko fázi řízení v prvním stupni. V odvolacím
řízení jsou pak plně práva účastníka zachována. Nejedná se tedy o absolutní výluku ochrany práv
účastníka řízení. Jde o opatření nezbytné v demokratické společnosti, neboť spočívá v možnosti
bezprostřední očisty bezpečnostního sboru od příslušníků, jejichž další setrvání by mohlo ohrozit
jeho dobrou pověst.
Soud rovněž neshledal, že by absence teoretického vymezení pojmu „zavrženíhodné jednání“
mohla mít vliv na správnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť je v něm dostatečně
vyjádřena intenzita porušení služebního slibu, konkrétních zákonných i služebních povinností
a ataku příslušníka na zájmy, které se svým slibem zavázal chránit. Žalobce si s ohledem
na své postavení měl být vědom neslučitelnosti svého jednání se služebními předpisy,
měl být schopen rozlišit, zda konkrétní jednání je jen jednáním neslušným či v konkrétní situaci
nevhodným, nebo již jednáním porušujícím služební povinnosti, které je možno kvalifikovat jako
přestupek či jednání proti zájmům chráněným trestním zákonem. Jednání vymezené výrokem
správního rozhodnutí nesporně dehonestuje dobrou pověst bezpečnostního sboru jako součásti
soustavy státních orgánů, jejichž prostřednictvím stát dbá na dodržování zákonů
a které k takovému úkolu povolal. Rozhodnutí žalované i správního orgánu prvního stupně
tak mají oporu ve spisech, konkrétní skutková zjištění byla posouzena správně a na zjištěný
skutkový stav bylo aplikováno odpovídající ustanovení §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona.
K námitkám týkajícím se nesprávnosti zjištění skutkového stavu věci a nevypořádání
se s námitkami žalobce soud uvedl, že odvolací orgán se nedopustil namítaného porušení zákona.
Skutečnost, že reprodukoval rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nezpůsobuje
zmatečnost rozhodnutí o odvolání. Rovněž odvolací orgán nepřekročil meze svého oprávnění
podle §190 odst. 7 služebního zákona. Neshledal totiž rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně nezákonným a neshledal ani vady, pro které by bylo třeba rozhodnutí změnit nebo zrušit
a řízení zastavit. K námitkám uplatněným v odvolání odvolací orgán uvedl, z jakého důvodu
shledává za dostatečnou argumentaci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z ustanovení
§190 odst. 7 a 8 služebního zákona vyplývá, že odvolací orgán je nadán oprávněním rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně změnit nebo zrušit a řízení zastavit, jinak odvolání zamítne
a rozhodnutí potvrdí. Zákon tedy stanoví, že odvolací orgán nezruší napadené rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně jen pro vady neúplnosti či nedostatku odůvodnění rozhodnutí,
pakliže je výrok rozhodnutí v souladu se zákonem a věcně správný. Odvolacímu orgánu tedy
přísluší případné vady odůvodnění správního orgánu prvního stupně napravit či důvody doplnit.
Dále žalobce uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním a závěrům o tom, že jednal tak,
jak je vymezeno výrokem rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru. Žalobce namítl
rozdílnou výpověď svědků, soud však neshledal věcné rozpory mezi tvrzeními zaměstnanců V. a
Š. učiněnými do protokolu ze dne 3. 3. 2009 oproti jejich tvrzením obsažených v záznamech
z vnitřní kontroly. Oba jmenovaní potvrdili, že došlo k výstavbě sociálního zařízení v Borném a
že se tam občas sekala tráva. Neshody v jejich tvrzeních se týkají jen časového určení, což však
nevyvrací, že žalobce jednal způsobem neslučitelným s právními předpisy. Svědci potvrdili rovněž
opravu šlapadel, provedení obkladů schodiště do sklepa v domě žalobce a sekání trávy u jeho
domu. Tyto práce uvedené osoby prováděly, aniž by pochopily, že nejde o objekty policie.
Rovněž odvoz pračky probíhal tak, jak je popsán v úředních záznamech, přičemž žalobce ani
nepopírá, že o přepravu požádal. Ohledně lustrace v databázích policie se žalobce hájí tím, že se
mu stejně nedostalo pravdivé informace. Tím však není vyvráceno, že žalobce požádal
o provedení lustrace osoby navzdory tomu, že tato informace nebyla určena pro služební
potřebu.
Soud dále uvedl, že obrana žalobce ohledně objektů Borný a Břehyně stojí na tom,
že jednal v souladu s uzavřenými smlouvami. Smlouvou mezi Českou republikou - Ministerstvem
vnitra a Unií tělovýchovných organizací Policie ČR o spolupráci (č. j. TS-245/VO-2007),
kterou byla řešena i dotační podpora klubů, jakož i dohodou ze dne 28. 12. 1992 uzavřenou mezi
týmiž subjekty, popř. smlouvou o podpoře tělovýchovné sportovní činnosti uzavřenou mezi
Okresním ředitelstvím policie Česká Lípa a Sportovním klubem policie UNITOP Česká Lípa
z 15. 3. 1993, byla upravena možnost nájmu a podnájmu nemovitého majetku sportovním
klubům, k němuž mělo právo hospodaření Ministerstvo vnitra, popř. šlo o konkrétní poskytnutí
prostředků policie na zajištění pořádaných akcí, a to v rámci podpory těchto klubů a jejich
činnosti. V těchto případech byl žalobce oprávněn sjednat smlouvy či dohodnout vzájemnou
spolupráci a k tomu vyčlenit prostředky policie. Situace plynoucí ze Smlouvy o pronájmu střelnice
v Břehyni je však opačná právě v tom, že tyto objekty již v rozhodné době nebyly
ve vlastnictví Sportovního klubu policie Česká Lípa. Žalobce, který byl současně ředitelem
Okresního ředitelství policie v Liberci a předsedou Sportovního klubu policie Česká Lípa,
který již pronajímal své zařízení policii, tak nemohl rozhodovat o použití zaměstnanců pro práce
na soukromém zařízení. Opravu schodů v Břehyni i vybudování sociálního zařízení v Borném
měl provést na své náklady pronajímatel. Žalobce jakožto ředitele okresního ředitelství sice vázaly
zákonné povinnosti zajistit povinný výcvik policistů ve střelbě v objektu k tomu způsobilém,
za způsobilost zařízení však nesl odpovědnost jeho vlastník, který je k takovému účelu
pronajímal, tedy Sportovní klub policie Česká Lípa, jehož byl žalobce předsedou. Skutečnost,
že nájemné bylo smluveno ve výši výhodné pro policii jako nájemce, nemůže na této skutečnosti
nic změnit, ostatně ani v nájemní smlouvě není žádné ujednání o provádění oprav nájemcem.
Stanovisko žalobce k užití zaměstnanců údržby k provádění oprav schodů na střelnici v Břehyni
a k výstavbě sociálního zařízení v areálu rekreačního zařízení Borný tedy nemůže mít
pro posouzení věci význam.
Soud rovněž uvedl, že při jednáních konaných ve dnech 21. 10. 2010 a 16. 11. 2010 zamítl
návrhy žalobce na dokazování personálním spisem, neboť skutečnost, že žalobce nebyl kázeňsky
trestán, nýbrž odměňován, nemá pro posouzení věci význam. Soud dále zamítl doplnění
dokazování důkazy označenými v podání ze dne 27. 10. 2010, str. 63a soudního spisu, pod body
1, 3, 4, 5, 6 (zamítnuto již 21. 10. 2010), 7 až 12, a to z důvodu, že zákonem se důkaz neprovádí,
jelikož soud zná právo. Rozhodná pro souzenou věc nemohou být ani trestní oznámení žalobce
podávaná na jiné osoby, vyhodnocení jízd a fakturace nákupů ve středisku MM Dubice v České
Lípě, seznam věcí, které žalobce podle svých tvrzení dodal ze svého majetku policii,
jakož ani písemnosti ohledně tohoto majetku. Jako z důkazu nelze dále vycházet z čestných
prohlášení, která např. potvrzují, že výše nájmu v nájemní smlouvě nebyla obvyklá v místě a čase,
že u žalobce v domě pracoval na položení linolea i jiný zaměstnanec až po skončení pracovní
doby, že žalobce zajistil sportovní vybavení apod., neboť tyto skutečnosti nebyly pro posouzení
předmětu řízení rozhodné. Rovněž není důvodná námitka žalobce, že proti němu byla použita
jednání, která se stala více než jeden rok před rozhodnutím o propuštění. V daném případě
totiž nejde o udělení trestu za protiprávní jednání, nýbrž o posouzení důvodů pro propuštění
ze služebního poměru. I kdyby jednotlivě byly skutky posuzovány jako přestupky,
tak v návaznosti na sebe způsob jednání vykazuje znaky pokračování, soustavnost a porušování
téhož zájmu chráněného služebními předpisy, popř. trestním zákonem. Proto skutečnost, že dílčí
útoky byly starší jednoho roku, neshledal soud důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítl neurčitost výroku
rozhodnutí soudu „žaloba se zamítá“. Současná judikatura totiž požaduje uvedení konkrétního
výroku, kterým je žaloba zamítána. Dále v celém spise není zmínka o vnitřní kontrole,
o níž se zmiňuje Městský soud v Praze na str. 8 rozsudku. Nahlédnutí do trestního spisu přitom
není kontrola. Již v odvolání rozporoval tvrzená jednání a dokládal důkazy, které nebyly
zohledněny. Řádné zhodnocení důkazů by přitom primárně mělo být uvedeno již v samotném
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. V odvolání a doplnění odvolání pak bylo
předloženo větší množství důkazů, jež však nebyly zmíněny a nebylo s nimi vůbec zacházeno
v rámci logických úvah. V odvolacím řízení tedy nebylo prováděno důkazní řízení,
neboť mu nebylo umožněno provést veškeré důkazy. V důsledku toho mu byla odňata možnost
vyvrátit nesprávná zjištění žalované a ke skončení jeho služebního poměru tak došlo na základě
nesprávných informací.
Stěžovatel dále uvedl, že správní i soudní rozhodnutí se musí vypořádat se všemi
námitkami účastníka řízení. Tak se však v dané věci nestalo, a proto jsou všechna tato rozhodnutí
nesprávná. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 580/2008. Dále odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze
ve věci sp. zn. 38 Ca 135/94, který řešil podobný případ. Podle tohoto judikátu musí
být prokázáno jednání kvalifikované jako porušení služební přísahy nebo služební povinnosti
zvlášť závažným způsobem. Ani s touto námitkou se však soud nevypořádal,
stejně jako s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009,
č. j. 4 Ads 55/2008 - 76.
Napadená rozhodnutí se podle další stížnostní námitky nevypořádala ani s tím, zda jsou
jednání kladená mu za vinu zavrženíhodná. Není totiž jasné, jak mohlo být zjištěno z trestního
spisu, že nechal sekat trávu na střelnici v Břehyni, neboť to nebylo předmětem obvinění
ani obžaloby. Dále stěžovatel zpochybnil závěr o zavrženíhodnosti jednání spočívajícího v tom,
že pro policii vybudoval střelnici, jež je za výhodných podmínek využívána výlučně
bezpečnostními složkami. Rovněž stěžovatel rozporoval to, že zavrženíhodným jednáním
je i vybudování sociálního zařízení pro policisty a opravení schodů zničených při střelbách.
Uzavřené smlouvy podle stěžovatele navíc umožňovaly provedení takových činností.
Stěžovatel dále namítl, že i podle obžaloby se jedná o bagatelní věci. Ty by ho nyní měly
připravit o 36 let bezúhonné služby. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
je podle něho účelové. Soud měl posoudit, zda bylo na místě uplatnění zákona způsobem,
kdy je jeho extenzivním výkladem uplatňována bezprecedentní tvrdost. Služební funkcionář
měl i jiné možnosti, jak věc vyřešit s menším dopadem na jeho život. Mohla ho například postavit
mimo službu a ctít tak ústavně danou presumpci neviny, avšak takto nepostupoval.
I proto uváděl, že služební funkcionář byl vůči němu podjatý a věc neměl vůbec řešit. Ani touto
námitkou se však nikdo nezabýval.
Závěrem stěžovatel namítl, že jednání zakládající porušení služební přísahy nebo služební
povinnosti zvlášť závažným způsobem musí být prokázáno a vycházet ze skutečného stavu věci.
V jeho případě vycházely správní orgány z domněnek a z nesprávných a nepravdivých informací.
Nebyla zvážena ani námitka, že některé skutky se měly stát v jiné době. Ačkoliv doložil důkazy,
tak nebyly vzaty v úvahy a bez dalšího byly převzaty údaje nesprávně zjištěné správním orgánem
prvního stupně. Navíc neurčité právní pojmy musí být vyloženy v každém rozhodnutí a správní
orgán by je měl vždy vysvětlit. Nelze se ztotožnit ani se závěrem soudu, že to,
co je zavrženíhodným jednáním, je známo každému příslušníkovi Policie ČR.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. 10 Ca 198/2009 - 92, zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry soudu. Podle ní není
zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje nesprávné posouzení právní otázky. Jestliže stěžovatel namítá
neurčitost výroku I. rozsudku, je nezbytné upozornit, že podával žalobu ve správním soudnictví
a domáhal se zrušení správního rozhodnutí. Pokud je žaloba zamítnuta, je naprosto zřejmé,
co se zamítá. Výrok I. je tedy dostatečně určitý a srozumitelný. Žalovaná dále uvedla, že závěr
služebního funkcionáře má oporu ve spise. Spisový materiál byl dostačující k učinění správného
skutkového závěru, v odůvodnění rozsudku jsou jasně určeny důkazy, z nichž byla čerpána
skutková zjištění. Důkazní prostředky byly zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně
zjištěný skutkový stav. Pokud stěžovatel uvádí, že neví, jakou vnitřní kontrolu má soud
za prokázanou, žalovaná odkazuje na zprávu o získání údajů odboru vnitřní kontroly Krajského
ředitelství policie Severočeského kraje ze dne 26. 2. 2009, č. j. KRPU-21150-8/ČJ-2009-049001-Z,
která je součástí spisového materiálu. Současně rozsudek soudu přesvědčivě vyvrací žalobcovu
obhajobu odkazující na obsah smluv uzavřených mezi Ministerstvem vnitra, UNITOP, Policií ČR
a Sportovním klubem policie Česká Lípa. Rozsudek i žalobou napadené rozhodnutí se podle
žalované dostatečně vypořádávají s námitkami žalobce. Dostatečně byly vymezeny i pojmy
„zavrženíhodné jednání“ a „jednání způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru“. Žalobce
si vzhledem ke svému postavení nepochybně musel být vědom toho, že jeho jednání
je neslučitelné se zákonem a služebními předpisy. Jeho ponechání v bezpečnostním sboru
by pak znamenalo podlomení autority i důvěry v řádný výkon služby policejního sboru.
Z těchto důvodů žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v souladu s §109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán
rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady
uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle první stížnostní námitky není výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ve znění
„Žaloba se zamítá.“ dostatečně určitý. Nejvyšší správní soud se s ohledem na svou ustálenou
judikaturu s tímto tvrzením neztotožnil. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS. Podle něho „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný.“ V rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném pod č. 244/2004 Sb. NSS, se dále uvádí,
že „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto.“ Jestliže tedy Městský soud v Praze v záhlaví rozsudku uvedl, že rozhoduje
o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne
26. 5. 2009, č. j. PPR-8603-6/ČJ-2009-99KP a že „žaloba se zamítá“, je jednoznačně zjistitelné,
o jakou správní žalobu se jedná, takže tento výrok je určitý a srozumitelný.
Ohledně tvrzení stěžovatele, že v celém správním spise není zmínka o vnitřní kontrole,
o níž se Městský soud v Praze zmiňuje ve svém rozsudku, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Zpráva o získání údajů ze dne 26. 2. 2009, č. j. KRPU-21150-8/ČJ-2009-049001-Z, pořízená
Odborem vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Severočeského kraje, je součástí
spisového materiálu předloženého žalovanou a nachází se na č. l. 65 až 67 správního spisu.
Z této zprávy navíc nevyplývá, že by jediným zdrojem informací bylo nahlédnutí do trestního
spisu, jak tvrdil stěžovatel.
Uvedené kasační námitky stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že je zde dán důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaná se totiž dopustila v odvolacím řízení závažných procesních
pochybení, v jejichž důsledku není možné postavit najisto, zda byl spolehlivě zjištěn skutkový
stav a zda tedy mohl nastat závažný následek spočívající v propuštění stěžovatele ze služebního
poměru.
Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona
má svá specifika. Podle §183 služebního zákona se při řízení o propuštění příslušníka podle
uvedeného ustanovení postupuje podle hlav I a II s výjimkou §174 odst. 1 písm. b) služebního
zákona. Podle §184 odst. 2 služebního zákona může být prvním úkonem doručení rozhodnutí
o propuštění, jestliže služební funkcionář zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. V řízení o propuštění
příslušníka ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona tedy
v prvoinstančním řízení nemusí probíhat klasické dokazování a účastník řízení tak podle §174
odst. 1 písm. b) služebního zákona nemá možnost předkládat důkazní návrhy, vyjádřit
se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout
jejich doplnění. Jestliže však účastník řízení nemá možnost uplatnit uvedená procesní práva
v prvním stupni řízení, musí mu být v plném rozsahu zachována možnost jejich uplatnění v řízení
odvolacím.
V souzené věci bylo prvním úkonem doručení rozhodnutí o propuštění stěžovatele
ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. V doplnění odvolání ze dne
26. 3. 2009 navrhl stěžovatel provedení následujícího dokazování: dotazem na UNITOP
o členství SKP Česká Lípa, smlouvou uzavřenou mezi Českou republikou - Ministerstvem vnitra
a Občanským sdružením Unie tělovýchovných organizací Policie České republiky ze dne
3. 8. 2007, smlouvou o pronájmu střelnice, výpisem z katastru nemovitostí, katastrální mapou,
výslechem p. Š. a p. V., výslechem stěžovatele a jeho manželky, výslechem J. Š., dotazem na OOP
Krajinská, OOP Chrastava, OOP Hejnice, OOP Vesec, článkem z Lidových novin, a dále důkazy
obsaženými ve spise SV 1/2009 vedeném krajským státním zastupitelstvím, pracoviště Liberec,
zejména výslechy svědků. Svědeckými výpověďmi a dalšími navrženými důkazy přitom měly být
odstraněny rozpory ve výpovědích učiněných v trestním řízení a objasněny skutečnosti týkající se
provádění prací podřízenými stěžovatele v Břehyni a Borném a údajného převozu pračky do bytu
sestry stěžovatele.
Žalovaná však tyto důkazy v odvolacím řízení neprovedla a návrhy na jejich provedení
zcela opomenula. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svůj rozsudek ze dne
13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009 - 48, dostupný na www.nssoud.cz, v němž mj. konstatoval:
„Podle druhé věty ustanovení §52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní orgán není návrhy účastníků
vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Pokud má tedy správní orgán za to,
že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, není povinností navržený důkaz provést. Nezáleží však zcela na libovůli
správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není
povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění
rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy
je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění
dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr,
které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene.“
Na nutnosti provedení důkazů navržených stěžovatelem v odvolacím řízení či zdůvodnění
jejich neprovedení v rozhodnutí žalované o odvolání pak nemůže nic změnit ani to, že žalovaná
v dané věci vycházela z podkladů opatřených v trestním řízení. V rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 As 17/2003 - 79, publikovaného pod č. 571/2005 Sb. NSS,
se uvádí, že „úřední záznam pořízený v trestním řízení není vyloučen z okruhu důkazních prostředků v řízení
o propuštění ze služebního poměru (§130 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky).“ Z tohoto judikátu lze přitom vycházet i v nyní projednávané
věci, ačkoliv se vztahuje k předchozí právní úpravě řízení ve věcech služebního poměru,
neboť také podle §180 odst. 2 služebního zákona je možné při rozhodování ve věcech
služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů vycházet z listin opatřených v jiném řízení.
Ve vztahu ke způsobu dokazování vedeného ve věcech služebního poměru však dospěla
judikatura správních soudů ještě k dalším podstatným závěrům. Městský soud v Praze
totiž v rozsudku ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 104/2005 - 26, který byl publikován
pod č. 1422/2007 Sb. NSS, dovodil, že „v řízení o služebním poměru podle zákona ČNR
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je třeba při zjišťování skutečného
stavu věci vycházet zejména z původních důkazů. Je-li možné v dané věci vyslechnout svědky, nemůže dokazování
spočívat pouze v provedených úředních záznamech, ale je nutné svědky vyslechnout, a to i za přítomnosti policisty,
s nímž je vedeno příslušné řízení ve věci služebního poměru, aby mohly být svědkům kladeny otázky, a policista
tak měl i reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které tito svědci uvádějí.“ Podle uvedeného judikátu
tedy správní orgán sice může použít také podklady získané od jiných orgánů veřejné moci,
avšak své rozhodnutí musí opřít zejména o původní důkazy, které sám provede. Tento závěr
lze přitom aplikovat i na nyní projednávanou věc, neboť i v ní žalovaná rozhodla o potvrzení
rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru na základě podkladů opatřených
od orgánů činných v trestním řízení, aniž jejich správnost ověřila vlastním dokazováním. Takto
přitom postupovala za situace, kdy měla k dispozici pouze některé důkazy či podklady opatřené
v přípravném trestním řízení a kdy zde nebyla ještě ani podána obžaloba. Za pomoci těchto listin
opatřených v počátečním stádiu trestního řízení si tedy žalovaná nemohla učinit spolehlivý
úsudek o tom, že stěžovatel skutečně porušil služební slib zavrženíhodným jednáním majícím
znaky trestného činu a byly tak zde splněny dvě podmínky pro jeho propuštění ze služebního
poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Závěr o naplnění skutkové podstaty
trestných činů, pro které bylo stěžovateli sděleno obvinění, ostatně nemohl na základě důkazů
a podkladů opatřených na počátku trestního řízení vyslovit ani soud, neboť ten provádí vlastní
dokazování při hlavním líčení, na základě něhož může případně učinit závěr, že skutky,
pro který je obviněný stíhán, se nestaly nebo nejsou trestnými činy.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že žalovaná pochybila, když neprovedla dokazování
na základě důkazních návrhů stěžovatele uplatněných v odvolacím řízení a ani se nevypořádala
s tím, z jakého důvodu případně považuje provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné.
Při zjišťování skutkové podstaty byl tedy porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Pro tuto v žalobě vytýkanou vadu měl proto Městský soud v Praze rozhodnutí žalované
o odvolání zrušit, což však neučinil. V důsledku toho došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. 10 Ca 198/2009 - 92, podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Již v řízení o žalobě zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí
o odvolání a Městský soud v Praze by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného,
než toto rozhodnutí zrušit, neboť shora uvedená vada odvolacího řízení je závažná a v soudním
řízení správním nemůže být napravena. Proto povaha věci umožňuje Nejvyššímu správnímu
soudu o žalobě sám rozhodnout a podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném
od 1. 1. 2012, současně se zrušením napadeného rozsudku zrušit pro vady řízení také rozhodnutí
Policie České republiky, policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 26. 5. 2009,
č. j. PPR-8603-6/ČJ-2009-99KP, a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná
v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitého přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázána
výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud se již nemohl zabývat zbývajícími stížnostními námitkami. Nejprve
je totiž zapotřebí v řízení o odvolání proti rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního
poměru provést shora uvedené dokazování a teprve poté bude možné případně posuzovat,
zda skutková podstata byla řádně zjištěna a zda na jejím základě lze učinit závěr o naplnění všech
podmínek pro aplikaci §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona.
Jestliže však již zde bude v dalším řízení k dispozici pravomocný trestní rozsudek
a podklady, jež si správní orgány opatřily z počátečního stádia trestního řízení, budou nakonec
odpovídat skutkovému stavu v něm zjištěnému, pak žalovaná plně dostojí své povinnosti zjistit
řádně a v požadovaném rozsahu skutečný stav věci, pokud bude vycházet jen z takového
pravomocného rozsudku a nebude již provádět vlastní dokazování za účelem zjištění, zda jednání
stěžovatele má znaky trestného činu. V takovém případě se bude žalovaná zabývat pouze
splněním zbývajících dvou podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru
uvedených v §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona a posoudí, zda jednání mající znaky
trestného činu je zavrženíhodné a zda je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.
Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušení napadeného rozsudku rozhodl
i o zrušení rozhodnutí žalované o odvolání, musí kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
rozhodnout i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí Městského soudu
v Praze (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012). Stěžovatel
měl v projednávané věci plný úspěch, a proto Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s. uložil žalované povinnost zaplatit mu do patnácti dnů od právní moci rozsudku
náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 30 351,20 Kč, která se skládá
z částky 2000 Kč za zaplacený soudní poplatek za podání žaloby, z částky 3000 Kč za zaplacený
soudní poplatek za podání kasační stížnosti, z částky 12 600 Kč za šest úkonů právní služby
po 2100 Kč poskytnuté stěžovateli advokátem [převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby,
replika k vyjádření žalované, účast na dvou jednáních před soudem ve dnech 21. 10. 2010
a 16. 11. 2010 a podání kasační stížnosti podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a), d)
a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb], z částky 1800 Kč za s tím souvisejících šest režijních
paušálů po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z částky 2636 Kč za cestovné
advokáta k uvedeným dvěma jednáním soudu z Liberce do Prahy a zpět (§13 odst. 1 a 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.) z částky 1200 Kč, která představuje náhradu za čas strávený advokátem cestou
k tomuto jednání soudu a zpět v rozsahu dvanácti započatých půlhodin po 100 Kč [§14 odst. 1
písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], z částky 2468 Kč za cestovné stěžovatele ke dvěma
jednáním soudu z České Lípy do Prahy a zpět (§13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a z částky 4647,20 Kč odpovídající po zaokrouhlení 20 % dani z přidané hodnoty, kterou byl
advokát povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a jemu
náležejících náhrad, jež byly vyjmenovány (§57 odst. 2 s. ř. s.). Advokát již stěžovatele zastupoval
v žalobním řízení, takže byl s danou věcí náležitě obeznámen a nemůže mu proto být přiznána
také odměna za převzetí a přípravu zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. Provedení dalších stěžovatelem požadovaných úkonů právní služby pak z obsahu
soudního spisu nevyplývá. Odměnu zástupce stěžovatele nebylo možné přiznat podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., jak bylo požadováno, neboť podle §35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. se pro určení
její výše užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady
advokátům za poskytování právních služeb, přičemž tímto předpisem je právě vyhláška
č. 177/1996 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu