ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.24.2012:18
sp. zn. 4 As 24/2012 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Sampa
Invest, s.r.o., se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 – Josefov, zast. Mgr. Janem Kořánem,
advokátem, se sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 10 A 296/2011 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je p o v i n n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2880 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jana
Kořána, advokáta, se sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2011, zn. SPR-5145/11-11, žalovaný nevyhověl námitkám
žalobkyně proti exekučnímu příkazu žalovaného ze dne 27. 7. 2011, zn. SPR-5145/11-4.
Exekučním příkazem byla nařízena exekuce, prováděná ukládáním donucovacích pokut,
ke splnění povinnosti žalobkyně podle výroku I. usnesení žalovaného ze dne 20. 6. 2011,
zn. SPR-3663/11-14. Tímto usnesením byla žalobkyni ve správním řízení vedeném pro podezření
ze spáchání správního deliktu podle §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, výrokem I. uložena
povinnost podle §50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), předložit seznam všech pracovníků, kteří jsou na základě mandátní,
pracovní nebo jiné smlouvy uzavřené s žalobkyní pověřeni kontaktovat dlužníky společnosti
ESSOX s.r.o., se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, za účelem zaplacení jejich
dluhu, a dále výrokem II. uložena povinnost podle §53 odst. 1 správního řádu předložit veškeré
dokumenty, které upravují zpracování osobních údajů osob, jejichž dluhy žalobkyně vymáhá,
jakož i prokázat splnění povinnosti zpracovat a dokumentovat přijatá a provedená
technicko-organizační opatření k zajištění ochrany osobních údajů těchto osob.
Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2011 se žalobkyně bránila žalobou ze dne
22. 9. 2011, ve které navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející
exekuční příkaz, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a dále uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Namítala, že usnesení žalovaného ze dne 20. 6. 2011
je ve výroku I. nicotné, a na jeho základě tedy nemohl být exekuční příkaz vydán. I v případě,
že by toto usnesení bylo vydáno v souladu se zákonem, měla žalobkyně právo odepřít splnění
uložené povinnosti s odkazem na §53 odst. 2 správního řádu (právo odepřít výpověď,
resp. předložit listinu), a tuto povinnost proto nelze vymáhat prostřednictvím exekuce. Napadené
rozhodnutí je podle žalobkyně mimoto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Podáním ze dne 20. 12. 2011 žalobkyně vzala žalobu zpět a navrhla, aby soud řízení
zastavil a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
9640 Kč. Zpětvzetí žaloby zdůvodnila tak, že ztratila zájem na dalším pokračování sporu,
neboť žalovaný po podání žaloby uznal námitku, že na žalobkyni nelze vymáhat uloženou
povinnost, že žalobkyně oprávněně využila svého práva odepřít její splnění, neboť by si tím
mohla způsobit nebezpečí stíhání pro správní delikt. Poukázala přitom na rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 11. 2011, zn. SPR-5145/11-19, kterým předseda žalovaného zrušil rozhodnutí
žalovaného jako správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 8. 2011, zn. SPR-5145/11-5,
jímž byla k vynucení povinnosti uložené výrokem I. usnesení žalovaného ze dne 20. 6. 2011
žalobkyni uložena donucovací pokuta ve výši 10 000 Kč. Následně byla rozhodnutím žalovaného
ze dne 25. 11. 2011, zn. SPR-5145/11-21, zastavena exekuce ke splnění povinnosti žalobkyně
podle výroku I. usnesení žalovaného ze dne 20. 6. 2011, která byla nařízena exekučním příkazem
žalovaného ze dne 27. 7. 2011, zn. SPR-5145/11-4.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2012, č. j. 11 A 303/2011 – 26, výrokem
I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů
řízení ve výši 9640 Kč do třiceti dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Výrokem III. vyslovil, že se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby
v částce 2000 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do třiceti dnů
od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně. V odůvodnění městský soud poukázal
na ustanovení §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a uvedl, že postupoval podle §47 písm. a) téhož zákona.
O nákladech řízení rozhodl podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., neboť shledal předpoklady
pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni pro pozdější chování žalovaného.
Žalobkyně totiž vzala žalobu zpět poté, co žalovaný shledal oprávněnými důvody, jejichž uznání
se žalobkyně žalobou domáhala, a exekuční řízení zastavil. Městský soud poukázal na rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 11. 2011, kterým předseda žalovaného zrušil rozhodnutí žalovaného,
jímž byla k vynucení povinnosti žalobkyni uložena donucovací pokuta ve výši 10 000 Kč
a které předseda žalovaného odůvodnil tak, že k předložení požadovaných listin nelze žalobkyni
prostřednictvím donucovacích pokut nutit; předložení požadované listiny by ve spojení s jinými
důkazními prostředky mohlo přivodit nebezpečí stíhání žalobce za správní delikt. V návaznosti
na toto rozhodnutí byla exekuce zastavena. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
účelně vynaložené náklady řízení, spočívající v nákladech právního zastoupení advokátem, určené
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“),
a to v rozsahu odměny za tři úkony právní služby po 2100 Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby
a její zpětvzetí) a režijní paušál třikrát po 300 Kč, včetně 20 % navýšení o daň z přidané hodnoty,
a dále části soudního poplatku ve výši 1000 Kč; celková výše přiznaných nákladů řízení tak činila
9640 Kč. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 2000 Kč soud rozhodl podle
§10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Městského soudu v Praze se žalovaný (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 25. 1. 2012, podanou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [omylem
uvedeno písm. c), z citace zákona provedené stěžovatelem je však zřejmé, že měl na mysli §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil.
Současně navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to z důvodu hospodárnosti
a efektivnosti nakládání se spornou částkou náhrady nákladů řízení. Úvodem stěžovatel ohledně
postupu správních orgánů v projednávané věci odkázal na své vyjádření k žalobě a rekapituloval
řízení k vydání usnesení stěžovatele ze dne 20. 6. 2011 a jeho přezkum, když rozhodnutím ze dne
22. 9. 2011, zn. INSP2-3663/11-33, předseda stěžovatele zamítl pro opožděnost rozklad
žalobkyně proti tomuto usnesení; toto rozhodnutí bylo napadeno žalobou, řízení o níž bylo
zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012, č. j. 11 A 303/2011 – 26;
řízení o kasační stížnosti proti tomuto usnesení je u Nejvyššího správního soudu vedeno
pod sp. zn. 4 As 15/2012. Stěžovatel namítal, že městský soud se ve své úvaze o přiznání náhrady
nákladů řízení nezabýval tím, zda může být napadené rozhodnutí vůbec podrobeno přezkumu
ve správním soudnictví, když exekučním příkazem nebyla uložena konkrétní povinnost,
resp. nebyla uložena donucovací pokuta. Pokud žalobkyně v řízení namítala nezákonnost
usnesení stěžovatele ze dne 20. 6. 2011, pak tato tvrzení měla uplatnit v řízení o správním,
resp. soudním přezkumu tohoto rozhodnutí. Závěr soudu o aplikaci §60 odst. 3 s. ř. s. podle
stěžovatele není namístě i proto, že žalobkyně v řízení nemohla uspět, svoji žalobu toliko vzala
zpět dříve, než by tato byla soudem odmítnuta či zamítnuta. Napadené usnesení stěžovatel
mimoto považuje za nepřezkoumatelné, neboť městský soud vycházel z nesprávných úvah
a podkladů, když v odůvodnění nesprávně uvedl, že exekuce byla zastavena rozhodnutím
předsedy stěžovatele ze dne 16. 11. 2011; předmětná exekuce byla ve skutečnosti zastavena
usnesením stěžovatele jako správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 11. 2011.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 13. 3. 2012 navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení ve výši 2880 Kč. Kasační stížnost a argumentace v ní obsažená se podle jejího
názoru týká vesměs posouzení otázky, zda měla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení
vůči stěžovateli. Vyslovila přesvědčení, že velmi stručná námitka nesprávnosti procesního
postupu městského soudu má toliko vytvořit prostor pro přezkum výroku o náhradě nákladů
řízení. Městský soud rozhodl v souladu se zákonem o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
je v této souvislosti třeba poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
který v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikován pod č. 625/2005 Sb.
NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná
z: ), vyslovil právní názor, který je třeba obdobně aplikovat i na zde
projednávanou věc, totiž že „je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení
spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“
Nejvyšší správní soud rovněž zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, který stěžovatel podal současně s kasační stížností. Dospěl
k závěru, že o tomto návrhu není v projednávané věci třeba rozhodovat, neboť Nejvyšší správní
soud přistoupil k přednostnímu projednání a meritornímu rozhodnutí o samotné kasační stížnosti
poté, co mu byly předloženy příslušné spisy městského soudu a správních orgánů obou stupňů,
poučil účastníky řízení o složení senátu, který věc projedná a rozhodne, přičemž ze strany
účastníků nebyla vznesena námitka podjatosti, a poté, co provedl úkony podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodnutí o odkladném účinku kasační stížnosti by bylo v tomto případě nadbytečné,
neboť přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může obecně přinést ochranu toliko
v období do vydání rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Úvodem je třeba poukázat na ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., podle něhož „kasační
stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal, že by kasační stížnost byla nepřípustná,
neboť v ní uplatněné námitky směřují nejen proti výroku o nákladech řízení, nýbrž stěžovatel
namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného usnesení pro vady odůvodnění a následně
navrhuje jeho zrušení v celém rozsahu. V této souvislosti je třeba poukázat na závěry usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64,
publikováno pod č. 2116/2010 Sb. NSS, v němž zdejší soud judikoval, že „ustanovení §104 odst. 2
s. ř. s. se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení.“ V odůvodnění
usnesení rozvedl, „že kasační stížnost je pokládána za opravný prostředek mimořádný a že tedy řízení
před krajským soudem ve věcech správního soudnictví je řízením jednoinstančním bez možnosti podat řádný
opravný prostředek (odvolání), který je běžný v jiných procesních předpisech (např. v občanském soudním řádu).“
(...) „Zákon nepřipouští kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení.
Pokud by kasační stížnost byla podána v takto jednoznačné (čisté) podobě, musela by být pro nepřípustnost
odmítnuta, byť by Nejvyšší správní soud seznal, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení není správné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2004, č. j. 4 Ans 1/2004 – 53, podle něhož „nelze
za stávající právní úpravy ve správním soudnictví napravit soudem rozhodujícím o kasační stížnosti případné
nesprávné rozhodnutí krajských soudů o nákladech řízení, pokud není současně kasační stížností napaden
též výrok o věci samé“). Jinak řečeno, pokud je kasační stížností napaden též jiný výrok, je kasační stížnost
zásadně přípustná.“ (...) „Zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech
řízení, ale naopak umožnit jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech
řízení.“
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné stručně objasnit skutkový a právní základ
projednávané věci. Napadeným rozhodnutím ze dne 30. 8. 2011, zn. SPR-5145/11-11, stěžovatel
nevyhověl námitkám žalobkyně proti exekučnímu příkazu stěžovatele ze dne 27. 7. 2011,
zn. SPR-5145/11-4. Exekučním příkazem byla nařízena exekuce ke splnění povinnosti žalobkyně
podle výroku I. usnesení stěžovatele ze dne 20. 6. 2011, jímž byla žalobkyni výrokem I. uložena
povinnost předložit seznam všech pracovníků, kteří jsou na základě mandátní, pracovní nebo jiné
smlouvy uzavřené s žalobkyní pověřeni kontaktovat dlužníky společnosti ESSOX s.r.o., se sídlem
Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, za účelem zaplacení jejich dluhu, a dále výrokem
II. uložena povinnost předložit veškeré dokumenty, které upravují zpracování osobních údajů
osob, jejichž dluhy žalobkyně vymáhá, jakož i prokázat splnění povinnosti zpracovat
a dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění ochrany osobních
údajů těchto osob. Rozhodnutím ze dne 22. 9. 2011, zn. INSP2-3663/11-33, předseda
stěžovatele zamítl pro opožděnost rozklad žalobkyně proti tomuto usnesení; toto rozhodnutí
bylo napadeno žalobou, řízení o níž bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne
16. 1. 2012, č. j. 11 A 303/2011 – 26; řízení o kasační stížnosti proti tomuto usnesení
je u Nejvyššího správního soudu vedeno pod sp. zn. 4 As 15/2012. Rozhodnutím stěžovatele
ze dne 3. 8. 2011, zn. SPR-5145/11-5, byla k vynucení povinnosti uložené výrokem I. usnesení
stěžovatele ze dne 20. 6. 2011 žalobkyni uložena donucovací pokuta ve výši 10 000 Kč.
Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2011, zn. SPR-5145/11-19, předseda stěžovatele zrušil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 8. 2011. Následně byla rozhodnutím stěžovatele
ze dne 25. 11. 2011, zn. SPR-5145/11-21, zastavena exekuce podle exekučního příkazu
stěžovatele ze dne 27. 7. 2011.
Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je podle jeho názoru nepřezkoumatelné,
neboť městský soud při jeho vydání vycházel z nesprávných úvah a podkladů, když v odůvodnění
uvedl, že exekuce byla zastavena rozhodnutím předsedy stěžovatele ze dne 16. 11. 2011;
předmětná exekuce byla ve skutečnosti zastavena usnesením stěžovatele ze dne 25. 11. 2011.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Je sice třeba konstatovat,
že městský soud v odůvodnění napadeného usnesení na jednom místě skutečně zaměnil
rozhodnutí ze dne 16. 11. 2011, zn. SPR-5145/11-19, kterým předseda stěžovatele zrušil
rozhodnutí stěžovatele jako správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 8. 2011, s rozhodnutím
stěžovatele ze dne 25. 11. 2011, zn. SPR-5145/11-21, jímž byla zastavena exekuce podle
exekučního příkazu ze dne 27. 7. 2011, je však zřejmé, že se jednalo toliko o omyl v označení
rozhodnutí, přičemž městskému soudu byly skutečný obsah těchto rozhodnutí a jejich
souslednost v rámci řízení nepochybně známy. Z napadeného usnesení je rovněž zřejmé, jakými
úvahami se městský soud v dané části odůvodnění řídil a na které rozhodnutí ve skutečnosti
odkazoval. Tato záměna je mimoto obsažena v části odůvodnění, která nebyla pro právní
posouzení věci a zastavení řízení určující. Městský soud zcela v souladu se zákonem dospěl
k závěru, že podáním ze dne 20. 12. 2011 žalobkyně vzala žalobu zpět. Řádně aplikoval
ustanovení §37 odst. 4 s. ř. s., podle něhož „navrhovatel může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět,
dokud o něm soud nerozhodl,“ a postupoval v souladu s §47 písm. a) téhož zákona před středníkem,
podle něhož „soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět.“
Nejvyšší správní soud dodává, že městský soud ani neměl jinou možnost než řízení
zastavit poté, kdy žalobkyně vzala svoji žalobu zpět. Jakýkoliv jiný postup by byl v rozporu
s citovanými ustanoveními zákona a dispoziční zásadou, na níž je řízení před správními soudy
založeno. Městský soud nebyl po zpětvzetí žaloby a před zastavením řízení oprávněn žádným
způsobem zkoumat (jak požaduje stěžovatel), zda může být napadené rozhodnutí vůbec
podrobeno přezkumu ve správním soudnictví, když exekučním příkazem nebyla uložena
konkrétní povinnost, resp. nebyla uložena donucovací pokuta. Stejně tak nebyl povolán
do odůvodnění usnesení o zastavení řízení zahrnout úvahy o tom, jak by věc posoudil v případě,
že by ke zpětvzetí žaloby nedošlo.
Stejně tak Nejvyšší správní soud není při rozhodování o kasační stížnosti proti usnesení
městského soudu, kterým bylo řízení zastaveno, oprávněn jakýmkoli způsobem projednávat
věc samu. Předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu je v takovém případě pouze to,
zda městský soud správně posoudil podmínky pro zastavení řízení. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 – 80, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 1. 2012, č. j. 1 As 145/2011 – 105, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 1. 2012, č. j. 1 Ans 14/2011 – 133).
Podstatná část kasační stížnosti je věnována námitce směřující proti výroku
II. napadeného usnesení, kterým městský soud rozhodl, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit
náhradu nákladů řízení ve výši 9640 Kč do třiceti dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce
žalobkyně. Stěžovatel argumentuje, že aplikace §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. nebyla v tomto
případě namístě; soud se měl podle jeho názoru zabývat posouzením, zda může být napadené
rozhodnutí vůbec podrobeno přezkumu ve správním soudnictví, a zohlednit, že žalobkyně
nemohla v řízení uspět a svoji žalobu toliko vzala zpět dříve, než tato mohla být soudem
odmítnuta či zamítnuta.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo
bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů
řízení.“
Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto námitku důvodnou, přičemž se zcela ztotožnil
s právním názorem městského soudu, tedy že aplikace ustanovení §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
byla v projednávané věci namístě. Městský soud správně shledal, že žalobkyně vzala svoji žalobu
zpět pro pozdější chování stěžovatele, což žalobkyně ostatně v podání ze dne 20. 12. 2011 rovněž
uvedla jako důvod pro zpětvzetí žaloby. Žalobou bylo napadeno rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011,
jímž stěžovatel nevyhověl námitkám žalobkyně proti exekučnímu příkazu stěžovatele ze dne
27. 7. 2011. Následně byla rozhodnutím stěžovatele jako správního orgánu prvního stupně ze dne
3. 8. 2011, zn. SPR-5145/11-5, k vynucení povinnosti podle exekučního příkazu žalobkyni
uložena donucovací pokuta ve výši 10 000 Kč. Poté, co žalobkyně proti napadenému rozhodnutí
ze dne 30. 8. 2011 podala žalobu ze dne 22. 9. 2011 a o věci bylo zahájeno řízení před Městským
soudem v Praze, vydal předseda stěžovatele rozhodnutí ze dne 16. 11. 2011, zn. SPR-5145/11-19,
kterým zrušil rozhodnutí stěžovatele jako správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 8. 2011.
Následně byla rozhodnutím stěžovatele ze dne 25. 11. 2011, zastavena exekuce podle exekučního
příkazu ze dne 27. 7. 2011. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že žalobkyně vzala žalobu
zpět pro pozdější chování stěžovatele, neboť stěžovatel evidentně sám uznal nezákonnost
napadeného rozhodnutí, když exekuce prováděná na základě exekučního příkazu, proti kterému
žalobkyně v řízení před městským soudem brojila, byla následně samotným stěžovatelem
zastavena. Stejně tak rozhodnutí stěžovatele jako správního orgánu prvního stupně o uložení
donucovací pokuty, vydané v rámci exekuce, bylo předsedou stěžovatele zrušeno, přičemž
předseda stěžovatele v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že k předložení požadovaných listin
nelze žalobkyni exekucí nutit, neboť předložení požadované listiny by ve spojení s jinými
důkazními prostředky mohlo přivodit nebezpečí jejího stíhání za správní delikt. Jak již bylo
vyloženo výše, městský soud nebyl před zastavením řízení oprávněn zkoumat,
zda může být napadené rozhodnutí vůbec podrobeno přezkumu ve správním soudnictví,
jakož ani do odůvodnění usnesení o zastavení řízení zahrnout úvahy o tom, jak by věc posoudil
v případě, že by ke zpětvzetí žaloby nedošlo.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že městský soud v souladu se zákonem uložil
stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Současně lze konstatovat, že městský
soud správně vyčíslil přiznanou výši náhrady nákladů řízení v celkové výši 9640 Kč, určenou
podle advokátního tarifu, a to jako důvodně vynaložené náklady řízení v rozsahu odměny
za tři úkony právní služby po 2100 Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby a její zpětvzetí)
a režijní paušál třikrát po 300 Kč, včetně 20 % navýšení o daň z přidané hodnoty, jakož i části
soudního poplatku ve výši 1000 Kč. Nelze pak než konstatovat, že městský soud, postupuje
podle §60 odst. 3 s. ř. s., se žádným způsobem nemohl zabývat posouzením (jak požaduje
stěžovatel), zda lze napadené rozhodnutí vůbec podrobit přezkumu ve správním soudnictví,
a zda by tedy bylo v případě, že by nebyla vzata zpět, žalobu možno projednat ve věci samé
či by ji bylo třeba odmítnout. Pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni bylo stejně
tak irelevantní, jaký výsledek sporu by jinak bylo lze očekávat, resp. nakolik reálnou šanci
na úspěch žalobkyně měla. Ba naopak, pokud by městský soud spekulativně prováděl obdobné
úvahy a založil na nich své rozhodnutí, porušil by příslušná ustanovení soudního řádu správního.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i další spisové dokumentace k závěru,
že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch,
má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti žalovanému jako stěžovateli,
který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně má proto právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů řízení, a to za jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 13. 3. 2012
– ve výši 2100 Kč [11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu], a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13
odst. 3 téže vyhlášky. Žalobkyně tedy má právo na náhradu odměny za zastupování a hotových
výdajů ve výši 2400 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8 věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani,
která činí 20 % z částky 2400 Kč, tj. 480 Kč. Nejvyšší správní soud proto uložil žalovanému jako
stěžovateli, aby zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkem 2880 Kč, a to do patnácti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu