ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.45.2012:18
sp. zn. 4 As 45/2012 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: M. Y.,
zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Sladkovského 601, Pardubice,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 21. 3. 2012, č. j. 7 A 329/2011 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 9. 12. 2011, č. j. CPR-11370/ČJ-2011-9CPR-V237,
zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových kontrol,
pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 25. 10. 2011,
č. j. KRPE-29745-61/ČJ-2011-170022-SV, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní
vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie, byla určena
v délce 3 let s tím, že počátek uvedené doby byl v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců stanoven na okamžik, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České
republiky. Současně byla v souladu s §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba
k vycestování žalobce z území České republiky, a to do 20 dnů od ukončení zajištění, pokud
nebude postupováno podle §128 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pro případ, že by byl žalobce
z důvodu podle §2 zákona o pobytu cizinců vyňat z působnosti tohoto zákona, bylo stanoveno,
že doba k vycestování z území České republiky počíná běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu.
Podle §120a zákona o pobytu cizinců bylo též rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody
znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla, že žalobce pobýval na území
České republiky v období od 4. 8. 2003 do 29. 8. 2011 bez víza nebo bez platného povolení
k pobytu. Po skončení platnosti víza dne 3. 8. 2003 žalobce neopustil území České republiky
a až do svého zatčení dne 29. 8. 2011 zde pobýval neoprávněně. Na území České republiky podle
jeho sdělení žije sestra a otec. Přibližně v roce 2008 se žalobce seznámil se slečnou K., společně
se přestěhovali do Hradce Králové, kde žil i otec žalobce. Dne X, v době, kdy žalobce již se
slečnou K. nežil, se podle sdělení žalobce narodil jeho syn D., v jehož rodném listu však žalobce
není zapsán z důvodu jeho neoprávněného pobytu na území České republiky. Nezletilého D.
žalobce vídal pouze sporadicky, naposledy v roce 2010 na Vánoce a asi od jednoho roku života
nezletilého na něj ani nepřispívá. Od Vánoc roku 2009 již slečna K. žije s jiným mužem. Žalovaná
dále z příslušné evidence zjistila, že slečna K. má celkem dvě děti, a to nezl. D. M., nar. X
(do 8. 7. 2009 měl příjmení K.), a nezl. A. M., nar. X, přičemž matrikovým otcem obou těchto
dětí je M. M., nar. X.
K námitce žalobce, že doba 3 let, po kterou mu nebude umožněn vstup na území
členských států Evropské unie, je nepřiměřeně dlouhá, žalovaná uvedla, že s ohledem
na předchozí 8 let trvající nelegální pobyt žalobce na území České republiky považuje stanovení
této doby v délce 3 let za plně odpovídající závažnosti prokázaného protiprávního jednání.
Žalobce neměl na území České republiky uzavřeno zdravotní pojištění, pobýval
zde bez cestovního dokladu a vykonával pracovní činnosti bez příslušného povolení k zaměstnání
nebo k živnostenské činnosti.
Pokud jde o námitku týkající se nedostatečného vypořádání se s otázkou překážky
vycestování, žalovaná odkázala na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, vydané v souladu
s §120a zákona o pobytu cizinců. K tomuto závaznému stanovisku se žalobce nevyjádřil, takže
žalovaná dospěla k závěru, že se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování podle
§179 zákona o pobytu cizinců.
Ohledně námitky žalobce, že má v České republice nezletilého syna D., nar. X, jemuž
posílal peníze, vozil mu dárky a navštěvoval rodinu bývalé přítelkyně, žalovaná uvedla, že slečna
K. má sice syna D., jehož příjmení bylo dne 8. 7. 2009 úředně změněno z „K.“ na „M.“, jeho
datum narození je však X, což je dříve, než se žalobce podle vlastního sdělení se slečnou K.
seznámil. Důvod, proč žalobce přispíval na nezletilého, není žalované znám, avšak jako otec
dítěte je uveden M. M., nar. X, tento muž je tedy podle platných právních předpisů otcem dítěte
minimálně do doby případného pravomocného rozhodnutí o popření otcovství. Žalovaná se
ztotožnila i s tvrzením správního orgánu prvního stupně, jenž konstatoval, že žalobce má na
území Ukrajiny babičku, tetu, strýce a mladšího bratra, kteří by mu mohli usnadnit integraci po
návratu do vlasti. Otec žalobce má v České republice postavení cizince s dlouhodobým pobytem,
nic tedy nebrání jejich kontaktům na Ukrajině. Pokud jde o sestru cizince, i její pobyt na území
České republiky je pravděpodobně neoprávněný, neboť ji žalovaná nedohledala v žádné evidenci.
Žalovaná dále uvedla, že správní vyhoštění vždy větší nebo menší mírou zasáhne do soukromého
nebo rodinného života vyhošťované osoby, nejde však o změnu trvalého charakteru,
která by znemožňovala budoucí návrat žalobce do České republiky, ať již za účelem návštěvy
nezletilého D., nebo z jiného důvodu. Žalovaná tedy neshledala, že by rozhodnutí o správním
vyhoštění bylo rozhodnutím nepřiměřeným. Ze všech uvedených důvodů žalovaná odvolání
žalobce zamítla a napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 7 A 329/2011 - 35, zamítl
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalované. Soud uvedl, že z rozhodnutí žalované
je patrné, na základě čeho dovodila závěr, podle něhož rozhodnutí o správním vyhoštění není
nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života žalobce. Žalovaná vycházela
z toho, že na území České republiky se nachází pouze otec žalobce, s nímž se žalobce může
kontaktovat i mimo území České republiky. Tvrzené otcovství žalobce k nezl. D.
je do případného rozhodnutí o popření otcovství vyloučeno zapsaným stavem, kdy jako otec
nezletilého je veden M. M., kromě toho je otcovství žalobce popřeno tvrzením žalobce o době
seznámení s matkou dítěte. Soud takové odůvodnění rozhodnutí žalované označil za dostatečně
určité, obsahující všechny úvahy, jimiž se žalovaná při rozhodování řídila.
Soud se ztotožnil se žalovanou, že pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného
života žalobce podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je rozhodující tzv. evidenční údaj
o osobním stavu. Pokud žalobce není zapsán jako otec nezletilého dítěte, je správní orgán
bez ohledu na skutečný biologický stav údajem o osobním stavu v evidenci obyvatel v souladu
s §57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), vázán. Žalobcem uváděné údaje na časové ose jsou navíc v rozporu
se skutečností. Sice uvedl správně den a měsíc narození žalobce (X), neuvedl však správně rok,
neboť žalobce tvrdil rok X jako rok narození nezl. D., oproti skutečnému roku X. V roce X, a to
dne X, se pak slečně K. narodil druhý syn, nezl. A. M. Případná domněnka o zjevném omylu
žalobce o datu narození nezl. D. je vyloučena tvrzením žalobce, jenž uvedl, že nezletilého viděl
naposledy na Vánoce 2010, kdy měl být nezl. D. jeden rok. Tomu odpovídá i tvrzení žalobce ze
dne 30. 8. 2011, že se s družkou rozešel před dvěma lety, a ta následně porodila. Údaj o bydlení
v Pardubicích, tedy již nikoliv s družkou, od roku 2009 rovněž podporuje žalobcem uváděný údaj
o rozhodném roce 2009, který je však v rozporu se skutečným okamžikem narození nezl. D.
Nejen že je tedy určující evidenční stav, ale navíc byl tvrzený biologický stav vyvrácen samotným
tvrzením žalobce ve správním řízení, neboť nezl. D. se narodil v roce X a tvrzení žalobce o jeho
otcovství je tedy nevěrohodné.
Soud dále uvedl, že jelikož žalobce není zapsán jako otec nezl. dítěte, nelze k existenci
nezl. D. přihlédnout při posuzování přiměřenosti zásahu podle §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. I kdyby byl žalobce otcem dítěte, s dítětem se před svým zajištěním policií nestýkal již
dva roky a jeden rok neplatil výživné, z čehož je patrné, že vztah otce a syna zde nebyl naplněn
ani fakticky. Pro již existující odloučení od tvrzeného syna tak správní vyhoštění nezaloží změnu
poměrů, proto i v případě otcovství či jiného vztahu žalobce k nezl. D. by nebyla dána
nepřiměřenost zásahu ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jestliže vztahy mezi
žalobcem a tvrzeným synem byly již dříve výrazně narušeny. Ani pobyt otce žalobce, občana
Ukrajiny, na území České republiky, není skutečností, jež by mohla vyloučit správní vyhoštění
ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce může osobní kontakt s otcem
realizovat v zemi původu, kde žije část jeho rodiny. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) uplatnil důvody kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele byla nesprávně posouzena
otázka nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele a došlo
k porušení zásady materiální pravdy podle §3 správního řádu. Konkrétně se jedná o tvrzení
o neexistenci zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, jenž není v příslušné
evidenci zapsán jako otec nezletilého D., občana České republiky. Nezletilý D. žije se svou
matkou a v případě správního vyhoštění stěžovatele bude jejich vzájemný kontakt fakticky
vyloučen. Podle stěžovatele Městský soud v Praze nesprávně interpretoval §57 odst. 1 písm.
c) správního řádu, neboť v dané situaci vůbec nerozhodoval o předběžné otázce. Stěžovatel totiž
nepolemizoval s tím, zda je či není zapsaný jako otec nezletilého v příslušné evidenci; matrikový
a biologický otec se nemusejí shodovat. Ve vztahu k §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
jde pak pouze o to, zda nenastane uložením správního vyhoštění nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života, přičemž rozhodující je možné škodlivé narušení vztahu
mezi stěžovatelem a jeho potomkem. Přitom není rozhodné, zda se jedná o otce matrikového
nebo biologického.
Stěžovatel shledal výklad správních orgánů i soudu absurdním rovněž s ohledem
na to, že pokud by byla situace opačná, tj. osoba ohrožená správním vyhoštěním by byla zapsána
v evidenci jako otec, přičemž by bylo zjevné, že to neodpovídá skutečnému biologickému stavu,
nýbrž že zapsání jména otce proběhlo účelově, správní orgán by stěží dospěl k závěru, že správní
vyhoštění nelze uložit, neboť podle evidence obyvatel existuje příbuzenský vztah mezi otcem
a synem, což je pro posouzení zásahu do rodinného života rozhodné. Stěžovatel poukázal
i na případy fingovaných manželství, jež také nepředstavují překážku pro správní vyhoštění,
a to i přes existenci rozhodného evidenčního údaje.
Stěžovatel se dále neztotožnil s tvrzením soudu o nesplnění náležitostí žaloby ve vztahu
k tvrzení o porušení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Jelikož §119a zákona
o pobytu cizinců nelze vykládat jinak než v návaznosti na §119, namítal stěžovatel v řízení před
Městským soudem v Praze, že neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, tedy
jednáním v rozporu s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, došlo i k porušení §119 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců. Není tedy pravdou, že žalobce toto porušení nijak
nespecifikoval.
Stěžovatel dále spatřuje porušení §50 odst. 3 správního řádu v tom, že se správní
orgány spokojily s údaji obsaženými v jim dostupné evidenci, tyto údaje vzaly za rozhodné
a žádným jiným způsobem se nepokusily konfrontovat stěžovatelovu výpověď se skutečností.
Pokud tedy správní orgány shledaly stěžovatelovu výpověď za nevěrohodnou pouze kvůli
údajům v databázi, postupovaly podle stěžovatele formalisticky a nepřiměřeně vzhledem k tomu,
že hrozí citelný zásah do chráněných zájmů stěžovatele, porušení čl. 8 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
ale i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V předmětné věci sice Česká republika poskytuje
stěžovateli určité možnosti, jak prokázat otcovství k dítěti, u něhož figuruje momentálně jako
otec jiný muž. Ve správním řízení stěžovatel vysvětlil, z jakého důvodu není sám zapsán jako otec
dítěte. V případě nuceného vycestování se pak bude stěží schopen efektivně domáhat svých práv,
jež přímo úměrně souvisejí s právy jeho syna, bude-li mu po několik příštích let zamezeno
se přímo účastnit procesů nezbytných k dosažení nápravy současného stavu. Právo dítěte
na vlastní totožnost správní orgány rovněž zcela pomíjejí.
Stěžovatel dále poukázal na §9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte s tím, že český právní
řád má mechanismy, jež mají sloužit k zajištění práva, aby dítě nebylo odděleno od svých rodičů;
mezi to spadá i překážka v možnosti uložit správní vyhoštění podle §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Správní orgány tedy případ řešily bez návaznosti na zaručená práva syna
stěžovatele, která byla vyloučena výše naznačenou nesprávnou interpretací. Bude-li stěžovatel
nucen podrobit se správnímu vyhoštění, aniž by správní orgány vzaly v potaz jeho rodinnou
situaci, bude jeho vztah s vlastním synem nenávratně poškozen. Navíc matka dítěte stěžovateli
aktuálně odpírá kontakt se synem.
Stěžovateli dále není jasné, z jakého důvodu správní orgány v případě pochybností
nevyslechly matku jeho syna, ač tento postup byl namístě vzhledem ke chráněným zájmům,
k jejichž ohrožení může dojít. Není přitom v moci stěžovatele, aby svou bývalou přítelkyni
donutil k podání vysvětlení, tím spíše v situaci, kdy pobýval v zařízení pro zajištění cizinců. Nelze
tedy po něm spravedlivě požadovat, aby sám nesl veškeré důkazní břemeno ohledně důvodů,
které se týkají jeho vztahu k synovi. Skutkový stav, který byl správními orgány vzat za prokázaný,
tedy podle stěžovatele nebyl relevantně zjištěn a vyžaduje zásadní doplnění. O pochybách svědčí
i vyjádření žalovaného, že „správním orgánům není znám důvod, proč cizinec na nezletilého D. přispíval a
proč ho navštěvoval“. Je nepřípustné, aby za takové situace vzaly správní orgány skutkový stav
za prokázaný.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 21. 3. 2012, č. j. 7 A 329/2011 - 35, i rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2011,
č. j. CPR-11370/ČJ-2011-9CPR-V237, byly zrušeny a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V souzené věci bylo stěžovateli v souladu s §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu
cizinců uloženo správní vyhoštění, neboť pobýval na území České republiky bez víza,
resp. bez platného oprávnění k pobytu. Správní orgány přitom neshledaly, že by důsledkem
správního vyhoštění mohl být nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
stěžovatele. Přitom tato skutečnost by byla překážkou vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Stěžejní kasační námitkou je tvrzené biologické otcovství stěžovatele k nezl. D. M., nar.
X, které měly správní orgány posoudit jako překážku jeho správního vyhoštění, a to z důvodu
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 zákona o
pobytu cizinců. Stěžovatel ve správním řízení i v řízení před soudem tvrdil, že navzdory tomu, že
není zapsán jako otec nezl. D. v příslušné evidenci, je jeho otcem biologickým a proto by jeho
vyhoštění z České republiky znamenalo vážný zásah do jeho soukromého a rodinného života,
neboť by mu tím byl fakticky znemožněn kontakt se synem. Podle stěžovatelova tvrzení nedošlo
v době narození nezl. D. k uznání otcovství pouze z důvodu, že stěžovatel pobýval na území
České republiky nelegálně a obával se vejít do kontaktu se zdejšími státními orgány.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze, rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů i na základě obsahu správního spisu dospěl k závěru, že správní
orgány postupovaly při vydání svého rozhodnutí v souladu se zákonem.
V souzené věci stěžovatel tvrdí své otcovství k nezl. D. M., nar. X. V protokolu o podání
vysvětlení ze dne 30. 8. 2011, tedy krátce po svém zadržení, stěžovatel uvedl, že se v Brně v roce
2008 seznámil s E. K., bydlel s její rodinou, posléze byla E. K. těhotná a stěžovatel byl otcem
jejího dítěte. V době tvrzeného narození syna D. dne X již společnou domácnost nesdíleli, slečna
K. bydlela v Brně a stěžovatel v Hradci Králové. Nezletilého D. viděl, když mu byl jeden měsíc,
poté v šesti měsících a následně když mu byl jeden rok na Vánoce 2010. Od té doby jej neviděl,
kontakt na slečnu K. nemá, ale domnívá se, že tato bydlí stále u rodičů v Brně, údajně s nějakým
mužem. S nezl. D. stěžovatel nemá kontakt od konce roku 2010.
V průběhu správního řízení však správní orgány zjistily, že E. K. je matkou dvou synů.
Syn D. se narodil X, syn A. se narodil X. Obě děti v současné době nesou příjmení M. a jako
jejich otec je zapsán M. M., nar. X. Stěžovatel tedy není zapsán v evidenci jako otec nezl. D.
Navíc byly odhaleny závažné rozpory ve výpovědi stěžovatele o době seznámení se s matkou
nezl. D., o datu narození dítěte apod., kdy stěžovatel tvrdil, že se s matkou dítěte poznali v roce
2008, ačkoliv nezl. D. se narodil již dne X. Tyto rozpory tedy významným způsobem
znevěrohodňují stěžovatelova tvrzení.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze i správních orgánů,
podle nichž s ohledem na to, že žalobce není veden v matrice jako otec nezl. D. M., dříve D. K.,
nemohl být ve vztahu stěžovatele k tomuto dítěti shledán zásah do soukromého a rodinného
života, a to s ohledem na znění §57 odst. 1 písm. c) správního řádu. Podle tohoto ustanovení
„jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, jíž nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo
dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit
úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o
otázkách osobního stavu.“ O otázce osobního stavu si tedy správní orgány nemohly udělat samy
úsudek, musely vycházet z údajů v příslušných evidencích, a pokud je jako matrikový otec nezl.
D. M. veden jiný muž, nemohly správní orgány na základě pouhého tvrzení či subjektivního
přesvědčení stěžovatele tuto skutečnost zpochybnit.
Navíc, jak již bylo výše uvedeno, byl shledán rozpor mezi stěžovatelovými tvrzeními
a objektivními skutečnostmi (např. datum narození nezl. D., který se narodil o dva roky dříve, než
tvrdil stěžovatel). Nejvyšší správní soud opětovně zdůrazňuje, že správní orgány si nemohly
samy učinit úsudek o otcovství stěžovatele k nezletilému D. Do matriky byl zapsán jako otec
nezl. D. jiný muž, M. M., přičemž nedošlo k pravomocnému popření otcovství tohoto muže k
nezl. D. Takové řízení navíc ani nebylo vyvoláno, jakkoliv by bylo důvodem pro přerušení řízení
o správním vyhoštění do doby, než by byla postavena najisto otázka otcovství k nezl. D. Za této
situace tedy nebylo možné zohlednit subjektivní přesvědčení stěžovatele o tom, že se cítí být
otcem nezl. D., neboť v situaci, kdy stěžovatel nebyl a není veden jako otec nezl. D. v příslušné
evidenci, je takové tvrzení bezpředmětné.
Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že při posuzování toho, zda by správní vyhoštění
stěžovatele mohlo způsobit zásah do jeho soukromého a rodinného života, je rozhodné,
zda stěžovatel je či není veden jako otec nezl. D. v příslušné evidenci. Pokud tomu tak nebylo a
stěžovatel ani nečinil žádné opatření k prokázání svého otcovství, ač mu český právní řád takové
možnosti dává, postupovaly správní orgány správně, jestliže dovodily, že není dán zásah do
soukromého a rodinného života stěžovatele. Správní orgány byly, jak již bylo uvedeno, při
rozhodování vázány ve smyslu §57 odst. 1 písm. c) správního řádu tím, že jako otec nezl. D. je
v evidenci zapsán M. M.
Ze shora uvedených důvodů nebylo možné v postupu správních orgánů či Městského
soudu v Praze spatřit ani porušení stěžovatelem namítaných ustanovení čl. 8 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
ani čl. 8 odst. 1, resp. čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Poukaz žalobce na problematiku fingovaných manželství, příp. fingovaně zapsaného
otcovství není případný, neboť správní vyhoštění cizince, který je v matrice zapsán jako otec
dítěte, ačkoliv jím ve skutečnosti není, lze taktéž realizovat. K tomuto opatření by však mohlo
být přistoupeno až po skončení řízení o popření otcovství, v němž by byl vydán pravomocný
rozsudek soudu o tom, že dotyčný cizinec není otcem dítěte.
Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry Městského soudu v Praze doplňuje,
že ve správním řízení nebyla porušena zásada materiální pravdy, neboť bylo nad vší pochybnost
zjištěno, že žalobce nebyl ke dni rozhodování správních orgánů matrikovým otcem nezl. D.,
takže zde nemohla být dána překážka vycestování ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců.
K možnostem mechanismů v českém právním řádu, bránících oddělení dítěte od svých
rodičů, je zapotřebí uvést, že v případě stěžovatele nebylo prokázáno, a stěžovatel se ani nesnažil
to prokázat, že by byl otcem nezl. D. Ostatně ani jeho výpovědi v průběhu správního řízení
nesvědčily o tom, že by se stěžovatel s matkou nezl. D. znal již v době rozhodné před narozením
dítěte. To však nemělo pro posouzení věci zásadní relevanci, neboť stěžejní je fakt, že stěžovatel
není a nikdy nebyl zapsán jako otec nezl. D. a že ani nebyl podán návrh na určení jeho otcovství
soudem.
Nejvyšší správní soud dále nedospěl k závěru, že bylo nutné ve správním řízení provést
výslech matky nezl. D. slečny K., neboť správním orgánům tuto otázku nepříslušelo posuzovat,
když si s ohledem na znění §57 odst. 1 písm. c) správního řádu nemohly učinit úsudek o
osobním stavu a když ani neprobíhalo občanskoprávní řízení o určení otcovství.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele o tom, že soud nesprávně posoudil náležitosti žaloby
ve vztahu k porušení §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, pak Nejvyšší správní soud
poukazuje na to, že ze soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 A 329/2011 je zřejmé,
že v doplnění původně blanketní žaloby stěžovatel brojil toliko proti zásahu do svého
soukromého a rodinného života, tedy namítal rozpor rozhodnutí správních orgánů s §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel tedy v doplnění žaloby namítl existenci překážky
bránící jeho správnímu vyhoštění, nikoliv nesplnění základních zákonných podmínek pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány postupovaly správně při aplikaci
hmotného a procesního práva a nepochybily, pokud rozhodly o správním vyhoštění stěžovatele.
Rovněž posouzení toho, zda vyhoštění stěžovatele nemůže zasáhnout do jeho soukromého
a rodinného života, je zákonu odpovídající a bylo učiněno na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu. Městský soud v Praze tedy rozhodl v souladu se zákonem, když žalobu proti
rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu