ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.1.2012:48
sp. zn. 4 Azs 1/2012 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: U. Ch., zast. Mgr. Radimem Struminským,
advokátem, se sídlem Svornosti 2, Havířov – město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 21. 10. 2011, č. j. 64 Az 23/2009 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce Mgr. Radimu Struminskému, advokátu, se sídlem Svornosti 2,
Havířov – město, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2880 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 3. 2009, č. j. OAM-177/VL-18-08-2009, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. f) z ákona č. 325/1999, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na tvrzení
žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 3. 2009 a v dalším průběhu řízení,
že se jako student střední školy měl v Rusku dne 9. 5. 2002 účastnit vojenské přehlídky, kterou
však zaspal a během níž byl spáchán teroristický čin. V této věci byl opakovaně vyslýchán policií
a následně povolán k výkonu základní vojenské služby, opustil proto zemi a požádal o azyl
v Polsku. Odtud po zamítnutí žádosti odešel dne 26. 5. 2003 do Česka a zde požádal
o mezinárodní ochranu; tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 4. 2004,
č. j. OAM-2516/VL-10-ZA08-2003; žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla zamítnuta
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2005, č. j. 24 Az 289/2004 – 24, kasační
stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 12. 2006, č. j. 6 Azs 327/2005 – 75. V případě návratu do země původu se žalobce obává
uvěznění nebo vojenské služby, když podle sdělení rodičů, kteří se do Ruska vrátili, se na něj
policie opakovaně dotazovala. V Česku žije s přítelkyní, se kterou v době řízení očekával narození
dítěte. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by zakládala
možnost udělit mu azyl či doplňkovou ochranu; jeho cílem je legalizovat svůj další pobyt
na území České republiky; v této souvislosti žalovaný poukázal na právní úpravu zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 6. 4. 2009, v níž navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že žalovaný porušil §3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Důvody, které v řízení uvedl, podle něj dostačují k udělení
mezinárodní ochrany. Má obavy, že bude stíhán bezpečnostními složkami Ruska, protože odmítl
bojovat proti muslimům z Čečenska. Poukázal na to, že s přítelkyní očekává v červnu 2009
narození dítěte.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, č. j. 64 Az 23/2009 – 16, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku krajský soud označil za prokázané, že před udělením žádosti o mezinárodní ochranu
žalobce pobýval na území České republiky nelegálně a již dříve žádal o udělení mezinárodní
ochrany, přičemž uváděl jiné důvody než v nyní probíhajícím řízení. O udělení mezinárodní
ochrany požádal bezprostředně poté, co byl kontrolován Policií České republiky, a bylo
mu zřejmé, že dojde k jeho správnímu vyhoštění, což se následně také rozhodnutím ze dne
28. 3. 2009 stalo. Ani tvrzení, že chce v Česku žít společně s přítelkyní, s níž v době řízení před
správním orgánem očekával narození dítěte, nelze pokládat za azylově relevantní důvod. Ohledně
námitky, že by byl v Rusku potrestán za nenastoupení vojenské služby, krajský soud konstatoval,
že by v takovém případě bylo postupováno podle platných zákonů Ruské federace a nehrozí
mu tedy žádné nebezpečí ve smyslu §14a zákona o azylu. Krajský soud rovněž neshledal,
že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil
kasační stížností ze dne 5. 12. 2011, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby mu byl
ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti a kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Namítal, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo,
a proto nesprávně posoudil otázku naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.
Nezohlednil, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový strav věci a neopatřil potřebné
podklady pro vydání rozhodnutí. Krajský soud k námitce stěžovatele rovněž nezkoumal, zda
je Ruská federace bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu a nevypořádal
se s naplněním definičních prvků pronásledování podle §2 téhož zákona. Co do skutkového
stavu stěžovatel odkázal na svá tvrzení v předcházejícím řízení, které vedlo k vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 2. 2012 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Vyjádřil své přesvědčení, že napadené rozhodnutí,
jakož i napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2012 – 39, ustanovil
zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Radima Struminského, advokáta.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda
je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Pokud by tomu tak nebylo, tedy pokud by kasační stížnost
stěžovatele ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahovala vlastní
zájmy stěžovatele, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přijatelnost kasační stížnosti je přitom třeba odlišovat od její přípustnosti (resp. absence
některého z důvodů nepřípustnosti), která je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.) či absence
dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), jakož i důvodnosti kasační stížnosti jako
otázky věcného posouzení stěžovatelem uváděných kasačních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Pokud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany splňuje zákonné podmínky
procesní přípustnosti, je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele jako atribut její přijatelnosti,
přičemž teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, posoudí Nejvyšší správní soud její
důvodnost.
Po přezkoumání přijatelnosti kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud úvodem ohledně návrhu stěžovatele, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek, poukazuje na ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu, které stanoví,
že podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci mezinárodní ochrany má ze zákona odkladný účinek. O tomto návrhu
stěžovatele proto zdejší soud zvlášť nerozhodoval.
Nejprve je třeba připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana jeho veřejných
subjektivních práv již jednou poskytnuta, a to individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu a v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany; je podmíněn výše specifikovaným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ představuje tzv. neurčitý právní
pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb., s účinností
od 13. 10. 2005. Výklad tohoto pojmu včetně demonstrativního výčtu typických kritérií
nepřijatelnosti byl proveden usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), v němž zdejší soud
vymezil, že přesahem „vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel toliko s námitkami, k nimž se Nejvyšší správní soud již vyslovil
ve své dřívější judikatuře, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl závěr totožný s již dříve provedeným
posouzením.
V témže usnesení Nejvyšší správní soud vymezil, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Ze spisové dokumentace se podává, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 16. 3. 2009. V řízení uvedl, že se jako student střední školy měl v Rusku dne
9. 5. 2002 účastnit vojenské přehlídky, kterou však zaspal a během níž byl spáchán teroristický
čin. V této věci byl opakovaně vyslýchán policií a následně povolán k výkonu základní vojenské
služby, opustil proto zemi a požádal o azyl v Polsku. Odtud po zamítnutí žádosti odešel do Česka
a zde požádal o mezinárodní ochranu. Ze spisové dokumentace se podává, že tato první žádost
byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 4. 2004, č. j. OAM-2516/VL-10-ZA08-2003;
žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 24 Az 289/2004 – 24, kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla
odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006, č. j. 6 Azs 327/2005 – 75.
V případě návratu se stěžovatel obává uvěznění nebo vojenské služby, když podle sdělení rodičů,
kteří se do Ruska vrátili, se na něj policie opakovaně dotazovala. V Česku žije s přítelkyní,
se kterou v době řízení očekával narození dítěte.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné
konkrétní důvody, pro které by mu měl být udělen azyl či doplňková ochrana, a pouze odkázal
na svá tvrzení v řízení před žalovaným, v němž se vyjádřil, že se v případě návratu do země
původu obává uvěznění nebo vojenské služby, když podle sdělení rodičů, kteří se do Ruska
vrátili, se na něj policie opakovaně dotazovala. Takto vyjádřené důvody nelze než označit za zcela
obecné a nekonkrétní. V této souvislosti je třeba poukázat na rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, v němž zdejší soud vyložil,
že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.“
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42).
Zmínit lze rovněž závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63,
podle nichž „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího
postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které
ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede.
Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu
a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště
když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem
podané žádosti o udělení azylu.“
Pokud stěžovatel v řízení před žalovaným uvedl, že žádá o azyl také z důvodu legalizace
svého pobytu v České republice, pak jej žalovaný správně odkázal na příslušné instituty zákona
o pobytu cizinců. Jak totiž Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 37/2003 – 47, „poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny
zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.“ Stejně tak se nelze ztotožnit s argumentací
stěžovatele, že udělením mezinárodní ochrany by rád dosáhl toho, že bude moci zůstat v Česku
a žít zde s přítelkyní, se kterou v době řízení před žalovaným očekával narození dítěte, když tato
skutečnost sama o sobě nemůže postačovat k udělení mezinárodní ochrany. Pokud stěžovatel
touto argumentací míří na lepší životní podmínky v České republice oproti Rusku, pak ani taková
námitka nemůže být uznána důvodnou, neboť stěžovatel zde namítá potíže výhradně
ekonomického charakteru. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „nespokojenost s ekonomickou
situací žadatele o mezinárodní ochranu, že ve vlasti neměl dostatek finančních prostředků, nemohl sehnat práci,
subjektivní pocit nespokojenosti se státním režimem, byť reálně podložený s hospodářskou situací, nezakládá
sám o sobě strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu a tento pocit není také ještě politickým
přesvědčením.“ V rozsudku ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 – 79, Nejvyšší správní soud
vyložil, že „obavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, že bude pronásledovaný pro své
(doposud neprojevené) politické přesvědčení, nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy,
jak je vymezena v §14a zákona o azylu.“
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s další námitkou stěžovatele, podle níž se krajský
soud řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo, a nezohlednil,
že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový strav věci a neopatřil potřebné podklady pro vydání
rozhodnutí. Zdejší soud shledal odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, jakož
i rozhodnutí žalovaného zcela srozumitelná a úplná, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti
ani neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které v řízení uváděl a se kterými se žalovaný či krajský
soud podle jeho názoru nevypořádali. Není rovněž zřejmé, jaké další podklady pro vydání
rozhodnutí měl žalovaný podle názoru stěžovatele opatřit, když stěžovatel v průběhu řízení žádné
doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí nenavrhoval. Nejvyššímu správnímu soudu stejně
tak není jasné, co stěžovatel sleduje námitkou, že krajský soud nezkoumal, zda je Ruská federace
bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu, když jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla žalovaným zamítnuta z důvodu podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
o azylu, podle něhož „žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo
že mu hrozí vážná újma podle §14a,“ nikoliv podle písm. d) téhož ustanovení, tedy proto, že žadatel
„přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu,
nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.“ Posouzení otázky, zda
je Ruská federace bezpečnou zemí původu, tedy vůbec nebylo předmětem přezkumu
v projednávané věci. Nedůvodná je pak i námitka, že se krajský soud nevypořádal s otázkou
naplnění definičních prvků pronásledování podle §2 zákona o azylu, když krajský soud
posouzení této otázky věnoval značnou pozornost a odůvodnění napadeného rozsudku
je i v tomto směru srozumitelné, úplné a přesvědčivé.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky stěžovatele v kasační stížnosti uvedené a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné
další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatoval, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, a podle §104a s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Současně
zdejší soud dodává, že pokud má stěžovatel i nadále zájem o pobyt na území České republiky,
je třeba, aby se orientoval na příslušné instituty zákona o pobytu cizinců, jejichž využití je v jeho
případě namístě, na rozdíl od právní úpravy zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti byl ustanoven
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2012 – 39, platí jeho
hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty s. ř. s.
za středníkem ve spojení s §120 s. ř. s. stát. Z tohoto důvodu mu Nejvyšší správní soud přiznal
odměnu za jeden úkon právní služby – převzetí a příprava zastoupení – ve výši 2100 Kč
[§11 odst. 1 písm. b) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál
ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupci
stěžovatele celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 2400 Kč. Jelikož
zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8
věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 20 % z částky 2400 Kč, tj. 480 Kč.
Zástupci stěžovatele bude tedy vyplacena celková částka ve výši 2880 Kč, a to z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu