ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.10.2012:18
sp. zn. 4 Azs 10/2012 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: K. N., zast.
Mgr. Lucií Stachovou, advokátkou, se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava - Moravská Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, č. j. 64 Az
45/2009 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Lucii Stachové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 8. 2009, č. j. OAM-704/VL-11-HA08-2008, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Podle žalovaného byla
důvodem žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany bezprostřední záchrana jejího života,
která souvisela s nákladnou operací. Dalším důvodem byla legalizace jejího pobytu na území
České republiky. Žalobkyně dále podle svého tvrzení přijela do České republiky za prací,
neboť chtěla finančně podpořit své studující dcery. Nebýt náhlého kolapsu vzniklého v důsledku
dlouhodobého zanedbání ledvinových kamenů, o mezinárodní ochranu by nepožádala. K tomuto
kroku ji přivedl aktuální zdravotní stav a fakt, že si nemohla dovolit finančně nákladnou operaci.
Důvody uváděné žalobkyní shledal žalovaný za irelevantní z hlediska důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. Žalovaný poukázal na to, že potřeby úpravy
pobytu cizinců na území České republiky řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 326/1999 Sb.“). Žalovaný dále neshledal, že by žalobkyně naplnila důvody pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu. K neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu žalovaný
uvedl, že žalobkyně se po životem zachraňující operaci cítí v dobré kondici. Chirurgický zákrok
spočívající v ošetření křečových žil je pak podle žalovaného více méně kosmetickou záležitostí.
Žalovaný shrnul, že z důvodů uváděných žalobkyní nevyvodil důvody pro udělení humanitárního
azylu, zejména pokud sama žalobkyně žádné takové důvody sama neuváděla. Žalovaný dále
dospěl k závěru, že zde ani nejsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni podle
§14a a §14b zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, č. j. 64 Az 45/2009 - 35, byla
zamítnuta žaloba žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. Soud nepřisvědčil žalobní
námitce, podle níž žalovaný porušil §12 zákona o azylu, neboť žalobkyně v průběhu řízení
o udělení mezinárodní ochrany ani v průběhu řízení před soudem neprokázala žádný z důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany podle tohoto ustanovení. Důvodem pro udělení azylu nemůže
být ani potřeba či přání žalobkyně legalizovat si další pobyt na území České republiky,
neboť tento problém řeší zákon č. 326/1999 Sb., jehož instituty nelze nahrazovat podáním
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Soud nepřisvědčil ani námitce porušení §14a zákona
o azylu, neboť důvody uváděné žalobkyní nelze hodnotit jako nebezpečí vážné újmy.
Ve včasné a na výzvu soudu doplněné kasační stížnosti žalobkyně (dále
též „stěžovatelka“) vytkla rozsudku krajského soudu, že se ztotožnil s názorem žalovaného, podle
něhož nelze důvody žalobkyně podřadit pod §12 zákona o azylu. Navíc chybně dospěl k závěru,
že stěžovatelce nelze přiznat humanitární azyl podle §14 zákona o azylu ani doplňkovou ochranu
podle §14a zákona o azylu. Žalovaný ani krajský soud nezjišťovali aktuální podmínky dodržování
lidských práv na Ukrajině, což bylo v rozporu s čl. 43 a čl. 53 Příručky postupů a kritérií
pro určování právního postavení uprchlíků. Žalovaný ani soud pak nezhodnotili, zda jsou dány
důvody pro udělení humanitárního azylu, resp. dostatečně neaplikovali institut správního uvážení.
Zdravotní stav stěžovatelky je přitom natolik vážný, že ji její špatný fyzický stav omezuje v životě,
což odůvodňuje udělení azylu. To však krajský soud blíže nezkoumal, neopatřil si relevantní
podklady pro posouzení skutečného zdravotního stavu a zjištění, zda je zdravotní stav nadále
natolik vážný, aby představoval důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu. Soud se vůbec nezabýval otázkou, zda může být stěžovatelce na Ukrajině poskytnuta
adekvátní zdravotní péče. Soud tedy žalobu zamítl, aniž si ověřil skutečnosti, které podle
stěžovatelky opomněl před vydáním rozhodnutí zjistit žalovaný a které představují minimálně
riziko vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2011, č. j. 64 Az 45/2009 - 35,
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry obsažené v žalobou
napadeném rozhodnutí. Dále uvedl, že se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zabýval
všemi důvody uváděnými stěžovatelkou. Nebýt náhlého kolapsu z důvodu zanedbání problémů
s ledvinovými kameny, stěžovatelka by o udělení mezinárodní ochrany ani nepožádala. Důvody
uváděné žalobkyní jsou důvody azylově irelevantní. Žalovaný zopakoval, že stěžovatelka
se podrobila život zachraňující operaci, po níž se cítí být v dobré kondici. Zdravotní stav
stěžovatelky je nesrovnatelný se stavem před zahájením řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Uváděné důvody tedy nejsou relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. Ze všech uvedených
důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni
13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti,
byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že jakkoli je smyslem azylového práva
poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu;
azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní
ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí mezinárodní
ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut
mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno
nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Stěžovatelka je přesvědčená o tom, že žalovaný měl vyhodnotit její zdravotní problémy
jako důvody pro udělení humanitárního azylu, resp. pro udělení doplňkové ochrany.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že její zdravotní problémy, spočívající v době
rozhodování žalovaného již toliko v běžných problémech s křečovými žílami, odůvodňují udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, resp. doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona
o azylu, poukazuje Nejvyšší správní soud zejména na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož „smysl institutu humanitárního
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky
tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
V rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, publikovaném
pod č. 112/2004 Sb. NSS, pak soud dospěl k závěru, že „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze
v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního
uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního
uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování
těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry
(prejud. III. ÚS 101/95).“
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí správní orgán uvedl, že se stěžovatelka
po problémech s ledvinovými kameny podrobila život zachraňující operaci, po níž se cítí v dobré
kondici. Dochází sice občasně ke kontrolám, avšak její zdravotní stav je naprosto nesrovnatelný
se stavem před zahájením správního řízení. V těle má sice ještě jeden kámen,
který by se v případě posunu musel operativně odstranit, ale do dnešní doby je zdravotně
v pořádku a nemá potíže. Do svého spisového materiálu stěžovatelka doložila lékařský záznam
o vyšetření křečových žil, jejichž chirurgické redukci by se měla podrobit na podzim roku 2009.
Tento chirurgický zákrok však podle žalovaného není život ohrožující a je více méně
kosmetickou záležitostí.
Stěžovatelka tedy nebyla v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí zvlášť těžce
nemocná. Žalovaný proto podle Nejvyššího správního soudu nepřekročil meze správního
uvážení a postupoval v souladu s pravidly logického usuzování, když dospěl k závěru,
že zdravotní stav stěžovatelky nepředstavuje důvod pro udělení humanitárního azylu
či doplňkové ochrany. Poznatky o zdravotním stavu získal správní orgán na základě pohovoru
vedeného se stěžovatelkou, která se v něm nezmínila o žádné své závažné nemoci. Za této situace
žalovaný ani krajský soud nepochybili, když již aktuální zdravotní stav stěžovatelky blíže
nezkoumaly. Ostatně ani stěžovatelka se v řízení o žalobě a o kasační stížnosti nezmínila o žádné
konkrétní závažné nemoci, kterou by měla v současnosti trpět.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na obecné námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Žalobkyni byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2009,
č. j. 64 Az 45/2009 - 20, ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Lucie Stachová. Ustanovená
zástupkyně je oprávněna zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117,
publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hradí odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů stát (srov. §35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni byla přiznána
odměna za zastupování žalobkyně podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a to za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč za podání kasační stížnosti, a náhrada hotových
výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů činí 2400 Kč a bude zástupkyni žalobkyně vyplacena ve lhůtě do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu