ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.14.2012:53
sp. zn. 4 Azs 14/2012 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyň: a) A. K., b)
nezl. M. K., c) nezl. A. K., d) nezl. M. K., zast. Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se
sídlem Svornosti 2, Havířov - Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 12. 12. 2011, č. j. 64 Az 10/2011 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyň Mgr. Radimu Struminskému, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 5.760 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního
zastoupení žalobkyň nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2011, č. j. OAM-1-525/VL-10-HA03-R2-2007, žalovaný
neudělil žalobkyním a) až c) mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha
vyhnout se návratu do Ruska z obavy z dalšího možného jednání bývalého přítele žalobkyně a),
který jí v době pobytu v České republice vyhrožoval, fyzicky ji napadal a mohl by tak činit
i po jejich návratu. Jménem nezletilých dětí žalobkyně a) žádala o mezinárodní ochranu z důvodu
sloučení rodiny.
Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2011, č. j. OAM-1-775/VL-01-HA03-2007, žalovaný neudělil
žalobkyni d) mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Žalovaný
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je obava z případného návratu do Ruska, kde by žalobkyně d) mohla být ohrožena
ze strany bývalého přítele žalobkyně a). Dalším důvodem byla snaha o sloučení rodiny.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 64 Az 10/2011 - 39, žaloby
proti oběma zmíněným rozhodnutím žalovaného zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení a České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a požádaly o ustanovení zástupce.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 3. 2012, č. j. 4 Azs 14/2012 - 22, ustanovil
zástupcem stěžovatelek pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Radima Struminského, advokáta, který
podáním ze dne 23. 4. 2012 kasační stížnost doplnil.
Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že některé
námitky a tvrzení stěžovatelky poprvé uvádějí až v kasační stížnosti. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. má zabránit tomu, aby se v kasační stížnosti
uplatňovaly jiné právní důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo t y, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. … Naproti tomu §109 odst. 4
[nyní odst. 5] s. ř. s. brání tomu, aby se kasační stížností neuplatňovala skutková nova, ať již nastala před
nebo po rozhodnutí krajského soudu. K takovým námitkám by Nejvyšší správní soud nepřihlížel, tj. zacházel
by s nimi v řízení o kasační stížnosti tak, jako by tu vůbec nebyly.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 419/2004, www.nssoud.cz).
V kontextu citovaného judikátu považuje Nejvyšší správní soud za nepřípustnou námitku,
která byla uplatněna v doplnění kasační stížnosti a směřuje proti neudělení humanitárního azylu.
Tento důvod stěžovatelky neuplatnily v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohly (srov.
§104 odst. 4 s. ř. s.). Tvrzení stěžovatelek, že v České republice navštěvují školu, školku,
uměleckou školu a mají zde vytvořeno záze mí, ze kterého by při neudělení mezinárodní ochrany
byly vytrženy, což by se projevilo na jejich psychickém stavu, představuje skutkové novum,
k němuž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet (srov. §109 odst. 5 s. ř. s.) .
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. , zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovatelkám byla soudní ochrana již jednou poskytnuta
individuálním projednáním jejich věci na úrovni krajského s oudu, a to v plné jurisdikci. Další
procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany
stěžovatelek a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelek.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden
novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním
výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících př ípadech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně .
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu;
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může je dnat především tehdy, pokud:
a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné, ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je -li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svou stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený v §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V projednávané věci uplatnily stěžovatelky jako dův od přijatelnosti kasační stížnosti
tvrzení, že krajský soud nerespektoval konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
a schválil postup žalovaného, který bez dalšího vyloučil soukromé osoby z množiny původců
pronásledování či hrozby vážné újmy, aniž zkoumal schopnost a ochotu ruských státních orgánů
opatřit ochranu před členy militantních skupin. Napadený rozsudek označily stěžovatelky
za nepřezkoumatelný, neboť v něm absentuje vypořádání se s řadou okolností, které jsou
inherentní žalobním bodům tvrdícím porušení ustanovení §12 písm. b) a §14a zákona o azylu.
Stěžovatelky v kasační stížnosti namítaly, že stěžovatelka a) byla podrobena
pronásledování ze strany soukromé osoby ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice Rady
Evropské unie č. 2004/83/ES a žalovaný tuto skutečnost nijak nevyvracel. Stěžovatelky
nesouhlasily s tím, že výpověď stěžovatelky a) ve správním řízení postrádá prvky, jaké by měla
vykazovat pravdivá výpověď. Zdůraznily, že je třeba vzít v potaz délku časového úseku mezi
výpovědí stěžovatelky a) a výpovědí jejího bývalého přítele; zohledněn měl být také jejich
vzájemný vztah oběti a původce pronásledování. Správní orgán i krajský soud zcela ignorovaly
otázku efektivity a dostupnosti ochrany údajně poskytované v zemi původu; to se promítlo
i do závadnosti posouzení možnosti vnitřního přesídlení. Stěžovatelka a) je matkou tří nezletilých
dcer, o které celodenně pečuje, a nemá tudíž možnost výdělku. V případě návratu do Ruska
by se s dětmi musela vrátit k rodičům, což je první místo, kde by je její bývalý přítel hledal.
Stěžovatelky namítaly, že si žalovaný nevyhledal řádné a aktuální informace o zemi původu
a vycházel především z podkladů z roku 2008. Skutkový stav ohledně doplňkové ochrany tudíž
nebyl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy. Stěžovatelky také poukázaly na rozsudky
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 48/2008 a 6 Azs 235/2004. Dále namítaly, že krajský
soud zcela rezignoval na vypořádání se s jejich písemně předložen ou argumentací včetně odkazů
na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelky zopakovaly, že krajský soud dostatečně
nezkoumal schopnost a ochotu ruských státních orgánů opatřit jim ochranu před
pronásledováním ze strany bývalého přítele stěžovatelk y a) a otce stěžovatelek b) až d).
Stěžovatelky měly za prokázané, že byly podrobeny domácímu násilí, týrání a nyní mají
oprávněné obavy o svůj život a zdraví. Stěžovatelce a) její matka sdělila, že bývalý přítel se byl
v místě pobytu matky na stěžovatelky ptát a vyhrožoval jí. Policie na to matce stěžovatelky a)
řekla, že se jedná o domácí rozepře a nic se nebude řešit. Stěžovatelky poukázaly na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Azs 49/2008 a konstatovaly, že krajský soud dostatečně
nezkoumal okolnosti pro udělení azylu z důvodu domácího násilí.
Nejvyšší správní soud předesílá, že ve věci mezinárodní ochrany stěžovatelek a) až c)
již v minulosti rozhodoval. Rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, č. j. 4 Azs 31/2009 - 93, Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 2. 2009, č. j. 64 Az 76/2007 - 56, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného
ve věci mezinárodní ochrany stěžovatelek a) až c). V odůvodnění Nejvyšší správní soud mimo
jiné konstatoval, že „… došlo-li k žalobkyněmi tvrzenému domácímu násilí na území České republiky, nelze
tuto skutečnost shledat relevantním důvodem v řízení o udělení mezinárodní ochrany, neboť tyto jevy se udály mimo
mocenský dosah orgánů Ruské federace, a tudíž ruské státní úřady nemohly zasáhnout. Chyběla zde tedy reálná
spojitost obav žalobkyně sub a) a faktického jednání ruských státních orgánů vůč i její osobě. Tato teze platí
z pohledu posuzování podmínek udělení azylu, neboť skutečně nelze za důvod pronásledování, či obavy z něj
považovat skutečnosti, které nastaly až po realizovaném odchodu ze země.“
Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud dále podotkl, že „… tvrdila-li žalobkyně
skutečnosti, které by za určitých okolností mohly být důvodem pro ud ělení doplňkové ochrany, není rozhodné,
že k nim nedošlo na území země původu, jestliže lze dospět k závěru, že tyto skutečnosti mohou na území
domovské země žalobkyně nastat. Jestliže tedy žalobkyně tvrdila, že by byla v Rusku vystavena domácímu násilí
ze strany svého bývalého partnera, musí správní orgán posoudit, zda je tato její obava oprávněná a zda by měla
žalobkyně možnost získat ochranu ze strany orgánů země původu. Samozřejmým předpokladem tohoto posouzení
je věcné projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v rámci kterého má správní orgán povinnost
shromáždit takové zdroje informací, které budou, aktuálně, relevantně, důvěryhodně, transparentně a celistvě
vypovídat o situace v dané zemi v souvislosti s potenciálním nebezpečím vážné újmy. … V daném případě tedy
nebyly splněny podmínky zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu.“
V projednávané věci žalovaný postupoval a rozhodl zcela v souladu se shora uvedenými
požadavky, neboť žádosti stěžovatelek přezkoumal věcně. Dostál také požadavkům na kvalitu
informací o zemi původu, které Nejvyšší správní soud vyjmenoval v rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 1825/2009. Podle tohoto rozsudku „[i]nformace o zemi původu musí být v maximální možné míře
(1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné.“ Kromě stěžovatelkami zmiňované zprávy z roku 2008 vycházel žalovaný také
ze Zprávy o dodržování lidských práv v Rusku za rok 2009, vydané Ministerstvem zahraničních
věcí USA dne 11. 3. 2010, nebo z Informace o možnostech stížností na postup policie v Rusku,
vydané Ministerstvem zahraničních věcí dne 12. 10. 201 0.
K soukromé osobě, jakožto původci vážné újmy ve smyslu ustanovení §14a zákona
o azylu, se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57.
Uvedl, že „[p]ro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany st átu, kam má být žadatel navrácen,
dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla
za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát, či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky
k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro
odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel
má k této ochraně přístup.“ Naplnění těchto požadavků nebylo v projednávané věci vyvráceno;
ostatně také ve věci sp. zn. 3 Azs 48/2008, na kte rou stěžovatelky odkazují, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že státní orgány další postsovětské republiky - Kyrgyzstánu poskytují
účinnou ochranu před domácím násilím a žadatelka v dané věci nemá nárok na doplňkovou
ochranu.
Za situace, kdy nebylo vyvráceno, že země původu stěž ovatelek činí přiměřené kroky
k zabránění způsobení vážné újmy a stěžovatelky mají k této ochraně přístup, zůstává posouzení
možnosti vnitřní ochrany, stejně tak jako otázka, zda lze výpověď stěžovatelky a) považovat
za věrohodnou, či nikoliv, bez vlivu na správnost závěrů žalovaného a krajského soudu.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na svůj rozsudek ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, podle kterého správní orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné. Podobně v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č . j. 5 Azs 24/2003 - 42,
Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel
o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá . Tvrzení stěžovatelek byla vyvrácena a jiné důvody pro
udělení azylu nebo doplňkové ochrany stěžovatelky v průběhu správního řízení neuvedly,
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany proto splněny nebyly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu (všechna zmiňovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz) poskytuje
dostatečnou odpověď na veškeré přípustné námitky podávané v kasační stížnosti a jejím
doplnění.
Nejvyšší správní soud nezjistil existenci stěžovatelkami uplatněných důvodů přijatelnosti
kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelek. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle
§104a s. ř. s. odmítl.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že nucený návrat
stěžovatelek do Ruska je s ohledem na míru jejich začlenění do společnos ti v České republice
prakticky vyloučen; to platí zejména ve vztahu k nezletilým stěžovatelkám, které se v České
republice narodily a prožily zde celý svůj dosavadní život . Správní orgány by v dalších řízeních
týkajících se stěžovatelek měly k těmto skuteč nostem přihlédnout.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatelek Mgr. Radimu Struminskému,
advokátovi, byla stanovena podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Zástupce stěžovatelek učinil v řízení o kasační stížnosti tyto úkony
právní služby: první porada s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti)
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Ustanovenému zástupci náleží odměna za dva
úkony právní služby ve výši 2.100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) a §7 advokátního tarifu a režijní
paušál podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon, celkem tedy 4.800 Kč.
Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce jednal toliko se stěžovatelkou a) a jeho činnost nebyla
nikterak komplikována tím, že současně zastupoval i její nezletilé dcery, Nejvyšší správ ní soud
neshledal důvod pro zvýšení jeho odměny podle §12 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce
stěžovatelek doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s.
odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 20 % z částky 4.800 Kč, tj. 960 Kč.
Zástupci stěžovatelek bude vyplacena částka ve výši 5.760 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelek,
které jsou osvobozeny od soudních poplatků, nese stát (srov. §35 odst. 8 a §60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu