ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.26.2012:21
sp. zn. 4 Azs 26/2012 – 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. B.,
zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 48 Az 7/2012 – 24,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 48 Az 7/2012 – 24,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 2. 2012, č. j. OAM-330/LE-PA03-PA03-2011,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7200 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Pavla
Čižinského, advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 2. 2012, č. j. OAM-330/LE-PA03-PA03-2011, rozhodl žalovaný
tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a řízení se podle §25 písm. i) téhož zákona
zastavuje. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v minulosti již jednou žádal
o mezinárodní ochranu. Svoji první žádost podal dne 8. 5. 2005, přičemž jako důvod ke svému
odchodu z Ukrajiny uváděl obavu z jednání věřitelů, kterým dlužil peníze, jež si od nich půjčil
s kamarádem na opravu a vybavení malého klubu. O udělení mezinárodní ochrany (azylu),
požádal kvůli legalizaci pobytu v České republice, aby se z uvedeného důvodu nemusel vrátit
na Ukrajinu. Tato žádost byla podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu zamítnuta rozhodnutím
žalovaného ze dne 30. 5. 2005 jako zjevně nedůvodná, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce
podal svoji žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání
k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
V průběhu současného řízení žalovaný zjistil, že žalobce jako důvod své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany označil snahu zajistit si tímto krokem legalizaci pobytu na území České
republiky, aby se nemusel vrátit na Ukrajinu. Má zde manželku a nezletilého syna, se kterými
by chtěl žít a starat se o ně. Žalovaný proto v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru,
že žalobcova opakovaná žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem další
legalizace pobytu v České republice.
Žalovaný se dále zabýval vztahem žalobce k jeho manželce a synovi, který podle žalobce
představuje překážku pro jeho vycestování do země původu, a konstatoval, že samotná existence
vztahu vyhošťované osoby k občanům České republiky, stejně jako případné sdílení společné
domácnosti či deklarovaná hloubka citů mezi posuzovanými osobami, neznamená ještě
automaticky důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu. Jak totiž vyplývá
z judikatury ESLP, který v minulosti tuto otázku již mnohokrát řešil, muselo by se jednat
o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji pak dlouholeté manželství či dokonce rodinu
s dětmi, aby s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a naopak již nemožnost
zpětné integrace v zemi původu cizince, bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného
následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. V případě žalobce však
správní orgán takový druh vztahu a stupeň integrace do společnosti České republiky neshledal,
neboť žalobce s manželkou a synem od jeho narození v roce 2007 nežije ve společné
domácnosti, o svého syna se nestará a dlouhodobě se nepodílí na jeho výchově a výživě.
Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že manželka žalobce podala žádost o rozvod, čímž dala
jasně najevo, že se žalobcem v budoucnu žít nechce. Vztah žalobce k manželce a synovi tak podle
žalovaného nelze považovat za možnou překážku pro vycestování žalobce z území České
republiky, neboť nepředstavuje rozvinutou soukromou a rodinnou vazbu, pro kterou
by se na žalobcovo vyhoštění mohlo pohlížet jako na porušení mezinárodních závazků České
republiky, především ve vztahu k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a Úmluvy o právech
dítěte.
Žalovaný zdůraznil, že řízení o udělení mezinárodní ochrany je zcela mimořádný institut,
jehož smyslem je ochrana cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi
původu nebo případně pociťují důvodnou obavu z hrozby nebezpečí vážné újmy ve věci jejich
potenciálního návratu do země původu a konstatoval, že výše uvedená tvrzení žalobce o jeho
rodinných vazbách nelze považovat za nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu. Žalobce sice
tyto nové důvody tvrdil, avšak v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že tak činil lživě.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, v níž poukázal zejména
na skutečnost, že žalovaný se ve svém rozhodnutí na více jak třech stranách zabýval rodinnými
vztahy žalobce a situací v jeho manželství. Podle žalobce tak je zřejmé, že posuzoval novou
skutečnost, která nebyla předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany, tj. o novou
skutečnost ve smyslu §10 a písm. e) zákona o azylu, s níž se však žalovaný řádně nevypořádal
a jeho rozhodnutí tak je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce dále uvedl, že je téměř
vyloučené, aby jeho syn, který byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 11. 2010,
sp. zn. 9 Nc 299/2007 svěřen do výchovy matce, za ním mohl odjet na Ukrajinu. Pokud
by žalobce vycestoval, znamenalo by to zpřetrhání rodinných vazeb a znemožnění se jakkoli
podílet na výchově svého syna a udržování vztahu s ním. Žalobce dále žalovanému vytýkal,
že přikládal nadměrnou váhu vyjádřením jeho manželky, že s ní ani se synem není žalobce
v kontaktu a označil rozhodnutí žalovaného za silně zaujaté. S ohledem na výše uvedené žalobce
navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 48 Az 7/2012 – 24, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud
shledal, že žalovaný poskytl žalobci veškeré podmínky k tomu, aby mohl sdělit skutečnosti, které
v řízení o udělení mezinárodní ochrany považuje za relevantní a následně je pečlivě hodnotil
ve všech souvislostech. Zdůraznil, že žalobce se oženil a narození dítěte očekával v době,
kdy již probíhalo řízení o prvé žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na území České republiky
žalobce pobýval na základě víza za účelem strpění, uvedené skutečnosti však neuvedl. Sám
žalobce tedy zavinil, že nemohly být předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v tomto předchozím pravomocně ukončeném azylovém řízení. Krajský soud poukázal
na ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu, podle kterého je žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany,
aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobci nic nebránilo v tom, aby v předchozím řízení
o udělení mezinárodní ochrany žalovanému sdělil, že se oženil, očekává narození dítěte a spatřuje
v těchto skutečnostech důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud dodal, že žalobce
se ani nemůže dovolávat práva na rodinný život, který by byl narušen neudělením mezinárodní
ochrany, neboť ze spisového materiálu je zřejmé, že s manželkou ani se synem dlouhodobě nežije
a neplní povinnosti spojené s výchovou a výživou svého syna. I kdyby tomu tak však nebylo,
nelze podle krajského soudu v pouhé existenci rodiny na území České republiky spatřovat důvod
pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud uzavřel, že žalovaný postupoval správně, neboť
podmínky §10a písm. e) zákona o azylu byly naplněny.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), v níž namítal, že krajský soud nesprávně interpretoval ustanovení §10a
odst. e) zákona o azylu, když nevzal v potaz průběh a posloupnost předchozího řízení
o mezinárodní ochraně. Stěžovatel podal v roce 2005 žádost o mezinárodní ochranu, která byla
zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2005, č. j. OAM-893/VL-07-2005. Žaloba proti
tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudem v Ostravě ze dne 15. 5. 2006,
č. j. 63 Az 74/2005 – 17. Kasační stížnosti proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 20. 6. 2007, č. j. 3 Azs 239/2006 – 39. Svatba žalobce, ke které došlo dne
1. 4. 2006, tak i narození syna dne X se tedy udály dlouho poté, co žalovaný v roce 2005 vydal
zamítavé rozhodnutí o první žádosti žalobce o azyl. Skutečnost, že se oženil, by tak žalobce mohl
uvádět pouze v řízení před krajským soudem. Narození syna však nemohl uvést ani v řízení o
kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, neboť o kasační stížnosti bylo rozhodnuto
několik měsíců předtím, než se jeho syn narodil.
Stěžovatel tak má za to, že v předcházejícím azylovém řízení neměl reálnou možnost
zmínit sňatek s občankou ČR a zejména pak narození syna. Tyto skutečnosti je tedy nutno
posuzovat jako nové skutečnosti, které nebyly bez jeho zavinění předmětem zkoumání důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení. Závěr krajského
soudu má pro stěžovatele absurdní důsledek, že v podstatě nemohl uplatnit narození svého syna
v řízení o mezinárodní ochraně, neboť „zmínil-li by jeho narození před Nejvyšším správním
soudem v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany v letech 2006 až 2007,
nebylo by to bráno v úvahu, neboť o tomto důvodu by nemohlo být meritorně rozhodováno“.
Když však stěžovatel uplatňoval svůj vztah k dítěti v současné žádosti o mezinárodní ochranu,
bylo mu sděleno, že tuto skutečnost měl uplatnit v předchozím řízení – přestože ji ve věci
uplatnit nemohl.
Stěžovatel dále uvedl, že podle §75 s. ř. s. vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Uvádět v řízení před soudem skutečnosti,
které nastaly teprve po vydání rozhodnutí o mezinárodní ochraně během řízení o soudním
přezkumu, je tedy právně nepřípustné a z tohoto hlediska i zbytečné. Uvedené platí ještě silněji
o řízení o kasační stížnosti. Pokud tak tedy stěžovatel neučinil, těžko lze dojít k závěru,
že by zavinil, že tyto skutečnosti nemohly být zkoumány v předchozím řízení, přičemž i kdyby
je uvedl, stejně by je nebylo možno zkoumat. Stěžovatel se proto domnívá, že ustanovení §10a
písm. e) zákona o azylu je nutno interpretovat tak, že novými skutečnostmi a zjištěními, které
nebyly ze zavinění opětovného žadatele o mezinárodní ochranu zkoumány v předchozím řízení
o mezinárodní ochraně, mohou být jen ty skutečnosti, které nastaly přede dnem vydání správního
rozhodnutí o předchozí žádosti o udělení azylu. Skutečnosti nastalé teprve po vydání správního
rozhodnutí během soudního přezkumu tohoto rozhodnutí jimi být nemohou. Krajský soud
se tak podle stěžovatele dopustil chybného právního posouzení věci, když dospěl k názoru,
že mohl svůj sňatek a narození svého syna uplatnit již v předchozím řízení o mezinárodní
ochraně, ačkoliv tyto skutečnosti nastaly až po skončení řízení u žalovaného. V této otázce
stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti, neboť má za to, že dosud nebyla Nejvyšším
správním soudem řešena a krajský soud se svou výše uvedenou interpretací navíc dopustil
zásadního pochybení, které mohlo mít dopad hmotně právního postavení stěžovatele.
Podle stěžovatele lze §10a písm. e) zákona o azylu vztáhnout pouze k těm předchozím
řízením o mezinárodní ochraně, které byly projednávány podle zákona o azylu ve znění novely
č. 165/2006 Sb. „V opačném případě by došlo k tomu, že žadatel o mezinárodní ochranu ve své předchozí
žádosti o azyl (tenkrát navíc vůbec nešlo o žádost o mezinárodní ochranu, nýbrž pouze o žádost o azyl), neuvedl
skutečnosti rozhodné pro získání doplňkové ochrany (neboť doplňková ochrana v té době ještě neexistovala)
a při další žádosti by i skutečnosti rozhodné pro získání doplňkové ochrany byly odmítnuty jako nepřípustné,
protože jde o žádost opakovanou.“ Krajský soud tak podle stěžovatel věc nesprávně posoudil,
když dospěl k názoru, že žalobce mohl uzavření manželství a narození svého syna uplatnit
již v předchozím azylovém řízení, ačkoliv v té době institut doplňkové ochrany vůbec nebyl
v zákoně o azylu zakotven. Také v této otázce stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační
stížnosti, neboť má za to, že dosud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena a krajský soud
se svou interpretací dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do stěžovatelova
hmotněprávního postavení.
K závěru krajského soudu, že i kdyby stěžovatelem uváděné skutečnosti byly posouzeny
jako skutečnosti nové, ani tehdy by nehrály žádnou roli, neboť se svou manželkou nežije, neplní
povinnosti spojené s výchovou a výživou syna a navíc nelze v pouhé existenci rodiny na území
ČR spatřovat důvod pro udělení mezinárodní ochrany, stěžovatel uvedl, že tyto skutečnosti měly
být posuzovány v rámci standardního řízení o mezinárodní ochraně. Stěžovatel vyjádřil
přesvědčení, že v žalobě uvedl argumenty, pro které nelze souhlasit se závěrem, že by v jeho
případě nehrozil zásah do jeho soukromého a rodinného života. V této souvislosti uvedl,
že i kdyby bylo pravdou, že o syna v minulosti nepečoval, pak by tato skutečnost nebyla
důvodem pro znemožnění jeho kontaktu se synem v budoucnosti. Krajský soud se však
s argumenty obsaženými v žalobě nevypořádal.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 48 Az 7/2012 – 24, spolu s rozhodnutím
žalovaného ze dne 3. 2. 2012, č. j. OAM/LE-PA03-PA03-2011 a přiznal stěžovateli náhradu
nákladů právního zastoupení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost s odůvodněním,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Námitky
stěžovatele pokládá žalovaný za nedůvodné. Poukázal na skutečnost, že základní zásadou řízení
o udělení mezinárodní ochrany je povinnost tvrzení, která vázne toliko na žadateli o udělení
mezinárodní ochrany. Pokud žadatel neunese svoji část důkazního břemene a nedostojí
své povinnosti tvrzení, je nutno mu takovou skutečnost přičítat k tíži. Žalobce v průběhu
předchozího správního řízení o udělení mezinárodní ochrany ani slovem nezmínil své manželství
či těhotenství jeho manželky, i když o těchto skutečnostech musel vědět a měl povinnost
(o níž byl správním orgánem řádně poučen) uvést všechny okolnosti důležité pro rozhodování
jeho případu.
Zástupce stěžovatele se navíc mýlí, pokud tvrdí, že povinnost tvrzení se vztahuje pouze
ke správnímu řízení o udělení mezinárodní ochrany. Také v řízení před krajským soudem je totiž
žalobce v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Soudy rozhodují v tzv. plné
jurisdikci a ve věcech mezinárodní ochrany mohou zkoumat nové skutečnosti a důkazy,
a to z pohledu možného porušení zásady „non-refoulement“ (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 – 75). Právní názor stěžovatele, že nové skutečnosti
může předkládat jen v rámci správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, je tak podle
žalovaného v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný dále
vyjádřil nesouhlas se závěrem stěžovatele, že k otázce posuzování nových skutečností
při zastavení řízení pro nepřípustnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany dosud neexistuje
judikatura Nejvyššího správního soudu a poukázal např. na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96.
Manželství a rodičovství stěžovatele nepředstavuje podle žalovaného novou skutečnost,
kterou žalobce bez svého zavinění nemohl uvést v předchozím správním řízení, navíc rodinný
život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je primárně chráněn nikoliv
zákonem o azylu, ale ustanovením §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71).
Závěrem žalovaný zdůraznil, že stěžovateli bylo uděleno správní vyhoštění, které
jej nepochybně vedlo ke vstupu do řízení o udělení mezinárodní ochrany. Podle žalovaného
se tak ze strany stěžovatele jedná o zneužití institutu mezinárodní ochrany, přičemž stěžovatel
měl navíc možnost použít pro odvrácení správního vyhoštění a jeho přezkum všech prostředků,
které mu poskytuje zákon o pobytu cizinců (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2012, č. j. 6 Azs 5/2012 – 58).
S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud poté, co shledal, že kasační stížnost je podána včas, osobou
k jejímu podání oprávněnou, směřující proti rozsudku krajského soudu, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, se zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a
zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel přijatelnost
své kasační stížnosti spatřuje v nesprávném právním posouzení věci krajským soudem,
který dospěl k závěru, že stěžovatel mohl argument uzavření manželství a narození svého syna
uplatnit již v předchozím řízení o mezinárodní ochraně, ačkoliv tyto skutečnosti nastaly
až po skončení řízení předchozího řízení o mezinárodní ochraně. Podle stěžovatele se krajský
soud touto interpretací dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do jeho
hmotněprávního postavení.
Nejvyšší správní soud tento důvod přijatelnosti kasační stížnosti uváděný stěžovatelem
shledal opodstatněným a proto se kasační stížností věcně zabýval a na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v rozsahu
a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti. Přitom sám neshledal vady uvedené
v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně označil - odkazem na příslušné ustanovení zákona
- důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnuti,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce dne 11. 11. 2011 podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá, neboť má v České
republice manželku a dítě. Vyjádřil přesvědčení, že policie České republiky nemá právo rodinu
rozbít a oddělovat otce od syna. Na Ukrajinu se vrátit nechce, neboť tam nikoho nemá a bojí
se o svůj život.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl,
že z Ukrajiny odjel v roce 2004 za prací, přičemž žádný jiný důvod k tomuto kroku neměl.
Žalobce dále zmínil, že v roce 2005 se seznámil s občankou České republiky R. B., s kterou se
nějaký čas scházel a přibližně půl roku před svatbou spolu začali bydlet v H. Dne 1. 4. 2006 se
uskutečnila svatba, dne X se jim narodil syn K.
Ve správním spise je dále založeno rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2005,
č. j. OAM-893/VL-07-12-2005, kterým byla zamítnuta předchozí žádost stěžovatele o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť žalovaný shledal,
že stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl
požádat o udělení azylu dříve. V tomto řízení stěžovatel uvedl, že si v roce 2004 společně
s kamarádem pronajali starý domek, který chtěli upravit na klub s diskotékou. Od místního
bandity si vypůjčili 3000 USD a dohodli se, že mu po roce vrátí 4000 USD. Klub však zničili
bandité, a tak ho museli zavřít. Přestali podnikat a neměli z čeho vrátit zapůjčené peníze. Věřitel
se o ně začal zajímat a vyzval je, aby pro něj prodávali drogy. Vyhrožoval jim, že buď mu vrátí
peníze, nebo pro něj budou pracovat nebo je „přerazí“. Stěžovatel se obával splnění jeho
vyhrůžek, vyřídil si proto cestovní doklady a v říjnu roku 2004 opustil vlast a odjel do České
republiky. Jiné důvody žádosti tehdy stěžovatel neuváděl.
Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2005 byla zamítnuta
rozsudkem Krajského soudem v Ostravě ze dne 15. 5. 2006, č. j. 63 Az 74/2005 – 17. Kasační
stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 6. 2007,
č. j. 3 Azs 239/2006 – 39, neboť stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda K rajský soud v Praze věc správně posoudil, pokud shledal, že sňatek
a narození dítěte mohly být předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně ukončeném řízení o mezinárodní ochraně či nikoliv a byl tudíž
v nynějším řízení o udělení azylu dán důvod pro aplikaci §10a písm. e) zákona o azylu.
Podle §10a písm. e) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li
cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly
bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Výkladem naposledy zmíněného ustanovení zákona o azylu se již Nejvyšší správní soud
zabýval v několika svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65,
vyslovil, že „citované ustanovení bylo do zákona o azylu nově doplněno zákonem
č. 379/2007 Sb. (s účinností od 21. 12. 2007), a to v souladu se směrnicí Rady 2005/85/ES
ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání
a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“); jedná se tedy o důsledek
transpozice procedurální směrnice, kterou Česká republika provedla právě výše uvedeným
zákonem s cílem postihnout případy opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany
podávaných ze stejných důvodů jako žádosti předchozí. Čl. 25 odst. 2 procedurální směrnice totiž
stanoví konkrétní případy, kdy členské státy mohou považovat žádost za nepřípustnou s tím,
že pod písmenem f) je stanoven případ, kdy žadatel po pravomocném rozhodnutí podal stejnou
žádost.
Tato výchozí pozice pro posouzení žádosti jako nepřípustné je pak dále rozvinuta v čl. 32
procedurální směrnice, který blíže řeší případy opakovaných (následných) žádostí o udělení
mezinárodní ochrany v témže členském státě s tím, že tyto žádosti nejprve podléhají
předběžnému posouzení. V jeho rámci je pak posuzováno, zda opakovaná žádost obsahuje nové
skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za uprchlíka
podle směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (čl. 32 odst. 4). Pokud tomu tak je, mohou členské státy
rozhodnout o dalším posuzování žádosti, a to za předpokladu, že dotyčný žadatel nemohl
v předchozím řízení bez vlastního zavinění uvést tyto nové skutečnosti či zjištění, zejména
při využití svého práva na účinný opravný prostředek (čl. 32 odst. 6).
Ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu je tedy jakousi transpoziční syntézou
problematiky podání opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany tak, jak je upravena
v procedurální směrnici. Z dikce citovaného ustanovení zákona o azylu lze přitom dovodit
nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně
projednat:
1. je nutno uvést nové skutečnosti nebo zjištění;
2. musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního
zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení.
Ad 1. Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno
považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie
mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové
správní řízení pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém
důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným
jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady.
Ad 2. Ve vztahu k druhé z uvedených podmínek je třeba vyjít z toho, že v rámci
azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, (dostupný z http://www.nssoud.cz) „zatímco důkazní břemeno může
v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní
orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná.
Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých
důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté
správní orgán jeho žádost posoudí.“ Pro úplnost lze ještě odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42 (www.nssoud.cz), v němž bylo uvedeno, že: „správní orgán není povinen
hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá.“ Proto pokud
žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná
se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena
tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování
či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele
a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu
situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu
matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, www.nssoud.cz,
dle kterého: „…byla-li by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná,
tj. bylo-li by shledáno, že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach
z pronásledování v zemi původu nebo hrozba nebezpeční vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení
mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera.“
Lze tedy uzavřít, že ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož
prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní
ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat
restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném
právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté,
tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek,
které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti
projednávané věci.“
Aplikací §10a písm. e) zákona o azylu se zdejší soud v obecné rovině zabýval
též v rozsudku z 30. 6. 2009, č.j. 4 Azs 23/2009 - 64, v němž zejm. konstatoval: „[P]odává-li žadatel
o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení
nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu
orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě citovaného §10a písm. e)
zákona o azylu posoudit žádost jako nepřípustnou.“
Odborná literatura ve vztahu k již zmíněnému čl. 25 odst. 2 písm. f) procedurální
směrnice uvádí, že „musí být vykládáno jazykově: pouze pokud je následná žádost založena na zcela stejných
důvodech jako žádost předchozí, může být shledána nepřípustnou. Pokud žadatel uplatní nové skutečnosti
(elements), žádost z tohoto důvodu nepřípustnou shledat nelze.“ (Srov. BATTJES, H.: European Asylum Law
and International Law. Leiden: Martinus Nijhoff Publishers, 2006, s. 338-339)
S ohledem na výše uvedené je Nejvyšší správní soud toho názoru, že „novost“
skutečností uváděných žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, tedy především to, zda žadatel
o udělení mezinárodní ochrany v předchozím řízení rozhodující skutečnosti zaviněně neuvedl,
je třeba posuzovat především ve vztahu k řízení před správním orgánem. Jestliže tedy předchozí
řízení před žalovaným o udělení azylu (mezinárodní ochrany) skončilo dne 2. 6. 2005, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2005, pak je zřejmé, že sňatek stěžovatele,
ke kterému došlo 1. 4. 2006 a narození syna dne X, nemohl stěžovatel objektivně v předchozím
řízení o udělení mezinárodní ochrany před žalovaným v průběhu pohovoru uplatnit a jedná se
tudíž o skutečnosti, které nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele zkoumány v předchozím
řízení o udělení azylu (mezinárodní ochrany). Závěr krajského soudu, že sám žalobce zavinil, že
uvedené skutečnosti nemohly být předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v tomto předchozím pravomocně ukončeném řízení o mezinárodní ochraně je tedy
nesprávný.
Nutno připustit, že stěžovatel mohl na skutečnost uzavření manželství s občankou České
republiky poukázat v předchozím přezkumném řízení před krajským soudem, neboť ke sňatku
došlo dne 1. 4. 2006 a krajský soud rozhodl dne 15. 5. 2006, což však stěžovatel neučinil. Tato
skutečnost však nemá význam z hlediska aplikace ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu
správním orgánem, neboť s ohledem na výše uvedené je zřejmé, že „novost“ skutečností
ve smyslu naposledy uvedeného ustanovení zákona o azylu je třeba posuzovat ve vztahu
ke správnímu řízení, nikoli též ve vztahu k navazujícímu soudnímu řízení.
Na těhotenství své manželky stěžovatel v předchozím řízení správním, či v řízení o žalobě
či v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu upozornit nemohl, neboť syn
stěžovatele se narodil až dne X a řízení před krajským soudem skončilo 15. 5. 2007, přičemž
k meritornímu projednání kasační stížnosti vůbec nedošlo z důvodu nezastoupení stěžovatele
advokátem, pro něž byla kasační stížnost odmítnuta. Narození syna pak nemohl v řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem uvést v žádném případě, neboť o kasační stížnosti
bylo rozhodnuto několik měsíců předtím, než se jeho syn narodil (kasační stížnost byla Nejvyšším
správním soudem odmítnuta dne 20. 6. 2007).
Není přitom pochyb o tom, že skutečnosti, kterými stěžovatel odůvodňuje svou žádost
o udělení azylu v nynějším řízení (jeho manželství a narození syna) se podstatně liší
od skutečností uváděných v předchozím řízení (obava z jednání věřitelů) a zároveň mají dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud tak má za to, že stěžovatel splnil
obě kumulativně stanovené podmínky plynoucí z §10a písm. e) zákona o azylu, a bylo proto
namístě jeho opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany věcně projednat.
Závěr žalovaného, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná
podle §10a písm. e) zákona o azylu je tudíž nesprávný. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
uvádí, že výrok a odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou rozporné, neboť žalovaný, přestože
ve výroku svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení podle §25 písm. i) téhož zákona
zastavil, se novými skutečnostmi uváděnými žalobcem (manželstvím a narozením dítěte),
v odůvodnění věcně a velmi podrobně zabýval. Pokud by se však o nové skutečnosti nejednalo,
postačovalo by pouze odůvodnit závěr, proč se nejedná o nové skutečnosti a nebylo by vůbec
třeba se jimi meritorně zabývat.
Jak již bylo uvedeno výše, výrok rozhodnutí žalovaného nemůže obstát. Je tomu
tak především proto, že aplikace §10a písm. e) zákona o azylu nepřipadá v posuzované věci
v úvahu a dále proto, že výrok je rozporný s odůvodněním rozhodnutí žalovaného.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v projednávané věci mělo být rozhodnutí
žalovaného Krajským soudem v Praze pro nezákonnost zrušeno a krajský soud pochybil, pokud
tak neučinil. Z povahy věci, tj. naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
zde nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení, nebo vypořádání dalších žalobních námitek,
které by bylo lze Krajskému soudu v Praze uložit, a jehož výsledkem by mohl být jiný právní
závěr. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud zrušil toliko rozsudek Krajského soudu v Praze
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Krajský soud v Praze by v novém rozhodnutí - vázán závazným
právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu – pouze zopakoval
argumentaci Nejvyššího správního soudu a ze stejných důvodů zrušil rozhodnutí žalovaného.
Takový postup by neodpovídal zásadě rychlosti řízení a byl by procesně nehospodárný.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Praze. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 2. 2012, č. j. OAM-330/LE-PA03-PA03-2011. Podle §78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem je Nejvyšší správní soud toho názoru,
že žalovaný měl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany věcně posoudit podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona o azylu, event. vyhodnotit z hlediska splnění podmínek podle §16
odst. 1 písm. f) téhož zákona.
Tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu je žalovaný v dalším řízení podle
§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán.
O náhradě nákladů řízení před Krajským soudem v Praze a řízení o kasační stížnosti
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatel má právo na náhradu nákladů řízení,
které důvodně vynaložil, neboť měl ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.).
Náklady řízení stěžovatele tvoří odměna zástupci Mgr. Pavlu Čižinskému, která byla
stanovena za jeden úkon právní služby v řízení před Nejvyšším správním soudem - písemné
podání soudu ve věci samé (kasační stížnost ze dne 21. 5. 2012) podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) a za dva úkony
v řízení před krajským soudem - převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci
samé (žaloba ze dne 20. 2. 2012) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu. Za výše
uvedené úkony tak náleží zástupci stěžovatele v souladu s ustanovením §7 a §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu odměna ve výši 3x 2100 Kč a 3x režijní paušál ve výši 300 Kč, celkem tedy
7200 Kč. Zástupce stěžovatele soudu nesdělil a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl plátcem
daně z přidané hodnoty. Žalobci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 7200 Kč,
kterou mu je žalovaný povinen vyplatit k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu