ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.3.2012:17
sp. zn. 4 Azs 3/2012 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: E. G., zast.
Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou, se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2012, č. j. 1 Az 8/2011 – 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2012, č. j. 1 Az 8/2011 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2011, č. j. OAM-51/LE-LE18-LE18-2010, žalovaný vyslovil,
že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a řízení o udělení
mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) téhož zákona zastavil. V odůvodnění žalovaný předeslal,
že žalobce byl již v minulosti opakovaně účastníkem řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Poprvé o udělení mezinárodní ochrany požádal dne 14. 10. 2008. V průběhu řízení sdělil,
že z Gruzie odešel proto, že ho Osetinci nebo Rusové obviňovali z partyzánské činnosti
a on se bál o svůj život. O azyl žádal proto, že v Gruzii nic nemá a nemá kam se vrátit.
Rozhodnutím č. j. OAM-485/LE-BE03-BE07-2008, které nabylo právní moci dne 22. 12. 2008,
nebyla žalobci mezinárodní ochrana udělena. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu
žalobu, kterou krajský soud odmítl jako opožděnou. Kasační stížnost proti rozsudku krajského
soudu odmítl Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V pořadí druhou žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal žalobce dne 22. 7. 2010, přičemž uvedl, že byl ve vlasti chycen a zbit
neznámými ozbrojenci a že se obává, že by se to mohlo opakovat. O azyl v ČR žádal také proto,
že v Gruzii nemá domov a nemá se kam vrátit. Zmínil svůj špatný zdravotní stav. Rozhodnutím
ze dne 2. 9. 2010, č. j. OAM-167/LE-LE18-LE18-2010, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2010,
mu nebyla mezinárodní ochrana udělena.
Žalovaný dále konstatoval, že v předchozích řízeních se zabýval podrobně všemi důvody
žádosti žalobce a mezinárodní ochrana mu nebyla udělena. V současném řízení žalobce uvedl
jako důvody podání své žádosti to, že byl v Gruzii dvakrát chycen a zbit ruskými vojáky,
protože se podle nich měl účastnit partyzánské činnosti a dále to, že v Gruzii nemá žádný majetek
a nemá se kam vrátit. Podle svých slov žádá o mezinárodní ochranu také z důvodu svého
špatného zdravotního stavu. Žalovaný shledal, že tyto důvody žalobce uváděl již ve svých
předchozích řízeních ve věci žádosti o mezinárodní ochrany a všechny tyto důvody byly již tedy
žalovaným hodnoceny. Žádné nové důvody v žádosti o mezinárodní ochranu žalobce nezmínil.
Žalovaný tak po posouzení skutečností uvedených žadatelem v průběhu stávajícího řízení dospěl
k závěru, že žalobce neuvádí žádné nové skutečnosti ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu
a neshledal proto žádný důvod vést v žalobcově případě další meritorní řízení a opakovaně
posuzovat jím prezentované důvody žádosti o mezinárodní ochranu. Řízení proto zastavil podle
§25 písm. i) zákona o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí a v jejím doplnění ze dne 23. 8. 2011 podaném
prostřednictvím zástupkyně Mgr. Liliany Křístkové, advokátky, která byla ustanovena zástupkyní
žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, č. j. 1 Az 8/2011 - 22, žalobce
namítal porušení §3 odst. 4 a §46 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, §12, §14 a §14a zákona
o azylu žalovaným, neboť žalovaný dle názoru žalobce při svém rozhodování nepostupoval
v souladu s platnými právními předpisy, zejména v tom smyslu, že nevycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Žalovaný řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky podle §14 a §14a
zákona o azylu. Tíživá situace žalobce v zemi původu měla být posouzena ze strany žalovaného
jako okolnost zvláštního zřetele a měla vést k udělení humanitárního azylu. Uvedl rovněž,
že „ve smyslu §91 zákona o azylu zde existuje překážka vycestování, neboť v zemi původu
panují takové poměry, které mu brání vrátit se tam zpět.“ S ohledem na výše uvedené žalobce
navrhl, aby Městský soud shora uvedené rozhodnutí žalovaného zrušil.
Žaloba byla podána dne 15. 4. 2011 u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento krajský
soud ji usnesením ze dne 5. 5. 2011, č. j. 16 Az 3/2011 – 10, postoupil Městskému soudu v Praze,
neboť shledal, že místní příslušnost nelze určit podle zvláštního pravidla obsaženého
v ustanovení §32 odst. 4 zákona o azylu a je proto na místě postupovat podle obecného pravidla
vyjádřeného v ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. Podle něho je místně příslušným k projednání
a rozhodnutí věci soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl
v posledním stupni. Tím je Ministerstvo vnitra se sídlem v hlavním městě Praze, které spadá
do obvodu Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, č. j. 1 Az 8/2011 - 43, napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení a ustanovené právní zástupkyni žalobce přiznal odměnu
za zastupování ve výši 5760 Kč. V odůvodnění soud nejprve poukázal na závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86
a v rozsudku téhož soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. Městský soud přisvědčil
žalovanému, že žalobce ve své nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl v zásadě
totožné důvody jako ve svých předchozích žádostech a naplnil tak podmínky §10a písm. e)
zákona o azylu.
Podle městského soudu však žalovaný pochybil, když se nezabýval tím, zda žalobci
nehrozí při návratu do země původu závažná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu.
Městský soud dále zmínil rozsudek ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 – 47, v němž Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že i při zastavení řízení v případě nepřípustné žádosti o udělení
mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona o azylu, kdy neúspěšný žadatel je vystaven
hrozbě návratu do země původu, je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě
vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Nepostačí totiž pouze zdůvodnění
toho, že byly splněny podmínky §10a písm. a) zákona o azylu pro vyhodnocení žádosti
o mezinárodní ochranu jako nepřípustné (řízení bylo z tohoto důvodu zastaveno), ale musí být
zdůvodněno ve smyslu §14a zákona o azylu, proč nedošlo k udělení doplňkové ochrany. Podle
tohoto ustanovení má totiž i v tomto případě správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit
ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení
mezinárodní ochrany ve formě azylu postrádá smysl tam, kde žadatel o udělení mezinárodní
ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti nebo zjištěné okolnosti, které nebyly bez jeho vlastního
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany a v tomto rozsahu je řízení
zastaveno, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám
z úřední povinnosti zjistit, zda skutečně žadateli o udělení mezinárodní ochrany nehrozí závažná
újma v případě návratu do země původu. S ohledem na výše uvedené Městský soud v Praze
rozhodnutí žalovaného zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí a zavázal žalovaného, aby v dalším řízení posoudil podmínky pro udělení doplňkové
ochrany.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Názor
soudu o nutnosti zkoumat doplňkovou ochranu při zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti
žádosti označil za nezákonný. U ryze procesního rozhodnutí nelze posuzovat otázku doplňkové
ochrany, neboť správní orgán věcně neposuzuje žadatelem uváděné důvody, které byly z hlediska
obou forem mezinárodní ochrany zkoumány v pravomocně ukončeném řízení. Povinnost
zkoumat existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany v případě rozhodnutí podle §25
písm. i) zákona o azylu zákonodárce neučinil součástí zákonného textu, ukládání této povinnosti
nemá oporu v zákoně. Názor soudu podle stěžovatele odporuje Směrnici Rady 2005/85/ES
o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“). Tato směrnice v čl. 3 odst. 1 stanoví, že se vztahuje
na všechny žádosti o azyl podané na území členského státu, včetně hranic nebo tranzitních
prostor, a na odnětí postavení uprchlíka. V odst. 3 zavazuje členské státy, které již disponují
tzv. jednotným řízením, aby směrnici použily během celého tohoto řízení. Česká republika
jednotné řízení používá, proto je nezbytné procedurální směrnici použít. Podle čl. 25 odst. 1
směrnice členské státy nemusí posuzovat, zda žadatel může být uznán za uprchlíka podle
směrnice 2004/83/ES, považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. Vzhledem
k čl. 3 odst. 3, podle kterého jsou členské státy povinny aplikovat směrnici v rámci celého řízení
o mezinárodní ochraně, se proto ustanovení čl. 25 vztahuje i na posuzování doplňkové ochrany.
V případě, kdy jde o nepřípustnou žádost, se tedy neposuzují ani důvody pro udělení azylu,
ani důvody pro udělení doplňkové ochrany. Podle názoru stěžovatele oporu pro závěry vyslovené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, nelze nalézt
ani v §28 odst. 2 či §14a zákona o azylu, neboť toto ustanovení se může vztahovat pouze
k rozhodnutím ve věci, nikoliv k rozhodnutím procesním. Stěžovatel podotkl, že zastavení řízení
z důvodu nepřípustnosti žádosti neznamená automaticky povinnost žadatele opustit území České
republiky; o této povinnosti se rozhoduje v řízení o správním vyhoštění, čímž je zajištěno
dodržení zásady non-refoulement. Upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména
na usnesení ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Azs 29/2010 - 63, podle kterého bylo-li řízení zastaveno,
žalovaný nebyl povinen rozhodovat o udělení doplňkové ochrany, když o důvodech
znemožňujících vycestování je povinna si vyžádat závazné stanovisko žalovaného policie v rámci
rozhodování o správním vyhoštění. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Dne 9. 2. 2012 byl spis Městského soudu v Praze předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti.
V prvé řadě je třeba uvést, že při posouzení této věci je třeba vycházet ze závěrů zaujatých
rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Azs 6/2011, neboť jeho
předmětem bylo vyřešení právní otázky, zda je či není správní orgán povinen posoudit udělení
doplňkové ochrany a odůvodnit své rozhodnutí v tomto směru i v případě, že zastavuje řízení
podle §25 písm. i) ve spojení s §10a písm. e) zákona o azylu.
Ve věci sp. zn. 3 Azs 6/2011 byl kasační stížností téhož stěžovatele napaden rozsudek
Městského soudu v Praze, který vycházeje z obdobné argumentace jako v projednávané věci
zrušil rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu
z důvodu nepřípustnosti žádosti. Městský soud v Praze v předmětném rozsudku dospěl k závěru,
že správní orgán pochybil, protože se nezabýval tím, zda žalobkyni nehrozí při návratu do země
původu vážná újma ve smyslu ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu. Současně vyslovil závazný
právní názor, že je správní orgán povinen v dalším řízení zkoumat podmínky pro udělení
doplňkové ochrany jako jedné z forem mezinárodní ochrany.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o předložené právní otázce rozhodl
rozsudkem ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, jímž zrušil rozsudek Městského soudu
v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou a přijatelnou a napadený
rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Stěžovatel se dovolával ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v dalším odůvodnění vycházel z právního názoru
vysloveného ve shora zmíněném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, jehož závěry je povinen respektovat.
V odůvodnění rozsudku rozšířený senát uvedl: „Správní orgán v průběhu řízení o opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí v souladu s §10a písm. e) zákona o azylu zkoumat, zda žadatel
neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové
ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. To tedy znamená, že přípustnost
opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení azylu,
tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení doplňkové ochrany. Přitom i opakovaná žádost,
která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle
názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího
pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu
a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Odůvodnění:
správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel
v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní
z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové,
které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu,
která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů
správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“
Dále konstatoval, že „... správní orgán je povinen zkoumat v průběhu řízení o opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany v souladu s §10a písm. e) zákona o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti
nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly
bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat
z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany.
Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění,
je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném
případě řízení o nepřípustné žádosti podle §25 písm. i) zákona o azylu, zastaví. Zastavuje-li správní orgán
řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní ochraně
(tzn. ani o azylu, ani o doplňkové ochraně), rozhodovat.“
V projednávané věci zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí stěžovatele s odůvodněním,
že se stěžovatel nezabýval okolnostmi, zda žalobci nehrozí při návratu do země původu závažná
újma ve smyslu ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu, a zavázal stěžovatele k tomu,
aby v dalším řízení posoudil podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Jakkoliv tento závěr
Městského soudu v Praze odpovídá právnímu názoru Nejvyššího správního soudu vyslovenému
v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, je nutno jej v důsledku sjednocení
judikatury rozhodnutím rozšířeného senátu, které bylo mezitím vydáno, považovat za nezákonný.
Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, v případě rozhodnutí o zastavení
řízení o udělení mezinárodní ochrany nemůže správní orgán současně meritorně rozhodovat
o doplňkové ochraně, tedy ani posuzovat, zda jsou splněny podmínky pro její udělení. Napadený
rozsudek, který takový postup stěžovateli uložil a v absenci úvah o hrozbě závažné újmy
ve smyslu ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí
stěžovatele, nemůže ve světle citovaného judikátu obstát.
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil námitkám stěžovatele o nezákonnosti kasační
stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky v předcházejícím řízení. Za dané procesní situace, s ohledem na závěry rozšířeného
senátu vyslovené ve skutkově i právně obdobné věci, Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo
než rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2011, č. j. 1 Az 8/2010 - 44, zrušit
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Městský soud v Praze proto nyní v mezích žalobních bodů přezkoumá
žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele vycházeje z úvah výše uvedených. Před rozhodnutím
o žalobě si soud opatří správní spisy stěžovatele ve věcech předchozích žádostí žalobce o udělení
azylu, aby mohl náležitě posoudit, zda byly dány důvody pro zastavení řízení, či nikoliv.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ustanovení §110 odst. 3
s. ř. s. Městský soud v Praze v novém rozhodnutí, ve kterém současně vypořádá i náklady řízení
vyčíslené v napadeném rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu