ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.34.2011:154
sp. zn. 4 Azs 34/2011 – 154
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: A. K., zast. JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou, se sídlem
Příkopy 530, Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011,
č. j. 49 Az 3/2010 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Evženii Pichertové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 5760 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2010, č. j. OAM-84/LE-BE03-P08-2010, rozhodl žalovaný
tak, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Žalovaný po provedeném řízení dospěl k závěru
o absenci azylově relevantního pronásledování žalobce ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona
o azylu. Konstatoval dále, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §13 zákona
o azylu, a nezjistil ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu. Po zhodnocení skutečností sdělených žalobcem a posouzení situace v zemi jeho původu
žalovaný dále shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu a doplňkovou ochranu mu proto neudělil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které namítal porušení §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, §12 a §14a zákona o azylu. Poukázal na skutečnost, že žalovaný
sice v napadeném rozhodnutí výslovně připouští, že turecké ozbrojené složky postupují proti
občanům byť jen náznakem podezřelým ze spolupráce s PKK (strana kurdských pracujících)
razantně, někdy až za hranicí zákonných mezí a zároveň uznává, že žalobce byl z tohoto důvodu
obtěžován tureckými policejními silami. Současně se ale žalovaný domnívá, že situaci žalobce
lze řešit v rámci vnitřního přesídlení. Podle žalobce však žalovaný tímto závěrem popírá charakter
problémů v zemi jeho původu spojených s jeho kurdskou národností a politickou participací.
Žalobce poukázal na skutečnost, že omezování základních politických práv, zneužívání
protiteroristické legislativy a systematická šikana ze strany tureckých policejních orgánů je totiž
problémem zasahujícím celé Turecko, což podle je ho názoru potvrzují aktuální zprávy o stavu
lidských práv v Turecku. Podklady použité žalovaným pro napadené rozhodnutí označil žalobce
za neúplné, účelově použité a v některých případech i neaktuální. Vyjádřil přesvědčení,
že žalovaný pochybil, neboť řádně nezjistil skutkový stav věci. Závěrem konstatoval,
že se nemůže vrátit zpět do Turecka, neboť mu zde hrozí pronásledování pro jeho politické
názory a příslušnost ke kurdské menšině.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, č. j. 49 Az 3/2010 – 80 žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K důvodům, které
žalobce uváděl v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany (byl jako Kurd ve vlasti
obtěžován četníky poté, co odmítl jejich nabídku na sp olupráci, kterou mu učinili během
krátkého zadržení po demonstraci pořádané prokurdskou politickou stranou DTP – Strana
za demokratickou společnost), krajský soud uvedl, že žalobce neby l členem této politické strany,
byl pouze jejím sympatizantem. S ohledem na obsah jeho výpovědí dospěl k závěru, že se žalobce
stal ve městě Pazarcik pro četníky podezřelým kvůli domnělé spolupráci s PKK a nikoli kvůli
neochotě s nimi spolupracovat. Potíže žalobce však zůstaly omezeny pouze na místní četnickou
stanici a žalobce ani nevyhledal pomoc u příslušných orgánů (údajně proto, že by nebyl úspěšný).
Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že potíže žalobce jsou shodné s potížemi
ostatních spoluobčanů kurdské národnosti žijícími ve stejné části Turecka a nelze je vztáhnout
na celé území této země. Krajský soud dále ve shodě se žalovaným uvedl, že se žalobce
po návratu do vlasti může zapojit do legální prokurdské politické strany, stejně jako ostatní bývalí
členové i vůdci strany DTP (konkrétně do strany BDP), a že může k řešení svého problému
využít institutu vnitřního přesídlení a může se přestěhovat do ně kterého z tureckých velkoměst.
Vyzdvihl skutečnost, že řešení situace prostřednictvím vnitřního přesídlení je obyvateli Turecka
často využíváno. Žalovaný se přitom podle krajského soudu otázkou vnitřního přesídlení náležitě
zabýval, posoudil žalobcovy možnosti ze všech aspektů a svůj závěr řádně odůvodnil.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám žalobce ohledně porušení správního řádu, neboť
shledal, že závěry žalovaného odpovídají shromážděným informacím o zemi původu, přičemž
žalobce měl možnost se s nimi seznámit.
K žalobcem tvrzené účelovosti zdůvodnění neudělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, krajský soud uvedl, že zdůvodnění žalovaného v tomto směru považuje
za dostatečné a souladné s jeho účelem. Podle krajského soudu žalovaný na základě dostatečného
počtu informací o zemi původu žalobce dospěl k závěru, že na území Turecka neprobíhá takový
ozbrojený konflikt, který by pro žalobce představoval vážné ohrožení života nebo lidské
důstojnosti, ani neshledal, že by vycestování žalobce do vlasti bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky. Důvodem obav z návratu nemůže být okolnost, že žalobce z vlasti
uprchl, neboť dle shromážděných informací neexistují ani náznaky o zvláštní pozornosti úřadů
ve vztahu k navráceným odmítnutým žadatelům o mezinárodní ochranu. Žalobce nemusí mít
ani obavy vyplývající z údajné činnosti pro prokurdskou politickou stranu DTP, neboť
mu nic nebrání v tom, aby se po návratu do vlasti zapojil do legální prokurdské politické strany
BDP, stejně jako ostatní bývalí členové strany DTP (včetně jejich vůdců), již zrušené Ústavním
soudem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas blanketní kasačn í
stížnost, v níž požádal o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud Praze usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 49 Az 3/2010 – 94 ustanovil
stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni JUDr. Evženii Pichertovou, advokátku, jejímž
prostřednictvím stěžovatel kasační stížnost doplnil podáním ze dne 14. 9. 2011. N amítal,
že rozsudek krajského soudu je nezákonný a není v souladu s §46 správního řádu a §12 a §14a
zákona o azylu. Podle stěžovatele soud při hodnocení důkazů postupoval nesprávně. Stěžovatel
byl často a opakovaně fyzicky napadán četnictvem, bezdůvodně zadržován až na 48 hodin,
obviňován z terorismu a byl jakožto Kurd v Turecku pronásledován a diskriminován,
což představuje pronásledování a diskriminaci ve smyslu Příručky Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka. Stěžovatel
dále namítal, že rozsudek soudu je povrchní, stranící žalované a de facto ho vy stavuje nucenému
návratu do prostředí pronásledování a diskriminace. Soudu rovněž vytýkal, že nepřihlédl
ke zprávě Amnesty International z roku 2006 a následujícím, v nichž jsou popsány praktiky
státních orgánů Turecka ve vztahu ke Kurdům, které se mohou týkat právě situace stěžovatele.
Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že by Nejvyšší správní soud měl kasační stížnost shledat
přijatelnou, neboť rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jeho postavení, když krajský
soud nehodnotil důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu ze dne 7. 3. 2011, č. j. 49 Az 3/2010 – 80 zrušil z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení a přiznal náhradu nákladů řízení jeho ustanovené zástupkyni.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal,
až když byl zadržen Policií ČR a bylo mu uděleno správní vyho štění, což považuje žalovaný
za zjevně účelové jednání stěžovatele ve snaze legalizovat svůj pobyt na území ČR.
K námitce stěžovatele ohledně nepoužití zprávy Amnesty International z roku 2006
žalovaný uvedl, že tato námitka je uplatněna poprvé až v kasační stížnosti a soud
tak k ní dle §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže přihlížet. V této souvislosti poznamenal, že použil
aktuální a relevantní zdroje k posouzení případu stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 5. 2005, č. j. 7 Azs 316/2004 – 28); použil tedy zprávy, které jsou relevantní
pro posouzení situace v zemi původu stěžovatele, když rozhodnou dobou pro použití zprávy
je doba, kdy byl projeven úmysl požádat o mezinárodní ochranu. Žalovaný setrval na závěru,
že vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Kasační námitky stěžovatele označil
za nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud poté, co shledal, že kasační stížnost je podána včas, osobou
k jejímu podání oprávněnou, směřující proti rozsudku krajského soudu, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, se zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a
zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel jako důvod
přijatelnosti kasační stížnosti uvedl, že rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jeho
postavení, neboť krajský soud nehodnotil důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemných
souvislostech.
Nejvyšší správní soud tento důvod přijatelnosti kasační stížnosti uváděný stěžovatelem
neshledal opodstatněným, jednak proto, že se nejedná o důvod přijatelnosti ale o označení vady
uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. , pro kterou stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu
kasační stížností. Nejvyšší správní soud se přesto kasační stížností věcně zabýval, neboť se podle
jeho názoru dotýkala otázek, které až dosud nebyly beze zbytku řešeny v judikatuře Nejvyššího
správního soudu v celém rozsahu, což je jeden z typových případů přijatelnosti kasaní stížnosti
ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 1 3/2006 – 39.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně označil - odkazem na příslušné ustanovení zákona
- důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. , z obsahu kasační stížnosti
je nicméně zřejmé, že ji podává také z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Kasační stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje i Nejvyšší správní soud
za nedůvodné, a to jak vzhledem k obsahu spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 7. 4. 2010 žádost
o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je Kurd – Alevita a byl v Turecku pronásledován
armádou, neboť se zúčastnil kongresu politické strany DTP (strany, která hájila zájmy Kurdů).
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl,
že vlast opustil 15. 3. 2010. V zemi původu pracoval po návratu ze základní vojenské služby
na poli. Opakovaně byl zadržován vojáky při jejich kontrolách ve vesnici a byl odvážen
k výslechu na četnickou stanici. Společně se stěžovatelem vždy odvezli několik mužů starších
18 let. Důvodem bylo vždy podezření ze spolupráce se Stranou kurdských pracujících (PKK).
Na služebně byli ponecháni 1 nebo 2 dny, podle toho, který z četníků měl službu. Při výslechu
byly po stěžovateli požadovány informace o PKK a teroristech, přičemž o tom nebyly sepisovány
žádné protokoly. Stěžovatel byl při každém výslechu zbit. Po vzniku politické strany DTP
(podle stěžovatele to bylo někdy ke konci roku 2008), začal stěžovatel pro tuto stranu pracovat,
neboť hájila zájmy Kurdů. Stěžovatel pracoval v její mládežnické organizaci. Průkaz člena neměl,
neboť mnoho členů z této strany bylo ve vězení a průkazy proto nebyly raději již vydávány.
Stěžovatel pro tuto stranu roznášel noviny a ústně šířil informace o tom, kde a kdy se budou
konat shromáždění a manifestace. V roce 2010 byla strana DTP zakázána. V souvislosti s činností
pro tuto stranu se stěžovatel dne 15. 9. 2009 zúčastnil manifestace v městě Pazarcik,
při které ho zachytily kamery a policie jeho účast oznámila če tnictvu. V noci 17. 9. 2009
byl stěžovatel odvezen z domova na četnickou stanici do Goynuku, kde ho vyslýchali a zhruba
v poledne následujícího dne propustili. Četníci po stěžovateli požadovali jména lidí, kteří
se zúčastnili uvedené manifestace a nabídli mu spolupráci, aby „donášel“ na své kamarády. Poté
co spolupráci odmítl, byl na něj vyvíjen ještě větší nátlak, který se projevoval tak, že stěžovatele
2x až 3x do týdne na krátkou do bu sebrali z domova, odvezli na stanici, kde se jej ptali na stále
stejné věci. Dne 8. 3. 2010 byl stěžovatel požádat na četnické stanici o povolení oslavy svátku
Newruz, kterou mu však četníci nepovolili a sdělili mu , že je terorista. Večer jej četníci odv ezli
na stanici, kde stěžovatele bili a kopali do noh a opětovně ho obvinili z terorismu. Pustili ho dne
10. 3. 2010 v 5 hod. ráno. Na fyzické napadání četníky stěžovatel upozornil jejich velitele,
ale výsledek byl nulový. Na jiné orgány se již stěžovatel neobrátil, přičemž v této souvislosti
uvedl, že by to nemělo žádný význam, neboť i kdyby šel ke guvernérovi s písemnou stížností,
tak by ji nepřevzal.
Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že krajský soud při hodnocení důkazů
postupoval nesprávně, podcenil v této souvislosti obviňování z terorismu, fyzické napadání,
bezdůvodné zadržování, pronásledování a diskriminaci, kterému byl v zemi původu jakožto Kurd
vystaven.
Nejvyšší správní soud k této námitce předesílá, že stěžovatel před svým odchodem
ze země původu bydlel ve vesnici K. nacházející se v okrese města Pazarcik na jihovýchodě země,
kde, jak vyplývá z Informace Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska ze dne 17. 9. 2009
dochází k ozbrojeným střetům mezi kurdskou PKK a ozbrojenými silami tureckých úřadů, které
mají charakter partyzánského boje a při kterých dochází k usmrcením a zraněním na obou
stranách konfliktu. Ačkoli nelze hovořit o vzájemně souvisejících vojenských operacích skupiny
PKK proti ozbrojeným silám státních úřadů, nýbrž o partyzánském boji, lze obecně konstatovat,
že se jedná o vnitrostátní ozbrojený konflikt.
Tato informace dále uvádí, že přes jistý pokrok v infrastruktuře je celková sociálně
- ekonomická situace na jihovýchodě země i nadále složitá. S ohledem na vzrůstající násilí v této
oblasti Turecka, pumovým útokům spojeným s oběťmi na lidských životech nebo vyhrožováním
takovýmito útoky, bylo stanovisko úřadů vůči kurdskému obyvatelstvu v období,
za něž je podávána tato zpráva, vystaveno většímu tlaku. I když byl zaznamenán určit ý pokrok,
pokud jde o kulturní svobody (jazykové kursy kurdštiny, lokální rozhlasové a televizní vysílání
v kurdštině, svoboda hovořit kurdským jazykem), je zavádění těchto opatření pomalé a spojeno
s byrokratickými překážkami, ať již z politických či jiných důvodů.
Během oslavy kurdského nového roku v březnu 2008 došlo v různých městech
k demonstracím na podporu PKK. Napětí bylo značné zejm éna ve východním městě Van,
kde pohotovostní policie použila k rozehnání asi 10 000 osob slzný plyn a vodní děla. Oslavy
kurdského nového roku 21. a 22. března 2009 proběhly zásadně klidně poté, co k tomu Kurdové
byli vyzvání z vlastních řad. Ačkoliv Kurdové procházeli ve městě Diyarbakir s fotografiemi
vedoucího představitele PKK Öcalana, policie v tomto případě nezasahovala. V období
za něž je zpráva podávána docházelo v zásadě k volnému šíření zpráv v kurdském jazyce
například prostřednictvím novin. Do Strany za demokratickou společnost ( DTP), založené
v srpnu 2005, jejímž přívržencem je dle svých tvrzení také stěžov atel, přešla téměř kompletně celá
členská základna Lidové demokratické strany (DEHAP). Turecký stát a společnost považují DTP
za pokračovatele strany DEHAP, obdobně jako byl dříve posuzován přechod z HADEP
na DEHAP. Situace členů DTP a sympatizantů této st rany se neliší od (bývalých) členů
a sympatizantů DEHAP v tom smyslu, že pouhé členství nebo sympatie nejsou důvodem
k soudnímu stíhání nebo jinak zvýšené pozornosti úřadů. Situace je jiná tehdy, pokud někdo
vykonává prominentní funkci uvnitř strany, nebo veřejnou funkci jako je například starosta.
V takovém případě se daná osoba může snadno stát terčem zvýšené pozornosti úřadů.
K situaci vrácených odmítnutých žadatelů o azyl do Turecka informace uvádí,
že neexistují žádné náznaky o tom, že by byla věnov ána zvláštní pozornost navráceným
odmítnutým tureckým žadatelům o azyl, ať již v obecném smyslu, nebo na základě pouhého
faktu, že požádali o azyl v západní Evropě. To však může být jiné, pokud pro konkrétní osobu
existuje specifické podezření z účasti na (domnělých) teroristických aktivitách.
Ze zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 11. 3. 2008
o dodržování lidských práv v Turecku za rok 2007, která je součástí správního spisu, Nejvyšší
správní soud zjistil, že vládní struktury všeobecně respektují lidská práva občanů, v některých
oblastech ovšem přetrvávaly problémy. Ústava a zákon zakazují mučení a jiné k ruté, nelidské
nebo ponižující zacházení či trestání, ovšem příslušníci bezpečnostních sil pokračovali v bití,
mučení a dalším týrání osob. Zákon zakazuje svévolné zatýkání a věznění, avšak státní orgány
ne vždy tyto zákazy dodržovaly. Nevyskytly se žádné zprávy o politických vězních.
Nejvyšší správní soud dále ze souhrnu dějin Turecka od rok u 2000 zjistil,
že v říjnu roku 2009 turecký premiér Recep Tayyip Erdogan prohlásil, že plány vlády na zlepšení
postavení kurdské menšiny mohou být zablokovány, jestliže se kurdští povstalci nezačnou
vzdávat úřadům. Vláda zároveň vyzvala povstalce, aby složili zbraně a vrátili se domů, a však
odmítla jakýkoli dialog s jejich vězněným vůdcem Abdullahem Öcalanem. V listopadu 2009
pak vláda předložila parlamentu návrh opatření ke zlepšení postavení kurdské menšiny v zemi.
Opozice vládě vyčetla, že návrhem ohrožuje jednotu země. Plán zahrnoval odstranění všech
omezení pro používání kurdštiny, ustanovení výboru pro boj proti diskriminaci, obnovení
dřívějších kurdských názvů vesnic a ustanovení nezávislého orgánu, který bude vyřizovat stížnosti
Kurdů na bezpečnostní síly.
Strana pro demokratickou společnost (DTP) je kurdskou stranou vyslovující se pro smír
mezi Turky a Kurdy, považovaná za nástupce strany DEHAP. Ve volbách do tureckého
parlamentu v roce 2007 získala DTP 24 mandátů. V prosinci 2009 však turecký ústavní soud
zakázal činnost DTP kvůli jejímu údajnému napojení na zakázanou Stranu kurdských pracujících
(PKK), která je považována za teroristickou organizaci. Většina členů a vůdců DTP vstoupila
do jiné prokurdské formace – Strany míru a demokracie (BDP).
Podle hodnotící zprávy Komise Evropských společenství ze dne 6. 11. 2007 přinášejí
legislativní pojistky zavedené na základě politiky nulové tolerance k mučení, nadále pozitivní
výsledky. Potvrdil se trend vyznačující se poklesem počtu zaznamenaných případů mučení
a špatného zacházení. Celková společensko - ekonomická situace na jihovýchodě je i nadále
problematická.
S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že celková situace v zemi
původu stěžovatele je taková, že vláda se snaží práva kurdské menšiny respektovat , tuto menšinu
neutlačovat a situace se v tomto směru pozvolna zlepšuje. Vláda respektuje práva kurdské
menšiny, dokonce se snaží postavení této menšiny zlepšit a pronásleduje pouze kurdské
povstalce, kteří proti ní bojují se zbraní v ruce. V některých případech však dochází k excesům
bezpečnostních sil, které nerespektují zákaz bití, týrání, svévolného zatýkání a věznění. V případě
stěžovatele pak patrně došlo k excesu ze strany policie právě v tomto směru. Napjatá situace mezi
PKK a tureckými ozbrojenými složkami na jihovýchodě země, ze kterého pochází stěžovatel
má bohužel vyústění v tom, že příslušníci ozbrojených složek tureckého státu přistupují
k příslušníkům kurdské menšiny, jejímž členem je i stěžovatel, podezřelým ze spolupráce s PKK
s větší mírou přísnosti a místy až agrese. Strana DTP, jejímž přívržencem byl i stěžovatel,
sice byla zakázána, na její místo však nastou pila nová prokurdská formace – Strana míru
a demokracie (BDP), do které přešla většina členů a vůdců zrušené DTP. V zemi původu
stěžovatele tedy i nadále působí strana hájící kurdské zájmy a stěžovateli nic nebrání se v tomto
směru případně angažovat.
V případě shora uvedené námitky stěžovatele se tak Nejvyšší správní soud ztotožnil
se závěrem krajského soudu i žalovaného, že žalobcovy potíže jsou shodné s potížemi ostatních
spoluobčanů kurdské národnosti žijícími ve stejné části Turecka jako stěžovatel.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že má pochopení pro to, že stěžovatel
těžko snáší shora popsané chování policistů vůči němu, nicméně je třeba uvést, že s ohledem
na obsah zpráv o zemi původu je zřejmé, že toto chování policistů (četníků) není státem
aprobováno a jedná se o individuální pochybení těchto policistů. Z ničeho ani nevyplývá,
že by stěžovatel byl pronásledován z důvodu své činnosti pro politickou stranu DTP,
neboť potíže stěžovatele v zemi původu mají charakter obtěžování ze strany policie (četnictva),
které pramení z nestabilní situace (boje mezi ozbrojenými složka mi Tureckých bezpečnostních
sil a PKK) v části země obývané stěžovatelem a tím vyvolaného neustálého napětí v této oblasti,
nikoli v uplatňování politických práv a svobod stěžovatelem.
S přihlédnutím k výše uvedenému, tak má Nejvyšší správní soud za to, že v případě
stěžovatele nejsou dány důvod pro udělení azylu ve formě mezinárodní ochrany ve smyslu §12
písm. a) a b) zákona o azylu, podle kterého, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárod ní
ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud je dále s ohledem na níže uvedenou argumentaci přesvědčen,
že v případě stěžovatele nejsou dány ani důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě
doplňkové ochrany, podle §14a zákona o azylu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení se doplňková
ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude -li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí
využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého by dliště.
Za vážnou újmu ve smyslu odst. 1 se podle §14a odst. 2 zákona o azylu považuje:
a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo
trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud připouští, že byť se jedná o excesy jednotlivých příslušníků
ozbrojených složek vůči stěžovateli, nikoli o cílený a oficiálními místy prosazovaný nátlak
ze strany státní moci, stěžovatel může popsanou situaci, v níž se nacházel v zemi původu, vnímat
jako nelidské či ponižující zacházení ve smyslu §14a odst. 2 písm. b ) zákona o azylu. Situace
na jihovýchodě je ostatně natolik vyhrocena, že ji informace Ministerstva zahranič ních věcí
Nizozemska hodnotí jako vnitrostátní ozbrojený konflikt (na tuto okolnost poukázal rovněž
žalovaný v napadeném rozhodnutí), což znamená, že je třeba velmi pečlivě zvážit, zda stěžovateli
není třeba udělit doplňkovou ochranu z důvodu uvedeného v §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu spočívajícího ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného
násilí v situacích vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že situace stěžovatele v zemi původu není
taková, aby odůvodňovala udělení doplňkové ochrany. Je tomu tak především proto,
že stěžovatel mohl a může využít institutu vnitřní ochrany (jak na to správně poukázal žalovaný
správní orgán i krajský soud), tj. přesídlit do jiné části země původu tak, aby se vyhnul shora
popsaným potížím. Podstata institutu vnitřní ochrany spočívá v tom, že žadatel může nalézt
účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního
občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování
zjevně vztahuje pouze na část státu, a to s přihlédnutím k osobní situaci žadatele o mezinárodní
ochranu. Závěr správního orgánu o tom, že v případě žadatele o azyl jsou splněny podmínky
vnitřní ochrany tak má za následek zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nutno
zdůraznit, že je třeba se touto otázkou zabývat v každém jednotlivém případě zvlášť pečlivě
a detailně. Vnitřní ochrana musí být pro jednotlivce prakticky dosažitelná, trvalá, efektivní a musí
být poskytována ze strany úřadů, které mají danou oblast pevně pod kontrolou. Za vnitřní
ochranu nelze považovat ochranu ze strany místního klanu nebo milice, které nejsou uznány
ze strany vlády (úřadů) země původu. Nejvyšší správní soud poznamenává, že institut vnitřní
ochrany byl do 20. 12. 2007 (do účinnosti novely záko na o azylu provedené zákonem
č. 379/2007 Sb.) výslovně zakotven v §16 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, přičemž možnost
vnitřní ochrany představovala důvod pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako
zjevně nedůvodné. V zákoně o azylu ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalova ného,
již institut vnitřní ochrany zakotven nebyl jako důvod zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost
a je tudíž zjevné, že zákon o azylu neposkytuje správnímu orgánu návod, k jakým kritériím
má při hodnocení možnosti vnitřní ochrany přihlížet a jakým způsobem je má hodnotit.
Ke kritériím, které je třeba brát v úvahu při posuzování možnosti vnitřní ochrany žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne
24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 161, v němž uvedl, že „vodítko pro postup při hodnocení otázky zda
jsou splněny podmínky vnitřní ochrany či nikoliv poskytuje Směrnice rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů pot řebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (Kvalifikační směrnice). Článek 8 této směrnice nadepsaný ”Vnitrostátní
ochrana” stanoví v odstavci 1, že členské státy mohou v rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu dospět
k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud se v části země původu nevyskytují žádné
případy odůvodněných obav z pronásledování ani reálné nebezpečí způ sobení vážné újmy a lze rozumně očekávat,
že žadatel bude v dotyčné části země pobývat.
Podle odstavce 2 mají členské státy při posuzování otázky, zda je situace v části země původu v souladu
s odstavcem 1, přihlížet při rozhodování o žádosti k celkové s ituaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci
žadatele.
Podle odstavce 3 lze odstavec 1 použít bez ohledu na existenci technických překážek návratu do země
původu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že při hodnocení možnosti vnitřní ochrany je třeba se zabývat především
dostupností vnitřní ochrany, kdy vnitřní ochrana nesmí být ať už fakticky (lze stěží požadovat po starém člověku,
který celý život žil v jedné vesnici, aby se v zemi původu s nestabilní situací zmítané ozbrojenými konflikty
přesunul do naprosto cizího prostředí vzdáleném stovky kilometrů), či právně pouze teoretická. Cestu za vnitřní
ochranou nesmí vylučovat poměry panující v zemi původu (osoba hledající vnitřní ochranu nesmí být vystavena
nepřiměřenému riziku). Dále je potřeba hodnotit účinnost vnitřní ochrany, tedy zda se žadateli o udělení
mezinárodní ochrany podaří původcům pronásledování definitivně uniknout takovým způsobem, aby bylo vyloučeno
riziko opětovného pronásledování a postavení žadatele i po jeho přesunu musí splňovat určité minimální standardy
z pohledu základních lidských práv, která musí být pro stěžovatele zajištěna a rovněž nesmí dojít k extrémnímu
zhoršení jeho sociálního a ekonomického postavení, přičemž určité nepohodlí je akceptovatelné. Je tedy třeba zvážit
bezpečnost žadatele, respektování základních lidských práv v místě vnitřní ochrany, jeho osobní situaci, rodinné
vazby a také ekonomické poměry. Lze shrnout, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit
celou řadu kritérií, především reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení.
Otázka hodnocení podmínek vnitřní ochrany již byla řešena také judikatorně, nikoliv však českými
správními soudy. Evropský soud pro lidská práva ve věci S . S. v. Nizozemí mimo jiné konstatoval,
že „podmínkou pro to, aby bylo možné spoléhat na vnitřní ochranu je splnění urč itých záruk: osoba která
má být vyhoštěna, musí být schopna do cílové oblasti odcestovat, musí jí být do této lokality umožněn přístup
(tj. přijetí do cílové oblasti nesmí být např. omezeno jen na osoby, které patří ke stejnému klanu) a musí
být schopna se v dané lokalitě usadit“.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci J ., H. a ostatní proti
Ministru vnitra (Secretary of State for the Home Department) ve kterém Sněmovna lordů zamítla odvolání pana
J., vyhověla odvolání ostatních žalobců a vrátila jejich případ k Azylovému a imigračnímu tribunálu (Asylum and
Immigration Tribunal) k dalšímu řízení.
Pan J. (Kosovský Albánec) byl obětí etnických čistek prováděných Srby v jeho bydlišti. Uprchl do Velké
Británie a zde požádal o azyl. Jeho žádost byla odmítnuta na základě skutečnosti, že se mohl bez větších obtíží
přemístit do Prištiny. Dovolával se, převážně pro zdravotní důvody způsobené jeho pronásledováním, že by bylo
příliš kruté od něj očekávat, aby se přesunul do jiné části své země původu.
Pánové H., G. a M. jsou černošští Afričané, kteří žili v D. v západním S. H. a G. byli oběťmi
rabujících arabských milic, jejichž chování vláda t rpěla či dokonce povzbuzovala a nijak jim v této činnosti
nebránila (tj. nijak proti nim nezasáhla). Bylo zjištěno, že pokud by byl pan M. navrácen do D., tak by byl
podroben stejnému pronásledování jako pánové H. a G. Po příjezdu do Velké Británie všichni čtyři pánové
požádali o azyl. Ve všech uvedených případech byla žádost o azyl zamítnuta na základě skutečnosti, že od
žadatelů bylo možné rozumně očekávat (aniž by byly samotným přesunem vystaveni nepřiměřené tvrdosti), aby se
přemístili do Chartúmu. Všichni žadatelé měli obavu, že mohou být obětí nepřátelského diskriminačního
zacházení, či dokonce pronásledování, i v Chartúmu a tvrdili, že přemístění do Chartúmu by bylo nepřiměřené a
příliš kruté.
Sněmovna lordů mimo jiné konstatovala, že relevantní vodítko při hodnocení toho, zda a kdy je možno
bez nepřiměřené tvrdosti vyžadovat využití možnosti vnitřní ochrany, lze nalézt v Doporučení UNHCR (Vysoký
úřad komisaře OSN pro uprchlíky) v oblasti mezinárodní ochrany z 23. července 2003. V bodě 7 II a) tohoto
Doporučení je k analýze přiměřenosti vnitřního přesídlení přistoupeno pomocí otázky: „Může žadatel o azyl,
s ohledem na celkové poměry v zemi původu, vést relativně normální život, aniž by čelil nepřiměřen ým obtížím?
Odpověď na tuto otázku je následující: Pok ud ne, není rozumné očekávat, že se tam daná osoba přestěhuje.
Při rozvíjení této doktríny (tj. doktríny rozumnosti využití možnosti vnitřníh o přesídlení) Doporučení UNHCR
zdůrazňuje v bodě 28 potřebu zhodnotit úroveň respektování lidských práv v zemi původu a stanoví, že pokud
respektování základních lidských práv, a zejména nederogovatelných lidských práv, je (v cílové části země) zjevně
problematické, pak vnitřní přesídlení nemůže být považováno za rozumnou (uskutečnitelnou) alternativu. To však
neznamená, že zbavení (ztráta) jakéhokoli občanského, politického, sociálního či hospodářského lidského práva
v cílové části země původu bude automaticky znamenat vyloučení možnosti vnitřního útěku či přesídl ení.
Z praktického hlediska je třeba zhodnotit, zda-li práva, která nebudou respektována nebo chráněna jsou
pro žadatele natolik zásadní, že zbavení těchto práv je natolik závažné, aby nebylo možné cílovou část země
původu považovat za rozumnou alternativu.
Doporučení UNHCR se následně zabývá ekonomickým pře žitím (bod 29 a 30) a konstatuje, že jestliže
bude situace taková, že žadatel nebude mít možnost vydělat si na živobytí, získat ubytování, nebo pokud
mu nebude moci být poskytnuta lékařská péče nebo pokud je lékařská péče zcela nedostatečná, nemůže být vnitřní
přesídlení považováno za rozumnou (použitelnou) alternativu. Bylo by nepřiměřené, mj. z pohledu lidských práv,
po žadateli očekávat, aby se přemístil a žil v bídě (krajní nouzi) nebo žil na úrovni pod životním minimem.
Na druhé straně, pouhé snížení životního standardu nebo zhoršení ekonomického postavení žadatele nemusí
být dostatečné pro to, aby alternativa vnitřního přesídlení již nepřicházela v úvahu. Místní podmínky (v cílové části
země) musí být takové, aby žadatel mohl vést relativně normální (běžný) život s ohledem na celkové poměry v zemi
původu. Pokud by například žadatel byl bez rodinných vazeb a bez neformální sociální sítě, přemístění nebude
připadat v úvahu, ledaže by žadatel nebyl ani jinak schopen vést vcelku běžný život na vyšší úrovni, než je úroveň
životního minima. Jestliže bude žadateli odepřen přístup k půdě, zdrojům obživy a ochraně v cílové části země
z toho důvodu, že nepatří k dominantnímu klanu, kmenu, etnické, náboženské, nebo kulturní skupině, nebude
vnitřní přesídlení možné. Například v mnoha částech Afriky, Asie i jinde, obecné etnické, kmenové, náboženské
nebo kulturní faktory umožňují přístup k půdě, zdrojům obživy a ochraně. V takových případech by nebylo
rozumné očekávat od žadatele, který nepatří k dominantní skupině, aby se zde usídlil. Po žadateli by nemělo
být požadováno přemístit se do míst, jako jsou městské slumy, kde by žil ve velice těžkých a obtížných
podmínkách. Sněmovna lordů konstatovala užitečnost výše uvedených pokynů, které se zaměřují na poměry obecně
převažující v zemi původu žadatele.
Doporučení UNHCR bylo vydáno kvůli tomu, že evropské státy nepřistupovaly k otázce vnitřní ochrany
jednotně. Cílem tohoto doporučení je poskytnout vodítko pro právní praxi úřadů a soudů při posuzování možnosti
vnitřní ochrany. Články 8 odst. 1 a 8 odst. 2 Kvalifikační směrnice týkající se vnitřní ochrany povšechně odrážejí
pravidla uvedená v Doporučení UNHCR.“
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda žalovaný řádně
provedl analýzu rozumnosti a relevance vnitřní ochrany. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný
se touto otázkou náležitě zabýval a relevanci vnitřní ochrany správně posoudil, když poukázal
na skutečnost, že vnitřní (některými zprávami hodnocený jako ozbrojený) konflikt v Turecku
nepostihuje celou zemi, ale odehrává se pouze ve východních a jihovýchodních provinciích této
rozlehlé země. Nejvyšší správní soud je stejně jako žalovaný přesvědčen, že stěžovatel v případě
svého návratu do Turecka by se nemusel vracet do okresu Pazarcik, odkud pochází,
nacházejícího se v nebezpečné oblasti střetů ale mohl by se usídlit např. v některém z tureckých
velkoměst jako je Istanbul, Ankara či Izmir, kde je nejvyšší život ní úroveň v Turecku, kde žijí
i velké kurdské komunity a je v nich také dostatek pracovních příležitostí, na rozdíl
od stěžovatelova rodného kraje, který je naopak jedním z nejchudších v zemi a je tam nedosta tek
pracovních příležitostí. Do těchto měst, stejně jako do většiny území Turecka boje vládních
jednotek s PKK nezasahují a stěžovateli tak v nich nehrozí žádné vážné ohrožení života nebo
jeho tělesné integrity. Stěžovatel je dospělý muž, nemá omezující zdravotní potíže a jak sám uvedl
v žádosti o mezinárodní ochranu, nemá ve vlasti vůči nikomu žádné závazky. Nejvyšší správní
soud tak má za to, že stěžovatel může v jiných částech země původu, vést relativně normální
život, aniž by čelil nepřiměřeným obtížím při získávání obživy. Využití vnitřní ochrany
stěžovatelem proto Nejvyšší správní soud stejně jako žalovaný správní orgán i krajský soud
považuje za uskutečnitelnou alternativu.
Praxe stěhování obyvatel z chudého východního regionu do bohatších částí Turecka
a zejména do uvedených velkoměst je v Turecku ostatně běžná, což potvrzuje zpráva
Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 11. 3. 2008 o dodržování lidských práv
v Turecku za rok 2007 (na niž ost atně odkázal také krajský soud), v e které je uvedeno, že podle
odhadů různých nevládních organizací je v zemi po konfliktech s PKK stále jeden až tři miliony
vnitřně vysídlených osob; střety začaly v roce 1984, v 90. letech se velmi vystupňovaly a během
dalších roků pokračovaly. Státní zdroje oznámily, že z jihovýchodu se během konfliktu
odstěhovalo 368 360 občanů z 62 448 domácností, přičemž mnoho dalších odešlo ještě pře d
konfliktem. V prosinci 2006 zveřejnila univerzita v Hacettepe výsledky studie zadané vládou,
podle které bylo na jihovýchodě v důsledku konfliktu mezi lety 1986 až 2005 vysídleno 953 680
až 1 301 200 osob. Studie jistila, že hlavním důvodem velkého rozdílu mezi údaji úřadů
a nevládních organizací byla skutečnost, že úřady zahrnují pouze osoby evakuované příslušníky
bezpečnostních sil ze svých obydlí, nikoli ty, které byly přinuceny uprchnout z důvodu
všeobecného násilí nebo kombinace bezpečnostních a ekonomických příčin. Studie také
konstatuje, že vnitřní vysidlování v zemi je součástí širšího trendu migračních toků z venkova
do měst, kdy lidé hledají ekonomické příležitosti, což je umocněno násilnostmi na jihovýchodě ;
na proces mají vliv i rozsáhlé rozvojové projekty jako např. Projekt jihovýchodní Anatolie
nebo přírodní katastrofy.
Nejvyšší správní soud tak k otázce možného udělení doplňkové ochrany stěžovateli
uzavírá, že není důvodu stěžovateli tuto formu mezinárodní ochrany stěžovateli udělit,
neboť situace v zemi původu mu umožňuje využít možnosti vnitřní ochrany.
Námitce, v níž stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že nepřihlédl ke zprávě Amnesty
International z roku 2006 a následujícím, v nichž jsou popsány praktiky státních orgánů Turecka
ve vztahu ke Kurdům, které se mohou týkat právě situace stěžovatele , Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Uvedená zpráva Amnesty International, stejně jako zprávy o zemi původu přiložené
stěžovatelem k žalobě, totiž obecně popisují situaci v zemi původu stejným způsobem jako
informace založené ve správním spise žalovaného, tudíž nepředstavují důvod pro změnu závěrů,
k nimž Nejvyšší správní soud dospěl (stejně jako žalovaný správní orgán i krajský soud)
na základě informací založených ve správním spise žalovanéh o, že bezpečnostní situace, chování
bezpečnostních složek a postavení kurdů v Turecku není optimální, nicméně vláda proti kurdské
menšině oficiálně nevystupuje, přičemž kvůli bojům s PKK je špatná situace pouze
na jihovýchodě země, odkud stěžovatel pochází. Nejvyšší správní soud tak má za to, že s ituace
stěžovatele v zemi původu proto není natolik vážná, aby mu bylo možné udělit mezinárodní
ochranu ve formě azylu a s ohledem na skutečnost, že může využít vnitřní ochrany, není v jeho
případě dán ani důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. důvodnou, neboť nebylo zjištěno, že by krajský soud
věc po právní stránce nesprávně posoudil ani nebylo zjištěno, že skutková podstata, z níž správní
orgán vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízeních před správním orgánem způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a soud, který ve věci rozhodoval měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 2 citovaného zákona.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady v řízení o kasační
stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Evženii Pichert ové, advokátce, která mu byla
k jeho žádosti ustanovena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011,
č. j. 49 Az 3/2010 – 94, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 9. 2011),
podle §11 odst. 1 písm . b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží z ástupkyni stěžovatele odměna
ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši
2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 4800 Kč. Jelikož ustanovená
advokátka soudu doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35
odst. 8 s. ř. s.). Částka daně pak činí 20 %, tedy 960 Kč. Celkem tedy odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů činí 5760 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu