ECLI:CZ:NSS:2012:5.AFS.40.2011:88
sp. zn. 5 Afs 40/2011 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
D. Š., zastoupený Mgr. Alexanderm Klimešem, advokátem se sídlem Jiráskova 228, Mělník,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 98/4, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2011,
č. j. 29 Ca 40/2009 - 54,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2011, č. j. 29 Ca 40/2009 - 54, se ruší .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 12. 2008, č. j. 20092/08-1102-702767,
ve znění opravného rozhodnutí ze dne 15. 1. 2009, č. j. 693/09-1102-702767, se ruší
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 234 Kč
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Alexandra Klimeše,
advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2008, č. j. 20092/08-1102-702767, ve znění opravného
rozhodnutí ze dne 15. 1. 2009, č. j. 693/09-1102-702767, žalovaný k odvolání žalobce změnil
dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 3. 12. 2007, č. j.
191207/07/336912/1442, tak, že žalobci dodatečně vyměřenou daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2002 snížil z 583 924 Kč na 449 524 Kč. Důvodem doměření daně
byla skutečnost, že finanční orgány neuznaly výdaje v celkové výši 1 545 000 Kč, které měl
žalobce v daném zdaňovacím období dle svého tvrzení vynaložit na promítání světlené reklamy
hudební skupiny ARGEMA, v níž žalobce působí, na stěnu budov hotelu Voroněž v Brně.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 8. 2. 2011, č. j. 29 Ca 40/2009 - 54, zamítl.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání
svých tvrzení o oprávněnosti výdajů vynaložených na promítání světelné reklamy. Žalobce tvrdil,
že tato reklama byla v průběhu celého roku 2002 vysílána na fasádu budov zmiňovaného hotelu
denně ve večerních a nočních hodinách, toto své tvrzení ovšem žalobce podle krajského soudu
neprokázal, naopak finanční orgány tato tvrzení žalobce zpochybnily výpověďmi zaměstnanců
hotelu Voroněž (Ing. Š., ekonomické ředitelky hotelu, pana P., technického ředitele hotelu, a paní
Konecké, daňové poradkyně hotelu), kteří by vzhledem ke svému postavení jistě měli povědomí
o údajném promítání předmětných reklam. Z jejich výpovědí ovšem plyne, že v roce 2002 nebyla
uzavřena žádná smlouva umožňující promítání předmětné reklamy a že v daném období
k tomuto promítání nemohlo docházet. Podle výpovědí uvedených svědků se promítání reklamy
uskutečnilo pouze v roce 1999 a bylo ukončeno v roce 2000 z důvodu výstavby garáží, po té již
žádné další světelné reklamy nebyly promítány.
Krajský soud konstatoval, že podle ustálené judikatury jsou výdaje daňově uznatelné jen
za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže jak jejich skutečné
vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných
příjmů; ani doklady vystavené právně existujícím subjektem nemohou být použity jako důkaz
toho, co deklarují, pokud není prokázáno, že k uskutečnění příslušných výdajů skutečně došlo.
Pouhým předložením účetní a jiné povinné evidence či její formální správností tedy žalobce
neunesl důkazní břemeno a toto břemeno tedy nemohlo přejít na správce daně. Krajský soud
přitom hodnocení důkazů provedené finančními orgány neshledal nelogickým či vykazujícím
znaky libovůle. Tvrdil-li žalobce v daňovém řízení, že reklama byla promítána na budovy hotelu
Voroněž, je zcela logické, že správce daně vyslechl zaměstnance tohoto hotelu, aby si ověřil, zda
tomu tak skutečně bylo. Výpovědi zaměstnanců však zcela jednoznačně vyloučily, že by v roce
2002 byla na fasádu hotelu promítána předmětná reklama v rozsahu tvrzeném žalobcem. Podle
krajského soudu je krajně nepravděpodobné, že by se celoroční každodenní promítání mohlo
uskutečnit bez vědomí managementu hotelu či bez písemné smlouvy. K námitkám stěžovatele,
podle nichž zaměstnanci hotelu nemuseli mít zájem na tom, aby vyšly najevo informace
o promítání reklamy, z níž mohli mít vlastní příjem, uvedl krajský soud, že bylo na žalobci, aby
prokázal promítání předmětné reklamy, což se nestalo.
Poukazoval-li žalobce na fotografie a videonahrávku, které mají dokazovat, že na fasádu
hotelu byla v roce 2002 promítána předmětná reklama, konstatoval krajský soud, že finanční
orgány se těmito důkazy zabývaly a dospěly k tomu, že z nich nelze učinit jednoznačný závěr
o tom, že v předmětném období docházelo k promítání reklamy v rozsahu tvrzeném žalobcem.
Správce daně si k videonahrávce vyžádal odborné posouzení od Kriminalistického ústavu Praha,
z něhož vyplývá, že datum pořízení videozáznamu nelze zjistit, nelze tedy jednoznačně prokázat,
že reklama byla promítána právě v roce 2002. Obdobně nelze přesně určit ani datum pořízení
fotografií. Navíc několik fotografií či několik desítek minut videozáznamu mohou dosvědčit
nanejvýš časový úsek, v němž byly pořízeny, nikoliv každodenní promítání po celý rok 2002, jak
tvrdil žalobce.
Odkazoval-li žalobce na tvrzení zaměstnankyně hotelu Voroněž, paní E. B., která měla
podle něj v dopisu zaslaném správci daně promítání reklamy potvrdit, konstatoval krajský soud,
že jmenovaná zaměstnankyně v dopisu toliko uvedla, že si matně vzpomíná, že nějaká projekce
probíhala, že ovšem vzhledem k časové prodlevě a k tomu, že náplní její práce byla jiná
problematika, nemůže sdělit, co bylo promítáno, v jakém rozsahu a na jakém základě. I ve
výpovědi ze dne 5. 8. 2008 jmenovaná svědkyně toliko uvedla, že k promítání na budovu hotelu
docházelo v období roku až dvou od počátku jejího působení v hotelu Voroněž, přičemž správce
daně zjistil, že uvedená zaměstnankyně nastoupila do tohoto hotelu již v roce 1999.
Krajský soud neuznal ani žalobní námitky, podle nichž finanční orgány neprovedly
některé žalobcem navrhované důkazy a upřednostnily výpovědi zaměstnanců hotelu na úkor
výpovědí a důkazů jiných. Krajský soud naopak považoval výpovědi zaměstnanců za stěžejní
důkazy, které jednoznačně vylučují celoroční promítání předmětné reklamy v roce 2002. Uváděl-li
žalobce, že se závěrem správce daně jsou v rozporu svědectví dalších osob potvrzujících
promítání reklamy, konstatoval krajský soud, že žádná z těchto výpovědí jednoznačně a bez
jakýchkoli pochybností nepotvrzuje, že by k promítání reklamy došlo v rozsahu tvrzeném
žalobcem v daňovém řízení. Svědci uváděli, že kolem reklamy projížděli či procházeli
příležitostně, tedy nedokázali potvrdit každodenní promítání reklamy, nedokázali ani specifikovat,
ve kterých dnech a hodinách mělo promítání probíhat. Výpovědi těchto osob ani jejich čestná
prohlášení tedy neprokazují promítání reklamy v rozsahu tvrzeném žalobcem.
Poukazoval-li žalobce dále na to, že správce daně nevyslechl pana Igora Vašíčka, jednatele
společnosti PREMIUP P, s.r.o., která měla podle tvrzení žalobce promítání reklamy fakticky
zajišťovat, a dalších osob, krajský soud byl v souladu s finančními orgány toho názoru, že tyto
výslechy by byly, s ohledem na důkazy provedené správcem daně a svědčící o nemožnosti
každodenního promítání reklamy, nadbytečné. Závěry správních orgánů o odmítnutí provedení
důkazu jsou přitom podle krajského soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS),
podle níž odmítnutí provedení důkazu může být zdůvodněno i jeho nadbytečností, a to tehdy,
byla-li již dokazovaná skutečnost bez důvodných pochybností postavena najisto. Krajský soud
přitom souhlasil s finančními orgány i v tom, že navržení předmětného svědka po tolika letech
daňového řízení svědčí o účelovosti takového postupu. Krajskému soudu není zřejmé, z jakého
důvodu žalobce takový důkaz nenavrhl hned po začátku daňového řízení, kdy byl vyzýván, aby
prokázal jím tvrzené skutečnosti. Pokud žalobce tvrdil, že dodavatel reklamy, společnost
VANILA, s.r.o., bránil poskytnutí této informace, aby žalobce neuzavřel smlouvu přímo
se společností PREMIUM P, s.r.o., konstatoval krajský soud, že k promítání reklamy mělo dojít
v roce 2002, přičemž finanční orgány vedly řízení v roce 2005 až 2008, není tedy zřejmé, čemu
se měla uvedená společnost bránit. Pokud jde o navrhovaný výslech svědka Josefa Lozarta,
jednatele společnosti VANILA, s.r.o., z žalobou napadeného rozhodnutí plyne,
že se ho vyslechnout nepodařilo, a jednoznačné prokázání žalobcových tvrzení nelze dovodit ani
z čestného prohlášení této osoby. Ohledně tvrzení žalobce, že navrhoval provést důkaz
účetnictvím společností, které reklamní činnost pro žalobce zajišťovaly, krajský soud poukázal
na to, že formálně bezvadné listiny samy o sobě neprokazují uskutečnění předmětných výdajů.
Konečně za irelevantní považoval krajský soud polemiku žalobce se závěry žalovaného,
podle nichž výdaje na reklamu skupiny ARGEMA daňově uplatnilo více daňových subjektů.
Předmětem soudního přezkoumání je prokázání uskutečnění dané reklamy na straně žalobce,
tuto skutečnost však žalobce neprokázal. V této souvislosti krajský soud připomněl, že žalobce
se v žalobě podané podle §65 odst. 1 s. ř. s. může domáhat pouze ochrany svých práv, nikoliv
práv třetích osob, jež jsou proti případným rozhodnutím správních orgánů, která zasahují
do jejich práv, oprávněny podat vlastní žalobu.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, kterou
opřel o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku rozložení
důkazního břemene, ačkoli k této otázce existuje již ustálená novější judikatura. Podle této
judikatury stěžovatel splnil důkazní povinnost podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, v znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“),
předložením formálně bezvadných účetních a jiných dokladů, důkazní břemeno se tak v souladu
s §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní přesunulo na správce daně. Správce daně pak svoji
důkazní povinnost rovněž splnil provedením výslechu některých zaměstnanců hotelu Voroněž,
kteří vypověděli, že žádná písemná smlouva o promítání reklamy pro stěžovatele uzavřena nebyla
a že tedy žádné reklamy promítány nebyly. Tím se důkazní břemeno přesunulo zpět
na stěžovatele. Stěžovatel předložil k prokázání uskutečnění předmětné reklamy některé důkazní
prostředky (fotografie, videokazetu, prohlášení třetích osob) a v souladu s §16 odst. 4 písm. c)
zákona o správě daní navrhl výslech svědků, kteří promítání reklamy viděli, a šetření u dodavatele,
který pro stěžovatele zajišťoval reklamní činnost.
Výslech navržených svědků sice správce daně posléze provedl, nicméně finanční orgány
neodstranily rozpor mezi výpověďmi zaměstnanců hotelu, kteří promítání reklamy popřeli,
a mezi výpověďmi dalších svědků a dále fotografiemi a videozáznamem, které naopak svědčí
o promítání reklamy.
Finanční orgány bez řádného odůvodnění odmítly provést navrhované šetření
u stěžovatelova dodavatele reklamních služeb, společnosti VANILA, s.r.o. Při tomto šetření
by podle stěžovatele vyšlo najevo, kdo fyzicky promítání reklamy prováděl. Tuto informaci
dodavatel před stěžovatelem tajil a stěžovatel se ji dozvěděl až v odvolacím řízení, proto
v souladu s §48 odst. 4 písm. e) a odst. 7 zákona o správě daní navrhl výslech pana Igora
Vašíčka, jednatele společnosti PREMIUP P, s.r.o., který podle tvrzení dodavatele reklamy uzavřel
o promítání reklamy ústní smlouvu s některým pracovníkem hotelu Voroněž. Jestliže finanční
orgány odmítly tento důkaz provést, porušily právo stěžovatele zaručené zmiňovanými
ustaveními zákona o správě daní a znemožnily mu prokázat jím tvrzené skutečnosti.
Důvody, pro které bylo provedení zmiňovaného výslechu odmítnuto, podle stěžovatele
neobstojí. Finanční orgány založily své závěry výhradně na výpovědích zmiňovaných
zaměstnanců hotelu Voroněž, aniž by braly v úvahu rozpor mezi těmito výpověďmi a ostatními
důkazy a aniž by zohlednily skutečnost, že jestliže skutečně byla o promítání reklamy uzavřena
pouze ústní smlouva a příjmy z ní nebyly oficiálně přiznávány, pak je pochopitelné, proč
zmiňovaní svědci promítání reklamy zpochybňovali. Jen výslech pana Igora Vašíčka tedy mohl
podle stěžovatele objasnit, zda jsou výpovědi zmiňovaných svědků pravdivé či nikoliv, neboť
by při něm vyšlo najevo, se kterým pracovníkem hotelu byla smlouva uzavřena a kolik bylo
za reklamu placeno. Postupem finančních orgánů bylo zjištění rozhodných skutečností zmařeno.
Finanční orgány tak podle stěžovatele postupovaly v rozporu s §31 odst. 2 zákona
o správě daní. Obecné zásady daňového řízení nepřipouští, aby finanční orgány braly do úvahy
pouze ty důkazy, které svědčí jejich skutkové verzi, a opomíjely důkazy jiné a zároveň provedení
dalších relevantních důkazů odmítaly. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na to,
že argumentace žalovaného, podle níž byl návrh na výslech pana Igora Vašíčka účelový, neboť
se blížil konec lhůty pro vyměření daně, je v rozporu s judikaturou správních soudů, která vychází
z toho, že provedením takového výslechu v odvolacím řízení by se v souladu s §47 odst. 2
zákona o správě daní prekluzivní lhůta přerušovala.
Stěžovatel má za to, že finanční orgány tendenčně hodnotily i výslech paní B. Z výslechu
je podle stěžovatele zřejmé, že uvedená svědkyně promítání reklamy potvrdila, nicméně finanční
orgány její výpověď časově posunuly, když zaměnily údaj o nástupu této svědkyně do funkce
provozní hotelu Voroněž, od něhož svědkyně odvozovala dobu promítání reklamy, za údaj o
jejím nástupu do zaměstnání v daném hotelu, což bylo dříve.
Krajský soud vycházel z toho, že výpovědi zmiňovaných tří zaměstnanců hotelu Voroněž
jednoznačně vyloučily, že by v roce 2002 mohla být na fasádu hotelu Voroněž promítána reklama
v rozsahu tvrzeném stěžovatelem, krajský soud však neodkázal na žádné jiné důkazy, které
by pravdivost těchto výpovědí potvrzovaly, a ani neuvedl důvody, proč tyto výpovědi pokládá
za pravdivé.
Stěžovatel konečně upozorňuje na to, že žalovaný jako důvod pro zamítnutí odvolání
stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru také uváděl, že výdaje na předmětnou reklamu
skupiny ARGEMA mělo daňově uplatněno více daňových subjektů. Stěžovatel v žalobě namítal,
že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, neboť každý z daňových subjektů měl reklamu jinou,
jejich obsah nebyl shodný. Stanovisko krajského soudu k této námitce považuje stěžovatel
za zcela nesrozumitelné, když krajský soud odmítá tuto námitku se zdůvodněním, že stěžovatel
může namítat pouze zkrácení svých práv, nikoli práv třetích osob. Stěžovatel ovšem namítal
právě zkrácení svých práv, když vyvracel tvrzení žalovaného, že si tytéž náklady na reklamu
uplatnil jiný subjekt.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na závěry krajského soudu, s nimiž
souhlasí, a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je podle
žalovaného patrné, proč stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Důkazní prostředky, na které
stěžovatel poukazuje (fotografie, videonahrávky atd.), podle žalovaného neprokazují celoroční
každodenní promítání reklamy. Podle názoru žalovaného nebylo jeho úkolem odstraňovat rozpor
mezi jednotlivými důkazy, jak se domnívá stěžovatel, ale žalovaný měl zhodnotit provedené
důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, což také v žalobou napadeném rozhodnutí učinil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými stížní námitky, podle nichž krajský soud své
skutkové závěry dostatečně nezdůvodnil. Jak je patrné z rekapitulace jeho rozhodnutí, krajský
soud považoval za zcela stěžejní důkazy výslechy zaměstnanců hotelu a měl za to, že tyto
výslechy bez dalšího vyloučily možnost, že by k promítání světelné reklamy v rozsahu tvrzeném
stěžovatelem v roce 2002 docházelo. Naopak důkazy předložené stěžovatelem či na jeho návrh
provedené správcem daně podle krajského soudu promítání světelné reklamy v rozsahu tvrzeném
stěžovatelem neprokazují. Tyto skutkové závěry jsou zcela srozumitelně a přezkoumatelně
zdůvodněny, jiná věc je, zda jsou také správné - k tomu viz dále.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by finanční orgány, potažmo krajský soud,
časově posunuly výpověď svědkyně paní E. B. Podle protokolu o výslechu ze dne 5. 8. 2008, č. j.
136769/08/336932/9629, tato svědkyně na otázku správce daně, jaká byla její pracovní pozice,
náplň práce, místo práce a pracovní doba v letech 1999 až 2005, které ve svém písemném
prohlášení uvedla jako dobu svého působení v hotelu Voroněž, a kdo byl její přímý nadřízený,
odpověděla: „Pracovala jsem na obchodně provozním oddělení, mojí pracovní náplní bylo jednat se zákazníky
ohledně akcí, které se měly konat v hotelu, kongresové akce, dojednávat obědy pro skupiny, svatby, vyřizovat
veškerou korespondenci kolem těchto akcí a v době realizace těchto akcí asistovat při jejich průběhu, aby vše
proběhlo tak, jak bylo dojednáno. Měli jsme denní a odpolední směny. Mým přímým nadřízeným byl Ing. N., pan
Z. a náměstek ředitele, který byl v té době ve funkci.“ Na otázky správce daně, zda může svědkyně
s určitostí říci, ve kterých letech jejího působení ve společnosti INTERHOTEL VORONĚŽ a.s.
skutečně světelné promítání probíhalo a konkrétně na které budovy hotelu Voroněž, svědkyně
odpověděla: „Spíš bych potvrdila Voroněž 2, protože kolem ní jsem najížděla na trasu, po které jsem jezdila.
Muselo to být první rok a půl nebo dva roky mého působení, blíže to nedokážu specifikovat.“ Z těchto
odpovědí ani z jiných částí výpovědi svědkyně ani z jejího písemného prohlášení nevyplývá, že by
tato svědkyně odvozovala časový údaj „první rok a půl nebo dva roky mého působení“ od jiného
okamžiku, než byl její nástup do hotelu Voroněž v roce 1999.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že správce daně neprováděl šetření
u deklarovaného dodavatele reklamy, společnosti VANILA, s.r.o. Jak vyplývá z daňového spisu,
správce daně dožádal provedení tohoto šetření u Finančního úřadu Brno I. Podle odpovědi
na toto dožádání ze dne 8. 8. 2005, č. j. 184644/05/288934/7449, provedl dožádaný správce
daně v sídle společnosti na adrese Hlinky 138/27, Brno dne 4. 8. 2005 místní šetření se zjištěním,
že v budově se nachází pouze schránka s označením VANILA, s.r.o. Žádná kontaktní osoba zde
není k zastižení. Pošta je zde sice sporadicky vybírána, ale nikdo na ni nereaguje. Tomu odpovídá
i zjištění dalšího dožádaného správce daně, Finančního úřadu Brno IV. Podle protokolu o ústním
jednání ze dne 21. 7. 2006, č. j. 130666/06/291933/9143, vlastnice uvedené nemovitosti č. p. 138
v k. ú. Staré Brno, paní A. J. vypověděla, že společnosti VANILA, s.r.o. tuto nemovitost nikdy
nepronajímala ani s ní nejednala. Správci daně lze ovšem vytknout, že záznamy o těchto úkonech
dožádaných správců daně jsou zařazeny v neveřejné části daňového spisu a že v něm není žádný
doklad o tom, že by byl stěžovatel o těchto úkonech uvědomen. Nicméně dožádaný správce daně
se opakovaně pokusil předvolat i hlavního představitele společnosti VANILA, s.r.o., jejího
jednatele Josefa Lozarta, k výslechu navrhovanému stěžovatelem, a o těchto předvoláních byl
stěžovatel informován. Předvolání se však dožádanému správci daně vrátila s tím, že se adresát
odstěhoval bez udání adresy, resp. že je na uvedené adrese neznámý. Správce daně nicméně
v odvolacím řízení vyslechl Mgr. M. R., který v letech 2001 a 2002 vedl účetnictví společnosti
VANILA, s.r.o. Ten vypověděl, že příslušné účetní doklady, které předložil stěžovatel
k prokázání předmětných výdajů na světelnou reklamu, byly za společnost VANILA, s.r.o.
vystaveny oprávněnými osobami, dále uvedl, že k promítání světlené reklamy na fasádu budov
hotelu Voroněž skutečně docházelo, detailní informace k této otázce si již dle svých slov
nepamatoval, nevzpomněl si ani na název subjektu, který měl zajišťovat faktické promítání
reklamy.
Pokud jde o rozložení důkazního břemene mezi správcem daně a stěžovatelem,
je pravdou, že krajský soud se vyjádřil nepřesně, pokud uváděl, že nemohlo dojít k přenesení
důkazního břemene na správce daně. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, publikovaný pod
č. 1572/2008 Sb. NSS či rozsudek ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008 - 100, dostupný
na www.nssoud.cz), prvotní břemeno tvrzení i důkazní břemeno leží na daňovém subjektu (§31
odst. 9 zákona o správě daní), který v první fázi splní svou povinnost tvrzení tím, že předloží
formálně bezvadné daňové přiznání, a prvotní břemeno důkazní unese již tím, že předloží
účetnictví (resp. jinou zákonem stanovenou evidenci), které koresponduje se skutečnostmi
uvedenými v daňovém přiznání. V takovém případě se důkazní břemeno přesouvá na správce
daně [§31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní], který musí prokázat důvodné pochybnosti
o tom, že ve vztahu k tvrzením uvedeným v daňovém přiznání je účetnictví daňového subjektu
věrohodné, úplné, průkazné nebo správné. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je opět
na daňovém subjektu (§31 odst. 9 zákona o správě daní), aby prokázal soulad účetnictví
se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby
se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní
tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností,
a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (blíže viz oba zmiňované rozsudky).
Lze tedy souhlasit s tím, že stěžovatel splnil svou prvotní důkazní povinnost předložením
formálně bezvadných účetních a jiných dokladů, důkazní břemeno se tak v souladu s §31 odst. 8
písm. c) zákona o správě daní přesunulo na správce daně. Správce daně pak svoji důkazní
povinnost rovněž splnil provedením výslechu některých zaměstnanců hotelu Voroněž, kteří
vypověděli, že žádná písemná smlouva o promítání reklamy pro stěžovatele uzavřena nebyla
a že tedy žádné reklamy promítány nebyly. Tím se důkazní břemeno přesunulo zpět
na stěžovatele, který posléze navrhoval k prokázání svých tvrzení další důkazy. Z toho je ovšem
patrné, že uvedená nepřesnost v odůvodnění rozsudku krajského soudu neměla sama o sobě vliv
na správnost jeho závěrů, neboť z hlediska důkazní povinnosti stěžovatele v dané věci není
rozhodující, zda měl tuto povinnost po celou dobu řízení, nebo zda na něho přešla zpět po té,
kdy jeho dosavadní tvrzení i předložené doklady provedeným dokazováním úspěšně zpochybnil
správce daně.
Nejvyšší správní soud však musel uznat jako důvodnou klíčovou námitku stěžovatele,
podle níž finanční orgány nebyly za daných okolností oprávněny odmítnout navrhovaný důkaz
výslechem pana Igora Vašíčka, jednatele společnosti PREMIUP P, s.r.o., která měla podle tvrzení
stěžovatele fyzicky zajišťovat promítání předmětné reklamy, přičemž pan Vašíček měl
o promítání reklamy údajně uzavřít ústní smlouvu s některým pracovníkem hotelu Voroněž.
Krajský soud svůj závěr o oprávněném odmítnutí provedení tohoto důkazu zdůvodnil mj.
odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89,
publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS, ten se však týkal nikoliv důkazních návrhů v původním
daňovém řízení, ale až v následném řízení před soudem, přičemž Nejvyšší správní soud mj.
zdůraznil zvláštní povahu důkazního břemene, které na daňovém subjektu leží v daňovém řízení,
jakož i skutečnost, že pokud daňový subjekt tuto svou důkazní povinnost v daňovém řízení
nesplní, nemůže se pak následně domáhat provedení takových důkazů v řízení před soudem.
Možnost unést důkazní břemeno vyplývající pro daňový subjekt z §31 odst. 9 zákona o správě
daní musí mít tedy daňový subjekt především v daňovém řízení. Jak Nejvyšší správní soud
opakovaně judikoval (viz např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, č. j. 8 Afs 27/2006 – 157,
www.nssoud.cz), vycházejí-li finanční orgány ze závěru, že daňový subjekt neprokázal svá tvrzení
uplatněná v daňovém přiznání, musí být tomuto daňovému subjektu nejprve v průběhu
daňového řízení poskytnuta možnost, aby své důkazní břemeno unesl. Tuto povinnost finanční
orgány splní pouze v případě, pokud v daňovém řízení řádně a úplně provedou důkazy, které
daňový subjekt navrhne, ledaže by se jednalo o důkazy k prokázání rozhodných skutečností
zjevně nezpůsobilé nebo že by se provedení těchto důkazů ukázalo jako nemožné. Ani jedna
z těchto okolností ovšem v nyní posuzované věci, pokud jde o navrhovaný důkaz výslechem
pana Igora Vašíčka, prozatím nenastala.
Nelze totiž souhlasit se závěry krajského soudu a žalovaného, podle nichž výpovědi
pracovníků hotelu Voroněž (Ing. Š., ekonomické ředitelky hotelu, pana P., technického ředitele
hotelu, a paní Konecké, daňové poradkyně hotelu), zcela vylučují možnost promítání světelné
reklamy na fasádu budov tohoto hotelu v předmětném zdaňovacím období v rozsahu tvrzeném
stěžovatelem. Jistěže skutečnost, že uvedení svědci popřeli uzavření smlouvy pro dané období se
společností INTERHOTEL VORONĚŽ a.s. o promítání předmětné reklamy a zároveň
považovali za v podstatě nemožné, aby promítání v tomto rozsahu probíhalo, byť v nočních
hodinách, bez vědomí vedení hotelu Voroněž (i když připustili, že tato reklama byla na fasádu
hotelu promítána v předchozích letech), tvrzení stěžovatele o celoročním každodenním promítání
reklamy výrazně zpochybňuje. Na straně druhé ovšem stěžovatel důvodně namítá, že krajský
soud i žalovaný přehlížejí rozpor, který existuje mezi výpověďmi těchto pracovníků a dalšími
důkazy, které předložil stěžovatel nebo které byly provedeny na jeho návrh. Nejedná se pouze
původní doklady, včetně písemné smlouvy ze dne 30. 11. 2001 o poskytnutí reklamy uzavřené
mezi stěžovatelem a společností VANILA, s.r.o., ale též o fotografie a videozáznam promítání,
fotografie promítacích sklíček, ale zejména o svědectví osob, jejichž výslech provedl správce daně
na návrh stěžovatele.
Je pravdou, že každý z těchto důkazů sám o sobě neprokazuje promítání světelné reklamy
v předmětném zdaňovacím období v rozsahu tvrzeném stěžovatelem. Z fotografií ani
videozáznamu není zřejmé datum jejich pořízení a ani svědci nebyli schopni přesně určit datum,
kdy světelnou reklamu viděli, byť většinou uváděli, že se tak dělo mj. v předmětném zdaňovacím
období. Úlohou finančních orgánů (§2 odst. 3 zákona o správě daní) a posléze i krajského soudu
je ovšem hodnotit provedené důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti. Jak
vyplývá mj. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008 – 75,
publikovaného pod č. 1702/2008 Sb.NSS, zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2
odst. 3 zákona o správě daní znamená, že finanční orgány nejsou vázány žádnými formálními
pravidly, jež by stanovila, jaká je důkazní síla jednotlivých důkazních prostředků, neznamená
to však, že by závěry o skutkové stránce věci mohly být výsledkem jejich libovůle. Naopak,
takové závěry musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům
formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě
a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí
být v konečném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřena a také plně podléhá kognici
správních soudů. Rovněž poslední větě §31 odst. 4 zákona o správě daní, podle níž provedené
důkazní řízení osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem,
je možné rozumět tak, že z úvahy finančních orgánů o zhodnocení všech důkazů vyplyne, které
z nich podporují tvrzení daňového subjektu a které ho naopak zpochybňují či vyvracejí,
rozhodně však toto ustanovení neposkytuje finančním orgánům oprávnění k tomu, aby některé
předložené důkazy svévolně ze své úvahy vyloučily a přihlížely pouze k některým, které si samy
zvolí.
V daném případě finanční orgány ani krajský soud nezohlednily, že jednotliví svědci,
jejichž výslech provedl správce daně na návrh stěžovatele v odvolacím řízení, shodně vypověděli,
že se přihlásili na výzvu stěžovatele, resp. skupiny ARGEMA uveřejněné na jejích internetových
stránkách, případně dalšími způsoby, aby dosvědčili, že v předmětném období opakovaně viděli
světelnou reklamu na budovách hotelu Voroněž v Brně. Každý z těchto svědků nabídl v zásadě
věrohodné vysvětlení, proč ze služebních či soukromých důvodů často projížděl nebo procházel
kolem budov jmenovaného hotelu. Výpovědi těchto svědků se v základních rysech shodují,
a pokud jim byly ukázány zmiňované fotografie, potvrzovali, že se jedná, alespoň typově,
o světelnou reklamu, kterou viděli. Jeden z těchto svědků, konkrétně pan L. Č., vypověděl, že si
tuto reklamu natočil na videokameru, a jedná se právě o videozáznam předložený stěžovatelem.
Tyto svědecké výpovědi tedy nasvědčují přinejmenším opakovanému promítání světelné reklamy
na fasádu budov hotelu Voroněž v předmětném zdaňovacím období. Je tedy zřejmé, že tyto
výpovědi, hodnocené ve svém souhrnu s dalšími důkazy předloženými stěžovatelem, naopak
podporují tvrzení stěžovatele, že promítání reklamy v deklarovaném rozsahu skutečně proběhlo,
jsou však v příkrém rozporu s výpověďmi pracovníků hotelu, z nichž naopak vycházely finanční
orgány a krajský soud. Lze konstatovat, že se tyto svědecké výpovědi v podstatě navzájem
vylučují, tedy buďto vypovídali pravdivě svědci navržení stěžovatelem, nebo pracovníci hotelu,
jejichž výslech provedl ze své iniciativy správce daně. Tvrzení pracovníků hotelu přitom za těchto
okolností nelze považovat za jakýsi nevyvratitelný důkaz. Nelze totiž a priori zcela vyloučit ani
skutkovou verzi uváděnou stěžovatelem, tedy, že příjmy z předmětné reklamy nebyly přiznány
jako součást příjmů společnosti INTERHOTEL VORONĚŽ a.s., a pracovníci hotelu by
v takovém případě neměli zájem dosvědčit, že k promítání reklamy docházelo.
Za této situace byly finanční orgány jistě oprávněny posoudit, která z protichůdných
skutkových verzí vyplývajících z provedeného dokazování odpovídá skutečnosti, ovšem
až po důkladném zhodnocení důkazní hodnoty a věrohodnosti každého provedeného důkazu,
včetně těch důkazů, které jsou ve prospěch tvrzení stěžovatele, a zejména až po té, kdy budou
řádně provedeny veškeré stěžovatelem navržené relevantní důkazy. Takovým relevantním
důkazem by byl rozhodně výslech pana Igora Vašíčka, jednatele společnosti PREMIUP P, s.r.o.,
která měla podle tvrzení stěžovatele fyzicky zajišťovat promítání předmětné reklamy.
Finanční orgány by byly jistě oprávněny odmítnout takový důkazní návrh daňového
subjektu, který by měl zjevně šikanozní charakter, neboť jeho skutečným smyslem by nebylo
prokázání tvrzených skutečností, ale dosažení prekluze daně. V daném případě ovšem nebylo
prokázáno, že by byl návrh stěžovatele na provedení výslechu Igora Vašíčka uplatněn právě
za tímto účelem, byť byl podán až v odvolacím řízení. Takovému závěru odporuje už jen
skutečnost, že, jak případně uvádí stěžovatel, provedení tohoto důkazu, pokud by o něm byl
stěžovatel řádně zpraven, by v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008
– 134, publikované pod č. 2026/2010 Sb. NSS) bylo považováno z úkon směřující k vyměření
daně ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní, který přerušoval tříletou prekluzivní lhůtu
podle odstavce 1 téhož ustanovení. K přerušení této lhůty ostatně došlo již provedením dalších
výslechů svědků v daném odvolacím řízení, v žádném případě tedy nehrozilo, že by tříletá lhůta
pro vyměření daně uplynula ke dni 31. 12. 2008.
Nejvyšší správní soud tedy shledal stížní námitky, jež se týkaly hodnocení provedených
důkazů a odmítnutí zmiňovaného důkazního návrhu stěžovatele důvodnými. Nad rámec nutného
odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že je mu z úřední činnosti známo (viz věc vedená
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 Afs 18/2012), že Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 21. 3. 2011, č. j. 30 Ca 26/2009 – 47, zrušil příslušná rozhodnutí žalovaného, jimiž byla
z obdobných důvodů jako v případě stěžovatele, panu J. P., dalšímu členu skupiny ARGEMA,
doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2001 až 2003, neboť nebyly
uznány jím uplatněné výdaje na promítání světelné reklamy na fasádu hotelu Voroněž. Pokud jde
o zdaňovací období let 2002 a 2003, byly důvody uváděné krajským soudem pro zrušení
rozhodnutí žalovaného obdobné, jaké shledal i Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci.
Krajský soud v Brně přitom v rozsudku ze dne 21. 3. 2011, č. j. 30 Ca 26/2009 – 47,
konstatoval: „Žalovaný svůj závěr, že žalobce neprokázal daňově uznatelný výdaj dle ust. §24 ZDP ve formě
světelné reklamy zejména opřel o výpověď svědků Š. a P., zaměstnanců hotelu Voroněž, na jehož stěny měla být
reklama promítána. Tvrzení svědků Š. a P. o neprovádění světelné reklamy na stěnách hotelu Voroněž, přitom
vychází především z toho, že o tom nebyla uzavřena žádná smlouva a hotel Voroněž za umístění reklamy
neobdržel žádnou částku. V rozhodnutí žalovaného je dále uvedeno, že svědci R., N., S., M., R., K., Č., T. a R.
viděli světelné promítání hudební skupiny Argema na budovu hotelu Voroněž 1 a 2. Dle žalovaného jejich
výpovědi toliko prokazují promítání reklamy bez přesného určení, co do času (přesné určení data) a rozsahu (jak
dlouho a jak často). Tyto důkazy dle žalovaného nelze osvědčit jako důkazy prokazující dlouhodobé každodenní
promítání. Dle názoru soudu, existují-li v posuzovaném případě svědci potvrzující promítání světlené reklamy, byť
bez přesné specifikace rozsahu, délky, času promítání, pak bez provedení výslechu Vašíčka, jednatele společnosti
PREMIUM P, s.r.o., která měla fyzicky provádět promítání reklamy, nelze dospět k závěru, že žalobce neunesl
své důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 d.ř., a naopak žalovaný postupem dle ust. §31 odst. 8 d.ř.
vyvrátil věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených
žalobcem. Ani nelze dospět k závěru, že žalovaný naplnil ust. §31 odst. 2 d.ř., tj. zjištění skutkového stavu
v dostatečném rozsahu. Rovněž nelze vyloučit to, že by žalobce prokázal toliko část deklarovaných nákladů ve
formě promítání světelné reklamy. Soud dále k tomu dodává, že hodnocení důkazů je myšlenková činnost
správního orgánu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti správní orgán určuje, jaký
význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda je lze v dané situaci použít (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. 1 Afs 63/2004 - 66, dostupný na www.nssoud.cz). Judikatura
Nejvyššího správního soudu je přitom konstantní v tom, že „existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není
neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně
přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně
protichůdných skutkových verzí“ (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84, rovněž dostupný
na www.nssoud.cz). V rozhodnutí žalovaného rovněž není v dostatečném rozsahu ozřejmena úvaha, proč žalovaný
neuvěřil svědkům, potvrzujícím promítání světelné reklamy, a to především v kontextu toho, že nebyl vyslechnut
svědek, který měl reklamu skutečně provádět a mohl by tak jejich svědectví potvrdit či vyvrátit. Dle názoru soudu
není za takového stavu dostatečný závěr žalovaného, že svědci sice viděli světelnou reklamu, to však prokazuje
pouze promítání reklamy bez přesného určení času, rozsahu. Stěží lze očekávat, že svědci budou každý den
pozorovat, zda je každý den světelná reklama na hotel promítána. Aby se žalovaný mohl přesvědčivě přiklonit
k verzi, že nedocházelo k pravidelnému promítání světelné reklamy, měl konkrétně u jednotlivých svědků
potvrzujících promítání reklamy, zhodnotit, proč jejich výpověď neprokazuje dlouhodobé promítání, tj. kdy
promítání viděli, jak často a jak dlouho.“
Je tedy zřejmé, že krajský soud rozhodl ve dvou skutkově obdobných věcech zcela
opačně, přičemž Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s jeho celkovými závěry uvedenými
v citovaném rozsudku ze dne 21. 3. 2011, č. j. 30 Ca 26/2009 – 47, byť je pozdějšího data,
a naopak nemůže souhlasit s jeho rozsudkem v nyní posuzované věci. Bude tedy na žalovaném,
aby v dalším řízení sám nebo prostřednictvím správce daně provedl stěžovatelem navrhovaný
výslech svědka a aby posléze znovu důkladně a v souladu s výše uvedenými zásadami zhodnotil
veškeré provedené důkazy a dospěl ke konečnému závěru o tom, zda stěžovatel promítání
světelné reklamy prokázal a v jakém rozsahu, případně aby vyzval stěžovatele také k prokázání
toho, že v souvislosti s touto reklamou skutečně vynaložil na dosažení, zajištění a udržení svých
zdanitelných příjmů (§24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) právě
v předmětném zdaňovacím období deklarovanou celkovou částku 1 545 000 Kč, případně aby
prokázal, že se jednalo o jiné sekvence dané světelné reklamy na skupinu ARGEMA, než které
si v témže zdaňovacím období roku 2002 dle svého tvrzení objednal a zaplatil pan J. P. K těmto
otázkám ovšem zatím finanční orgány daňové řízení vůbec nezaměřily a svá rozhodnutí na nich
nezaložily, pouze žalovaný ve svém rozhodnutí obiter dictum zmínil jistou pochybnost o možném
překrývání výdajů na světelnou reklamu uplatněných souběžně stěžovatelem a panem J. P.,
nicméně jako důvod pro zamítnutí odvolání stěžovatele by tato pouhá zmínka nemohla obstát. I
krajský soud při vypořádání příslušné žalobní námitky stěžovatele vycházel z toho, že žalobou
napadené rozhodnutí na této otázce nestojí, byť je třeba souhlasit se stěžovatelem, že navazující
úvaha krajského soudu, podle níž se stěžovatel v žalobě může domáhat pouze ochrany svých
práv, nikoliv práv třetích osob, je v daném kontextu nesrozumitelná, což ovšem nezpůsobuje
nesrozumitelnost rozhodnutí krajského soudu jako celku.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost jako
celek je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud
v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené
rozhodnutí žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle právního názoru
vysloveného v tomto rozsudku.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012, rozhodne Nejvyšší
správní soud v případě, že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného,
o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl
ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen daňovým poradcem JUDr. Jaroslavem
Kobíkem, náleží mu tedy náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením, pro určení její výše
se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. obdobně vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tyto náklady
tedy spočívají v odměně daňového poradce za zastupování ve výši 3 x 2100 Kč za tři úkony
právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na jednání před soudem
(§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu), v paušální náhradě
hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu),
ve vyúčtované náhradě cestovních výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za cestu
osobním vozem dne 8. 2. 2011 z Prahy do Brna a zpět (412 km) k jednání soudu [základní
náhrada za použití vozidla podle §157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve výši 1524,40 Kč (tj. 412 km x 3,70 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou
hmotu podle §158 odst. 3 zákoníku práce a §4 písm. d) tehdy účinné vyhlášky č. 377/2010 Sb.
ve výši 837,50 Kč (tj. 412 km x 6,6 l/100km x 30,80 Kč/l), celkem tedy 2362 Kč] a v náhradě
za daň z přidané hodnoty ve výši 1912 Kč, celkem tedy 11 474 Kč. V řízení o kasační stížnosti byl
stěžovatel zastoupen nejprve advokátem JUDr. Alexandrem Klimešem a posléze advokátem Mgr.
Alexandrem Klimešem. Stěžovateli náleží náhrada zastoupení v řízení o kasační stížnosti ve výši
2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání kasační
stížnosti (§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu), v paušální
náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč za dva úkony právní služby (§13 odst. 3
advokátního tarifu) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 960 Kč, celkem tedy 5760 Kč.
Dále stěžovateli náleží náhrada za zaplacené soudní poplatky za podání žaloby ve výši 2000 Kč
a kasační stížnosti ve výši 3000 Kč. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovateli
na náhradě nákladů řízení částku 22 234 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. září 2012
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu