ECLI:CZ:NSS:2012:5.ANS.6.2011:60
sp. zn. 5 Ans 6/2011 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: Casa Serena s.r.o., se sídlem Roztěž 1, Vidice, zastoupený JUDr. Jiřím Obršlíkem,
advokátem, se sídlem Havlíčkova 1732, Beroun, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2011, č. j. 3 A 3/2010 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce požádal Ministerstvo životního prostředí jako orgán ochrany zemědělského
půdního fondu o souhlas k odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu
pro výstavbu golfového hřiště areálu v k. ú. Roztěž.
Ministerstvo životního prostředí dne 10. 5. 2005, pod č. j. OEKL/648/05, jako orgán
ochrany zemědělského půdního fondu podle §13 odst. 1, příslušný podle §17 písm. d) zákona
č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, udělilo
souhlas podle §9 odst. 6 citovaného zákona k dočasnému odnětí 39,5680 ha zemědělské půdy
ze zemědělského půdního fondu v k. ú. Roztěž na dobu 14 roků včetně provedení zpětné
rekultivace pro výstavbu první etapy golfového areálu. Vydávaný souhlas byl vázán podmínkami
pod body 1. až 9., přičemž v bodu 8. bylo stanoveno, že za dočasné odnětí zemědělské půdy
ze ZPF bude podle §9 odst. 6 písm. d) a podle §11 odst. b) zákona zaplacen odvod a to za celou
odnímanou plochu, a v bodu 9. bylo uvedeno, že výše odvodu bude stanovena na základě
výpočtu, který bude doložen podklady prokazujícími správnost použití ekologických vah vlivu,
případně to, že nejsou dotčeny, s tím, že tyto podklady budou nejpozději do 14 dnů od nabytí
právní moci územního rozhodnutí v této věci předloženy orgánu ochrany ZPF Městského úřadu
Kutná Hora a ten na jejich základě vydá rozhodnutí o odvodech. Výpočet odvodů může být
upraven v souladu s případným zpřesněním, které by vyplynulo z řízení podle stavebního zákona.
Dále je v písemnosti uvedeno, že orientační výše odvodu je stanovena v jeho výpočtu, který
je součástí dokumentace žádosti.
Souhlas Ministerstva životního prostředí se stal závaznou součástí územního rozhodnutí
stavebního úřadu Městského úřadu Kutná Hora ze dne 25. 5. 2005, č. j. SÚ 224/2005/Jah, které
nabylo právní moci dne 8. 7. 2005.
Rozhodnutím ze dne 22. 9. 2005, č. j. 46067/05/36314/ZPR/TVZ, Městský úřad Kutná
Hora, odbor životního prostředí, rozhodl o odvodu za dočasné odnětí půdy ze zemědělského
půdního fondu pro nezemědělské účely ve výši 459 982 Kč za každý rok, kdy odnětí trvá,
přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 10. 2005.
Písemností ze dne 13. 4. 2009 požádal žalobce žalovaného o změnu souhlasu s odnětím
půdy ze zemědělského půdního fondu ve smyslu §10 odst. 2 zákona o ochraně ZPF, pro změnu
podkladů, na základě nichž byl žalovaným stanoven orientační výpočet výše odvodů
ze zemědělského půdního fondu. Dne 4. 2. 2009 vydal Krajský úřad Středočeského kraje
jako vodoprávní orgán rozhodnutí v řízení podle §30 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
kterým zrušil všechna předchozí rozhodnutí o stanovení ochranných pásem vodárenské nádrže
Vrchlice a stanovil nová ochranná pásma. Tímto rozhodnutím byla zrušena všechna ochranná
pásma na odňatém území a odňaté území bylo zahrnuto do územního plánu obce Vidice,
ze kterého plyne, že odňaté území je územím určeným k urbanistické funkci. Podle žalobce
tak nadále nelze uplatňovat výpočtové koeficienty 10 a 5, neboť se odňaté území již nenachází
ve 2. ochranném pásmu vodní nádrže a je již řešeno územně plánovací dokumentací.
Žalovaný na žádost žalobce o změnu souhlasu reagoval přípisem ze dne 2. 9. 2009,
v němž sdělil, že při rozhodování o odvodech podle §11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF
se vychází z právního a skutkového stavu ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, jehož se souhlas
stal závaznou součástí. Tentýž přípis doručil žalovaný žalobci 13. 11. 2009.
Podle žalobce nelze tento přípis považovat za rozhodnutí, neboť neobsahuje žádné
náležitosti správního rozhodnutí a o podané žádosti tak dosud nebylo rozhodnuto. Žalobce proto
podal ministrovi životního prostředí stížnost na průtahy v souladu s §80 odst. 1 a 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku
2004“). Na stížnost reagoval náměstek ministra životního prostředí přípisem, ve kterém žalobci
sdělil, že na jeho podání již ministerstvo odpovědělo dopisem ze dne 2. 9. 2009.
Žalobce je názoru, že bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, protože
žalovaný o jeho žádosti řádně nerozhodl a ochranu neposkytl ani nadřízený orgán. Žalobce proto
podal dne 1. 3. 2010 u městského soudu žalobu ve smyslu §79 s. ř. s. proti nečinnosti správního
orgánu při vyřizování žádosti žalobce o změnu souhlasu s dočasným odnětím půdy ze ZPF.
Městský soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaný nebyl povinen o podání
žalobce ze dne 13. 4. 2009 vydat žádné rozhodnutí ve věci, neboť správní rozhodnutí, jehož
vydání se žalobce na ochranu proti nečinnosti domáhá, nenachází v platné právní úpravě
dostatečný podklad. Žalobce, podle městského soudu, svou žádostí o změnu orientačního
výpočtu výše odvodů jako součástí rozhodnutí o vydání souhlasu, požadoval změnu nezávazné
části rozhodnutí. Cestou podle §10 odst. 2 zákona o ochraně ZPF lze však podle městského
soudu provést jen změny závazných částí rozhodnutí o souhlasu.
Rozsudek městského soudu žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tedy z důvodu nesprávného posouzení právních otázek
soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení stěžovatel spatřuje především v nesprávném výkladu §10 odst. 2
zákona o ochraně ZPF v napadeném rozsudku, že v souhlasu s odnětím půdy ze ZPF je nutné
rozlišovat závazné a nezávazné části, od čehož se následně odvíjí zcela jiný procesní postup,
resp. možnost a nemožnost podat žádost dle §10 odst. 2 zákona o ochraně ZPF.
Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s názorem soudu, že jeho žádost ke změně souhlasu
s odnětím půdy směřovala ke změně nezávazné části rozhodnutí. Závazná část rozhodnutí jsou
podle něj výrok a podmínky souhlasu, za jejichž splnění může k odnětí dojít. Součástí podmínek
je odkaz na orientační výpočet výše odvodů. Žádost, aby byly zohledněny nové podmínky
v území, tzn. existence územního plánu a redukce ochranných pásem, a aby tato změna byla
promítnuta do orientačního výpočtu výše odvodů, směřovala podle stěžovatele ke změně
podmínek souhlasu, které jsou závazné pro stavební úřad při následném rozhodování
dle stavebního zákona a místní orgán ochrany životního prostředí, který rozhoduje o výši
odvodů, a které se stanou závazné i pro žadatele, jakmile se stanou součástí pravomocného
rozhodnutí stavebního úřadu dle stavebního zákona jako jedna z podmínek pro využití území, či
stavby. Podle stěžovatele jeho žádost ze dne 13. 4. 2009 odpovídá předpokladům §10 odst. 2
zákona o ochraně ZPF, tj. je návrhem na změnu podmínky či další skutečnosti v souhlasu
uvedené a žalovaný měl o ní řádně rozhodnout. To však žalovaný neučinil a žaloba proti
nečinnosti správního orgánu tak byla podána důvodně.
Stěžovatel v kasační stížnosti také uvádí, že zákon o ochraně ZPF pro řízení dle §10
odst. 2 nevylučuje užití správního řádu. Postavení subjektu, o němž se rozhoduje mimo správní
řízení a bez dalšího procesního předpisu je z právního hlediska jednoznačně horší. Pro vyloučení
použití správního řádu proto nelze použít analogickou úvahu a dospět k závěru, že správní řád
se nepoužije z důvodu, že se nepoužije ani pro řízení o vydání samotného souhlasu, kde je užití
správního řádu vyloučeno. Takový postup by znamenal negativní zásah do právní sféry žadatele
o změnu souhlasu.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že se zcela ztotožňuje
s argumentací městského soudu v napadeném rozsudku, která je v souladu s aplikační praxí
žalovaného podle zákona o ochraně ZPF.
Žalovaný zdůraznil zejména to, že účel, pro který byl souhlas vydán, byl realizován,
a skutečnosti, které nastaly po vydání souhlasu (rozhodnutím ministerstva ze dne 10. 5. 2005,
č. j. OEKL/648/05) jsou pro výši odvodů právně irelevantní. Rozhodující pro závazný výpočet
výše odvodů je stav ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, jehož se souhlas s odnětím půdy stal
závaznou součástí (tj. rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Kutná Hora ze dne
25. 5. 2005, č. j. SÚ-224/2005/Jah). Žádostí o změnu orientačního výpočtu výše odvodů
za odnětí půdy stěžovatel po žalovaném požadoval, aby postupoval v rozporu s ustanoveními
zákona, neboť podle nich lze provést jen změnu závazných částí rozhodnutí o souhlasu.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná. Pro posouzení důvodnosti žaloby a kasační stížnosti stěžovatele je rozhodující právní
úprava účinná v době podání žádosti o změnu podmínek souhlasu s odnětím zemědělské půdy
ze ZPF písemností ze dne 13. 4. 2009, a v době rozhodování městského soudu o žalobě
na ochranu proti nečinnosti, to je 25. 2. 2011 (rozhodná doba).
Podle §10 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, orgán ochrany
zemědělského půdního fondu, který vydal souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního
fondu, může na návrh žadatele změnit podmínky a další skutečnosti v něm stanovené při řízení
o změně rozhodnutí vydaných podle zvláštních předpisů. V poznámce pod čarou 6) je odkaz
na stavební zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Podle městského soudu žalovaný nebyl povinen o podání žalobce ze dne 13. 4. 2009 vydat žádné
rozhodnutí ve věci, neboť správní rozhodnutí, jehož vydání se žalobce žalobou na ochranu proti
nečinnosti domáhá, nenachází v platné právní úpravě dostatečný podklad, s vysvětlením,
že souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu podle §9 odst. 6 zákona o ochraně
ZPF má závaznou a nezávaznou část a stěžovatel se domáhal změny nezávazné části. Podle
stěžovatele žalovaný byl podle §10 odst. 2 citovaného zákona povinen rozhodnout.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí zcela ani s městským soudem, a nesouhlasí
ani se stěžovatelem. Pro posouzení této právní otázky je třeba vycházet z toho, jakou povahu měl
(a má) souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu podle §9 odst. 6 zákona o ochraně
ZPF v rozhodné době. Podle §21 odst. 2 věty druhé zákona č. 334/1992 Sb., (ve znění zákona
č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona
o vyvlastnění, účinného od 1. 1. 2007), souhlasy vydávané podle tohoto zákona jako podklad
pro vydání rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas anebo ohlášení
stavby jsou závazným stanoviskem podle správního řádu (v poznámce pod čarou odkázáno
na §149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a nejsou správním rozhodnutím. Podle
§9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu pro
nezemědělské účely je třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, který
je nezbytný k vydání rozhodnutí podle zvláštních předpisů, s výjimkou případů uvedených
v odst. 2 (o takový případ v dané věci nešlo). Shledá-li orgán ochrany zemědělského půdního
fondu, že půda může být odňata ze zemědělského půdního fondu, vydá k tomuto odnětí souhlas,
ve kterém mimo jiné pod písm. d) také vymezí, zda a v jaké výši budou předepsány odvody
za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Souhlas podle §9 odst. 6 zákona o ochraně
ZPF považuje Nejvyšší správní soud za jeden celek, o čemž svědčí i znění zákona, podle něhož
„… vydá k tomuto odnětí souhlas, ve kterém zejména …“ a pak následuje demonstrativní výčet
pod písmeny a) až d), co v něm vymezí, stanoví, schválí. Ustanovení §10 odst. 1 věty prvé
citovaného zákona stanoví, že souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu vydaný
podle §9 odst. 6 je závaznou součástí rozhodnutí, která budou ve věci vydána podle zvláštních
předpisů. To znamená souhlas jako celek. Nejvyšší správní soud oproti městskému soudu
v souhlasu podle citovaného zákona nespatřuje závaznou a nezávaznou část, když za nezávaznou
část považuje městský soud vymezení, zda a v jaké výši budou předepsány odvody za odnětí půdy
ze zemědělského půdního fondu, což dovozuje z toho, že v souhlasu byl uveden jen orientační
výpočet, kdežto jejich konečná výše je stanovena až v rozhodnutí podle §11 odst. 2 zákona
o ochraně ZPF. S vysloveným názorem městského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí,
neboť, podle jeho názoru, celý souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu
je podkladem pro konečné rozhodnutí, konečná rozhodnutí ve věci. To vyplývá z výše
již citovaného §9 zákona o ochraně ZPF i z výše již citovaného §21 odst. 2 téhož zákona, podle
něhož souhlasy vydávané podle tohoto zákona jsou závazným stanoviskem podle správního řádu
a nejsou správním rozhodnutím. Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, „závazná stanoviska vydaná dle §149 správního řádu
z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu §67 správního řádu ani §65 s. ř. s., jelikož sama o sobě
nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti.“, a dále „skutečnost, že dle §149
odst. 1 správního řádu z roku 2004 je obsah závazného stanoviska závazný pro výrokovou část rozhodnutí
správního orgánu, se týká samotného procesu tvorby konečného rozhodnutí. Tato závaznost potvrzuje zakládání
práv a povinností vyplývajících ze závazného stanoviska a materializuje se v rozhodnutí konečném.“
Pokud tedy stěžovatel za účinnosti správního řádu z roku 2004 v roce 2009 (podáním
ze dne 13. 4.) podal žádost u Ministerstva životního prostředí o změnu souhlasu k odnětí
půdy ze zemědělského půdního fondu z důvodů v této žádosti uvedených, a pokud poté,
co mu žalovaný nevyhověl, podal stěžovatel u městského soudu žalobu proti nečinnosti
správního orgánu – Ministerstva životního prostředí podle §79 s. ř. s., nemohl se svou žalobou
uspět.
Ve správním soudnictví se lze domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu
žalobou podle dílu druhého hlavy druhé části třetí soudního řádu správního. Ochrany se však
nelze dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu. Podle §79 odst. 1 s. ř. s.
se ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky před správním orgánem, které procesní předpis
platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení. Dovolání se ochrany u soudu je tak omezeno na případy, kdy ve správním
řízení správní orgán má povinnost vydat rozhodnutí nebo má povinnost vydat osvědčení, má tak
učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem zákon
o správním řízení zakládá, zákonné prostředky správního řízení k ochraně před nečinností
správního orgánu.
Pojem „rozhodnutí“ správního orgánu, jehož vydání se lze podle §79 odst. 1 s. ř. s.
žalobou proti nečinnosti domáhat, je legislativní zkratkou, kterou soudní řád správní zavedl
v §65 odst. 1 s. ř. s. Uvedené ustanovení označuje legislativní zkratkou „rozhodnutí“ takové
úkony správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují žalobcova práva nebo
povinnosti. Rozhodnutím ve smyslu této legislativní zkratky tak není jakýkoliv úkon správního
orgánu, byť vydávaný ve správním řízení či formálně označený jako rozhodnutí správního
orgánu, ale pouze takový úkon správního orgánu, který zasahuje do práv nebo povinností žalobce
tím, že jeho práva nebo povinnosti zakládá, mění, ruší nebo je závazně určuje.
Žalobou na nečinnost se lze proto domáhat ochrany u soudu jen tehdy, pokud je správní
orgán nečinný ve vydání rozhodnutí, kterým má být rozhodováno o právech nebo povinnostech
žalobce. Pokud úkon správního orgánu není způsobilý zasáhnout do práv a povinností žalobce
(tj. není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky §65 odst. 1 s. ř. s.) není v pravomoci soudu
poskytovat ve správním soudnictví ochranu proti správnímu orgánu, který je s provedením
takového úkonu v prodlení (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Ans 1/2005 - 60).
Městský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zamítl
s odůvodněním, že žalovaný nebyl povinen o podání žalobce ze dne 13. 4. 2009 vydat žádné
rozhodnutí ve věci, neboť správní rozhodnutí, jehož vydání se žalobce žalobou na ochranu proti
nečinnosti domáhá, nenachází v platné právní úpravě dostatečný podklad. Na Nejvyšším
správním soudu tedy bylo přezkoumat jeho závěry a posoudit, zda se městský soud dopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, jak stěžovatel v kasační stížnosti
namítá.
Nejvyšší správní soud výše uvedený závěr městského soudu shledal správným
a za správné a zákonné považuje jeho výsledné rozhodnutí o žalobě stěžovatele. Částečně se však
neztotožňuje z důvodů výše uvedených s argumentací přezkoumávaného rozsudku, konkrétně
tou, podle níž žalobce svou žádostí o změnu orientačního výpočtu výše odvodů za odnětí půdy
jako součástí rozhodnutí o vydání souhlasu s odnětím půdy, požadoval změnu nezávazné části
rozhodnutí, když cestou podle §10 odst. 2 zákona o ochraně ZPF, podle městského soudu,
lze provést jen změny závazných částí rozhodnutí o souhlasu.
Ustanovení §10 odst. 2 zákona o ochraně ZPF nezakládá žalovanému oprávnění
ani povinnost vydat rozhodnutí o stěžovatelem požadované změně souhlasu s dočasným vynětím
půdy ze zemědělského půdního fondu a jeho podmínkách. Toto ustanovení upravuje, že orgán
ochrany zemědělského půdního fondu, který vydal souhlas k odnětí půdy ze zemědělského
půdního fondu, může na návrh žadatele změnit podmínky a další skutečnosti v něm stanovené
při řízení o změně rozhodnutí vydaných podle zvláštních předpisů (s poznámkou pod čarou,
odkazem na zákon č. 183/23006 Sb., stavení zákon). Zákon o ochraně zemědělského půdního
fondu a jeho shora citované ustanovení tedy umožňuje změnu dříve uděleného souhlasu
s dočasným odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu a jeho podmínkách, avšak v řízení
o změně rozhodnutí vydaných podle zvláštních předpisů, to znamená v řízení o změně
rozhodnutí, jejichž závaznou součástí (ve smyslu §10 odst. 1 zákona o ochraně ZPF) se souhlas
stal. To je logický důsledek toho, že souhlasy vydávané podle zákona o ochraně ZPF jsou
závazným stanoviskem podle správního řádu a nejsou správním rozhodnutím, ale jsou
podkladem pro konečné rozhodnutí ve věci. Taková konečná rozhodnutí, v nichž
se materializovala závazná stanoviska orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, souhlasy
podle zákona o ZPF, nabyla právní moci a k jejich změně může dojít jen zákonem stanoveným
způsobem.
S ohledem na výše uvedené, se Nejvyšší správní soud v dané věci neztotožnil
s argumentací městského soudu, že souhlas s dočasným odnětím půdy ze ZPF je rozhodnutí
obsahující závazné a nezávazné části (orientační výpočet výše odvodů), ani argumentací
stěžovatele, že žádost o změnu souhlasu v otázce orientačního výpočtu výše odvodů směřovala
ke změně závazné části rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl i přesto, že argumentace městského soudu
byla částečně shledána nesprávnou. Zrušit napadený rozsudek pouze za účelem přepsání výše
uvedených závěrů do nového rozsudku městského soudu neshledal Nejvyšší správní soud
v souladu se zásadou procesní ekonomie. Stěžovatel taktéž nebyl podle zdejšího soudu tímto
postupem zkrácen na svém právu právně argumentovat, neboť i v případě zrušení rozsudku
městského soudu a jeho vrácení k dalšímu řízení, by již námitky do posouzení této otázky byly
v souladu s §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustné.
V kasační stížnosti stěžovatelem napadený závěr, že zákon o ochraně ZPF pro řízení
dle §10 odst. 2 zákona o ochraně ZPF nevylučuje užití správního řádu, městský soud
v napadeném rozsudku vůbec neučinil, proto v předcházejícím řízení před soudem nemohlo
ani dojít k nesprávnému posouzení této právní otázky.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s). Nejvyšší správní soud proto rozhodl,
že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu