ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.1.2012:21
sp. zn. 5 As 1/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: Sadová, s.r.o., Sadová 1585/7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupený
JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Ostrava - Moravská
Ostrava, proti žalovanému Magistrátu města Ostravy, Prokešovo náměstí 1803/8, 729 30
Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. 8. 2011, č. j. 22 Ca 312/2009 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2009, č. j. OD/3080/09/Bře, ve věci
stavebního povolení. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz ze dne 4. 3. 2009, č. j.
MOP 12398/2009/Lin/Rozh, kterým bylo vydáno stavební povolení části stavby „Rekonstrukce
ulice Sadová S0 01 Komunikace a zpevněné plochy na pozemcích p. č. 1000, p. č. 1030/2 v k. ú.
Moravská Ostrava“.
Proti výše uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
V kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal se žalobní
námitkou, dle které nebyl napadeným rozhodnutím zajištěn příjezd k budově č. p. 1585 na ulici
Sadová, která je ve vlastnictví stěžovatele. Krajský soud se zabýval namítaným porušením zásady
předvídatelnosti správních rozhodnutí, stranou nechal námitku stěžovatele ohledně
nerespektování oprávněných zájmů stěžovatele, představující zajištění příjezdu k budově
stěžovatele tak, aby nebyl narušen výkon jeho vlastnického práva a nájemního práva, když svou
nemovitost pronajímá advokátním kancelářím.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného, jenž byl převzat krajským soudem, a to,
že povinností žalovaného bylo zajistit přístup a nikoliv příjezd k sousedním nemovitostem.
Stěžovatel má za to, že výše uvedený výklad §24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, je zužující a je tímto zasahováno do oprávněných zájmů stěžovatele. Stěžovatel
v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn.
31 Ca 82/2000, ze dne 31. 10. 2000, kde tamní soud dospěl k závěru, že pod pojmem přístup
k nemovitosti je třeba rozumět nejen přístup pro pěší, ale i příjezd k nemovitosti.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v rozsahu uplatněných
stižních námitek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nedostatek důvodů. Konkrétně krajskému soudu vytýká, že nepřezkoumal
napadené rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek. Dle stěžovatele se krajský soud
nezabýval námitkou porušení oprávněných zájmů stěžovatele spočívajících v zajištění příjezdu
k jeho nemovitosti v době plánované rekonstrukce (oprava komunikace a přilehlých zpevněných
ploch) ulice Sadová.
Námitka stěžovatele je nedůvodná.
Jak tento soud setrvale judikuje, je celé správní soudnictví ovládáno dispoziční zásadou
zakotvenou v ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s., dle kterého soud přezkoumává napadené výroky
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vymezení žalobních bodů je třeba věnovat patřičnou
pozornost. Rozsah žalobních námitek je určující pro přezkum soudu.
Dle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 92/2005 - 58
ze dne 20. 12. 2005 „ líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být
toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může
docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. …Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných
kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy
na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež
jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz
na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly
zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto
dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
K výše uvedené dispoziční zásadě se taktéž vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozhodnutí č. j. 7 Azs 79/2009 - 84 ze dne 8. 3. 2011, kde uvedl, že „ soudní přezkum není
a nemůže být všeobecnou kontrolou zákonnosti postupu a rozhodování správních orgánů……. Dispoziční zásada
je vyjádřena v §75 odst. 2 s. ř. s., přičemž žalobní body jsou podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. náležitostí žaloby
a musí z nich být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
za nezákonné nebo nicotné….Určující pro rozsah soudního přezkumu je tedy, až na výjimky, řádná žaloba.
V jejích mezích soud zkoumá napadené rozhodnutí, a pokud namítanou nezákonnost či vady řízení zjistí, zruší
napadené rozhodnutí podle §78 odst. 1 s. ř. s. a podle odst. 4 téhož ustanovení věc vrátí k dalšímu řízení
žalovanému.“
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše odkazované věci dospěl k závěru,
že krajský soud je oprávněn překročit vytýčený žalobní rámec a zrušit rozhodnutí správního
orgánu pro vady řízení pouze v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů. V opačném případě musí napadené rozhodnutí přezkoumávat pouze
v intencích řádně vznesených žalobních bodů.
Obdobné závěry je možné nalézt v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63, podle něhož „je jinou vadou řízení před soudem s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pokud krajský soud přezkoumá a poté
zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn. Tento
nesprávný postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je jinak ovládáno správní
soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod a §36 odst. 1 s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým
a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí.“
Ve smyslu výše uvedeného je oprávněn krajský soud přezkoumat žalobou napadené
rozhodnutí toliko v rozsahu řádně specifikovaných žalobních námitek. Žalobcem obsahem
žaloby vytýčený přezkumný rámec je oprávněn překročit pouze v případech stanovených
zákonem. Nad rámec žalobních bodů přihlíží soud pouze k nicotnosti (§76 odst. 2 s. ř. s.)
a taktéž v souladu s ustálenou judikaturou k prekluzi práva a k neplatnosti.
V projednávané věci je pro posouzení oprávněnosti kasační námitky, zda krajský soud
nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, když se v rozsudku
nevyjádřil k namítanému porušení oprávněných zájmů stěžovatele spočívajících v zajištění
příjezdu k jeho nemovitosti v době plánované rekonstrukce, zapotřebí vycházet z obsahu žaloby,
resp. zjistit, zda žaloba stěžovatele takto vznesenou námitku obsahuje.
V oddílech I. a II žaloby stěžovatel popsal skutkový stav, přičemž zdůraznil, že v odvolání
proti stavebnímu rozhodnutí namítal, že mu nebyl zaručen příjezd k nemovitosti tak, aby nebyl
narušen výkon vlastnického a nájemního práva. Zmínil, že v souvislosti s rekonstrukcí ulice
Sadová bylo Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz vydáno jiné rozhodnutí
o stavebním povolení ze dne 12. 1. 2009, č. j. MOP 60833/2008, sp. zn. OSŘP1/3774/2008/Ga
13/09, na stavbu „Rekonstrukce ulice Sadová, stavební objekt S0-03 - Přeložka kabelu veřejného
osvětlení na pozemku p. č. 1000, 1006/1 v k. ú. Moravská Ostrava“. Tato stavba se měla
realizovat současně se stavebním povolením č. j. MOP 12398/2009/Lin/Rozh. Ve stavebním
povolení ze dne 12. 1. 2009, v části II. bod 16, byla na základě vyjádření stěžovatele stanovena
jako jedna z podmínek provádění stavby povinnost zajistit nepřetržitý přístup a příjezd
k nemovitostem sousedícím se stavbou pro jejich vlastníky a nájemce. Stěžovatel v žalobě
uzavřel, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí byla porušena zásada předvídatelnosti
rozhodování. V oddíle III. žaloby pak stěžovatel shrnul, že v rozhodnutí o odvolání spatřuje
rozpor s §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Z výše uvedeného obsahu žaloby je zřejmé, že jedinou konkrétně vznesenou žalobní
námitkou byla námitka nerespektování zásady předvídatelnosti správního rozhodování. Krajský
soud, vázán rozsahem žaloby, pak napadené rozhodnutí přezkoumal právě s ohledem
na namítané porušení §2 odst. 4 správního řádu, dle kterého správní orgán dbá na to, aby přijaté
řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož
i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly. Srovnal podmínky, za nichž rozhodoval stavební úřad v projednávané věci
s podmínkami, za nichž bylo vydáno stěžovatelem odkazované rozhodnutí dne 12. 1. 2009 č. j.
MOP 60833/2008, sp. zn. OSŘP1/3774/2008/Ga 13/09 na stavbu „Rekonstrukce ulice Sadová,
stavební objekt S0-03 - Přeložka kabelu veřejného osvětlení na pozemku p. č. 1000, 1006/1
v k. ú. Moravská Ostrava“, přičemž shledal v obou věcech skutkové rozdíly. Poukázal na rozdílný
charakter obou staveb, jejich rozsah a jejich technologickou náročnost. Krajský soud uzavřel,
že obě správní rozhodnutí, která stěžovatel srovnává, nejsou skutkově shodná nebo podobná
a nemohlo tak dojít k porušení zásady §2 odst. 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud nepochybil, pokud se v rozsudku
vyjadřoval pouze k tomu, zda správní orgány neporušily zásadu předvídatelnosti rozhodování,
neboť jiné konkrétně vznesené a řádně specifikované námitky žaloba neobsahovala.
Nelze tak ani přisvědčit stěžovateli, který vyjadřuje nesouhlas s výkladem pojmu „přístup
ke stavbě“, neboť krajský soud výklad tohoto pojmu v rozsudku neučinil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl
v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu