ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.11.2012:55
sp. zn. 5 As 11/2012 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Zdeňkem Davidem, advokátem se sídlem Albrechtická
4, Krnov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 144/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 144/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Zdeňka Davida se u r č u j e
částkou 6294 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011 označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí lékaře Věznice Opava, MUDr. V. M.,
nezajistit operaci žalobkyně“.
V návrhu žalobkyně uvádí, že byla dne 6. 6. 2011 vyšetřena na kontaktním RTG
v civilním zdravotnickém zařízení, přičemž dle sdělení chirurga byl nutný okamžitý zákrok v NsP
VV Praha Pankrác. Téhož dne rozhodl MUDr. V. M. v rozporu s odborným doporučením, že
žalobkyně do NsP VV Praha Pankrác za tímto účelem eskortována nebude, čímž žalobkyni
vznikla podle jejího tvrzení zdravotní újma. Žalobkyně v žalobě dále konstatuje, že proti
rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu
podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Konečně žalobkyně uvádí, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého
zástupce, o jeho ustanovení jakož i o osvobození od soudních poplatků zároveň požádala.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
lékaře žalované nezajistit operaci žalobkyně, přičemž tuto žalobu prvním výrokem usnesení
ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 144/2011 - 4, odmítl. Druhým výrokem pak zamítl návrh žalobkyně
na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení
lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušného, často
formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva
a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových
rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti
orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud
dospěl k závěru, že o takový případ se jedná i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl, že vzhledem k uvedeným důvodům
pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského
soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.;
jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8
s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) včasnou kasační
stížností. Stěžovatelka obecně namítá, že krajský soud danou věc neposoudil správně, když
žalobu odmítl s tím, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65
s. ř. s. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a naopak se domnívá, že napadený postup
žalované je aktem v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. přezkoumatelným.
K návrhu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 144/2011 - 17, ustanovil jejím zástupcem JUDr. Zdeňka Davida, advokáta.
Podáním ze dne 7. 11. 2011 doplnil ustanovený zástupce jménem stěžovatelky kasační
stížnost o konkrétní důvody. V doplnění kasační stížnosti předně namítá, že se krajský soud
nezabýval skutkovou podstatou věci a dospěl bez jakékoliv opory ve spisu k závěru, že v daném
případě nejde o rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. Součástí spisu není ani rozhodnutí žalované,
které mělo být soudem přezkoumáno. Stěžovatelka má za to, že před vydáním rozhodnutí měl
krajský soud zkoumat podmínky řízení a vyžádat si k důkazu zprávu vězeňského lékaře
a žalované, na jejichž podkladě by bylo možné teprve učinit závěr, zda odmítnutí naléhavé
operace doporučené civilním zdravotnickým zařízením je rozhodnutím přezkoumatelným
ve správním soudnictví či nikoliv. Krajský soud však podmínky řízení nezkoumal a žalobu
bez dalšího odmítl, čímž zatížil řízení vadou, kterou měla za následek nezákonnost jeho
rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Krajský soud podle stěžovatelky rovněž nesprávně vymezil samotný pojem rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí,
že k tomuto pojmu je třeba přistupovat vždy z hlediska jeho obsahu, nikoliv formy. Není tedy
důležité, jak je příslušný úkon správního orgánu označen, nýbrž zda autoritativně zasahuje
do první sféry žalobce. Stěžovatelka z toho dovozuje, že odmítnutí operace vězeňským lékařem
žalované splňuje náležitosti rozhodnutí, neboť závazně zasáhlo do její právní sféry tím,
že znemožnilo zachování jejího zdravotního stavu. Pokud by krajský soud mohl odmítnout
správní žalobu, pak toliko postupem podle §46 odst. 2 s. ř. s., tedy s poučením o možnosti podat
žalobu věcně příslušnému soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, neboť by bylo
v rozporu se základními právy a svobodami stěžovatelky, aby se nemohla domoci u žádného
orgánu státu provedení doporučeného zdravotního úkonu.
Stěžovatelka má dále za to, že na věc nedopadá ani zákonná výluka podle §70 písm. d)
s. ř. s., v jejímž rámci jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony, jejichž přezkoumání záleží
výlučně na posouzení zdravotního stavu osob, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku
výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti,
nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Podle svého tvrzení nemohla být stěžovatelka v důsledku
odmítnutí operace žalovanou pod delší dobu pracovně zařazena, jednalo se tedy o překážku
ve smyslu uvedeného ustanovení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 5 As 11/2012 - 31, nicméně soudu sdělila, že v dané věci
nebyl vydán žádný správní akt. Ke sdělení žalované ze dne 3. 2. 2012 bylo přiloženo vyjádření
MUDr. V. M., lékaře a vedoucího zdravotnického střediska Věznice a ústavu pro výkon
zabezpečovací detence Opava, z něhož vyplývá, že dne 6. 6. 2011 byl konzultován zdravotní stav
stěžovatelky s MUDr. P. z chirurgického oddělení vězeňské nemocnice Praha – Pankrác a bylo
doporučeno postupovat v léčbě i nadále konzervativně. Chirurgické řešení bylo doporučeno
pouze v případě komplikací, ke kterým nedošlo.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a to zčásti na základě
argumentace, kterou uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti, a zčásti na základě důvodů, k nimž
Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl po té, co dospěl k závěru, že směřovala
proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud především shledává důvodnou námitku stěžovatelky, podle níž
krajský soud žalobu odmítl bez jakéhokoliv podkladu ve spise, a dodává, že tak navíc krajský
soud učinil, aniž by vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že podle příslušných ustanovení soudního řádu správního musí mít podání účastníka
řízení určité náležitosti; pokud takové náležitosti podání účastníka řízení nemá, definuje soudní
řád správní postup soudu při doplňování náležitostí podání a odstraňování jeho vad a rovněž
stanoví, jak má soud postupovat v případě, že vady podání odstraněny nebudou.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno; k podání musí být připojeny
listiny, kterých se podatel dovolává. Náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 odst. 1 s. ř. s. vyjmenovává §71 odst. 1 s. ř. s., podle kterého musí taková žaloba
kromě obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat též označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá,
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
žalobce navrhuje provést a konečně musí obsahovat také návrh výroku rozsudku, tj. žalobní petit.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. pak žalobce k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
Je přitom zjevné, že podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 nesplňovalo podstatné
náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
zde napadené rozhodnutí nikterak blíže neoznačila, z podání dále nevyplývá, kdy jí mělo být
takové rozhodnutí doručeno či jinak oznámeno, přičemž takové údaje nelze dovodit ani z jiných
listin, když stěžovatelka kopii napadeného rozhodnutí k předmětnému podání nepřiložila.
Předmětné podání stěžovatelky dále neobsahuje ani žalobní petit, který je nutnou náležitostí
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.]. Nutno podotknout,
že o neúplnosti podání svědčí též sdělení samotné stěžovatelky, že žalobu dále doplní
prostřednictvím svého zástupce.
Krajský soud přesto podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil dle jeho označení, tedy
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a bez dalšího žalobu stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Postup krajského soudu v daném případě byl v rozporu s §37 odst. 5 s. ř. s., podle
kterého „[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu
lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.“.
S ohledem na vady podání ze dne 16. 6. 2011 měl tedy krajský soud před vydáním
rozhodnutí stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k jejich odstranění. Takto však
krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání si opisu napadeného
správního aktu, byl-li takový vydán, a vyjádření žalované k tomu, jaký správní akt je vlastně
napadán, přistoupil krajský soud k rozhodnutí o žalobě, která postrádala základní zákonné
náležitosti.
Vzhledem k formulaci předmětné žaloby lze navíc pochybovat o tom, že stěžovatelka
tímto podáním vskutku brojila proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
byť stěžovatelka takto napadený postup vězeňského lékaře žalované označila. Jak již zdejší soud
konstatoval výše, stěžovatelka napadené „rozhodnutí“ v předmětném podání ani nikterak blíže
nespecifikuje a dále neuvádí ani den, kdy jí mělo být takové „rozhodnutí“ oznámeno. Z obsahu
žaloby tedy nelze usuzovat na to, že žalovaná v dané věci vskutku správní rozhodnutí vydala,
a nenasvědčuje tomu ani její dodatečné vyjádření, které si Nejvyšší správní soud vyžádal.
Z podání stěžovatelky tedy nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s., případně
zda nejde o žalobu nečinnostní podle §79 s. ř. s., která by přicházela v úvahu v případě,
že by se stěžovatelka dle obsahu žaloby domáhala vydání rozhodnutí žalované o tom, že nebude
stěžovatelce zajištěno provedení požadované operace.
Odlišením těchto tří základních žalob ve správním soudnictví se podrobně zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 -
98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl: „Rozdíl mezi žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu a zásahovou žalobou (…) primárně spočívá ve formě aktů nebo úkonů, proti nimž uvedené
žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím obecně povahu
individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního práva (ať již
vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního zákona).
Oproti tomu zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti
jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony
technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž
i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného než
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (…) Nečinnostní žaloba je ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu svým způsobem přípravným a pomocným prostředkem. Jejím účelem je umožnit, aby soud
přinutil správní orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé a také případně osvědčení.
V řízení o nečinnostní žalobě soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z výše uvedené množiny
taxativně vymezených aktů, jak jsou uvedeny v §79 odst. 1 s. ř. s. Pokud shledá, že tomu tak je, uloží
správnímu orgánu takový akt vydat. Jedná-li se o akt přezkoumatelný na základě žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, soud správnímu orgánu neuloží, jaký obsah má dotyčný akt mít, nýbrž toliko povinnost
jej vydat. Obsahová stránka takového aktu pak může být přezkoumána poté, co bude vydán, v případném
následném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.“
Rozšířený senát zároveň vycházel z toho, že „věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení
podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči
jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud neměl,
anebo odmítající jej zbavit určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá
jednotlivcem nárokovaná práva; jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, tedy
mj. i nekonáním v případě, že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat, ať již
předepsanou formou, anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“.
V uvedeném usnesení se rozšířený senát zabýval rovněž povahou rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž nepřisvědčil plně toliko materiální definici
správního rozhodnutí, jíž se dovolávala stěžovatelka v kasační stížnosti. Rozšířený senát
konstatoval, že „formální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti
přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek
podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně
musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt
nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt
se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce
i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které
je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí dle §65 odst. 1
s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na postup správního orgánu by bylo
možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by
po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s.
a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení
správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
V každém případě, k otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení
dle soudního řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volba příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, vzhledem k obsahu podání ovšem nelze jednoznačně určit, o jaký žalobní typ
dle hlavy druhé části třetí s. ř. s. se jedná, neboť nelze vyloučit, že podání stěžovatelky směřovalo
proti faktickému úkonu žalované, resp. nečinnosti žalované. K tomu přistupuje vada podání
spočívající v tom, že předmětná žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost
jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému
zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a nečinnostní žaloby [viz §80 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen
zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud
by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení
zároveň požádala, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad
advokátů. Krajský soud nicméně o tomto návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí
žaloby, kterým se řízení před krajským soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních
práv stěžovatelky tak měl učinit na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit
vady žaloby, jak bylo popsáno výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném
případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka
by prostřednictvím ustanoveného advokáta vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy
krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí.
Samotný výrok kasační stížností napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů, pak
nemůže obstát ani s ohledem na důvody, pro které krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Jak ovšem vyplývá z již uvedeného, závěr krajského soudu, podle kterého žaloba
stěžovatelky zjevně nemohla být úspěšná, neobstojí, navíc takový závěr soudu nebyl, jak důvodně
namítá stěžovatelka, ani přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Výše uvedená konstatování
krajského soudu, podle kterých nikoli každý úkon žalované vůči odsouzeným v rámci výkonu
trestu odnětí svobody je výsledkem rozhodování o právu a povinnosti odsouzeného v oblasti
veřejné správy, jsou zcela obecná. Krajský soud naopak blíže neuvádí, z jakých důvodů měl za to,
že právě v posuzované věci šlo o případ, kdy postupem žalované nemohla být dotčena veřejná
subjektivní práva stěžovatelky. Ta naopak v žalobě zřetelně namítala, že odmítnutím operace
jí byla způsobena zdravotní újma a bylo tedy zasaženo do jejích práv.
Podle §16 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, má odsouzený právo na zdravotní
služby v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem (tj. nyní zákonem
č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, dříve zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu)
s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z účelu trestu. Mezi tato omezení patří především to,
že odsouzený nemá právo na volbu lékaře ani zdravotnického zařízení [§9 odst. 2 zákona o péči
o zdraví lidu, §29 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách]. Podle §23 odst. 1 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody,
ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje zdravotní péči o odsouzeného především zdravotnické
středisko ve věznici nebo jiné zdravotnické zařízení Vězeňské služby. Podle §23 odst. 2 vyhlášky
č. 345/1999 Sb. preventivní vstupní, periodické, mimořádné a výstupní lékařské prohlídky
odsouzených musí být prováděny mimo doslech, a pokud lékař nerozhodne jinak, i mimo dohled
zaměstnanců Vězeňské služby s výjimkou zdravotnického personálu. Podle §23 odst. 3 vyhlášky
č. 345/1999 Sb., pokud zdravotní stav odsouzeného vyžaduje poskytnutí neodkladné zdravotní
péče a není-li možné ji zajistit ve věznici, musí být orgánem Vězeňské služby přivolán lékař
lékařské služby první pomoci nebo zdravotnické záchranné služby nejbližšího zdravotnického
zařízení, který po vyšetření odsouzeného rozhodne o dalším postupu. Podle §23 odst. 4 vyhlášky
č. 345/1999 Sb., v případě, že lékař lékařské služby první pomoci nebo zdravotnické záchranné
služby nařídí převoz k ambulantnímu ošetření nebo hospitalizaci v nejbližším zdravotnickém
zařízení umístěném mimo věznici nebo k hospitalizaci v některém nemocničním zařízení
Vězeňské služby, jsou jeho pokyny k provedení tohoto postupu pro orgány Vězeňské služby
závazné a musí být splněny neodkladně.
Krajský soud se ovšem argumentací stěžovatelky ani citovanými relevantními právními
předpisy ve svém usnesení vůbec nezabýval. Bude tedy na něm, aby v dalším řízení v závislosti
na tom, jakým způsobem doplní svou žalobu stěžovatelka, zkoumal, v jakém typu řízení má být
stěžovatelce soudní ochrana jejích práv vyplývajících z citovaných ustanovení poskytnuta, tedy
zda se tak má stát v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tj. zda je faktické
odmítnutí zajištění operace vězeňským lékařem žalované možné považovat za rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a pokud ano, zda na věc dopadá stěžovatelkou
zmiňovaná zákonná výluka podle §70 písm. d) s. ř. s., případně zda má být soudní ochrana
poskytnuta v jiném typu řízení podle soudního řádu správního, či zda má tuto ochranu
poskytnout soud rozhodující v občanském soudním řízení, jak rovněž jako možnou alternativu
připouštěla stěžovatelka.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a to i pro vady pro vady řízení před krajským soudem, k nimž přihlédl podle §109 odst. 4 s. ř. s.
ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. z úřední povinnosti, a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však
o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3
s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 26. 1. 2012.
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby
po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Ustanovený zástupce měl za to, že se takto stanovené sazby odměny snižují
podle §12a advokátního tarifu, toto ustanovení se však vztahuje pouze na občanské soudní
řízení, nikoliv na soudní řízení správní. Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci náhradu cestovních výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradu
za promeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za cestu osobním vozem dne
4. 11. 2011 z Krnova do Opavy a zpět (46 km) za účelem porady se stěžovatelkou. Pokud
jde o náhradu cestovních výdajů, základní náhrada za použití vozidla podle §157 odst. 4 písm. b)
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí 170 Kč (tj. 46 km x 3,70 Kč/km) a náhrada výdajů
za spotřebovanou pohonnou hmotu podle §158 odst. 3 zákoníku práce a §4 písm. d) tehdy
účinné vyhlášky č. 377/2010 Sb. činí 75 Kč (tj. 46 km x 5,3 l/100km x 30,80 Kč/l). Náhrada
za promeškaný čas strávený cestou v délce dvou započatých půlhodin podle §14 odst. 3
advokátního tarifu činí 200 Kč. Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci
stěžovatelky odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 5245 Kč, zvýšenou o částku 1049 Kč
připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 6294 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu