ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.113.2011:80
sp. zn. 5 As 113/2011 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., v právní věci
žalobce: C. P. H., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 5,
Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 6. 2011, č. j. 10 A 106/2011 - 46, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2011, č. j.
10 A 106/2011 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011, č. j. CPR-1471/ČJ-2011-9CPR-V237, žalovaný jako
odvolací orgán změnil výrok rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne
5. 1. 2011, č. j. KRPA-802/ČJ-2011-000022, tak, že podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 1
v souběhu s §119 odst. 1 písm. c) body 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), se žalobci ukládá správní vyhoštění. Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup
na území členských států EU, byla rozhodnutím stanovena na 4 roky, přičemž počátek této doby
byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobce pozbude
oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla dle §118 odst. 3 téhož zákona stanovena doba
k vycestování z území ČR do 15 dnů ode dne ukončení zajištění; pro případ, že by žalobce byl
vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodů uvedených v §2 tohoto zákona, byla
stanovena doba k vycestování z území ČR do 15 dnů od odpadnutí takového důvodu. Posledním
výrokem bylo rozhodnuto o tom, že podle §120a zákona o pobytu cizinců se na žalobce
nevztahují důvody znemožňující vycestování dle §179 zákona o pobytu cizinců. Ve zbylé části
bylo odvolání žalobce zamítnuto a odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno.
Jednotlivé odvolací námitky žalovaný posoudil jako nedůvodné. Dle žalovaného správní
orgán prvního stupně v předmětném řízení o správním vyhoštění postupoval v souladu
s právními předpisy, pro rozhodnutí si opatřil potřebné podklady a zjistil všechny rozhodné
skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce. Žalobci pak správní orgán poskytl
potřebnou součinnost, když mu dal ve smyslu §36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), možnost navrhnout důkazy a činit jiné návrhy,
vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Pokud pak žalobce
v odvolání uvedl zcela novou skutečnost, a to, že v České republice žije ve společné domácnosti
s družkou, paní N. T. H., nar. X, žalovaný tuto argumentaci odmítl s odkazem na §82 odst. 4
správního řádu, podle kterého se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových
důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o
takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. K tomu žalovaný dále
poukázal na protokol o vyjádření účastníka řízení ze dne 5. 1. 2011, č. j. KRPA-802/ČJ-2011-
000022, z něhož vyplývá, že žalobce měl možnost uvést veškeré skutečnosti, které mu mohly být
ku prospěchu. Na případné soužití nebo vazby v ČR byl dotazován, ale svůj vztah k paní N. T.
H. nezmínil; žalobce naopak výslovně existenci rodinných či obdobných vazeb k osobám na
území ČR popřel.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze.
V ní namítal, že žalovaný nezjistil skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti,
přičemž v důsledku takového postupu je žalobou napadené rozhodnutí v rozporu s §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců, článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i článkem 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť vyhoštění žalobce v daném případě
představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 10 A 106/2011 - 46, zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí na prvním místě zdůraznil, že žalobce v řízení před správním orgánem
prvního stupně ani později v odvolání či žalobě nezpochybnil zjištění správních orgánů
o naplnění důvodů správního vyhoštění ve smyslu §119 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o pobytu
cizinců, podle něhož Policie ČR vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, prokáže-li
se cizinec při hraniční nebo pobytové kontrole dokladem, který je padělán, anebo dokladem jiné
osoby jako dokladem vlastním; rovněž žalobce nezpochybnil zjištění o naplnění důvodů
pro správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodů 1, 2 zákona o pobytu cizinců,
tj. že pobýval na území ČR bez cestovního dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn, a dále zde
neoprávněně pobýval bez víza, resp. bez platného oprávnění k pobytu. Uvedená zjištění mají
dle městského soudu oporu ve spise, a jelikož je žalobce nerozporoval, vzal soud tato zjištění
za prokázaná.
Zmíněná procesní pochybení, jak dále městský soud poukázal, žalobce žalovanému vytkl
pouze ve vztahu ke skutečnosti, kterou poprvé uvedl až v odvolání proti rozhodnutí o správním
vyhoštění, tj. k tvrzenému vztahu žalobce k paní N. T. H.. Tato nově uváděná skutečnost ovšem
byla zcela v rozporu s dosavadními tvrzeními žalobce zachycenými ve zmíněném protokolu o
vyjádření účastníka řízení ze dne 5. 1. 2011, z něhož vyplývá, že přestože žalobce byl na případné
soužití či jiné vazby s osobami na území ČR dotazován, svůj vztah s paní N. T. H. nezmínil. Ze
spisu je dále zřejmé, že uvedený pohovor byl s žalobcem veden za přítomnosti tlumočníka,
žalobce na otázky odpovídal krátce a jednoznačně, přičemž z žádné jeho výpovědi nevyplývá, že
by nerozuměl obsahu dotazu či některému z termínů v otázce použitých, resp. že by se jeho
výpověď obsahem míjela s otázkou. Vzhledem k uvedenému městský soud posoudil jako účelové
též tvrzení žalobce, že nepochopil dotaz na příbuzné osoby, resp. že neporozuměl tomu, že by za
takovou osobu mohla být považována i družka žalobce. Za těchto okolností městský soud
uzavřel, že žalovaný v daném případě důvodně aplikoval §82 odst. 4 správního řádu.
Dle názoru městského soudu takovému závěru svědčí též důkazy provedené při jednání
soudu konaném dne 30. 6. 2011, tj. výpověď žalobce při jeho účastnickém výslechu na jedné
straně a výpověď paní N. T. H. jako svědkyně na straně druhé. Tyto výpovědi dle městského
soudu neosvědčily existenci dlouhodobého faktického vztahu obdobného vztahu rodinnému
mezi žalobcem a paní N. T. H., tedy vztahu druha a družky, s ohledem na který by měla být
vážena přiměřenost dopadu vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, a to pro
rozpory v uvedených výpovědích, které svědčí přinejmenším o nižší intenzitě tvrzeného vztahu.
Městský soud tedy neshledal v postupu žalovaného pochybení, neboť uložení správního
vyhoštění žalobci v daném případě nemohlo představovat nepřiměřený zásah do jeho
soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, když
žalobcem tvrzený vztah k paní N. T. H. jako své družce nebyl ani potvrzen; za vztahy relevantní
z hlediska přiměřenosti dopadu ukládaného správního vyhoštění ve smyslu uvedeného
ustanovení pak dle městského soudu nelze považovat vztahy přátelské či krátkodobá soužití dvou
osob, které zatím intenzity rodinného vztahu nedosahují.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností, v níž
uvádí důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítá, že žalovaný správní orgán
porušil §3 ve spojení s §50 odst. 3 větou druhou správního řádu, neboť nedostatečně zjistil
skutkový stav věci, když se odmítl zabývat tvrzením stěžovatele ohledně jeho vztahu k paní N. T.
H. K tomu blíže uvádí, že při nahlédnutí do protokolu ze dne 5. 1. 2011, z jehož obsahu
vycházely při posouzení věci jak správní orgány, tak posléze i městský soud, je nutné konstatovat,
že hodnocení výpovědi stěžovatele provedené zmíněnými subjekty je značně formalistické. O
jisté účelovosti postupu správního orgánu ostatně svědčí již způsob kladení otázek při daném
pohovoru, kdy otázky byly kladeny v rychlém sledu a do protokolu byly zaznamenány pouze
stručné odpovědi stěžovatele bez jakýchkoli doplňujících či osvětlujících otázek. Konkrétně
otázka směřující k rodinným vazbám stěžovatele v České republice byla formulována tak, zda má
stěžovatel v České republice nějaké příbuzné, případně někoho z rodiny a o vazby jakého druhu
jde. Tuto otázku stěžovatel zcela správně nepochopil, neboť nevěděl, že jeho vztah k paní N. T.
H., s níž stěžovatel vede společnou domácnost, by mohl být z pohledu této otázky relevantní.
Stěžovatel tedy předmětnou skutečnost vůbec neuvedl, protože nevěděl, že podle českých
právních předpisů by jeho vztah k družce mohl být kvalifikován jako vztah obdobný vztahu
rodinnému.
Stěžovatel dále trvá na svém názoru, že rozhodnutí, jímž mu bylo v daném případě
uloženo správní vyhoštění, včetně příslušného rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu,
je v rozporu s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť představuje nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele; ze stejných důvodů zmíněná rozhodnutí odporují
též článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Městský soud v napadeném rozsudku na základě důkazů provedených
v soudním řízení dospěl k závěru, že vztah stěžovatele k paní N. T. H. nesplňuje kritéria vztahu
druha a družky, a proto zmíněná ustanovení právních předpisů vůbec nemohla být dotčena.
S tímto závěrem ovšem stěžovatel nesouhlasí. Nadto se domnívá, že důvody, pro které k tomuto
závěru soud dospěl, tj. dílčí rozpory ve výpovědích stěžovatele a paní N. T. H., případně délka
jejich soužití, nejsou pro takový závěr dostatečné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že v předmětném řízení o správním
vyhoštění byl porušen §50 odst. 3 věta druhá správního řádu. Podle uvedeného ustanovení platí,
že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen
i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu
má být povinnost uložena.
Je nepochybné, že rozhodnutí, jímž je cizinci uloženo správní vyhoštění, je rozhodnutím
o uložení povinnosti ve smyslu §50 odst. 3 věty druhé správního řádu, neboť cizinec je povinen
na základě tohoto rozhodnutí opustit území České republiky a je mu zakázáno se po vymezenou
dobu na její území a na území ostatních členských států Evropské unie navrátit. V řízení
o správním vyhoštění tak správní orgány musí postupovat v souladu s §50 odst. 3 správního řádu
a provést i bez návrhu takové důkazy či si obstarat další podklady pro své rozhodnutí, které jsou
nezbytné k řádnému zjištění stavu věci.
V daném případě se žalovaný správní orgán tvrzením stěžovatele ohledně jeho vztahu
k paní N. T. H. nezabýval, což odůvodnil tím, že stěžovatel mohl toto tvrzení uplatnit již ve
správním řízení v prvním stupni, což ovšem stěžovatel neučinil a vznesl ho v rozporu s jeho
dosavadními výpověďmi až v odvolání. Žalovaný tedy postupoval podle §82 odst. 4 správního
řádu a k tvrzení stěžovatele o jeho vztahu k paní N. T. H. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovaným a městským soudem, že stěžovatel mohl
zmiňovaná tvrzení uplatnit již ve správním řízení v prvním stupni. Stěžejní je v tomto ohledu
výpověď stěžovatele zaznamenaná v protokolu ze dne 5. 1. 2011, jenž je součástí správního spisu.
Z uvedeného protokolu je zřejmé, že výpověď stěžovatele probíhala tak, že mu správní orgán
kladl otázky, na které stěžovatel za asistence tlumočníka odpovídal. Již s ohledem na kladené
otázky je zjevné, že správní orgán zjišťoval nejen skutečnosti svědčící v neprospěch stěžovatele,
nýbrž i ty, jež svědčí v jeho prospěch. Pokud stěžovatel namítá, že jeho odpovědi byly
zaznamenány stručně, pak je třeba zdůraznit, že nic nenasvědčuje tomu, že by jeho odpovědi byly
v protokolu zaznamenány pouze částečně; naopak lze usuzovat na to, že to byl právě stěžovatel,
kdo na kladené otázky odpovídal stručně. S městským soudem lze dále souhlasit i v tom,
že z výpovědi stěžovatele nevyplývá, že by nerozuměl obsahu dotazu či některému z termínů
použitých v otázce, resp. že by se jeho výpověď obsahem míjela s otázkou. Pokud měl stěžovatel
za to, že jeho odpovědi je třeba rozvést, případně chtěl sdělit další rozhodné skutečnosti, mohl
tak učinit na závěr své výpovědi, kdy k tomu byl vyzván, případně kdykoliv v jejím průběhu.
Stěžovatel ovšem výslovně uvedl, že doplnit výpověď nechce a že ve své výpovědi uvedl všechny
skutečnosti relevantní pro posouzení věci.
Neopodstatněné je též tvrzení stěžovatele, že nepochopil dotaz směřující ke zjištění jeho
rodinných vztahů v České republice. Závěr, že stěžovatel zde takové vazby nemá, totiž nevyplývá
pouze z části výpovědi stěžovatele, kdy odpovídal na tuto dílčí otázku, nýbrž z celé řady jeho
tvrzení v rámci dané výpovědi. Na dotaz ohledně bydliště například stěžovatel uvedl, že bydlí
různě u kamarádů. Dále vypověděl, že s nikým nežije. Stěžovatel taktéž nepožádal, aby správní
orgán nějakou konkrétní osobu vyrozuměl o jeho zajištění, byť byl na tuto možnost výslovně
upozorněn. Až ve svém odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatel uvedl zcela
nové tvrzení, tj. jeho vztah k paní N. T. H.
Nicméně ani tento postup stěžovatele nic nemění na povinnosti správních orgánů
se takovým tvrzením, které bylo relevantní z hlediska ověření, zda by správní vyhoštění nebylo
nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců, zabývat, a to i v odvolacím řízení. V rozsudku ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 As 7/2011 - 48, publikovaném pod č. 2412/2011 Sb. NSS, totiž Nejvyšší správní soud
vyslovil názor, že §82 odst. 4 správního řádu nedopadá na řízení, v němž má být z moci úřední
uložena povinnost, tedy mimo jiné též na řízení o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud při
formulaci uvedeného závěru vycházel právě z §50 odst. 3 věty druhé správního řádu, podle které
je správní orgán v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, povinen i bez návrhu
zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být
povinnost uložena. Jestliže tedy správní orgány musí takto postupovat i bez návrhu účastníka,
jemuž má být povinnost uložena, nemohou se při zjišťování skutkového stavu omezovat jen
na to, k čemu dal takový účastník svou procesní aktivitou podnět do vydání rozhodnutí v prvním
stupni. Z uvedeného tedy vyplývá, že §50 odst. 3 správního řádu je k §82 odst. 4 téhož zákona
ve vztahu speciality, a proto řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, zákonné
koncentraci podle §82 odst. 4 správního řádu nepodléhá.
Žalovaný tedy pochybil, když se tvrzeným vztahem stěžovatele k paní N. T. H. nezabýval,
a správný není ani závěr městského soudu, podle něhož si žalovaný v daném ohledu počínal
v souladu se zákonem.
Dále je ovšem třeba se zabývat tím, zda uvedená vada řízení před správním orgánem
mohla mít v daném případě za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a měla být tedy
důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
V této souvislosti je rozhodující, že městský soud, i přes svůj nesprávný závěr k postupu
žalovaného, řádným dokazováním ve formě účastnického výslechu a výslechu svědka
provedených při jednání zjistil v souladu s §77 s. ř. s. veškeré podstatné skutečnosti k tvrzenému
vztahu stěžovatele k paní N. T. H. a mohl tedy charakter tohoto vztahu a jeho intenzitu ověřit a
zhodnotit a z těchto závěrů ve svém rozhodnutí vycházet (§77 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud se přitom ztotožňuje s městským soudem v tom, že nelze při srovnání uvedených výpovědí
přehlédnout jisté rozpory, které svědčí o tom, že vztah stěžovatele k paní N. T. H. není možné
posoudit jako vztah svou intenzitou obdobný vztahu manželů. Konkrétně stěžovatel uvedl, že
paní N. T. H. je rozvedená a že společně mají v úmyslu uzavřít sňatek. Paní N. T. H. naopak
uvedla, že rozvedená není, ale že její manžel, který žije ve Vietnamu, je srozuměn s tím, že již
spolu žít nebudou. Výpovědi se dále liší i ohledně líčení společného bydlení. Zatímco stěžovatel
uvedl, že spolu se svou družkou bydlí od července roku 2009, paní N. T. H. vypověděla, že spolu
začali bydlet až v červenci roku 2010. V této souvislosti je též třeba zdůraznit, že městský soud
správně poukázal na délku společného bydlení, které trvalo řádově několik měsíců, podle
výpovědi paní N. T. H. dokonce pouhých pět měsíců, neboť již dne 4. 1. 2011 byl stěžovatel v
Praze v tržnici SAPA při kontrole zajištěn příslušníky Policie ČR. I s ohledem na tyto skutečnosti
je nutné dospět k závěru, že důkazy dodatečně provedené v řízení před soudem neosvědčily
existenci dlouhodobého faktického vztahu obdobného vztahu manželů mezi stěžovatelem a paní
N. T. H. Navíc stěžovatel neuvedl v průběhu správního řízení ani následně v řízení před
správními soudy žádné skutečnosti, jež by bránily tomu, aby se společně s ním vrátila do
Vietnamu i paní N. T. H. a aby tedy ve společném životě pokračovali ve své vlasti. Takovou
překážkou není ani skutečnost, že má paní N. T. H., na rozdíl od stěžovatele, v ČR povolen
dlouhodobý pobyt.
Pokud tedy Nejvyšší správní soud poměřuje na jedné straně charakter a intenzitu vztahu
mezi stěžovatelem a paní N. T. H., který představuje jedinou stěžovatelem uváděnou konkrétní
vazbu na osoby pobývající v ČR, a případnou možnost pokračování tohoto vztahu v jejich
společné vlasti, a na straně druhé veřejný zájem na jeho vyhoštění odpovídající závažnosti
protiprávního jednání stěžovatele spočívajícího nejen v tom, že na území ČR pobýval bez
příslušného oprávnění již od roku 2001, a to i po té, co mu již bylo v roce 2002 uloženo správní
vyhoštění, které nerespektoval, ale i v tom, že se po dobu svého nelegálního pobytu prokazoval
pozměněným cestovním dokladem náležejícím jiné osobě, dochází Nejvyšší správní soud
obdobně jako městský soud k závěru, že správní vyhoštění stěžovatele spojené se zákazem
vstupu stěžovatele na území ČR a ostatních států Evropské unie po dobu 4 let, není
nepřiměřeným zásahem do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život ve smyslu §119a odst.
2 a §174a zákona o pobytu cizinců. K zásahu do tohoto práva, které je zaručeno mj. v čl. 8 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a které ovšem není neomezené (viz čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny), tedy
došlo na základě zákona a v jeho mezích, ve veřejném zájmu a při respektování principu
proporcionality, jedná se tudíž o zásah ústavním pořádkem aprobovaný.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že vada řízení, jíž se dopustil žalovaný, když se odmítl
zabývat tvrzením stěžovatele o jeho vztahu k paní N. T. H., neměla v daném případě za následek
nezákonnost rozhodnutí žalovaného o věci samé. Byť tedy Nejvyšší správní soud závěry
městského soudu zčásti korigoval, důvody, pro které městský soud v daném případě žalobu
stěžovatele zamítl, v podstatné míře obstojí. V takovém případě je na místě, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl a nesprávné důvody nahradil svými (k tomu blíže viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, ze spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. července 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu