ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.13.2011:97
sp. zn. 5 As 13/2011 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
Ing. J. H., zastoupený JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova
1568/23, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, za
účasti osoby zúčastněné na řízení Mgr. E. H., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. 5 Ca 233/2009 - 59,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. 5 Ca 233/2009 - 59,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 21. 9. 2009, č. j. S-MHMP
587615/2009/OST/Hn/Pd, se zrušuje a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19 400 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, advokáta
JUDr. Ondřeje Tošnera.
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) navrhuje zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba,
kterou se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2009,
č. j. S - MHMP 587615/2009/OST/Hn/Pd, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo
potvrzeno rozhodnutí odboru stavebního Úřadu městské části Praha 13 ze dne 30. 4. 2009,
č. j. P 13-18157/2009, jímž byla povolena stavba: stavební úpravy rodinného domu P. 5, S., č. p.
1246, ul. J., na pozemku č. parc. 1236/72, 1236/35 v k. ú. Stodůlky.
I. Kasační stížnost stěžovatele
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že napadený rozsudek je vadný a nezákonný,
a to z důvodu rozporu stavby s územním rozhodnutím o umístění stavby, zejména pak nebylo
vydáno územní rozhodnutí o změně stavby.
Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně namítá, že není pravdivé tvrzení, že se v daném
případě jedná jen o stavební úpravu (při níž nedochází ke zvětšení půdorysného či výškového
ohraničení stavby), neboť ke zvětšení půdorysného ohraničení stavby dochází z důvodu:
- zvětšení šířky střešní římsy oproti stávajícímu stavu (není pravdivé tvrzení, že ke zvětšení
přesahu střešní římsy nedochází, když toto, byť dle stavebního úřadu „nepatrné“ a redukované
zvětšení, potvrzuje stavební úřad ve svém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2009 (na str. 10 hovoří
o „...zvětšení šířky střešní římsy oproti stávajícímu stavu“),
- realizace přístavby - krytého vchodu do domu (o rozměrech 5,260 m x 3,480 m) - vzhledem
k tomu, že touto částí stavby se stavba nepochybně půdorysně rozšiřuje, jedná se tak dle
ustanovení §2 odst. 5 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. o přístavbu,
- realizace nového vzduchotechnického zařízení (na střeše a na zdi nyní samostatného objektu).
Zejména ohledně zastřešení - o půdorysných rozměrech 5,260 m x 3,480 m (tj. 18.30 m
2
)
- je situace zcela nepochybná (o tom, že soud k posouzení této přístavby nepřistupoval správně,
svědčí i jeho označení této přístavby za „stříšku“, ačkoli tato „stříška“ má půdorys 18,3 m
2
).
Jestliže soud reprodukuje tvrzení žalovaného, že tímto zastřešením „nevzniká žádný
prostor vymezený svislými konstrukcemi“, potom je nejprve třeba uvést, že toto pro posouzení,
zda se jedná o přístavbu nebo nikoli, není vůbec rozhodné. Dle ustanovení §2 odst. 5 písm. b)
zákona č. 183/2006 Sb. je přístavbou taková změna stavby, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje,
a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou. Že by přístavba musela být
„prostorem vymezeným svislými konstrukcemi“, se v této definici nikde nehovoří. Ba naopak,
je řada přístaveb, které prostorem vymezeným svislými konstrukcemi nejsou, např. terasy apod.
Rozhodným je pouze, zda nová část stavby půdorysně stávající stavbu rozšiřuje či nikoli, a to bez
ohledu na její stavebně technický charakter. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby byly jakkoli
„dotvářeny“ zákonné definice, a na základě takto dotvořených definic byly nesprávně posuzovány
jednotlivé případy, o nichž správní orgán rozhoduje.
Městský soud, stejně jako žalovaný nesprávně věc posoudil, tvrdí-li, že zastřešení není
provozně propojeno se stávajícím rodinným domem. Jestliže je zastřešení realizováno nad (navíc
hlavním) vstupem do rodinného domu, potom je zcela nepochybné, že se jedná o část stavby
(dotvářející vstup domu), která je s domem provozně propojena (o tom, že by přístavbou
provozně propojenou se stávající stavbou musel vzniknout nějaký uzavřený prostor, se - jak již
je uvedeno výše - nikde v zákonné definici přístavby nehovoří). Do domu lze totiž hlavním
vchodem vstoupit pouze uvedeným krytým vchodem do domu, tj. toto zastřešení je jistě
provozně propojeno s domem. Jinými slovy, zastřešení je vybudováno pro zastřešení vstupu
do domu, tj. za účelem jeho provozního využití při užívání domu.
Soud dále po právní stránce otázku zastřešení vchodu zcela nesprávně posoudil i v tom
ohledu, že dospěl k závěru, že nejedná-li se o přístavbu, není nutno „projednání v územním
řízení“. Tento závěr je dle stěžovatele též nesprávný a nezákonný.
Projednání v územní řízení by nebylo potřeba pouze tehdy, jednalo-li by se o stavební
úpravu. Z ustanovení §2 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb. nepochybně vyplývá, že změna
stavby je stavební úpravou jen tehdy, zachovává-li se jí půdorysné a výškové ohraničení stavby.
Vzhledem k tomu, že se zastřešením (o půdorysných rozměrech 18,3 m
2
) zcela nepochybně
rozšiřuje půdorys stavby, je potom zřejmé, že se o stavební úpravu jednat nemůže. Nadto,
i kdyby měl závěr soudu o charakteru přístavby platit (tj, že se snad o přístavbu dle cit.
ustanovení stavebního zákona nejedná), potom stejně nelze akceptovat závěr, že v daném
případě nebylo pro realizaci předmětné stavby rozhodnutí o jejím umístění třeba. Jestliže se totiž
nejedná o změnu stavby (nejedná se o stavební úpravu ani nástavbu a nejednalo-li by se ani
o přístavbu), potom se bude jednat o stavbu novou, samostatnou, a tím spíše je jejího umístění
třeba. Existují tedy jen dvě možnosti - bud‘ se jedná o přístavbu, nebo se nejedná o přístavbu
(o změnu stavby), ale potom se jedná o stavbu novou; přitom v obou těchto případech ji však
nelze povolit bez toho, aniž by tato stavba byla nejprve umístěna.
V daném případě bylo tedy možno realizovat předmětnou stavbu pouze na základě
rozhodnutí o změně stavby – ustanovení §81 zákona č. 183/2006 Sb. (kterým by byly nahrazeny
výše uvedené podmínky územního rozhodnutí ze dne 23. 7. 1996. č. j. 125879/96/OURJJZ/Kat,
vydaného samotným žalovaným). Z uvedeného vyplývá, že stavba byla povolena mj. v rozporu
s ustanovením §81 a ustanovením §111 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., a proto měl
soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
V návaznosti na tuto ve věci zásadní námitku, stěžovatel namítá nedodržení minimálních
odstupových vzdáleností, narušení kvality prostředí a pohody bydlení a nerespektování
architektonických a urbanistických charakteristik prostředí. Z výše uvedených důvodů proto
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se ztotožňuje s posouzením otázky, tak
jak ho učinil městský soud a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Skutečnosti rozhodné pro posouzení kasačních námitek uplatněných.stěžovatelem
Stavební odbor Úřadu městské části Praha 13 dle §112 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) vydal k žádosti stavebníka A. K.
rozhodnutí čj.P13-18157/2009, ze dne 30. 4. 2009, kterým povolil stavbu: „stavební úpravy
rodinného domu“. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel i osoba zúčastněná na řízení
odvolání. V něm namítali, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ust. §111 odst. 1
písm. a) stavebního zákona, neboť navrhovaná stavba není v souladu s podmínkami územního
rozhodnutí, jelikož projektová dokumentace předložená ke stavebnímu řízení je v rozporu
s rozhodnutím o umístění stavby ze dne 23. 7. 1996. Rovněž bylo namítnuto, že navrhovaná
stavba je v rozporu s požadavkem čl. 4 odst. 1 vyhl. hl. m. Prahy č. 26/1999, neboť navrhovaná
změna neodpovídá požadavku na zachování pohody bydlení, a to zejména z hlediska zastínění
rodinného domu a odpočinkové části zahrady. Další námitka se týkala rozporu s ust. §66 odst. 1
písm. c) správního řádu, neboť i přes nedoplnění požadovaných dokladů stavebníkem
ve stanovené lhůtě nebylo řízení zastaveno; ve věci nebyl stavebním úřadem řádně zjištěn
skutkový stav, v projektu nebyl řešen přístup k měřidlům plynu a elektřiny.
K odvolacím námitkám stěžovatele žalovaný předně konstatoval, že navrhovanou
stavební úpravou nedochází ani k navýšení předmětné stavby ani k jejímu půdorysnému rozšíření,
proto podle §81 odst. 3 písm. a) stavebního zákona nevyžadují stavební úpravy územní
rozhodnutí o změně stavby ani územní souhlas.
K námitce týkající se rozporu předmětné stavby s územním rozhodnutím ze dne
23. 7. 1996 žalovaný uvedl, že ke konzumaci podmínek tohoto rozhodnutí došlo vydáním
kolaudačního rozhodnutí č. j. Ový P1236/72-3511/PP-Bu-Rk, ze dne 28. 9. 1999, které nabylo
právní moci dne 30. 9. 1999. K dalším námitkám žalovaný stran přístavby krytého vchodu
do předmětného rodinného domu uvedl, že zastřešení nad hlavním vstupem nelze považovat
za přístavbu vyžadující projednání v územním řízení, příp. vydání územního souhlasu, neboť
uvedeným zastřešením nevzniká žádný prostor vymezený svislými konstrukcemi, který by byl
provozně propojený se stávajícím rodinným domem; předmětné zastřešení je tedy nutno
považovat za stavební úpravu ve smyslu ust. §2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona. Žalovaný
se rovněž vypořádal s ostatními námitkami týkajícími se odstupových vzdáleností obvodových
stěn, střechy domu a samostatné garáže, zastínění vzhledu stavby i umístění a přístupu
k měřidlům, a odvolání zamítl ( tyto námitky jsou však ve vztahu k zásadní otázce ve věci,
a to povahy provedené stavby, resp. jejich „úprav“, až sekundární).
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž především uplatnil zásadní
námitku, a to rozpor s rozhodnutím o umístění stavby ze dne 23. 7. 1996, v němž je v podmínce
č. 5 výslovně stanoveno, že RD budou mít valbové a polovalbové střechy, jedno nadzemní
podlaží a podkroví. Toto územní rozhodnutí nebylo v těchto podmínkách změněno.
V žalobě stěžovatel poukázal na ust. §93 odst. 2 stavebního zákona, z něhož zcela
jednoznačně vyplývá, že podmínky územního rozhodnutí o umístění stavby platí po celou dobu
trvání stavby; odmítl proto argumenty žalovaného vedoucí k závěrům, že by předmětná stavby
měla být absolutně do budoucna limitována územním rozhodnutím vydaným na původní stavbu;
tak tomu zcela jistě není, avšak změny podmínek územního rozhodnutí je možno dosáhnou
pouze jeho změnou, jak se ostatně již několikráte v daném případě i stalo, či novým projednáním
stavby v územním řízení (čímž dojde přímo či nepřímo k nahrazení původních podmínek) –
to se však v dané věci nestalo. Stěžovatel uvádí, že pokud by měly platit argumenty žalovaného,
bylo by možno podmínky územního rozhodnutí lehce obejít tím, že stavba sice bude postavena
tak, aby jim vyhověla, ale poté již hned nebudou tyto respektovány bezprostředním povolením
změny stavby. Dle stěžovatele nemůže dojít kolaudačním rozhodnutím ke konzumaci podmínek
územního rozhodnutí, minimálně nikoli těch, které se týkají objemových a vzhledových
parametrů stavby, které musí být splněny i po, resp. právě po dokončení a kolaudaci stavby; tyto
podmínky platí do doby, dokud není stavba či její změna projednána v novém územním řízení,
což se v dané věci nestalo. Dle stěžovatele měla být projednána minimálně změna územního
rozhodnutí, neboť z projektové dokumentace je zřejmé, že došlo ke zvětšení půdorysného
ohraničení stavby. Stěžovatel zde poukazuje především na zvětšení šířky střešní římsy oproti
stávajícímu stavu (což potvrdil i správní orgán 1. stupně); dále poukázal na to, že před vstupem
do domu nově dojde k realizaci přístavby o rozměrech 5,260 x 3,480 m – krytého vchodu domu
(závětří), přitom tato přístavba mění stávající půdorysné ohraničení (touto skutečností
se stavební úřad vůbec nezabýval a zcela ji pominul). V žalobě byly dále uplatněny shodné
námitky jako v řízení odvolacím, tyto se týkaly nedodržení odstupových vzdáleností, zastínění,
apod. Jak již bylo uvedeno výše, posouzení těchto námitek je ve vztahu k výše uvedené námitce,
která je ve věci zásadní, tj. že ve v předmětné věci nejedná o stavební úpravu nepodléhající
územnímu řízení, až druhotné, proto je zde Nejvyšší správní soud výše nerozebírá.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Zásadní námitkou, kterou stěžovatel uplatňoval v průběhu celého řízení správního,
a poté i řízení soudního, od jejíhož posouzení jsou závislé i námitky ostatní (odstupové
vzdálenosti, zastínění apod.), je tvrzený rozpor s rozhodnutím o umístění stavby ze dne
23. 7. 1996, v němž jsou výslovně stanoveny parametry stavby, přitom v daném případě „úpravy“
stavby rodinného domu provedené stavebníkem, znamenaly zvětšení půdorysného ohraničení
stavby, tato měla být proto v novém územním řízení projednána, a mělo být vydáno nové
rozhodnutí.
Klíčovou otázkou sine qua non je, zda předmětnou změnou stavby rodinného domu došlo
ke změně výškového či půdorysného ohraničení stavby, tedy zda se jedná toliko o stavební
úpravu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, tak jak změnu stavby
posoudil žalovaný a městský soud. Ostatní námitky stěžovatele jsou de facto na tomto posouzení
závislé a navazující.
Ustanovení §2 odst. 5 stavebního zákona.stanoví, že změnou dokončené stavby je:
a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje, b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která
je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, c) stavební úprava, při které se zachovává
vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště
stavby. Podle odst 6 cit. ustanovení změnou stavby před jejím dokončením se rozumí změna
v provádění stavby oproti jejímu povolení nebo dokumentaci stavby ověřené stavebním úřadem.
Nástavba je změna dokončené stavby, kterou se původní stavba zvyšuje; jde nejčastěji
o nástavbu podlaží či části podlaží na stávající budovu. Stavební zákon nestanovuje žádný
minimální rozměr tohoto zvýšení; nemusí proto jít nutně o zvýšení celého podlaží. Podstatné je,
že se změní vertikální rozměr obou bokorysů stavby. Nástavbou je i zvýšení samostatného
komínu, stožáru (pokud je stavbou) apod. Podle ustanovení §2 odst. 4 stavebního zákona se pod
pojmem stavba rozumí i část stavby. To znamená, že i zvýšení části stavby může být nástavbou.
Přístavba je změnou dokončené stavby, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje, a která
je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou. Významná je zde podmínka provozního
propojení přístavby a původní stavby. Při jejím nesplnění by obvykle nešlo o přístavbu, ale
(většinou) o samostatnou novou stavbu. Provozním (komunikačním) propojením se rozumí
zejména otvor mezi původní stavbou a nově vzniklou částí; typicky dveře, okno.
Nelze proto souhlasit s názorem žalovaného, který převzal i městský soud, že jako
přístavbu nelze posoudit nepatrné zvětšení šířky střešní římsy oproti stávajícímu stavu. Pokud
toto zvětšení římsy stavbu půdorysně rozšiřuje, nemůže se jednat o stavební úpravu, tak jak
je definována stavebním zákonem. Jedinou výjimkou, v zákoně výslovně uvedenou, je zateplení
pláště stavby, které, přestože rozšiřuje půdorys stavby, je bráno jako stavební úprava.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je pojmově vyloučeno, aby se mohlo jednat o stavební
úpravu, dochází-li k rozšíření půdorysu.
Nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu ani zastřešení nad vchodem rodinného
domu považovat za stavební úpravy dle §2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona. Neobstojí zde
odůvodnění žalovaného, že uvedeným zastřešením nevzniká žádný prostor vymezený svislými
konstrukcemi, který by byl provozně propojený se stávajícím rodinným domem. Vchodové dveře
spojující přístřešek s domem jsou rozhodně typickým provozním propojením. Další podmínku,
kterou je dle městského soudu třeba naplnit, aby se mohlo jednat o přístavbu – musí se jednat
o prostor vymezený svislými konstrukcemi – městský soud neodůvodnil, resp. neuvedl, z čeho
tato podmínka vyplývá.
Nejvyšší správní soudu při posouzení, zda vchodová stříška rozšiřuje zastavěnou plochu
stavby vycházel z následujícího:
Co je zastavěná plocha stanoví např. v Příloze 1 Měření a výpočet výměr staveb a jejich
částí vyhláška č. 3/2008 Sb., kterou se provádí zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku
(oceňovací vyhláška). Zastavěnou plochou nadzemní části stavby se rozumí plocha ohraničená
ortogonálními průměty vnějšího líce svislých konstrukcí všech nadzemních podlaží do vodorovné
roviny; zastavěnou plochou podlaží se rozumí plocha půdorysného řezu v úrovni horního líce
podlahy tohoto podlaží, vymezená vnějším lícem obvodových konstrukcí tohoto podlaží včetně
omítky; u objektů poloodkrytých (bez některých obvodových stěn) je vnějším obvodem obalová
čára vedená vnějším lícem svislých konstrukcí; plochy lodžií a arkýřů se započítávají;
u zastřešených staveb nebo jejich částí bez obvodových svislých konstrukcí je zastavěná plocha
podlaží vymezena ortogonálním průmětem střešní konstrukce do vodorovné roviny.
Zastavěnou plochu zmiňuje rovněž ustanovení §10 zákona č. 338/1992 Sb., o dani
z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Základem daně ze stavby dle citovaného ustanovení
je výměra půdorysu nadzemní části stavby v m
2
(dále jen "zastavěná plocha") podle stavu
k 1. lednu zdaňovacího období. U stavby bez svislé nosné konstrukce se půdorysem rozumí
plocha ohraničená průmětem obvodu stavby dotýkající se povrchu přilehlého pozemku
ve vodorovné rovině. U stavby se svislou nosnou konstrukcí se půdorysem rozumí průmět
obvodového pláště stavby na pozemek.
Podle ČSN 73 4055 „Výpočet obestavěného prostoru pozemních stavebních objektů“,
z roku 1963 Str. 2 I. Názvosloví Zastavěná plocha – plocha půdorysného řezu vymezeného
vnějším obvodem svislých konstrukcí uvažovaného celku (budovy, podlaží nebo jejich části);
v I. podlaží se měří nad podnoží nebo podezdívkou, přičemž se izolační přizdívky nezapočítávají.
U objektů nezakrytých nebo poloodkrytých je zastavěná plocha vymezena obalovými čarami
vedenými vnějšími líci svislých konstrukcí v rovině upraveného terénu.
V projednávané věci sporná vchodová stříška nikoli nepodstatné velikosti, je zcela zjevně
nezakrytý objekt, který rozšiřuje zastavěnou plochu stavby o plochu vymezenou ortogonálním
průmětem střešní konstrukce do vodorovné roviny. Tato plocha stavbu půdorysně rozšiřuje,
nemůže se proto jednat o stavební úpravu ve smyslu ust. §2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona.
Výškové ohraničení stavby (stěžovatel namítá pouze nárůst o vzduchotechnické zařízení),
jak již bylo uvedeno výše, je odvislé od změny vertikální rozměru obou bokorysů stavby. Pokud
bylo změněno podkroví na plné druhé patro, nedošlo sice ke zvýšení absolutní výšky budovy,
došlo však k navýšení stavby o rozdíl mezi střechou valbovou a plochou. Stavba, popřípadě její
zastřešení, je seshora ohraničeno vnějšími plochami střešní konstrukce, o stavební úpravu
by se mohlo jednat, pokud by změnou stavby nedošlo k překročení výšky této plochy.
K překročení výškového ohraničení stavby předmětnou změnou stavby došlo, rovněž se proto
nemohlo jednat o stavební úpravu.
Zákon stanoví pro stavební úpravy nezbytnou společnou podmínku, a to zachování
půdorysného i výškového ohraničení stavby. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tato
podmínka nebyla zachována. Je nutno proto přisvědčit stěžovateli, že předmětnou změnu stavby
nebylo možno posoudit jako stavební úpravu ve smyslu ust §2 odst. 5 písm. c) stavebního
zákona.
Podle ust. §76 stavebního zákona lze umisťovat stavby nebo zařízení, provádět jejich
změny, měnit jejich vliv na využití území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území
jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ust. §77 odst. 1 písm. c) stavebního zákona je územním rozhodnutím rovněž
rozhodnutí o změně stavby.
Podle ust. §81 odst. 2 stavebního zákona rozhodnutí o změně stavby vyžadují nástavby,
přístavby a změny ve způsobu užívání stavby, které podstatně mění nároky stavby na okolí.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí o změně stavby ani územní souhlas nevyžadují pouze
stavební úpravy, nebo udržovací práce. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném
případě se jednalo o nástavbu, resp. přístavbu, nikoli pouze o stavební úpravy, které by neměnily
půdorys původní stavby.
S ohledem na skutečnost, že změnou stavby došlo k jak půdorysnému, tak výškovému
rozšíření stavby, nemohly správní orgány ani městský soud označit posuzovanou změnu stavby
jako stavební úpravu. Jedná se tedy o změny stavby (přístavbu a nástavbu), u kterých stavební
zákon v ustanovení §81 (na rozdíl od stavební úpravy) vyžaduje rozhodnutí o změně stavby
a o změně vlivu stavby na využití území.
Nevyšší správní soud proto shledává stěžovatelovu námitku týkající se absence územního
rozhodnutí o změně stavby důvodnou, ostatními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť již důvodnost této námitky nemohla vést k jinému závěru než že rozhodnutí žalovaného
trpí nezákonností, neboť bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k tomu,
že nesprávné právní posouzené převzal ve svém rozhodnutí i městský soud, je rovněž jeho
rozhodnutí nezákonné. Za této situace je proto nadbytečně zabývat se ostatními námitkami
stěžovatele, neboť se jimi bude muset zabývat správní orgán v novém řízení.
Stěžovatel kasační stížností požadoval zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento návrh odpovídal pravomoci Nejvyššího správního soudu
v době podání kasační stížnosti (ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.). Dnem 1. 1. 2012 nabyla
účinnosti novela soudního řádu správního provedená zákonem č. 303/2011 Sb. Podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. v nyní platném znění, dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační
stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení,
pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. cit. ustanovení. Podle ustanovení §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již
v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
Pravomoc Nejvyššího správního soudu zrušit rovněž rozhodnutí správního orgánu není
vázána na návrh stěžovatele; je pouze na zvážení Nejvyššího správního soudu, zda je namístě
pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, či zda
je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V daném případě je zřejmé,
že rozhodnutí správního orgánu mělo být městským soudem pro nezákonnost zrušeno. Z povahy
věci, tj. naplnění důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zde nepřichází v úvahu jakékoliv
doplnění řízení, či vypořádání dalších žalobních námitek, které by bylo lze městskému soudu
uložit, a jehož výsledkem by mohl být jiný právní závěr. Pokud by Nejvyšší správní soud zrušil
pouze rozsudek městského soudu, tento by pouze „přenesl“ závazný právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu do svého nového rozhodnutí, kterým by rozhodnutí
žalovaného zrušil.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle
ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí Magistrátu
hl. m. Prahy. Tomu také podle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž
je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
Nejvyšší správní soud, který je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1, ustanovení
§120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou 5000 Kč za zaplacené
soudní poplatky (2000 Kč za žalobu, 3000 Kč za kasační stížnost) a částkou 12 000 Kč za 5
úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, 2 x 2 hodiny účasti na jednání před
městským soudem a podání kasační stížnosti) podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a), d) a g)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), přičemž za jeden úkon přísluší částka 2100 Kč [ustanovení §7, §9 odst.
3 písm. f) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3
advokátního tarifu 300 Kč k jednomu úkonu.
Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se náhrada
nákladů o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení
§47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., činí 2400 Kč. Celkem tak náklady řízení tvoří částka 19 400
Kč. Celkovou částku nákladů řízení ve výši 19 400 Kč je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. února 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu