ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.15.2012:27
sp. zn. 5 As 15/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem nám. Minoritů 13,
Krnov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 147/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 147/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Ivo Hamovi, advokátovi, se odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů nepřiznává.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011 označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí lékaře Věznice Opava, MUDr. V. M.,
odmítnout žalobkyni ošetření dne 7. 6. 2011“.
V návrhu žalobkyně uvádí, že dne 7. 6. 2011 ukončil ředitel věznice Opava pobyt
žalobkyně na lůžkové části ošetřovny. Dále tvrdí, že neprodleně poté žádala o rozhovor
vězeňského lékaře MUDr. V. M., který se rozhodl žádosti nevyhovět, ačkoliv si byl vědom toho,
že jde o zá važnou a naléhavou věc. Uvedený lékař byl povinen poskytnout žalobkyni lékařskou
péči, neboť to vyžadoval její zdravotní stav. Žalobkyně v žalobě dále konstatovala, že proti
rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu
podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Konečně žalobkyně uvedla, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého
zástupce, o jehož ustanovení jakož i o osvobození od soudních poplatků zároveň požádala.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
lékaře žalované odmítnout žalobkyni ošetření dne 7. 6. 2011, přičemž tuto žalobu prvním
výrokem usnesení ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 147/2011 - 4, odmítl. Druhým výrokem pak zamítl
návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení lze
rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušného, často
formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva
a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových
rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti
orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud
dospěl k závěru, že o takový případ se jedná i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl, že vzhledem k uvedeným důvodům
pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského
soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.;
jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8
s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla uvedené usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností, již opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Domáhá se zrušení usnesení
krajského soudu v plném rozsahu jeho výroků. Zároveň s kasační stížností stěžovatelka požádala
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 147/2011 - 17, osvobodil
stěžovatelku od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I.) a ustanovil jejím zástupcem
advokáta JUDr. Ivo Hamu (výrok II.). Stěžovatelka však následně podáním ze dne 13. 12. 2011
požádala o zrušení ustanovení uvedeného zástupce a ustanovení nového zástupce, a to konkrétně
advokáta JUDr. Mario Hartmanna. Jako důvod uvedla, že v ustanoveného zástupce nemá důvěru,
neboť ji nenavštívil, nekontaktoval ji, ani nedoplnil kasační stížnost.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 5 As 15/2012 - 22, nicméně sdělila, že v dané věci nebyl
vydán žádný správní akt. Podle přiloženého vyjádření MUDr. M., lékaře a vedoucího
zdravotnického střediska Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, ze dne
27. 2. 2012 byl po konzultaci s chirurgickým oddělením VV Praha – Pankrác doporučen
konzervativní postup a tudíž převoz k hospitalizaci na uvedené pracoviště nebyl indikovaný.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud v prvé řadě zkoumal, zda kasační stížnost obsahuje všechny
zákonem předepsané náležitosti a lze ji tedy řádně projednat. Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí
kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu
rozhodnutí bylo doručeno. Z kasační stížnosti musí být dále zřejmé, co stěžovatel navrhuje
(petit), tj. jakého rozhodnutí se podáním kasační stížnosti domáhá (§106 odst. 1 ve spojení s §37
odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost stěžovatelky obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti,
až na údaj o doručení napadeného usnesení krajského soudu. Tento údaj nicméně vyplývá
z doručenky, která je součástí soudního spisu (na č. l. 6) a podle níž bylo usnesení o odmítnutí
žaloby stěžovatelce doručeno dne 10. 8. 2011.
Z hlediska projednatelnosti kasační stížnosti je podstatná především skutečnost,
že stěžovatelka v kasační stížnosti dostatečně přesně, byť velice stručně, vymezila důvod tvrzené
nezákonnosti napadeného usnesení. Nezákonnost podle jejího názoru spočívá v tom, že krajský
soud danou věc neposoudil správně, když žalobu odmítl s tím, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí
a naopak se domnívá, že napadený postup žalované je rozhodnutím správního orgánu, které lze
přezkoumat v řízení podle §65 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zároveň zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. ( viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz). Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení je toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
V daném případě stěžovatelka namítá nesprávnost závěru krajského soudu, podle něhož
napadený postup žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ovšem
v prvé řadě zkoumal, zda řízení před krajským soudem, z něhož napadené usnesení vzešlo, není
zatíženo případnou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí
žaloby. Případný nedostatek spočívající v takové vadě by totiž byl důvodem ke zrušení
napadeného usnesení, k němuž Nejvyšší správní soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.
Krajskému soudu je třeba vytknout především to, že žalobu odmítl bez jakéhokoliv
podkladu ve spise, a navíc tak učinil, aniž by vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby. Soudní
řád správní stanoví náležitosti jednotlivých druhů žalob (viz §71, §80 odst. 3, §84 odst. 3 s. ř. s.).
Pokud takové náležitosti podání účastníka řízení nemá, upravuje soudní řád správní postup
krajského soudu při doplňování náležitostí žaloby a odstraňování jejích vad a rovněž stanoví, jak
má soud postupovat v případě, že nedostatky žaloby odstraněny nebudou.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno; k podání musí být připojeny
listiny, kterých se podatel dovolává. Náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 odst. 1 s. ř. s. stanoví §71 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení musí žaloba kromě
obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat též označení napadeného
rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení
zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní
body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
žalobce navrhuje provést a konečně musí obsahovat také návrh výroku rozsudku, tj. žalobní petit.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. pak žalobce k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
Je přitom zjevné, že podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 nesplňovalo podstatné
náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
zde napadené rozhodnutí nikterak blíže neoznačila, z podání dále nevyplývá, kdy jí mělo být
takové rozhodnutí doručeno či jinak oznámeno, přičemž takové údaje nelze dovodit ani z jiných
listin, když stěžovatelka kopii napadeného rozhodnutí k předmětnému podání nepřiložila.
Předmětné podání stěžovatelky dále neobsahuje ani žalobní petit, který je nutnou náležitostí
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.]. Nutno podotknout,
že o neúplnosti podání svědčí též sdělení samotné stěžovatelky, že žalobu dále doplní
prostřednictvím svého zástupce.
Krajský soud přesto podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil dle jeho označení, tedy
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a bez dalšího tuto žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované
není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Postup krajského soudu v daném případě byl v rozporu s §37 odst. 5 s. ř. s., podle
kterého „[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu
lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.“.
S ohledem na vady podání ze dne 16. 6. 2011 měl tedy krajský soud před vydáním
rozhodnutí stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k jejich odstranění. Takto však
krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání si opisu napadeného
správního aktu, byl-li takový vydán, a vyjádření žalované k tomu, jaký správní akt je vlastně
napadán, přistoupil krajský soud k rozhodnutí o žalobě, která postrádala základní zákonné
náležitosti.
Vzhledem k formulaci předmětné žaloby lze navíc pochybovat o tom, že stěžovatelka
tímto podáním vskutku brojila proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
byť stěžovatelka takto napadený postup vězeňského lékaře žalované označila. Jak již zdejší soud
konstatoval výše, stěžovatelka napadené „rozhodnutí“ v předmětném podání ani nikterak blíže
nespecifikuje a dále neuvádí ani den, kdy jí mělo být takové „rozhodnutí“ oznámeno. Z obsahu
žaloby tedy nelze usuzovat na to, že žalovaná v dané věci vskutku správní rozhodnutí vydala,
a nenasvědčuje tomu ani její dodatečné vyjádření, které si Nejvyšší správní soud vyžádal.
Z podání stěžovatelky tak není zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s., případně zda nejde
o žalobu nečinnostní podle §79 s. ř. s., která by přicházela v úvahu v případě,
že by se stěžovatelka dle obsahu žaloby domáhala vydání rozhodnutí žalované o tom, že nebude
stěžovatelce zajištěna jí požadovaná lékařská péče a že jí nebude umožněn rozhovor s vězeňským
lékařem.
Odlišením těchto tří základních žalob ve správním soudnictví se podrobně zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 -
98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl: „Rozdíl mezi žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu a zásahovou žalobou (…) primárně spočívá ve formě aktů nebo úkonů, proti nimž uvedené
žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím obecně povahu
individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního práva (ať již
vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního zákona).
Oproti tomu zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti
jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony
technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž
i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného než
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (…) Nečinnostní žaloba je ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu svým způsobem přípravným a pomocným prostředkem. Jejím účelem je umožnit, aby soud
přinutil správní orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé a také případně osvědčení.
V řízení o nečinnostní žalobě soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z výše uvedené množiny
taxativně vymezených aktů, jak jsou uvedeny v §79 odst. 1 s. ř. s. Pokud shledá, že tomu tak je, uloží
správnímu orgánu takový akt vydat. Jedná-li se o akt přezkoumatelný na základě žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, soud správnímu orgánu neuloží, jaký obsah má dotyčný akt mít, nýbrž toliko povinnost
jej vydat. Obsahová stránka takového aktu pak může být přezkoumána poté, co bude vydán, v případném
následném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.“
Rozšířený senát zároveň vycházel z toho, že „věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení
podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči
jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud neměl,
anebo odmítající jej zbavit určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá
jednotlivcem nárokovaná práva; jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, tedy
mj. i nekonáním v případě, že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat, ať již
předepsanou formou, anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“.
V uvedeném usnesení se rozšířený senát zabýval rovněž povahou rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž nepřisvědčil plně toliko materiální definici
správního rozhodnutí. Rozšířený senát konstatoval, že „formální definiční znaky (správního) rozhodnutí
definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky
vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která
se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného
aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný
a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše
rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených
i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na postup správního
orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo
o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65
odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro
procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
V každém případě, k otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení
dle soudního řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volba příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není -li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, vzhledem k obsahu podání ovšem nelze jednoznačně určit, o jaký žalobní typ
dle hlavy druhé části třetí s. ř. s. se jedná, neboť nelze vyloučit, že podání stěžovatelky směřovalo
proti faktickému úkonu žalované, resp. nečinnosti žalované. K tomu přistupuje vada podání
spočívající v tom, že předmětná žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost
jak žaloby proti rozhodnutí správního orgánu [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti
nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a nečinnostní žaloby [viz
§80 odst. 3 písm. d) s. ř. s.]. V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud
tedy nebyl oprávněn vydat rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen
zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud
by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení
zároveň požádala, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad
advokátů. Krajský soud nicméně o tomto návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí
žaloby, kterým se řízení před krajským soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních
práv stěžovatelky tak měl učinit na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit
vady žaloby, jak bylo popsáno výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném
případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka
by prostřednictvím ustanoveného advokáta vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy
krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí.
Samotný výrok kasační stížností napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů, pak
nemůže obstát ani s ohledem na důvody, pro které krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Jak ovšem vyplývá z již uvedeného, závěr krajského soudu, podle kterého žaloba
stěžovatelky zjevně nemohla být úspěšná, neobstojí, navíc takový závěr soudu nebyl ani
přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Výše uvedená konstatování krajského soudu, podle
kterých nikoli každý úkon žalované vůči odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody
je výsledkem rozhodování o právu a povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, jsou zcela
obecná. Krajský soud naopak blíže neuvádí, z jakých důvodů měl za to, že právě v posuzované
věci šlo o případ, kdy postupem žalované nemohla být dotčena veřejná subjektivní práva
stěžovatelky. Ta naopak v žalobě namítala, že žalovaná porušila povinnost poskytnout
jí odpovídající zdravotní péči.
Podle §16 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, má odsouzený právo na zdravotní
služby v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem (např. zákonem
č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, dříve zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu
a zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů) s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z účelu trestu. Mezi tato omezení
patří především to, že odsouzený nemá právo na volbu lékaře ani zdravotnického zařízení
[§9 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu, §29 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách].
Podle §23 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává
řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje zdravotní péči
o odsouzeného především zdravotnické středisko ve věznici nebo jiné zdravotnické zařízení
Vězeňské služby. Podle §23 odst. 2 vyhlášky č. 345/1999 Sb. preventivní vstupní, periodické,
mimořádné a výstupní lékařské prohlídky odsouzených musí být prováděny mimo doslech,
a pokud lékař nerozhodne jinak, i mimo dohled zaměstnanců Vězeňské služby s výjimkou
zdravotnického personálu. Podle §23 odst. 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb., pokud zdravotní stav
odsouzeného vyžaduje poskytnutí neodkladné zdravotní péče a není-li možné ji zajistit ve věznici,
musí být orgánem Vězeňské služby přivolán lékař lékařské služby první pomoci nebo
zdravotnické záchranné služby nejbližšího zdravotnického zařízení, který po vyšetření
odsouzeného rozhodne o dalším postupu. Podle §23 odst. 4 vyhlášky č. 345/1999 Sb., v případě,
že lékař lékařské služby první pomoci nebo zdravotnické záchranné služby nařídí převoz
k ambulantnímu ošetření nebo hospitalizaci v nejbližším zdravotnickém zařízení umístěném
mimo věznici nebo k hospitalizaci v některém nemocničním zařízení Vězeňské služby, jsou jeho
pokyny k provedení tohoto postupu pro orgány Vězeňské služby závazné a musí být splněny
neodkladně.
Relevantní pro posuzovanou věc je též §11 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním
pojištění, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (nyní §93 a násl. zákona o zdravotních službách).
Podle zmiňovaného ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění „[m]á-li pojištěnec za to,
že mu není poskytována náležitá zdravotní péče, může: a) podat návrh na přezkoumání vedoucímu
zdravotnického zařízení nebo jeho zřizovateli, b) obrátit se na Českou lékařskou komoru, Českou
stomatologickou komoru nebo Českou lékárnickou komoru, týkají-li se nedostatky odborného nebo etického
postupu lékaře nebo lékárníka, anebo na jinou profesní organizaci, pokud byla zřízena, týkají-li se uvedené
nedostatky jiného zdravotnického pracovníka, c) obrátit se na zdravotní pojišťovnu, jejímž je pojištěncem, zejména
odmítne-li zdravotnický pracovník provést zdravotní výkon spadající do hrazené péče, d) obrátit se na příslušný
orgán státní správy, který provedl registraci zdravotnického zařízení podle zvláštního zákona“.
Krajský soud se ovšem argumentací stěžovatelky ani zmiňovanými relevantními právními
předpisy ve svém usnesení vůbec nezabýval, pouze ocitoval uvedené ustanovení §11 odst. 2
zákona o veřejném zdravotním pojištění, aniž by ovšem k tomu připojil jakoukoli další úvahu.
Bude tedy na něm, aby v dalším řízení v závislosti na tom, jakým způsobem doplní svou žalobu
stěžovatelka, zkoumal, v jakém typu řízení se stěžovatelka může domáhat soudní ochrany svých
práv vyplývajících z citovaných ustanovení. Krajský soud bude muset posoudit, zda se tak má stát
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tj. zda lze tvrzené odmítnutí lékařské péče
a rozhovoru s lékařem považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
případně zda se lze domáhat soudní ochrany v jiném typu řízení podle soudního řádu správního,
či zda má tuto ochranu poskytnout soud rozhodující v občanském soudním řízení.
Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a to pro vady řízení před krajským soudem, k nimž přihlédl podle §109 odst. 4 s. ř. s. ve spojení
s §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud tedy v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu
v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.).
O návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení advokáta JUDr. Hamy a ustanovení nového
zástupce Nejvyšší správní soud nerozhodl z důvodu hospodárnosti řízení. S ohledem na zjištěné
vady řízení by totiž změna ustanoveného zástupce, ani případné doplnění kasační stížnosti nově
ustanoveným zástupcem nemohla nic změnit na závěrech Nejvyššího správního soudu. Advokát,
kterého ustanovil krajský soud v řízení o kasační stížnosti zástupcem účastníka, zastupuje
účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo původní rozhodnutí
krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 - 42, publikovaný pod č. 2081/2010 Sb. NSS). O návrhu
stěžovatelky na zrušení ustanovení nynějšího zástupce a ustanovení nového zástupce proto
rozhodne v dalším řízení Krajský soud v Ostravě.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl pouze o odměně za zastupování v řízení o kasační stížnosti
a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát.
Nejedná se totiž o náklady řízení o kasační stížnosti podle §60 s. ř. s., o jejichž náhradě má podle
§110 odst. 3 s. ř. s. po zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu rozhodovat v dalším
řízení krajský soud. V daném případě byl zástupcem stěžovatelky ustanoven advokát JUDr. Ivo
Hama. Z obsahu soudního spisu je však zřejmé, že jmenovaný advokát v řízení neučinil jménem
stěžovatelky žádný úkon. Z tohoto důvodu mu Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti ani náhradu hotových výdajů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. září 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu