ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.16.2012:40
sp. zn. 5 As 16/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudce JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.
v právní věci žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem
Dukelská 2, Bruntál, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro
výkon zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 148/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 148/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Miroslava Valy se u r č u j e
částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena k rukám advokáta z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
návrh žalobkyně (dále „stěžovatelka“) ve věci žaloby proti rozhodnutí lékaře odmítnout
stěžovatelce lékařské ošetření dne 6. 6. 2011, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek
činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud podotkl,
že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky
činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou.
Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná.
Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka včasnou kasační stížností. V ní namítala,
že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s odůvodněním
usnesení a trvala na tom, že se jedná o rozhodnutí soudem přezkoumatelné. Stěžovatelka
požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud stěžovatelce k žádosti ustanovil usnesením č. j. 22 A 148/2011 - 23 dne
31. 10. 2011 pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Miroslava Valu, advokáta. Ten následně k výzvě
krajského soudu podáním ze 28. 11. 2011 kasační stížnost doplnil. V doplnění kasační stížnosti
setrval na názoru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Pokud
by se kasační soud ztotožnil s názorem krajského soudu, namítal, že postupem lékaře mohla být
stěžovatelka zkrácena na svých právech, přičemž tento postup se může v budoucnu opakovat
a mohlo by se tudíž jednat o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu dle §82 s. ř. s.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem ustanovený zástupce stěžovatelky navrhl, aby Nejvyšší
správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu uvedla, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt. Z vyjádření lékaře
– vedoucího zdravotnického střediska věznice vyplývá, že uvedeného dne byla stěžovatelka
vyšetřena na chirurgické ambulanci Slezské nemocnice Opava.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude se ani Nejvyšší
správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti žalobou
napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou jak z hlediska
uplatněných stížních námitek, tak nad jejich rámec, protože řízení o žalobě bylo stiženo vadou
mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti, jež
toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z §37 s. ř. s. (zejm. z jeho
odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání adresovaného
soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud z jeho
ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci), že podání
některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí splňovat.
Další náležitosti podání – nad rámec „minimálních“ náležitostí – však jsou pro žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu stanoveny v §71 s. ř. s. V §37 odst. 5 větě první s. ř. s.
se hovoří o odstraňování „vad podání“, nikoli o odstraňování vad podání podle §37 odst. 3
s. ř. s. Z této skutečnosti a především ze systematického zařazení ustanovení o opravě
a odstraňování vad podání do §37 odst. 5 s. ř. s., který je součástí obecných ustanovení o řízení
ve správním soudnictví, nutno nepochybně usuzovat, že i nesplnění zvláštních náležitostí podání
předepsaných pro jednotlivé typy řízení musí vést za splnění podmínek §37 odst. 5 s. ř. s.
k odmítnutí podání, a tedy ke skončení soudního řízení o věci (obdobný závěr viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 4 Ads 37/2004 - 42, dostupný
na www.nssoud.cz). Dle §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) mimo jiné obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho
doručení nebo jiného oznámení žalobci, návrh výroku rozsudku. Dle §71 odst. 2 s. ř. s. žalobce
k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka se v projednávané věci podáním ze dne 16. 6. 2011, označeným jako
„Správní žaloba proti rozhodnutí lékaře Věznice Opava, MUDr. V. M., odmítnout žalobkyni lékařské
ošetření dne 6. 6. 2011“ domáhala přezkumu správního rozhodnutí dle §65 a násl. s. ř. s. Kopii
napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila. Z obsahu žaloby nebylo
možné usoudit, zda je žalobou napadáno rozhodnutí, či postup žalované. Taktéž předmět řízení
nebyl stěžovatelkou v návrhu jednoznačně vymezen. Zatímco v označení žaloby stěžovatelka
uvedla, že tato směřuje proti rozhodnutí odmítnout stěžovatelce ošetření, v dalším textu uváděla,
že nebylo ze strany vězeňského lékaře vyhověno její žádosti v době, kdy byla umístěna na lůžkové
části ošetřovny, o rozhovor. Petit návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo na místě
odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby, si byla
vědoma chybějících náležitostí žaloby, když odkazovala na doplnění žaloby ustanoveným
advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen žalobce vyzvat k upřesnění návrhu. Takto však
krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání přistoupil krajský soud
k rozhodnutí o žalobě, přičemž návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na
jeho označení, tedy jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Následně krajský dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž odstranil pochybnosti o tom, čeho
se stěžovatelka vlastně domáhá, resp. aby řádně vymezil předmět řízení. Jak již zdejší soud nastínil
výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě nejasná, neboť z ní nebylo zřejmé, zda
se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu
ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného přezkoumávaného usnesení pak vyplývá, že krajský soud
si byl problematické formulace návrhu na zahájení řízení, resp. rozporu plynoucího z obsahu
předmětné žaloby a jejího označení, vědom: krajský soud sice žalobu odmítl, neboť dospěl
k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
zároveň ovšem podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny
či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový případ
se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla mířit proti
faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba
žalobu posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což nekorespondovalo s obsahem žaloby, kterou stěžovatelka brojila proti
faktickému úkonu žalované. K tomu přistupuje vada podání spočívající v tom, že předmětná
žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71
odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Poskytování zdravotní péče osobám ve výkonu trestu
odnětí svobody se v rozhodné době řídilo obecnými právními předpisy v oblasti zdravotní péče -
zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, s omezeními vyplývajícími z účelu trestu. (jedná
se především o odejmutí práva svobodné volby lékaře, klinického psychologa a zdravotnického
zařízení). Dle §16 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., má odsouzený právo na zdravotní služby
v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem s přihlédnutím k omezením
vyplývajícím z účelu trestu. Odsouzený s těžkým zdravotním postižením má právo na zajištění
přiměřených podmínek umožňujících důstojný výkon trestu (§16 odst. 6). O závažném
onemocnění odsouzeného nebo o jeho úrazu, vyžadujícím hospitalizaci, vyrozumí věznice bez
odkladu manželku, družku nebo rodiče odsouzeného, anebo jeho děti, pokud to odpovídá jejich
věku, jestliže tak odsouzený nemůže učinit sám. Není-li těchto osob, vyrozumí věznice osobu,
kterou odsouzený určí. Věznice vždy vyrozumí bez odkladu některou z těchto osob v případě,
že dojde k úmrtí odsouzeného (§16 odst. 9). Péče o zdraví odsouzených je dále upravena
v prováděcím předpise, vyhlášce č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí
svobody. Bylo na žalobkyni, aby upřesnila, které její veřejné subjektivní právo bylo postupem
žalovaného porušeno a jakým správním aktem. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen
zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud
by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou, která
mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby ji soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout, resp.
že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých
předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, jak bude níže pojednáno, nebyly
krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Z důvodu
ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti učinit pouze tehdy, jestliže
je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět. To znamená, že zjevná
neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, bez toho, aniž by krajský soud musel činit
jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ se však v projednávané věci
nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Konečně krajský soud uvedl, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná.
Tyto závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené rozhodnutí obstaral, aniž
by si vyžádal vyjádření žalované. Rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu
k žalobou napadenému rozhodnutí v usnesení zcela absentují. Krajský soud v odůvodnění setrval
na obecném výkladu bez potřebné specifikace na projednávanou věc.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na shora uvedené uzavírá, že z přezkoumávaného
usnesení není zřejmé, proč krajský soud dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované
není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., resp. proč má za to, že žalobou napadené rozhodnutí
je třeba považovat za faktický pokyn či donucení správního orgánu a další výsledek činnosti
orgánů veřejné moci.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí
rozhodne krajský soud o i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4 800 Kč [dva úkony právní služby po 2 100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], celkem tedy 4 800 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést. Částka daně vypočtená dle §37 a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb., činí 960 Kč. Celková částka odměny tedy činí 5760 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu