ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.30.2012:42
sp. zn. 5 As 30/2012 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18, Opava, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence
Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 157/2010 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u je částkou 2880 Kč. Tato částka
bude vyplacena k rukám advokáta z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 2. 11. 2010 byl Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) doručen návrh
žalobkyně označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka,
ze dne 27. 10. 2010“.
Ve svém podání žalobkyně uvedla, že dne 22. 10. 2010 podala stížnost na postup
vychovatele odd. ostrahy Mgr. I. S. k rukám ředitele Věznice Opava Mgr. Ivo Turoka. Zároveň
podala žádost, aby hodnocení, jež bylo předmětem dané stížnosti, bylo zasláno OS Opava až po
vyřízení této stížnosti. Dne 27. 10. 2010 bylo žalobkyni zástupcem odd. výkonu trestu Věznice
Opava, npor. Mgr. K. B. sděleno, že „Okresnímu soudu v Opavě, pro který bylo hodnocení vypracováno
z důvodu žádosti o podmíněné propuštění žalobkyně, bylo resp. bude dne 29. 10. 2010 zasláno“, ačkoliv
stížnost dosud nebyla řešena a tedy ani vyřízena. Ředitelem Věznice Opava tedy bylo rozhodnuto
žádosti nevyhovět. Žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž
se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně zároveň navrhla,
aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Avizovala
žalobu doplnit prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Krajský soud žalobkyni k její žádosti usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 22 A 157/2010 -
4, ustanovil zástupcem Mgr. Marka Urbiše, advokáta. Ten následně podáním ze dne 3. 11. 2010
doplnil žalobu a uvedl, že žaloba směřuje proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 10. 2010, kterým
bylo rozhodnuto o stížnosti ze dne 21. 11. 2010 na postup vychovatele Mgr. I. S. Tímto
rozhodnutím bylo zasaženo do práv žalobkyně, která se domáhala toho, aby hodnocení
vypracované vychovatelem bylo předloženo Okresnímu soudu v Opavě pro řízení vedené
pod sp. zn. 5Pp 231/2010 až poté, co bude vyřízena stížnost týkající se hodnocení osoby
žalobkyně. Této žádosti nebylo vyhověno a neobjektivní hodnocení osoby žalobkyně bylo soudu
předloženo dne 29. 10. 2010 a stížnost byla vyřízena dne 15. 11. 2010. Žalobkyně navrhla, aby byl
vyžádán jako důkaz její spis, v němž se nacházejí všechny listiny a aby krajský soud napadené
rozhodnutí zrušil.
Krajský soud předmětné podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 10. 2010 o vyřízení stížnosti žalobkyně na postup vychovatele a tuto žalobu
usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 181/2010 - 10, odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud dospěl k závěru, že „hodnocení odsouzeného
pro účely řízení o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody před trestním soudem není
výsledkem rozhodování o právu či povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, ale jde jen o hodnocení osoby
odsouzeného, které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro jeho rozhodnutí o podmíněném propuštění.
Hodnocení osoby odsouzeného vypracované Vězeňskou službou ČR tedy není způsobilé zasáhnout do hmotných
práv odsouzeného a nejde ani proto o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.“ Proto krajský soud
žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu
žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
prostřednictvím ustanoveného advokáta kasační stížností, uplatňuje v ní důvody podle §103
odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že dne 21. 10. 2010 podala řediteli žalované
stížnost na Mgr. S. Podstatou této stížnosti bylo, že hodnocení ze dne 18. 8. 2010, které bylo
použito jako podklad při rozhodnutí o přemístění do věznice s mírnějším režimem,
se nezakládalo na pravdě, nebylo sepsáno objektivně a obsahovalo neúplné informace. Další
hodnocení se týkalo plnění programu zacházení a bylo rovněž značně neúplné, neboť vychovatel
neuvedl všechny stěžovatelčiny pracovní aktivity. Dne 27. 10. 2010 bylo stěžovatelce Mgr. B.
sděleno, že hodnocení pro řízení o podmíněném propuštění bude okresnímu soudu zasláno,
přestože stěžovatelčina stížnost ze dne 21. 10. 2010 dosud nebyla řešena. Tím byla stěžovatelka
poškozena na svých právech. Stěžovatelka poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb.
NSS.
Žalovaná ke kasační stížnosti uvedla, že v předmětné věci nebyl vydán žádný správní akt.
Předmětná problematika byla šetřena v rámci vyřízení stížnosti pod č. j. VS 10/2010-32/St/102.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, příst.
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nepřísluší ani
Nejvyššímu správnímu soudu zabývat se věcí in meritum, tj. zákonností napadeného výsledku
činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení tak může
být toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, přitom dospěl k závěru, že směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jakkoli krajský soud odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč
nepovažoval rozhodnutí žalované za rozhodnutí dle §65 s. ř. s., neboť, jak uvedl, hodnocení
osoby odsouzeného není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného, neboť je jedním
z důkazů pro rozhodnutí trestního soudu pro rozhodování o podmíněném propuštění.
Nejvyšší správní soud se se závěrem krajského soudu ztotožňuje.
Dle §65 odst. 1 s. ř. s. upravujícího žalobní legitimaci, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení č. j. 8 As 47/2005 - 86 ze dne 21. 10. 2008,
na jehož závěry odkazuje v kasační stížnosti stěžovatelka, ohledně aktivní žalobní legitimace
dle §65 odst. 1s. ř. s. dále dovodil, že „ (ž)alobní legitimace ve správním soudnictví by napříště neměla být
svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným
zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné,
vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce.
Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to,
zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře (nověji viz např. též rozsudek ze dne
21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 – 197).“
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se Nejvyšší správní
soud podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikovaném
pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „(f)ormální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice
„rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky
vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která
se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného
aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný
a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše
rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených
i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na neformální úkon
správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy,
pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice
obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak
který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
Dle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Dle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního
orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Ve smyslu výše uvedených ustanovení jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou po materiální stránce rozhodnutími, tedy právě úkony, jimiž
se nezakládá, nemění, neruší či závazně neurčuje žádné právo nebo povinnost. Pro posouzení,
zda rozhodnutí podléhá přezkumu ve správním soudnictví, je podstatné to, zda jím bylo
v materiálním slova smyslu zasaženo do práv žalobce.
V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením vypracovaným
vychovatelem Mgr. I. S. pro účely řízení o podmíněném propuštění stěžovatelky z výkonu trestu
odnětí svobody, které bylo zasláno Okresnímu soudu v Opavě. Zákonné předpoklady
podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vymezuje obecně §88 odst. 1 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, dle kterého soud může odsouzeného podmíněně propustit na
svobodu po výkonu poloviny uloženého nebo na základě rozhodnutí prezidenta České republiky
zmírněného trestu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým
chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu
povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Povinností
soudu v předmětném řízení je získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného
z výkonu trestu odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž lze spolehlivě usoudit,
zda byly předpoklady pro podmíněné propuštění splněny. Jedním z podkladů, jež se vypracovává
na dožádání soudu konajícího řízení o podmíněném propuštění, je i hodnocení osoby
odsouzeného. Hodnocení odsouzeného je tedy jedním z důkazních prostředků, který je spolu
s ostatními podroben dokazování při soudním jednání. Při dokazování je odsouzený oprávněn
se ke každému prováděnému důkazu vyjádřit. Pokud odsouzený považuje hodnocení
za nepravdivé, neúplné, či zpracované podjatou osobou, může uplatnit příslušné námitky při
jednání soudu, případně tyto vtělit do opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí soudu,
není-li spokojen s hodnocením tohoto důkazního prostředku provedeného soudem. Pokud je
hodnocení odsouzeného toliko podkladem pro rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění
z výkonu trestu, nemohou být odsouzenému již jeho vypracováním a předložením příslušnému
soudu přiznána jakákoliv veřejná subjektivní práva či povinnosti. Do právní sféry odsouzeného
by mohlo být zasaženo až úkonem následným, a to zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění
z výkonu trestu, který je možno napadnout opravným prostředkem v rámci řízení před trestním
soudem. Sama stěžovatelka navíc uvádí, že se cítí být zkrácena na svých právech právě tím, že
trestní soud na základě hodnocení její žádost o podmíněné propuštění zamítl.
Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem tedy uzavírá, že postup vychovatele
při vypracování hodnocení stěžovatelky pro účely rozhodování o podmíněném propuštění
stěžovatelky z výkonu trestu, resp. jeho zaslání okresnímu soudu, není rozhodnutím dle §65
s. ř. s., neboť nijak nezasahuje do jejích hmotných veřejných práv, stěžovatelce neukládá žádné
povinnosti a nepřiznává žádná práva veřejnoprávní povahy. Krajský soud tedy nepochybil, pokud
žalobu stěžovatelky jako nepřípustnou odmítl.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, tyto jí však nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena zástupcem z řad advokátů,
ustanoveným jí už krajským soudem v řízení o žalobě (§38 odst. 8 věta poslední s. ř. s.).
V takovém případě platí náklady zastoupení stát. Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla
za zastoupení v řízení o kasační stížnosti přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
2400 Kč [jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, za sepis kasační
stížnosti a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], se zvýšením
o částku připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 2880 Kč. O odměně a náhradě hotových
výdajů ustanoveného advokáta za řízení o žalobě před krajským soudem přísluší rozhodnout
krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu