ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.32.2012:29
sp. zn. 5 As 32/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18, Opava, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence
Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 158/2010 – 7,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 158/2010 – 7,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena k rukám advokáta z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu žalobkyně
proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 10. 2010, jímž byla zamítnuta žádost ze dne 25. 10. 2010
o umístění do výstupního oddělení Věznice Opava, do něhož se odsouzení umísťují zpravidla
šest měsíců před očekávaným skončením výkonu trestu, ale i před eventuálním podmíněným
propuštěním. Žalobkyně uváděla, že při podání žádosti vykonala již více než 1 uloženého trestu
a u Okresního soudu v Opavě probíhalo od 13. 10. 2010 řízení o jejím podmíněném propuštění.
Má za to, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích práv, neboť výstupní oddělení jsou
zřízena pro odsouzené, kteří se před očekávaným skončením výkonu trestu potřebují intenzivněji
připravovat na život na svobodě.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení
lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušného, často
formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva
a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových
rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti
orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud
dospěl k závěru, že o takový případ se jedná i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti jinému výsledku činnosti
orgánu veřejné moci, který není rozhodnutím a je ze soudního přezkumu dle §68 písm. e) s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen.
Již v řízení o žalobě krajský soud žalobkyni usnesením ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 22 A 158/2010 - 4, ustanovil zástupce z řad advokátů Mgr. Marka Urbiše. Ten jménem
žalobkyně (stěžovatelky) napadl výše uvedené usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že žalobou napadený akt je rozhodnutím
podle §65 s. ř. s., neboť vydání napadeného aktu se negativně projevilo v právní sféře
stěžovatelky (stěžovatelka poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS). Stěžovatelka
konkrétně namítá, že žalovaná zamítla žádost stěžovatelky o přeřazení do výstupního oddělení,
přestože podmínky beze zbytku splňovala. Krajský soud v usnesení argumentuje tím,
že na zařazení do výstupního oddělení není právní nárok, dle stěžovatelky však není možné,
aby toto rozhodnutí záviselo pouze na libovůli žalované. Jednou ze zásad spravedlivého procesu
je to, že skutkově totožné případy je třeba rozhodovat stejně. Je běžnou praxí ve Věznici Opava,
že do výstupního oddělení jsou umísťovány odsouzené, které podmínky nesplňují např. proto,
že mají velmi krátké tresty (kratší než 1 rok) nebo mají dlouhý trest. Tím, že stěžovatelka nebyla
přeřazena a současně byla napadena odsouzenou p. B., bylo porušeno ust. §35 odst. 5 vyhlášky
345/1999 Sb., kde je upravena povinnost ředitele dbát, aby odsouzení, kteří mohou být vystaveni
násilí nebo ponižování, byli ubytováni samostatně.
Žalovaná k výzvě Nejvyššího správního soudu dne 6. 6. 2012 sdělila, že v posuzované
věci nebyl vydán žádný správní akt, současně v příloze zaslala žádost stěžovatelky o zařazení
do výstupního oddělení ze dne 25. 10. 2010 a dále písemnost ze dne 27. 10. 2010 označenou jako
návrh na zařazení odsouzené do výstupního oddělení. Dále žalovaná uvedla, že odborná komise
dne 27. 10. 2010 projednala návrh stěžovatelky se stanoviskem, že zařazení do výstupního
oddělení nedoporučuje. Ředitel stanovisko akceptoval a zařazení do výstupního oddělení
neschválil. S uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelka dne 27. 10. 2012 seznámena.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s.
(zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání
adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud
z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci),
že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí
splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 2. 11. 2010 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 27. 10. 2010, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele věznice,
plk. Mgr. Ivo Turoka ze dne 27. 10. 2010“. Ve svém podání stěžovatelka uvedla, že dne 25. 2. 2010
podala žádost o umístění ve výstupním oddělení, přičemž tuto ředitel žalované dne 27. 10. 2010
zamítl, ačkoli podmínky pro umístění ve výstupním oddělení stěžovatelka splňuje. Dále
stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně též avizovala,
že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce a současně požádala o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Kopii napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila; napadené
„rozhodnutí“ pak v žalobě ani nikterak blíže nespecifikovala. Usnesením ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 22 A 158/2010 - 4, byl stěžovatelce pro řízení o žalobě ustanoven advokát, Mgr. Marek Urbiš
a současně byl vyzván, aby uvedl žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné a dále jaké důkazy
navrhuje provést.
V doplněné žalobě ze dne 30. 12. 2010 zástupce stěžovatelky uvedl, že dle čl. 42 odst. 7
vnitřního řádu Věznice pro odsouzené zařazené do výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Opava rozhoduje o umístění odsouzených ředitel věznice na návrh odborné komise. Zástupce
uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práv stěžovatelky, když výstupní oddělení
jsou zřízena pro odsouzené, kteří se před očekávaným skončením výkonu trestu potřebují
intenzivněji připravovat na život na svobodě. Rovněž bylo navrženo, aby byl jako důkaz vyžádán
osobní spis, který má k dispozici žalovaná.
Nejvyšší správní soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu
je nepřezkoumatelné [ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť řízení u něj vedené bylo
zatíženo zásadní vadou, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud předesílá, že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. §75 odst. 2
s. ř. s.). Předmět soudního řízení je určen obsahem podaného návrhu na zahájení řízení - žaloby,
která v případě řízení podle §65 a násl. s. ř. s. směřuje proti jednomu či více konkrétně
označeným rozhodnutím jednoho či více správních orgánů.
Krajský soud tedy sice správně vyzval zástupce stěžovatelky k odstranění vad žaloby
dle §37 odst. 5 s. ř. s., avšak opis napadeného „rozhodnutí“ vč. vyjádření žalované si nevyžádal
a přistoupil přímo k vydání usnesení o odmítnutí žaloby. V napadeném usnesení soud
konstatoval, že rozhodnutí o umístění do výstupního oddělení není rozhodnutím dle §65 s. ř. s.,
přičemž návrh stěžovatelky vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy jako žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Výše uvedené závěry krajský soud
učinil bez toho, aniž by si od žalované vyžádal žalobou napadený akt.
Dle §41 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody se v rámci
programu zacházení pro odsouzeného nejméně 3 měsíce před propuštěním vytvářejí podmínky
pro jeho samostatný způsob života. Dle §74 odst. 1 citovaného zákona se ve věznicích zřizují
výstupní oddělení, do nichž se přiměřenou dobu před očekávaným skončením výkonu trestu
zpravidla umísťují odsouzení, kterým byl uložen trest na dobu delší než 3 roky, a odsouzení, jimž
je třeba pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro samostatný způsob života. Programy
zacházení s odsouzenými zařazenými do výstupního oddělení jsou zaměřeny na jejich přípravu
pro samostatný způsob života (odst. 2) Dle §12 vyhlášky č. 345/1999 Sb. odsouzené
do výstupního oddělení umísťuje zpravidla šest měsíců před očekávaným skončením výkonu
trestu ředitel věznice na návrh odborných zaměstnanců (§8 odst. 1).
V prvé řadě je tedy cílem umístění odsouzeného na výstupní oddělení plynulý přechod
z výkonu trestu do občanského života, zmírnění vlivu a dopadu dlouhodobého pobytu ve vězení
(prizonizace), posílení adaptability, příprava reintegrace do společnosti, seznámení se změnou
sociálních reálií, trhem práce a sociálními službami, vytvoření či posílení pozitivních životních
perspektiv, výcviku k sebeobslužným dovednostem a zvýšení sociální kompetence. V řadě druhé
pak představuje rozhodnutí o umístění či neumístění odsouzeného do výstupního oddělení jistý
formalizovaný úkon, kdy rozhodnutí ředitele věznice předchází nejen stanoviska členů odborné
komise sestávající se z psychologa, spec. pedagoga, sociálního pracovníka a vedoucího oddělení
výkonu trestu, nýbrž tento akt obsahuje stanovisko a důvody zařazení resp. nezařazení dalších
pracovníků, např. vychovatele.
Jakkoli krajský soud v napadeném usnesení argumentuje tím, že na zařazení
do výstupního oddělení nemá stěžovatelka právní nárok, nelze v dané věci odhlédnout
od skutečnosti, že za správní rozhodnutí, které může být napadeno žalobou ve správním
soudnictví, by bylo lze považovat i neformální sdělení, jestliže by jím správní orgán rozhodoval
o veřejném subjektivnímu právu žadatele. V takovém případě by se mohlo jednat např.
o rozhodnutí v materiálním smyslu (viz např. nález ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09,
rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 233/02), tj. jednoznačně definující neformální úkon jako rozhodnutí,
pokud se jedná o materiálně významný postoj k žádosti, dotýkající se subjektivního práva
žadatele. Zda se však v tomto konkrétním případě mohlo, v případě postupu žalované, jednat
o rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s., krajský soud neposoudil,
a to právě z toho důvodu, že si správní akt, který byl předmětem řízení, od žalované nevyžádal.
Absentoval-li v soudním řízení před soudem I. stupně napadený akt, nemohl v daném případě
bez dalšího krajský soud dojít k závěru o tom, že se o rozhodnutí ve smyslu výše naznačeném
nejedná. Proto je třeba posoudit, zda v daném případě existuje nějaké subjektivní právo
stěžovatelky, o kterém by mělo být rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení nejen v souladu s obsahem žaloby, nýbrž i s ohledem na a povahu
úkonu, jehož přezkumu se stěžovatelka domáhala. Jinými slovy, krajský soud měl od žalované
vyžádat žalobou napadený akt a teprve poté mohl kvalifikovaně rozhodnout o povaze toho aktu.
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], celkem tedy 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu