ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.36.2012:32
sp. zn. 5 As 36/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18,
Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 173/2010 - 11,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 173/2010 - 11,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u j e
částkou 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 9. 11. 2010 byl Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) doručen návrh
stěžovatelky ze dne 5. 11. 2010, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele věznice,
plk. Mgr. Ivo Turoka, týkajícího se vedení Náboženského klubu ze dne 5. 11. 2010“.
Ve svém podání žalobkyně uvedla, že vytvořila koncept tzv. Náboženského klubu
ve věznici Opava a od 22. 7. 2010 připravovala s vězeňským kaplanem jeho program a strukturu.
Veškerou agendu a administrativu zajišťovala žalobkyně, neboť vězeňský kaplan je velmi
vytížený, na veškerou práci je sám. Za tuto práci a pomoc navrhl kaplan žalobkyni udělení
kázeňské odměny, avšak vedení věznice tuto odmítlo udělit. Dne 5. 11. 2010 navíc ředitel věznice
rozhodl, že žalobkyně tento klub nadále nepovede a že veškerou činnost má zajišťovat kaplan
sám. Metodickým nadřízeným vězeňského kaplana však není ředitel žalované, ale kaplanka
z Generálního ředitelství VS ČR. Dále žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí správního
orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s.
Konečně žalobkyně avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce.
Podáním stejného data doručeným krajskému soudu žalobkyně požádala o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Současně soud žádala, aby si tento
pro účely soudního řízení zajistil u žalované důkazy - kopii rozhodnutí ředitele.
Krajský soud žalobkyni k její žádosti ustanovil dne 1. 12. 2010 právního zástupce
Mgr. Marka Urbiše. Krajský soud zástupce vyzval postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění
vad žaloby v tom smyslu, aby uvedl žalobní body a navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení.
K výzvě krajského soudu ustanovený zástupce dne 7. 1. 2011 žalobu doplnil. Žalobkyně
v doplnění žaloby navrhla provést výslech svědka J. N., vězeňského kaplana a dále navrhla
provést svou účastnickou výpověď. Rozhodnutí žalovaného je dle žalobkyně v rozporu se
zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody v platném znění a dále rovněž
s Vnitřním řádem věznice pro odsouzené k výkonu trestu odnětí svobody do Věznice Opava
ze dne 14. 9. 2007, který ve svém článku 13 stanoví, že duchovní službu ve věznici koordinuje
kaplan vězeňské služby. Napadené rozhodnutí je též v rozporu s Dohodou o duchovní službě
uzavřenou dne 18. 8. 2008 mezi vězeňskou službou ČR a Českou biskupskou konferencí,
když z této dohody jednoznačně vyplývá, že v pracovním poměru k vězeňské službě působí
pověřené osoby ve funkci kaplana a kaplany metodicky řídí hlavní kaplan. Dle jejího názoru
tak žalovaná nebyla oprávněna napadené rozhodnutí vůbec vydat.
Žalobkyně navrhla, aby bylo rozhodnutí žalované ze dne 5. 11. 2010 zrušeno.
Krajský soud předmětné podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí ředitele
žalované o žádosti žalobkyně ze dne 5. 11. 2010 ve věci vedení náboženského klubu a tuto žalobu
kasační stížností napadeným usnesením odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení lze
rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušného, často
formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva
a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových
rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti
orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud
dospěl k závěru, že o takový případ se jedná i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
prostřednictvím ustanoveného advokáta kasační stížností, již výslovně opírá o důvody podle
§103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že ji rozhodnutí žalované zkrátilo na jejích
právech, když žalovaná rozhodla, že nadále nepovede náboženský klub, neboť žalovaná nebyla
kompetentní toto rozhodnutí vydat. Z vnitřního řádu věznice vyplývá, že duchovní službu
ve věznici koordinuje pověřená osoby ve funkci kaplana. Vedení náboženského klubu mělo pro
stěžovatelku velký význam a mohla za něj dostat kázeňskou odměnu. Rozhodnutí žalované
předcházela úvaha a tedy i jistá formalizace a zároveň se jeho vydání negativně projevilo v právní
sféře stěžovatelky. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí
č. j. 6 A 25/2002 - 42). Dle názoru stěžovatelky nebyl dán důvod pro odmítnutí žaloby.
Stěžovatelka navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu dne 12. 3. 2012 soudu sdělila, že ve věci vedení náboženského klubu nebyl
vydán žádný správní akt. Předmětná problematika byla projednána při pohovoru o poskytování
duchovní péče, žádné rozhodnutí vydáno nebylo.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud v daném případě nad rámec důvodů uvedených v kasační stížnosti
shledal, že rozhodnutí krajského soudu bylo zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. f) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť jeho
přezkoumání vylučuje zvláštní zákon.
V posuzované věci stěžovatelka ve svém návrhu na zahájení řízení výslovně uvedla,
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí ředitele věznice, plk. Mgr. Ivo Turoka, přičemž poukázala
na možný přezkum v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. Krajskému soudu stěžovatelka nedoložila
žalobou napadené rozhodnutí. Současně v žalobě žádala krajský soud, aby si kopii napadeného
rozhodnutí zajistil od žalované. V doplnění žaloby navrhovala provést důkaz účastenskou
a svědeckou výpovědí vězeňského kaplana. Krajský soud si napadené rozhodnutí nevyžádal.
Namísto vyžádání si opisu napadeného „rozhodnutí“ a obstarání si vyjádření žalované, přistoupil
krajský soud k rozhodnutí o žalobě.
Návrh stěžovatelky ze dne 5. 11. 2010 posoudil jako žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení krajský soud vymezil v záhlaví kasační
stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného
ze dne 5. 11. 2010 ve věci vedení náboženského klubu“. Z odůvodnění usnesení vyplývá,
že krajský soud žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované
není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud podotkl, že od takových rozhodnutí
je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci,
které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Konečně krajský soud uvedl,
že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná. Rozhodovací důvody pro závěr
o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému „rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují.
Krajský soud v odůvodnění setrval na obecném výkladu bez potřebné specifikace
na projednávanou věc.
Nejvyšší správní soud je s ohledem na výše uvedené nucen konstatovat, že toto stručné
a navíc obecné odůvodnění, které nijak nereaguje na skutkové okolnosti dané věci a je z hlediska
posouzení, zda žalobou napadený výsledek činnosti žalované je rozhodnutím správního orgánu
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., zcela nedostatečné.
Jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence
řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého
procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat
na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
Jak již zdejší soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného přezkoumávaného usnesení
pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu na zahájení řízení,
resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení, vědom: krajský soud sice
žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat
jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však
rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový
případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla
mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
Zdejší soud setrvale judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné
pochybnosti o tom, proti jakému správnímu aktu žaloba směřuje, je povinen zákonem
stanoveným postupem žalobce vyzvat k upřesnění návrhu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se podrobně
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální
definiční znaky (správního) rozhodnutí definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě
neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech
dílu prvního části druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí
jako zásadně písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu
(přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy
rozhodnutí definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými
náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového
aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno.
Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova
smyslu, přičemž zdůraznil, že na neformální úkon správního orgánu by bylo možné nahlížet
jako na rozhodnutí v materiálním smyslu tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce
měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle
zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního
orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
Dále se rozšířený senát v citovaném usnesení zabýval také rozdílem mezi žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 s. ř. s. a zásahovou žalobou podle §82 s. ř. s.
Vycházel přitom z úvahy, že „věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení podle s. ř. s. je nutno
v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči jednotlivci a zasahující
do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud neměl, anebo odmítající jej zbavit
určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá jednotlivcem nárokovaná práva;
jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, tedy mj. i nekonáním v případě,
že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat, ať již předepsanou formou, anebo
fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“. Z toho pak rozšířený senát dovodil, že „[r]ozdíl mezi
žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a zásahovou žalobou proto primárně spočívá ve formě aktů nebo
úkonů, proti nimž uvedené žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím
obecně povahu individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního
práva (ať již vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního
zákona). Oproti tomu zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím
proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními
úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony,
nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného
než rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“
Jak již však bylo řečeno, zmiňovanými skutečnostmi se krajský soud nezabýval a povahu
žalobou napadeného správního aktu ředitele žalované ve světle výše uvedeného neposuzoval,
resp. taková úvaha v odůvodnění usnesení krajského soudu absentuje. Usnesení krajského soudu
je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což je vada, k níž Nejvyšší správní soud
přihlédl nad rámec stižních námitek z úřední povinnosti [§109 odst. 4 ve spojení s §103 odst. 1
písm. d) a e) s. ř. s.].
Bude tedy na krajském soudu, aby v dalším řízení posoudil, zda je žalobou napadený
správní akt ředitele žalovaného způsobilý zasáhnout do některého z veřejných subjektivních práv
stěžovatelky. I v případě, že krajský soud nebude považovat napadený akt žalované za rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., bude se muset dále vypořádat s otázkou, zda s ohledem na značně
široké vymezení pojmu zásahu správního orgánu by tento akt neměl být kvalifikován právě
jako zásah podle §82 s. ř. s.
V projednávané věci nelze přehlédnout, že se stěžovatelka žalobou domáhala zcela
jednoznačně zrušení „rozhodnutí žalovaného“. Pokud by však krajský soud následně posoudil
povahu úkonu či postupu žalované, proti němuž stěžovatelka žalobou fakticky brojí, jako zásah
správního orgánu, byl by vzhledem k výše uvedenému povinen stěžovatelku o tom vyrozumět
a poskytnout jí možnost ke změně žalobního petitu.
Na základě těchto úvah shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však
o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3
s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 2400 Kč [jeden úkon právní služby za 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
režijní paušál 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], zvýšená o částku připadající na DPH
ve výši 20 %, celkem tedy 2880 Kč.
Ustanovený zástupce spolu s vyúčtováním nákladů řízení o kasační stížnosti uplatnil
nárok též na odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní služby ve smyslu §11
(tj. včetně převzetí zastoupení), které ovšem podle svého tvrzení vykonal v řízení před krajským
soudem. O výši odměny a náhrady hotových výdajů za zmíněné úkony právní služby měl tedy
rozhodnout Krajský soud v Ostravě, a pokud tak dosud neučinil, bude tak povinen učinit
v dalším řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu