ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.42.2012:29
sp. zn. 5 As 42/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18, Opava, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence
Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 181/2010 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u je částkou 5760 Kč. Tato částka
bude vyplacena k rukám advokáta z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 8. 11. 2010 byl Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) doručen návrh
žalobkyně označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka,
týkající se výzvy žalobkyně ohledně hodnocení“.
Ve svém podání žalobkyně uvedla, že dne 29. 10. 2010 vyzvala ředitele věznice k opravě
hodnocení ze dne 19. 10. 2010, které bylo zasláno Okresnímu soudu v Opavě za účelem
rozhodování o žádosti žalobkyně o podmíněném propuštění. Dne 5. 11. 2010 byla žalobkyně
seznámena s rozhodnutím ředitele žalované, který tuto výzvu odmítl s tím, že na znění daného
hodnocení trvá. Dle žalobkyně obsahuje hodnocení nepravdivé a nepřesné údaje. Žalobkyně
konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká,
oprávněna podat žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně zároveň navrhla, aby ji soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Avizovala žalobu doplnit
prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Krajský soud žalobkyni k její žádosti usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 22 A 181/2010 -
7, ustanovil zástupcem Mgr. Marka Urbiše, advokáta. Ten následně podáním ze dne 30. 12. 2010,
doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 7. 1. 2011, doplnil žalobu a uvedl, že žaloba směřuje
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 11. 2010, kterým byla odmítnuta žádost žalobkyně o opravu
hodnocení její osoby ze dne 19. 10. 2010. Předmětné hodnocení bylo vypracováno pro řízení
vedené před Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 5Pp 231/2010 o podmíněném propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody. Proti uvedenému hodnocení žalobkyně již od počátku brojila,
když s obsahem tohoto hodnocení nesouhlasila a žádala o provedení opravy tak, aby příslušný
soud měl o její osobě objektivní informace. Žalobkyně navrhla, aby byla vyžádána jako důkaz její
žádost ze dne 29. 10. 2010, napadené rozhodnutí žalované ze dne 5. 11. 2010 a spis OS Opava
sp. zn. 231/2010. Navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud předmětné podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
žalované o hodnocení osoby žalobkyně a tuto žalobu usnesením ze dne 26. 5. 2011,
č. j. 22 A 181/2010 - 10, odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud dospěl k závěru, že „hodnocení odsouzeného
pro účely řízení o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody před trestním soudem není
výsledkem rozhodování o právu či povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, ale jde jen o hodnocení osoby
odsouzeného, které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro jeho rozhodnutí o podmíněném propuštění.
Hodnocení osoby odsouzeného vypracované Vězeňskou službou ČR tedy není způsobilé zasáhnout do hmotných
práv odsouzeného a nejde ani proto o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.“ Proto krajský soud
žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu
žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
prostřednictvím ustanoveného advokáta kasační stížností, již výslovně opírá o důvody podle
§103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že dne 21. 10. 2010 podala řediteli žalované
stížnost na Mgr. S., protože tento vychovatel vypracoval na osobu stěžovatelky hodnocení, které
se nezakládalo na pravdě. Hodnocení ze dne 19. 10. 2010 nebylo sepsáno objektivně a
obsahovalo neúplné informace. Proto řediteli žalované napsala výzvu k tomu, aby sjednal
nápravu hodnocení. Ředitel sjednání nápravy odmítl. Tím byla stěžovatelka poškozena na svých
právech. Stěžovatelka poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS.
Žalovaná ke kasační stížnosti uvedla, že v předmětné věci nebyl vydán žádný správní akt.
Hodnocení bylo zpracováno objektivně a se stanoviskem ředitele byla odsouzená seznámena
dne 5. 11. 2010.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, příst.
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nepřísluší ani
Nejvyššímu správnímu soudu zabývat se věcí in meritum, tj. zákonností napadeného výsledku
činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení tak může
být toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, přitom dospěl k závěru, že směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jakkoli krajský soud odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč
nepovažoval rozhodnutí žalované za rozhodnutí dle §65 s. ř. s., neboť, jak uvedl, hodnocení
osoby odsouzeného není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného, neboť je jedním
z důkazů pro rozhodnutí trestního soudu pro rozhodování o podmíněném propuštění.
Nejvyšší správní soud se se závěrem krajského soudu ztotožňuje.
Dle §65 odst. 1 s. ř. s. upravujícího žalobní legitimaci, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení č. j. 8 As 47/2005 - 86 ze dne 21. 10. 2008,
na jehož závěry odkazuje v kasační stížnosti stěžovatelka, ohledně aktivní žalobní legitimace
dle §65 odst. 1s. ř. s. dále dovodil, „že žalobní legitimace ve správním soudnictví by napříště neměla být
svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným
zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné,
vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce.
Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to,
zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře (nověji viz např. též rozsudek ze dne
21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 – 197).“
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se Nejvyšší správní
soud podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikovaném
pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice
„rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky
vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která
se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného
aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný
a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše
rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených
i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na neformální úkon
správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy,
pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice
obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak
který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
Dle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Dle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního
orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Ve smyslu výše uvedených ustanovení jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou po materiální stránce rozhodnutími, tedy právě úkony, jimiž
se nezakládá, nemění, neruší či závazně neurčuje žádné právo nebo povinnost. Pro posouzení,
zda rozhodnutí podléhá přezkumu ve správním soudnictví, je podstatné to, zda jím bylo
v materiálním slova smyslu zasaženo do práv žalobce.
V projednávané věci stěžovatelka napadla osobní hodnocení vypracované ředitelem
žalované pro účely podmíněného propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody.
Zákonné předpoklady podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vymezuje
obecně §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dle kterého soud může
odsouzeného podmíněně propustit na svobodu po výkonu poloviny uloženého nebo na základě
rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu, jestliže odsouzený po právní moci
rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení
a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku
za dovršení nápravy odsouzeného. Povinností soudu v předmětném řízení je získat pro své
rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody dostatek
skutkových podkladů, z nichž lze spolehlivě usoudit, zda byly předpoklady pro podmíněné
propuštění splněny. Jedním z podkladů, jež se vypracovává na dožádání soudu konajícího řízení
o podmíněném propuštění, je i hodnocení osoby odsouzeného. Hodnocení odsouzeného je tedy
jedním z důkazních prostředků, který je spolu s ostatními podroben dokazování při soudním
jednání. Při dokazování je odsouzený oprávněn se ke každému prováděnému důkazu vyjádřit.
Pokud odsouzený považuje hodnocení za nepravdivé, neúplné, či zpracované podjatou osobou,
může uplatnit příslušné námitky při jednání soudu, případně tyto vtělit do opravného prostředku
směřujícího proti rozhodnutí soudu, není-li spokojen s hodnocením tohoto důkazního
prostředku provedeného soudem. Pokud je hodnocení odsouzeného toliko podkladem pro
rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu, nemohou být odsouzenému
již jeho vypracováním přiznána jakákoliv veřejná subjektivní práva či povinnosti. Do právní
sféry odsouzeného by mohlo být zasaženo až úkonem následným, a to zamítnutím žádosti
o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který je možno napadnout opravným prostředkem.
Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uzavírá, že hodnocení stěžovatelky
vypracované ředitelem pro účely rozhodování o podmíněném propuštění stěžovatelky z výkonu
trestu není rozhodnutím dle §65 s. ř. s., neboť této jeho vypracováním nebyla založena žádná
práva ani povinnosti veřejnoprávní povahy. Krajský soud tedy nepochybil, pokud žalobu
stěžovatelky jako nepřípustnou odmítl.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, tyto jí však nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena zástupcem z řad advokátů,
ustanoveným jí už krajským soudem v řízení o žalobě (§38 odst. 8 věta poslední s. ř. s.).
V takovém případě platí náklady zastoupení stát. Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla
za zastoupení v řízení o kasační stížnosti přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, za sepis kasační stížnosti
a dále režijní paušál 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], se zvýšením o částku
připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 5760 Kč. O odměně a náhradě hotových výdajů
ustanoveného advokáta za řízení o žalobě před krajským soudem přísluší rozhodnout krajskému
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu