ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.48.2012:30
sp. zn. 5 As 48/2012 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem Horní náměstí
55, Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 137/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 137/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Romana Stoška se u r č u j e
částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí mistra pro výrobu prádelny Věznice Opava, T.
Č., nevyhovět žádosti žalobkyně“.
Ve svém podání žalobkyně uvádí, že podala písemnou žádost o rozhovor s mistrem
prádelny Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, T. Č., jenž však na žádost
vůbec nereagoval. Žalobkyně namítá, že má právo na rozhovor s jakýmkoli zaměstnancem
věznice, požádá-li o něj. Daná osoba je naopak povinna žádosti vyhovět, a to do sedmi
kalendářních dnů od jejího podání; pakliže tak neučiní, je takový postup v rozporu s právními
předpisy. Žalobkyně v žalobě dále konstatuje, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž
se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konečně žalobkyně uvádí, že
svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce.
Ve zmiňovaném podání ze dne 16. 6. 2011 žalobkyně zároveň navrhla, aby ji soud
osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
žalované nevyhovět žádosti žalobkyně o rozhovor s T. Č., mistrem prádelny Věznice a ústavu pro
výkon zabezpečovací detence Opava, přičemž tuto žalobu prvním výrokem usnesení ze dne
11. 7. 2011, č. j. 22 A 137/2011 - 4, odmítl. Druhým výrokem pak zamítl návrh žalobkyně na
osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení
lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušného, často
formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva
a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových
rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti
orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud
dospěl k závěru, že o takový případ se jedná i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl, že vzhledem k uvedeným důvodům
pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského
soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.;
jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8
s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) včasnou kasační
stížností. Stěžovatelka obecně namítá, že krajský soud danou věc neposoudil správně,
když žalobu odmítl s tím, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu
§65 s. ř. s. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a naopak se domnívá, že napadený postup
žalované je aktem v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. přezkoumatelným.
K návrhu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 137/2011 - 17, ustanovil jejím zástupcem Mgr. Romana Stoška, advokáta.
Podáním ze dne 21. 11. 2011 doplnil ustanovený zástupce jménem stěžovatelky kasační
stížnost o konkrétní důvody. V doplnění kasační stížnosti trvá na tom, že žalobou napadený akt
je rozhodnutím podle §65 s. ř. s., neboť jeho vydání se negativně projevilo v právní sféře
stěžovatelky (k této argumentaci poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS).
Konkrétně pak uvádí, že v daném případě stěžovatelka žádala o rozhovor s mistrem prádelny,
neboť ji dříve informoval o tom, že navrhl udělit stěžovatelce kázeňskou odměnu za příkladný
výkon práce. Kázeňská odměna nicméně stěžovatelce udělena nebyla. Udělení kázeňské odměny
přitom bylo pro stěžovatelku důležité z důvodu splnění podmínek pro podmíněné propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody; chtěla se tedy cestou žádosti o rozhovor dozvědět okolnosti,
pro které jí odměna udělena nebyla. Při podání žádosti postupovala v souladu s vnitřním
předpisem Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, podle kterého měla být její žádost
vyřízena ve lhůtě sedmi dnů, což se ovšem nestalo.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 5 As 48/2012 - 21, nicméně soudu sdělila, že v dané věci
nebyl vydán žádný správní akt. Ke sdělení ze dne 5. 3. 2012 byl přiložen originál vyjádření T. Č.,
mistra prádelny Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, z něhož vyplývá, že
mu nebylo známo, že by byl o rozhovor požádán, a že žádné rozhodnutí v této věci nevydal.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, byť na základě jiné
argumentace, než kterou uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl po té, co dospěl k závěru, že směřovala
proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud na prvním místě připomíná, že podle příslušných ustanovení
soudního řádu správního musí mít podání účastníka řízení určité náležitosti; pokud takové
náležitosti podání účastníka řízení nemá, definuje soudní řád správní postup soudu
při doplňování náležitostí podání a odstraňování jeho vad a rovněž stanoví, jak má soud
postupovat v případě, že vady podání odstraněny nebudou.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno; k podání musí být připojeny
listiny, kterých se podatel dovolává. Náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 odst. 1 s. ř. s. vyjmenovává §71 odst. 1 s. ř. s., podle kterého musí taková žaloba
kromě obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat též označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá,
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
žalobce navrhuje provést a konečně musí obsahovat také návrh výroku rozsudku, tj. žalobní petit.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. pak žalobce k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
V posuzovaném případě stěžovatelka u krajského soudu učinila podání datované dnem
16. 6. 2011, jež označila jako „Správní žaloba proti rozhodnutí mistra pro výrobu prádelny Věznice Opava,
T. Č., nevyhovět žádosti žalobkyně“. V tomto podání blíže uvádí, že podala písemnou žádost o
rozhovor s mistrem prádelny, jenž však na žádost vůbec nereagoval. Podle stěžovatelky
má odsouzený právo na rozhovor s jakýmkoli zaměstnancem věznice; daná osoba je naopak
povinna žádosti vyhovět, a to do sedmi kalendářních dnů od jejího podání. Konečně stěžovatelka
ve svém podání konstatuje, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s.
Z uvedeného je zjevné, že podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 nesplňovalo podstatné
náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
zde napadené rozhodnutí nikterak blíže neoznačila, např. neuvedla den, kdy mělo být vydáno
ani jeho číslo jednací, z podání dále nevyplývá, kdy jí mělo být takové rozhodnutí doručeno
či jinak oznámeno, přičemž takové údaje nelze dovodit ani z jiných listin, když stěžovatelka kopii
napadeného rozhodnutí k předmětnému podání nepřiložila. Předmětné podání stěžovatelky dále
neobsahuje ani žalobní petit, který je nutnou náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
[viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.]. Nutno podotknout, že o neúplnosti podání svědčí též sdělení
samotné stěžovatelky, že žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce.
Krajský soud přesto podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil dle jeho označení, tedy
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a bez dalšího žalobu stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek
činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. V odůvodnění rozhodnutí
toliko konstatoval, že jakkoli žalovaná činí v průběhu výkonu trestu odnětí svobody
ve vztahu k odsouzeným nepřeberné množství činností v rámci úkolů jí stanovených zákonem
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, nelze každý její úkon považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., neboť ne každý takový úkon je výsledkem rozhodování o právu a povinnosti
odsouzeného v oblasti veřejné správy. Dále pak krajský soud uvedl, že napadený výsledek
činnosti žalované není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti stěžovatelky v oblasti
veřejné správy, když rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. lze rozumět jen takové akty
orgánů veřejné moci, které jsou výsledkem příslušného, často formalizovaného řízení a s jejichž
vydáním spojuje vznik, změnu nebo zrušení či závazné určení práva nebo povinnosti některý
z obecně závazných právních předpisů České republiky.
Postup krajského soudu v daném případě byl v rozporu s §37 odst. 5 s. ř. s., podle
kterého „[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu
lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.“.
S ohledem na vady podání ze dne 16. 6. 2011 měl tedy krajský soud před vydáním
rozhodnutí stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k jejich odstranění. Takto však
krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání si opisu napadeného
správního aktu, byl-li takový vydán, a vyjádření žalované k tomu, jaký správní akt je vlastně
napadán, přistoupil krajský soud k rozhodnutí o žalobě, přičemž podání stěžovatelky ze dne
16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k formulaci předmětné žaloby lze nicméně pochybovat o tom, že stěžovatelka
tímto podáním vskutku brojila proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Byť stěžovatelka v tomto podání uvedla, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí mistra prádelny
Věznice Opava, T. Č., přičemž poukázala na možný přezkum v řízení podle §65 a násl. s. ř. s.,
kopii napadeného „rozhodnutí“ k podání nepřiložila. Jak již zdejší soud konstatoval výše,
stěžovatelka napadené „rozhodnutí“ v předmětném podání ani nikterak blíže nespecifikuje a dále
neuvádí ani den, kdy jí mělo být takové „rozhodnutí“ oznámeno. Z obsahu žaloby tedy nelze
usuzovat na to, že žalovaná v dané věci vskutku správní rozhodnutí vydala. Tomu ostatně
nasvědčuje též tvrzení stěžovatelky, že mistr prádelny na její žádost nijak nereagoval. Také ze
sdělení žalované ze dne 5. 3. 2012 a přiloženého vyjádření T. Č. vyplývá, že v dané věci žalovaná
žádné rozhodnutí nevydala.
Z podání stěžovatelky tedy nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s., případně
zda nejde o žalobu nečinnostní podle §79 s. ř. s., která by přicházela v úvahu v případě,
že by se stěžovatelka dle obsahu žaloby domáhala vydání rozhodnutí žalované o její žádosti
o rozhovor s mistrem prádelny.
Odlišením těchto tří základních žalob ve správním soudnictví se podrobně
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl: „Rozdíl mezi
žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a zásahovou žalobou (…) primárně spočívá ve formě aktů nebo
úkonů, proti nimž uvedené žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím
obecně povahu individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního
práva (ať již vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního
zákona). Oproti tomu zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím
proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními
úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony,
nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného
než rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (…) Nečinnostní žaloba je ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu svým způsobem přípravným a pomocným prostředkem. Jejím účelem je umožnit, aby soud
přinutil správní orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé a také případně osvědčení.
V řízení o nečinnostní žalobě soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z výše uvedené množiny
taxativně vymezených aktů, jak jsou uvedeny v §79 odst. 1 s. ř. s. Pokud shledá, že tomu tak je, uloží
správnímu orgánu takový akt vydat. Jedná-li se o akt přezkoumatelný na základě žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, soud správnímu orgánu neuloží, jaký obsah má dotyčný akt mít, nýbrž toliko povinnost
jej vydat. Obsahová stránka takového aktu pak může být přezkoumána poté, co bude vydán, v případném
následném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.“
Rozšířený senát zároveň vycházel z toho, že „věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení
podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči
jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud neměl,
anebo odmítající jej zbavit určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá
jednotlivcem nárokovaná práva; jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím,
tedy mj. i nekonáním v případě, že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat,
ať již předepsanou formou, anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního
řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo by
třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno najisto,
čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení vadou,
která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, vzhledem k obsahu podání ovšem nelze jednoznačně určit, o jaký žalobní typ
dle hlavy druhé části třetí s. ř. s. se jedná, neboť nelze vyloučit, že podání stěžovatelky směřovalo
proti faktickému úkonu žalované, resp. nečinnosti žalované. K tomu přistupuje vada podání
spočívající v tom, že předmětná žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost
jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému
zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a nečinnostní žaloby [viz §80 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen
zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud
by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve svém podání ze dne
16. 6. 2011 spolu s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh,
aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský
soud nicméně o tomto návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým
se řízení před krajským soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv
stěžovatelky tak měl učinit na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady
žaloby, jak bylo popsáno výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě
jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím
ustanoveného advokáta vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud
pochybil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Samotný výrok kasační stížností napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů,
pak nemůže obstát ani s ohledem na důvody, pro které krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Jak ovšem vyplývá z již uvedeného, závěr krajského soudu, podle kterého žaloba
stěžovatelky zjevně nemohla být úspěšná, neobstojí, navíc takový závěr soudu nebyl
ani přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Výše uvedená konstatování krajského soudu, podle
kterých nikoli každý úkon žalované vůči odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody
je výsledkem rozhodování o právu a povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, jsou zcela
obecná. Krajský soud naopak blíže neuvádí, z jakých důvodů měl za to, že právě v posuzované
věci šlo o případ, kdy postupem žalované nemohla být dotčena veřejná subjektivní práva
stěžovatelky. Ta naopak v žalobě zřetelně namítala, že dle jejího názoru odsouzený má veřejné
subjektivní právo na rozhovor s jakýmkoli zaměstnancem Vězeňské služby ČR, pakliže
o rozhovor řádně požádá. Krajský soud se ovšem touto argumentací v kasační stížností
napadeném usnesení vůbec nezabýval.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
byť primárně pro vady řízení před krajským soudem, k nimž přihlédl podle §109 odst. 4 s. ř. s.
ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. z úřední povinnosti, a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde
však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110
odst. 3 s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného
rozhodnutí krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], zvýšená o částku připadající
na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 5760 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2012
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu