ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.49.2011:64
sp. zn. 5 As 49/2011 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce:
P. L., zastoupený Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 35, proti
žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 8 Ca
350/2008 - 38,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 8 Ca 350/2008 - 38,
se ruší .
II. Rozhodnutí České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu, ze dne 28. 7. 2008,
č. j. ČOI 7950/2008/0100/1000/2008/Pe/Št, se ruší a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení částkou 12 200 Kč,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Daniela Hrbáče,
advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutí správních orgánů
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále „ČOI“)
rozhodnutím ze dne 14. 5. 2008, č. j. ČOI 3544/2008/3000/R, uložila žalobci za porušení
povinnosti dle §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně
před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami,
ve znění platném v rozhodné době (dále „zákon proti alkoholismu“) pokutu ve výši 50 000 Kč.
Jednalo se o pokutu za správní delikt spočívající v tom, že žalobce ve své provozovně
LABYRINT prodal a podal alkoholické nápoje pěti osobám mladším 18 let. O zjištění ČOI
ze dne 22. 2. 2008 byl sepsán protokol, se kterým byl žalobce seznámen, námitky proti protokolu
ve stanovené době nepodal. V rozhodnutí ČOI vyjádřila názor, že výše uložené pokuty „odpovídá
skutečnosti, že podávání alkoholu mladistvým dosahuje vysokého stupně společenské nebezpečnosti. Zároveň bylo
přihlédnuto k tomu, že uvedený skutek byl prokázán v pěti případech.“
[2] Žalobce se proti rozhodnutí ČOI odvolal, odvolací orgán (žalovaný) rozhodnutím
ze dne 28. 7. 2008, č. j. ČOI 7950/2008/0100/1000/2008/Pe/Št, odvolání zamítl a napadené
rozhodnutí ČOI potvrdil. Žalovaný vycházel z toho, že skutek se stal tak, jak byl v napadeném
rozhodnutí popsán, důkazní řízení považoval za dostatečné ke zjištění skutkového stavu
a posouzení výše pokuty. Odvolací orgán nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování
výslechy svědků, tedy zejména mladistvých, u kterých bylo zjištěno požití alkoholických nápojů.
Vycházel z toho, že dostatečný je důkaz Zprávou policie o nalévání alkoholu mladistvým
v lokalitě Brno – střed- při kontrole dne 22. 2. 2008, ve které byla uvedena jména kontrolovaných
osob, promile alkoholu v jejich dechu a jejich podané vysvětlení s uvedením obsluhy jako
subjektu, který jim alkoholický nápoj podal. Žádné další důkazy nebyly, dle žalovaného,
zapotřebí. Rozhodnutí ČOI označil za srozumitelné. Tvrzení žalobce o postupu v souladu
se zákonem a kontrole plnění zákonných povinností jeho zaměstnanci označil žalovaný
za irelevantní, neboť daný případ je třeba posuzovat z hlediska objektivní odpovědnosti žalobce
za dodržování zákonných povinností podle zákona proti alkoholismu. Žalovaný se ztotožnil
i s výší pokuty za správní delikt a jejím zdůvodněním. Závažnost deliktu považoval
„za determinovanou zejména významem chráněného zájmu, který byl deliktem dotčen“ jakož i skutečností,
že při kontrole bylo zjištěno porušení zákazu nejméně v pěti případech, tedy nelze hovořit
o mimořádném vybočení.
Správní žaloba k Městskému soudu v Praze
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou u Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“), ve které namítl nedostatečné zjištění stavu věci. Nesouhlasil s tím,
že by jeho zaměstnanci podávali alkoholické nápoje osobám mladším 18 let a dovolal se toho,
že zaměstnanci již při vstupu kontrolují věk návštěvníků. Proto navrhoval výslechy svědků,
mladistvých i personálu, právě k prokázání tohoto tvrzení. ČOI ani neuvedla, proč tomuto
důkaznímu návrhu nevyhověla.
[4] Dále žalobce namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, spočívající v tom, že ČOI
se nevypořádala se všemi námitkami. Prvou byl jeho nesouhlas se zjištěním, že zaměstnanci
podávali alkoholické nápoje mladistvým. Stěžovatel se brání tvrzením, že jeho zaměstnanci mají
povinnost požadovat před prodejem alkoholu prokázání věku zákazníka a tato povinnost
je kontrolována. Dále uvedl, že v rozhodnutí ČOI absentuje srozumitelné zdůvodnění, nejsou
uvedeny podklady rozhodnutí a úvahy, kterými se správní orgán řídil.
[5] Žalobce připomněl, že správní orgány vycházely z jediného důkazu, a to z kontroly ČOI
dodržování povinností dle §12 zákona proti alkoholismu a Zprávy o nalévání alkoholu
mladistvým v lokalitě Brno střed – při kontrole dne 22. 2. 2008. Tento důkaz nebyl proveden
v řízení před správním orgánem, tedy stěžovatel se ho nemohl zúčastnit jako řádného procesního
úkonu.
[6] Žalobce zpochybnil zdůvodnění výše pokuty. V žalobě argumentoval skutkově tím, že nikdy
v minulosti nebyl trestán za správní delikt dle §12 odst. 1 písm. a) zákona proti alkoholismu
a ve své provozovně provedl všechna dostupná opatření k plnění zákonné povinnosti v boji proti
podávání alkoholu mladistvým. Správní orgán porušil zásadu jednotnosti rozhodování (§2 odst. 4
správního řádu) a uložil mu mnohem přísnější pokutu, než je v obdobných případech zvykem.
[7] Konečně stěžovatel ještě namítl nesprávné právní posouzení věci, veden názorem, že vytýkané
jednání není přičitatelné jemu jako provozovateli (když učinil veškerá opatření podle zákona).
Rozsudek Městského soudu
[8] Městský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se s procesním i hmotněprávním názorem správních
orgánů, důkazní řízení považoval za dostatečné i pro závěr, že bylo povinností stěžovatele
přijmout další opatření k zamezení prodeje a podávání alkoholu mladistvým, když provedená
opatření nebyla dostatečná. Ztotožnil se i se zdůvodněním výše pokuty a dodal, že ze zprávy
policie vyplývá, že i v minulosti bylo podávání alkoholických nápojů mladistvým v provozovně
stěžovatele zjištěno. Námitku chybného právního posouzení vyřešil městský soud odkazem
na §24 odst. 4 zákona proti alkoholismu, ze kterého dovodil v posuzovaném případě objektivní
odpovědnost provozovatele.
[9] Městský soud odmítl námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu věci poukazem na to,
jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami stěžovatele. Skutečnost byla dostatečně
prokázána dechovou zkouškou a podaným vysvětlením kontrolovaných hostů před orgány
policie.
[10] Námitkou nepřezkoumatelnosti se soud výslovně nezabýval, nelze ovšem přehlédnout,
že se zabýval srozumitelností rozhodnutí i tím, jak se s návrhy a námitkami vypořádaly správní
orgány ve svých rozhodnutích.
[11] V hodnocení přiměřenosti výše pokuty městský soud bez hodnocení ve vztahu
k projednávané věci zopakoval znění §24 odst. 5 zákona proti alkoholismu. Konstatoval faktická
zjištění kontroly a navíc zdůvodnil význam toho, že se jedná o případ opakování skutku,
naposledy zjištěného dne 8. 2. 2008.
Kasační stížnost
[12] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností pro důvody dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění v rozhodné době
(dále „s. ř. s.“). Prakticky identicky jako ve správní žalobě namítl 1/ nedostatečné zjištění stavu
věci, 2/ nepřezkoumatelnost rozhodnutí se zdůrazněním, že se správní orgán nevypořádal
se všemi námitkami a rovněž absentuje srozumitelné zdůvodnění správního rozhodnutí, nejsou
uvedeny jeho podklady a úvahy, kterými se správní orgán řídil. Takový postup správních orgánů
městský soud považoval za dostačující. Stěžovatel zopakoval také výhradu 3/ nedostatečného
zdůvodnění výše pokuty. Ve správní žalobě namítl opomenutí zásady jednotnosti rozhodování
(§2 odst. 4 správního řádu), zásadně ovšem argumentoval skutkově [nikdy v minulosti nebyl
trestán za správní delikt dle §12 odst. 1 písm. a) zákona proti alkoholismu, provedl všechna
dostupná opatření]. V kasační stížnosti tuto argumentaci doplnil odkazem na to, že se správní
orgány nevypořádaly se zákonnými hledisky dle §24 odst. 5 zákona proti alkoholismu.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil velmi stručně. Poukázal na to, že stěžovatel ve všech
fázích řízení užil identickou argumentaci, která byla vypořádána vydanými správními
rozhodnutími i rozsudkem městského soudu. Podle žalovaného tato „rozhodnutí vycházejí
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu bez přítomnosti procesních vad s dopadem na jejich zákonnost
či správnost.“
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Podmínky přípustnosti kasační stížnosti dle §102 s. ř. s. byly splněny, stejně jako další
podmínky dle §105 odst. 2, §106 odst. 1, 2 s. ř. s. Kasační stížnost byla podána včas, stěžovatel
je zastoupen advokátem a kasační stížnost obsahuje důvody, které je v principu třeba považovat
za projednatelné.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů, které byly uvedeny v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, jimiž by se musel
zabývat i bez návrhu (§109 odst. 3/ a 4/ s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná.
[16] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Rozsáhleji
rozvedl námitku „nedostatečného zjištění stavu věci“, a správnímu orgánu vytkl, že neodůvodnil
neprovedení navržených důkazů výslechy svědků. Rozhodnutí žalovaného označil
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost odůvodnění, absenci podkladů rozhodnutí a úvah,
kterými se správní orgán řídil při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. Rovněž
žalovanému vytkl, že nedostatečně zdůvodnil výši uložené pokuty, neboť nepřihlédl k zákonným
hlediskům pro úvahu o její přiměřené výši. Z toho dovodil, že pokuta byla nepřiměřená a jejím
uložením došlo k porušení zásady dle §2 odst. 4 správního řádu, dle které jsou „správní orgány
povinny dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly.“ Dodal, že v obdobných případech jsou ukládány pokuty podstatně nižší.
[17] Ze systematického hlediska je třeba nejprve posoudit důvodnost kasačního důvodu dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pouze u rozhodnutí přezkoumatelného je totiž zpravidla možné vážit
důvodnost ostatních námitek. Stěžovatel ovšem namítá takové nedostatky dokazování,
které nebyly zjištěny.
[18] K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů lze
odkázat na standardní judikaturu tohoto soudu. Zmínit lze například rozsudky ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245. Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní
námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Takové vady ovšem napadený rozsudek neobsahuje. Jeho odůvodnění je sice poněkud
frázovité, nicméně městský soud zdůvodnil závěr o správnosti rozhodnutí o spáchání správního
deliktu stěžovatelem, a to srozumitelným odkazem na zjištěné skutkové okolnosti a právní
zdůvodnění. Z rozsudku je patrné, jakými úvahami se městský soud řídil a proč aproboval rozsah
dokazování správními orgány. Z hlediska přezkoumatelnosti rozsudku není důležitá věcná
správnost rozhodnutí, nýbrž právě jeho srozumitelnost. Srozumitelná je také argumentace
městského soudu k otázce posouzení přiměřenosti stěžovateli uložené sankce za správní delikt.
[19] Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění
rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci,
aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí
ve věci. Ani zde nemůže soud přehlédnout vlastní standardní judikaturu, srovnej např. rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73: „Opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu z žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1, písm. d/ s. ř. s.).“
[20] Konkrétně vztahem k věcnému posouzení námitky stěžovatele proti výši uložené sankce
za správní delikt se tento soud zabýval také v rozsudku ve věci č. j. 6 As 39/2006 – 45, ze dne
26. 7. 2007, kde uvedl: „V žalobě, jíž byl uložen trest za správní delikt, je oprávněn žalobce navrhnout,
aby soud od trestu upustil nebo jej snížil (§65 odst. 3, §78 odst. 2 s. ř. s.). Jestliže krajský soud žalobu
jako nedůvodnou zamítne a o uvedeném eventuálním petitu týkajícím se moderace nerozhodne, je rozhodnutí soudu
zatíženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, pro kterou NSS v řízení o kasační
stížnosti napadený rozsudek zruší ex officio (§109 odst. 3, §103 odst. 1písm. d/ s. ř. s.)“.
[21] Tato výhrada ovšem správná není. Pokud je vůbec možné připustit, že stěžovatel navrhoval
upuštění od sankce nebo její snížení, nelze zároveň přehlédnout, že městský soud takový „návrh“
na str. 4 rozsudku vypořádal a vysvětlil, proč jej nepovažuje za důvodný, respektive proč
rozhodnutí správních orgánů o výši pokuty odpovídá konkrétním okolnostem věci. O věcné
správnosti takové úvahy je pojednáno dále.
[22] Žádný z důvodů námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tedy neobstojí.
[23] Složitější je posouzení důvodnosti kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Městský
soud vycházel ze skutkového základu, právní argumentace a zdůvodnění rozhodnutí správních
orgánů, které považoval ve všech ohledech za dostatečné. Také zdůvodnil, proč k takovému
závěru dospěl. Zároveň ovšem nelze přehlédnout, že správní orgány, stejně jako městský soud,
se spokojily s listinami, které považovaly za způsobilé důkazní prostředky. Jedná se o kontrolní
protokol ČOI a protokoly o podání vysvětlení dne 23. 2. 2008 před OOP Brno – střed,
pod č. j. MRBM-10466-5/ČJ-2008-10, nebo MRBM-9032-1/PŘ-2008-10, ve kterém prodej
a podávávání alkoholických nápojů dne 22. 2. 2008 v zařízení L. konkrétní mladistvé dívky
potvrdily. Přitom není sporu o tom, že se jednalo o úkon provedený v nepřítomnosti stěžovatele,
který byl s vlastním kontrolním zjištěním seznámen až dodatečně s odstupem několika týdnů, dne
19. 3. 2008. Tuto skutečnost stěžovatel konsekventně napadal jako nedostatečné dokazování, na
kterém neměl možnost se podílet.
[24] Jestliže by byl kontrolou v provozovně LABYRINT dne 22. 2. 2008 zjištěn prodej
a podávání alkoholických nápojů obsluhou osobám mladším 18 let, a tomuto zjištění by nikdo
neodporoval, pak z principu objektivní odpovědnosti vyplývá, že je pro posouzení odpovědnosti
stěžovatele bezvýznamné, zda obsluha jeho provozovny byla proškolena dobře, špatně nebo
případně vůbec o povinnostech, vyplývajících z §12 a dalších zákona proti alkoholismu, stejně
jako zda a jak bylo plnění těchto povinností stěžovatelem kontrolováno. V takovém případě tvoří
jedinou významnou okolnost výsledek, tedy porušení zákazu prodeje a podávání alkoholických
nápojů konkrétním osobám mladším 18 let. Podíl dalších osob na tomto výsledku může být
významný pro úvahy o jiných právních vztazích a důsledcích (například pracovněprávních).
[25] Bez ohledu na skutečnost, že v kasační stížnosti již stěžovatel nezopakoval námitku
nesprávného posouzení právní otázky odpovědnosti provozovatele v těchto případech, je přesto
tato problematika významná z hlediska úvahy o významu uvedeného postupu správních orgánů
v řízení.
[26] Objektivní odpovědnost provozovatele zařízení za porušení zákazu prodeje a podávání
alkoholických nápojů explicitně zákon proti alkoholismu neuvádí. Ust. §24 odst. 4 písm. a)
citovaného zákona zní:„Provozovatel se dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz týkající se… prodeje
a podávání alkoholického nápoje stanovený tímto zákonem nebo obecně závaznou vyhláškou obce“. Nicméně
taková odpovědnost vyplývá z podstaty věci. K pojetí odpovědnosti za správní delikt lze zmínit
také teoretické zdůvodnění, viz např. publikace Správní právo, obecná část, Dušan Hendrych
a kolektiv, 6. vydání 2006, str. 442 a násl., C. H. BECK, ze které lze citovat: „Podnikající fyzické
osobě se tedy (podobně jako u právnických osob) přičítá protiprávní jednání jejich zaměstnanců, případně dalších
osob, které za ni jednají – str. 446. K subjektivním podmínkám odpovědnosti za správní delikt se zásadně neřadí
zavinění. Konstrukce odpovědnosti bez zavinění je odůvodňována teoretickými i praktickými důvody. Zavinění
je obecně chápáno jako vnitřní, psychický vztah pachatele k protiprávnímu jednání a jeho následku. V tomto
smyslu je však obtížné hovořit o zavinění právnické osoby. Porušení povinnosti právnické osoby je často výsledkem
činnosti řady jednotlivců.“ K tomu je třeba dodat, že obdobně tomu může být také u podnikající
fyzické osoby. Citace dále pokračuje: „Důvodem pro výjimku z obecné zásady, že fyzické osoby odpovídají
za trestná jednání na základě zavinění, je výše uvedená skutečnost, že pro tento druh deliktu je určujícím znakem
charakter činnosti bez ohledu na povahu a postavení osoby: podmínky postihu právnických a fyzických osob proto
nemohou být rozdílné.“ – str. 448. Odpovědnost za tento druh správního deliktu je tedy objektivní.
Takové odpovědnosti se odpovědný subjekt nemůže zprostit odkazem na porušení povinnosti
jinou osobou, leda by byl v zákoně zakotven liberační důvod (podnikající subjekt by prokázal,
že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil).
O takový případ se nejedná, neboť zákon o boji proti alkoholismu žádné takové ustanovení
neobsahuje. Jistě lze ovšem připustit, že i uvedená objektivní odpovědnost musí mít své meze,
vázané například na excesivní jednání třetích osob nebo samotných nezletilých, které
by spravedlivě k tíži podnikatele přičítáno být nemohlo za předpokladu plnění z jeho strany všech
zákonem předvídaných povinností k prosazení zákonem chráněného zájmu.
[27] Sám stěžovatel obsluhu návštěvníků zařízení provádět nemusel, přesto však jen proto
odpovědnosti za dodržení zákazu tím nemůže být ze shora uvedených důvodů zproštěn.
Umisťování nápisů (§14 zákona) a kontrola zaměstnanců patří mezi nástroje k dosažení cíle.
Pokud nejsou dostatečné, je na provozovateli zajistit jiné účinné způsoby. A jestliže tak neučiní
a zákaz je porušen, je ze zákona odpovědný jako provozovatel za spáchání správního deliktu.
Pro založení takové odpovědnosti stačí naplnění znaků skutkové podstaty deliktu dle §24 odst. 4
zákona. V tomto směru je judikatura správních soudů ve vztahu k odpovědnosti za správní delikt
stabilní, viz například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2006, č. j. 9 Ca 37/2004 -
34, který stanoví: „Jedinou skutečností, kterou jsou správní orgány při zvažování otázky odpovědnosti žalobce
za spáchání správního deliktu …povinny zkoumat, je to, zda žalobce skutečně provozoval zařízení (ve kterém
k porušení zákonného zákazu došlo)…či nikoliv. Ostatní skutečnosti jsou pro posouzení věci nepodstatné.“
[28] Zásadní skutková zjištění, totiž prodej a podání alkoholických nápojů mladistvým, vycházejí
z listin, ve kterých vysvětlení podaly k věci konkrétní osoby druhý den po provedené kontrole
před orgány policie, učinily tak konkrétním logickým způsobem a potvrdily, že v provozovně
LABYRINT jim byly dne 22. 2. 2008 alkoholické nápoje prodány a podány. Pokud by
se na prodeji a podávání alkoholických nápojů mladistvým podíleli zaměstnanci stěžovatele, bylo
by, z hlediska jeho objektivní odpovědnosti za správní delikt dle §24 odst. 4 zákona proti
alkoholismu lhostejné, zda zaměstnanci stěžovatele byli školeni a kontrolováni, zda plnili
své pracovní povinnosti, zda vůbec věděli nebo mohli vědět, pro koho alkoholické nápoje
prodávají. Významné by bylo pouze to, že mladistvým byly alkoholické nápoje v provozovně
stěžovatele podány a orientační zkouškou byla u mladistvých lehká opilost konstatována. Tuto
skutečnost ovšem stěžovatel zpochybňuje tvrzením, že zaměstnanci provozovny zákaz prodeje
a podávání alkoholických nápojů osobám mladším 18 let respektovali a plnění této povinnosti
bylo také kontrolováno. Spolehlivé zjištění skutečného stavu věci řádným dokazováním v souladu
se zákonem má proto pro posouzení odpovědnosti stěžovatele za uvedený správní delikt zásadní
význam.
[29] Problematikou dopadu porušení procesních práv účastníka řízení v případech provedení
procesního úkonu bez přítomnosti účastníka řízení se zabývá již dřívější judikatura Nejvyššího
správního soudu. Souhrnně je užitá argumentace přítomná v rozsudku tohoto soudu ze dne
8. 3. 2012, č. j. 5 As 21/2011 - 39, ze kterého lze citovat: „Ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu a Ústavního soudu zastává názor, že provedení výslechu svědka bez přítomnosti účastníka správního řízení,
aniž by byl o konání výslechu účastník předem vyrozuměn, je nezákonným upřením práva účastníka řízení
účastnit se výslechu svědka a práva klást svědkovi otázky. Tato práva jsou garantována v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti
a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 2. 2007, č. j. 1 Azs 96/2005 - 63, publikovaný pod č. 1181/2007 Sb. NSS, nález Ústavního soudu
ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02, publikovaný pod č. 134, sv. 28 Sb. ÚS).“
[30] V nyní posuzované věci je důležité si uvědomit, že skutkový děj byl prokazován výhradně
kontrolním protokolem obchodní inspekce, respektive listinami z operativní kontroly policie
a podaných vysvětlení osob, které byly při policejní kontrole identifikovány jako osoby mladistvé
v určitém stupni opilosti, orientačně určené dechovou zkouškou na alkohol. Žádné dokazování
dle §53 a násl. správního řádu ve věci provedeno nebylo a ČOI i žalovaný se spokojili
jen se shora uvedenými listinami. Logicky tak vyvstává otázka, zda lze vůbec takové podklady
považovat za způsobilý důkazní prostředek.
[31] Záznam o podaném vysvětlení podle §12 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění
platném v rozhodné době, vlastně v žádném řízení nelze považovat za důkazní prostředek,
způsobilý nahradit důkazy, předvídané různými procesními zákony. Tato zásada tedy platí také
v řízeních trestních a řízeních řešících deliktní skutky správní povahy (přestupky a správní
delikty), spojovaných různou mírou téže „typové společenské nebezpečnosti“, pro které proto
platí obdobné požadavky a principy. Nepoužitelnost záznamu o podaném vysvětlení jako
důkazního prostředku explicitně vyjadřuje správní řád v §137 odst. 4. Také z §158 odst. 3
písm. a) trestního řádu je podpůrná povaha podaného vysvětlení z hlediska dokazování
jednoznačně patrná. Takové vysvětlení slouží toliko ke zvážení, zda má vůbec smysl vyslechnout
osobu, která vysvětlení podala jako svědka ke skutečnostem, které podané vysvětlení naznačuje.
Nahradit řádný důkaz svědeckou výpovědí ovšem v žádném případě nemůže, neboť to odporuje
principu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z povahy institutu podání vysvětlení
plyne, že se jedná o předběžnou informaci, na jejímž základě lze teprve zvážit rozsah budoucího
dokazování. Podrobněji k uvedené argumentaci srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, a rozsudek ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 33/2010 - 73.
[32] Protokol o podání vysvětlení představuje úkon, při kterém je přítomen pouze policista
a osoba, podávající vysvětlení, respektive jiné osoby při takovém úkonu přítomné nejsou. Stejně
tak tomu bylo v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že záznam o podání vysvětlení nelze
za důkaz považovat, lze uzavřít, že v žádné fázi projednávání této věci nebyl zákonným
způsobem proveden ani jeden důkaz, dokonce jediný navrhovaný důkaz výslechem svědků byl
správním orgánem odmítnut jako nadbytečný v důsledku přesvědčení, že listiny se záznamy
o podání vysvětlení mladistvých jsou k prokázání relevantních skutečností dostačující. Odkaz
na zjištění z uvedených záznamů o podání vysvětlení ovšem nemají žádnou důkazní hodnotu
a z hlediska dokazování je proto třeba vycházet ze skutečnosti, že tvrzení žalovaného nebyla
prokázána a nebyla dokonce ani prokazována. V celém rozsahu se tak lze odvolat na závěry,
vyplývající z judikatury tohoto soudu a Ústavního soudu, zmíněné v odst. [29] tohoto rozsudku,
a to tím spíš, že tam uvedená rozhodnutí se vztahují na respektování práva účastníka
na projednání věci v jeho přítomnosti s právem vyjádřit se ke každému provedenému důkazu.
V nyní posuzované věci žádný způsobilý důkaz proveden nebyl, takže lze hovořit o zásadním
porušení práva na řádné projednání věci.
[33] S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutkový stav,
jak vyplývá ze správního spisu, není pro posouzení rozhodujících okolností vůbec prokázán, není
podložen žádným důkazem, který by byl způsobilý jako důkaz vyvrátit tvrzení stěžovatele,
že ke spáchání deliktu vůbec nedošlo. Z uvedeného hlediska bylo již rozhodnutí správních
orgánů zatíženo zásadní vadou, spočívající v tom, že správní orgán vycházel ze skutkového stavu,
který nemá žádnou oporu ve správních spisech a při jehož zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení (zejména §51 a násl. a §137 odst. 4 správního řádu) způsobem
působícím nezákonnost správního rozhodnutí. Pro tuto vadu městský soud měl rozhodnutí
žalovaného zrušit. Kasační námitka dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.je tedy zcela důvodná.
[34] Kasační námitku dle §103 odst. 1 písm. a) stěžovatel jednoznačně nespecifikoval. Původně
uplatněný důvod, totiž chybnou právní kvalifikaci deliktního jednání, v kasační stížnosti
již nezopakoval, takže zřejmě jde jen o důvod, spočívající ve výhradě proti výši uložené sankce.
Podle stěžovatele nevzal žalovaný (ani soud) v úvahu zákonná kriteria dle §24 odst. 5 zákona
proti alkoholismu („ Za správní delikt podle odstavce 4 lze uložit provozovateli, který je fyzickou osobou,
pokutu do 50 000 Kč nebo zákaz činnosti až na dobu 2 let a provozovateli, který je právnickou osobou, pokutu
do 500 000 Kč nebo zákaz činnosti až na dobu 2 let. Při stanovení sankce se přihlédne k délce doby, po kterou
porušování povinnosti trvalo, k okolnostem, za nichž k protiprávnímu jednání došlo a k následkům tohoto
jednání.“). Je pravda, že správní orgány i soud výši pokuty zdůvodňovaly zejména hledisky, která
se týkají kvalifikace jednání stěžovatele jako správního deliktu. Hodnocení hledisek významných
pro uložení přiměřené sankce, tedy „délky doby, po kterou porušování povinnosti trvalo, okolnostem,
za nichž k protiprávnímu jednání došlo a k následkům tohoto jednání“ se z větší části vyhnuly, byť odkaz
na několikanásobné porušení zákonného zákazu dle §12 odst. 1 písm. a) zákona proti
alkoholismu má jistý význam. Argumentace opakováním deliktního jednání v provozovně
stěžovatele, užitá městským soudem odkazem na zprávu policie „o nalévání alkoholu mladistvým
v lokalitě OOP Brno – střed při kontrole dne 22. 2. 2008“, kde bylo doslova uvedeno: „V této
provozovně již v minulosti bylo v několika případech zjištěno podávání alkoholu obsluhou mladistvým (naposledy
8. 2. 2008)“, se v rozhodnutích správních orgánů právem vůbec nevyskytuje. Nejen v trestním
řízení, ale také v tomto typu řízení o deliktním jednání je namístě zdůraznit princip presumpce
neviny. Stěžovatel nikdy dříve nebyl za správní delikt dle §24 odst. 4 písm. a) zákona proti
alkoholismu shledán odpovědným, takže odkazem na nějaké operativní údaje je nepatřičné
podpírat závěr o přiměřenosti použití horní hranice zákonného rozpětí pokuty ukládané
za správní delikt.
[35] Uvedené skutečnosti nebyly městským soudem správně hodnoceny nebo byly hodnoceny
v rozporu se zákonem. Ani správní orgány ani městský soud se vůbec nezabývaly hodnocením
přiměřenosti uložené pokuty s přihlédnutím ke skutečnosti nevyužité možnosti sankce uložením
zákazu činnosti až na dobu dvou let, nepochybně přísnějšího druhu trestu. V tomto ohledu
městský soud nevzal v úvahu všechna relevantní zákonná kriteria pro rozhodnutí o výši sankce
(namísto toho použil jiná, která se na určení výše sankce nevztahují) a rozsudku městského soudu
lze v tomto ohledu vytknout nesprávné posouzení podmínek §24 odst. 5 zákona proti
alkoholismu. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tedy v tomto smyslu
opodstatněný.
[36] Vzhledem k uvedenému závěru Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a napadený
rozsudek městského soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 8 Ca 350/2008 - 38 (podle protokolu
o hlasování založeném na č. l. 36 byla věc rozhodnuta 9. 12. 2010, avšak písemné vyhotovení
účastníci obdrželi s datem rozsudku 10. 12. 2010), zrušil.
[37] Stěžovatel kasační stížností požadoval zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační stížnost byla podána k městskému soudu v roce 2008
a v té době návrh odpovídal pravomoci Nejvyššího správního soudu podle právní úpravy platné
do 31. 12. 2011 (§110 odst. 1 s. ř. s.). Dnem 1. 1. 2012 však nabyla účinnosti novela soudního
řádu správního provedená zákonem č. 303/2011 Sb., přinášející významné rozšíření pravomoci
tohoto soudu. Podle §110 odst. 1 s. ř. s., v nyní platném znění, dospěje-li Nejvyšší správní soud
k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského (městského)
soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2.
Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
(městského) soudu, a pokud již v řízení před krajským (městským) soudem byly pro takový
postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu může podle
povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho
nicotnosti; ustanovení §75, §76 a §78 se použijí přiměřeně.
[38] Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního orgánu
není vázána na návrh stěžovatele, nýbrž její využití záleží na úvaze tohoto soudu, který zváží, zda
je namístě pouze zrušení rozsudku krajského (městského) soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V daném
případě je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného mělo být městským soudem, zejména z důvodu
zmiňovaných vad řízení, zrušeno.
[39] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil napadený
rozsudek městského soudu a současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, neboť
veškeré shora uvedené důvody pro zrušení rozsudku městského soudu existovaly již v době
rozhodování žalovaného o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí České obchodní inspekce.
[40] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí rozhodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel
právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Prvou část nákladů řízení tvoří zaplacené soudní poplatky ve výši 2000 Kč a 3000 Kč (žaloba
a kasační stížnost). Stěžovatel si k ochraně svých zájmů zvolil právního zástupce, advokáta.
Náklady na právní zastoupení tvoří odměna zástupce za 3 úkony (převzetí zastoupení, sepis
žaloby, kasační stížnost) právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přičemž za jeden úkon přísluší částka 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu]
a náhrada hotových výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon.
Celkem tak náklady řízení tvoří částka 12 200 Kč. Právní zástupce stěžovatele náklady řízení
nevyúčtoval, ze spisu je ovšem nesporné, že vykonal všechny zmíněné úkony v souvislosti
s obhajobou zájmů stěžovatele v řízení před soudy.
[41] Vzhledem k uvedenému závěru Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a podle
§110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázám právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[42] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ludmilou Valentovou v právní
věci žalobce: P. L., zastoupený Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská
35, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Praha 2,
Štěpánská 15, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 12. 2010, č. j. 8 Ca 350/2008 - 38, o opravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 6. 2012, č. j. 5 As 49/2011 - 64,
takto:
Odůvodnění:
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2012,
č. j. 5 As 49/2011 - 64, se o p r a v u je tak, že body [41] a [42] se z něj vypouštějí.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 6. 2012, č. j. 5 As 49/2011 - 64, rozhodl Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 8 Ca
350/2008 - 38,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 8 Ca 350/2008 - 38,
se ruší .
II. Rozhodnutí České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu, ze dne 28. 7. 2008,
č. j. ČOI 7950/2008/0100/1000/2008/Pe/Št, se ruší a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení částkou 12 200 Kč,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Daniela Hrbáče,
advokáta.
Tomuto znění výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu odpovídá jeho odůvodnění
v bodech [1] až [40].
Nedopatřením při písemném vyhotovení rozsudku došlo k zjevné nesprávnosti v tom,
že součástí jeho odůvodnění se staly i body [41] a [42], tohoto znění:
[41] Vzhledem k uvedenému závěru Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a podle
§110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázám právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[42] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Body [41] a [42] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2012,
č. j. 5 As 49/2011 - 64, proto Nejvyšší správní soud vypustil vydáním tohoto usnesení podle §54
odst. 4 s. ř. s., a tím opravil zjevnou nesprávnost, ke které došlo.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu