ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.52.2011:84
sp. zn. 5 As 52/2011 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jakuba Camrdy, v právní věci žalobce: Šrot
Wetzel, s.r.o., IČ 27312372, se sídlem Prosmycká 11, Lovosice, zastoupeného Mgr. Pavlem
Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 1174/8, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 10 Ca 75/2009 - 46,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 10 Ca 75/2009 - 46,
se ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 1. 2009,
č. j. 530/1484/Ul/08/Zm, se ruší a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení částkou 14 600 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Říčky.
Odůvodnění:
A/ Rozhodnutí správních orgánů
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 10. 2008, č. j. ČIŽP/44/OOH/SR01/0812568.007/08/UJT,
uložila Česká inspekce životního prostředí (dále „ČIŽP“) společnosti Šrot Wetzel, s.r.o. (dále
„stěžovatel“) pokutu ve výši 1 000 000 Kč za porušení ustanovení §12 odst. 2 zákona
č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění platném v rozhodné
době (dále „zákon o odpadech“), čímž měl stěžovatel spáchat správní delikt podle §66 odst. 4
písm. b) zákona o odpadech. Deliktní jednání stěžovatele spočívalo v tom, že v letech 2007 a 2008
nakládal bez povolení s kovovými odpady v neschváleném zařízení na pozemku p. č. 339/8
v k. ú. Lovosice.
[2] Žalovaný odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí ČIŽP zamítl. Vycházel
ze zjištění, že stěžovatel v letech 2007 a 2008 provozoval zařízení ke sběru a výkupu kovového
odpadu bez povolení příslušného Krajského úřadu Ústeckého kraje. Jednal tak vědomě, neboť
souhlas k uvedené činnosti v té době nemohl být vydán. Bylo třeba vyčkat provedení
zjišťovacího řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí
a o změně některých souvisejících zákonů („zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“),
které by se vypořádalo s námitkami dotčených obcí, že zařízení bude mít nepříznivý vliv
na životní prostředí nad míru přípustnou dle zákona. Stěžovatel bez ohledu na tuto skutečnost
pokračoval v nakládání s odpady, které také byly při kontrole ČIŽP v objektu stěžovatele
nalezeny. V žádném případě se tedy nejednalo o pouhou zprostředkovatelskou činnost
stěžovatele. Žalovaný vychází z toho, že stěžovatel prokazatelně ohrozil životní prostředí a zdraví
lidí, neboť vliv činnosti v jeho zařízení nebyl ve sledované době zákonným způsobem posouzen.
[3] Žalovaný považuje pokutu uloženou stěžovateli za přiměřenou jejímu smyslu odradit
delikventa od opakovaného nezákonného jednání a odpovídající zjištěným okolnostem.
Stěžovatel porušoval zákon vědomě, přihlédnuto bylo také k množství přijímaného odpadu
v průběhu nezákonné činnosti.
B/ Rozsudek Městského soudu v Praze
[4] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou u Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“). Městský soud žalobu zamítl z důvodů, které srozumitelně uvedl
v odůvodnění rozsudku. Vycházel z toho, že stěžovatel porušil obecné povinnosti dle §12 odst. 2
zákona o odpadech, které musí respektovat každý, kdo zachází s odpady, ale porušil také
ustanovení §14 odst. 1 zákona o odpadech, vyžadující splnění povinného souhlasu příslušného
krajského úřadu k provozování zařízení na nakládání s odpady. Městský soud dovodil,
že ustanovení §66 odst. 3 písm. d) a e) zákona o odpadech dopadají na toho, „komu souhlas
s provozováním příslušného zařízení sice udělen byl, kdo však provozuje zařízení v rozporu s tímto souhlasem
anebo po uplynutí doby jeho platnosti.“
[5] Naproti tomu podle ustanovení §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, z něhož
žalovaný vycházel, se správního deliktu dopustí ten, „kdo nakládá s odpady v zařízeních, ve kterých
nakládání s odpady je zakázáno nebo není povoleno.“ Toto ustanovení proto míří na případy porušení
obecných povinností uvedených v §12 zákona o odpadech. Městský soud uzavřel, že §66 odst. 3
písm. d) a e) zákona o odpadech představuje vůči jeho odst. 4 písm. b) privilegovanou skutkovou
podstatu, kterou však v dané věci použít nelze, neboť v rozhodné době stěžovatel nedisponoval
pravomocným povolením k provozování zařízení k nakládání s odpady dle §14 odst. 1 zákona
o odpadech.
[6] Městský soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že správní orgány postupovaly
chybně při stanovení výše ukládané sankce. Zdůraznil přitom, že v úvahu byla vzata relevantní
kriteria, ve prospěch stěžovatele tedy fakt, že se v jeho případě jedná o prvý delikt a charakter
odpadu odpovídal kategorii „ostatní“, tedy nikoli „nebezpečný“. V neprospěch stěžovatele svědčí
množství odpadu, se kterým stěžovatel nakládal, doba trvání protiprávního jednání a charakter
tohoto jednání spočívající ve vědomém porušování zákona. Městský soud označil uloženou
pokutu za přiměřenou, pohybující se při samé spodní hranici zákonného rozpětí a respektující
význam postihu pro motivaci dotčených subjektů důsledně dodržovat v oblasti nakládávání
s odpady zákon. K užití moderačního práva tak neshledal důvod.
C/ Kasační stížnost
[7] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále „s. ř. s.“).
[8] Nesprávné posouzení právních otázek spatřuje v kvalifikaci deliktního jednání podle
generální úpravy §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, ačkoli existuje pro posouzení věci
specifická (privilegovaná) skutková podstata v §66 odst. 3 písm. e) citovaného zákona.
[9] Dalším příkladem pochybení je užití pojmu „zařízení“ žalovaným, převzaté také
městským soudem v napadeném rozsudku. Výkladem tohoto pojmu podle úpravy §4 písm. f)
zákona o odpadech dospěl stěžovatel k závěru, že žalovaný a městský soud připisují tomuto
pojmu smysl, který nemůže mít. Z definice §4 písm. f) zákona o odpadech totiž nelze vyvodit nic
jiného než to, že zařízením ke sběru nebo výkupu odpadů je každé zařízení, které je k takovému
účelu určeno, bez ohledu na to, zda má nebo nemá příslušné povolení. Zařízení žalobce
takovému požadavku vyhovovalo již proto, že bylo (později) k jeho užití pro nakládání s odpady
uděleno i příslušné povolení.
[10] Stěžovatel považuje za nezákonný také postup při určení výše uložené sankce. Žalovaný
založil rozhodnutí na kriteriích, která jsou v rozporu s ustanovením §67 odst. 2 zákona
o odpadech, které definuje zásadní kriterium slovy „Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména
k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho poškození.“ Z rozhodnutí o uložení sankce
není patrné, zda se správní orgány vlivem činnosti stěžovatele na životní prostředí vůbec
zabývaly, přestože právě toto hledisko je rozhodující. Odůvodnění výše uložené sankce tedy
odporuje zákonu a navíc trpí nedostatkem důvodů, takže městský soud měl již proto rozhodnutí
žalovaného zrušit. Pokud tak neučinil, byl tím naplněn kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
[11] Stěžovatel se dovolával také nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu citací
zákonného textu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nevysvětlil ovšem konkrétně, v čem by měl tento
důvod spočívat. Odvolal se pouze na obsah kasační stížnosti.
D/ Vyjádření ke kasační stížnosti
[12] Žalovaný odmítl tvrzení stěžovatele o postupu správních orgánů v rozporu se zákonem.
Naopak zdůraznil, že ve správním řízení bylo stěžovateli prokázáno opakované porušování
předpisů v oblasti odpadového hospodářství, ale také v oblasti veřejného zdraví a stavebního
zákona. Provoz konkrétního zařízení stěžovatele ke sběru a výkupu odpadů nebyl v rozhodné
době schválen. Využití objektu Uhelných skladů pro tento účel bylo předmětem posuzování
podle zákona č. 100/2001 Sb. (EIA) a vyústilo v závěr, že bude možné jej využívat jen
za omezujících podmínek (nebude možné využití k úpravě odpadů). Žalovaný opakuje
interpretaci pojmu „zařízení“ se zdůrazněním komplexního požadavku splnění všech parametrů,
tedy včetně příslušných povolení k provozu zařízení k nakládání s odpady. Takové povolení
objekt stěžovatele neměl, a proto je sankce dle §66 odst. 4 písm. b) za porušení §12 odst. 2
zákona o odpadech zjištěnému porušení zákona nejbližší. Výši sankce označil žalovaný
za objektivní ve vztahu ke zjištěnému ignorování schvalovacího procesu stěžovatelem a míře
ohrožení životního prostředí a zdraví lidí nakládáním s odpady, jehož vliv nebyl zákonným
způsobem posouzen. Tento aspekt byl nakonec potvrzen i souhlasem k omezenějšímu provozu
zařízení, než stěžovatel požadoval.
E/ Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody.
[14] Důvody kasační stížnosti je třeba posuzovat podle jejich obsahu a nikoliv podle
formálního označení. Tyto důvody samozřejmě musí být svým obsahem podřaditelné
pod některé z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. – srovnej např. rozsudek tohoto soudu ze dne
18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47. Žalobce namítl sice také nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu, tedy důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., místo odůvodnění odkázal na text
kasační stížnosti, kde je ovšem argumentace jen k důvodům dle písm. a) a b) citovaného
ustanovení. Ze skutečností odůvodňujících tvrzení stěžovatele o existenci důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. ovšem důvod dle písm. d) citovaného ustanovení dovodit nelze.
Nicméně se jedná o důvod, ke kterému by tento soud musel přihlédnout i z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[15] Ze systematického hlediska je proto rozumné nejprve posoudit důvodnost tohoto
kasačního důvodu. Pouze u rozhodnutí přezkoumatelného je totiž zpravidla možné vážit
důvodnost ostatních námitek. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu z důvodu
nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí ovšem zjištěna nebyla, stejně tak ani
žádné jiné vady řízení před soudem, které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[16] K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů lze odkázat
na konstantní judikaturu. Zmínit lze například rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245. Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní
námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění
rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci,
aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí
ve věci.
[17] Nic takového v dané věci konstatovat nelze. Z rozsudku městského soudu je zřejmé,
jak a proč soud rozhodl a výrok rozsudku má logickou oporu v jeho odůvodnění. Městský soud
vysvětlil, na základě jakých provedených důkazů dospěl k vyslovenému procesnímu
i hmotněprávnímu závěru. Rozsudek městského soudu je nepochybně srozumitelný, vystavěný na
aprobaci dokazování, provedeného v rámci správního řízení, které je dostatečné z hlediska
vyjádřeného právního názoru. Kasační námitce podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil; věcná správnost napadeného rozsudku je předmětem jiné úvahy.
Ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[18] Z identických důvodů vyplývá závěr, že naplněn nemůže být ani kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Správní orgány vycházely z určitého právního názoru, pro který soustředily
dostatečné důkazy. Odůvodnění vydaných správních rozhodnutí z povedených důkazů vycházelo
a bylo logicky a srozumitelně formulováno. O věcné správnosti názoru správních orgánů platí
totéž, co pro posouzení věci městským soudem (který se s právním názorem žalovaného
ztotožnil).
Ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19] Kontrolou ČIŽP bylo zjištěno, že stěžovatel provozuje sběr a výkup kovových odpadů,
aniž k tomu má souhlas ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, jehož
relevantní část zní: „Zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze
na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho
provozním řádem. V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musí krajský úřad posoudit všechna
zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí.“
[20] Ze srovnání s ustanovením §12 odst. 2 zákona o odpadech („Pokud dále není stanoveno
jinak, lze s odpady podle tohoto zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle
tohoto zákona určena. Při tomto nakládání s odpady nesmí být ohroženo lidské zdraví ani ohrožováno nebo
poškozováno životní prostředí a nesmějí být překročeny limity znečišťování stanovené zvláštními právními
předpisy.“) logicky vyplývá, že definice §14 odst. 1 zákona o odpadech se vztahuje k ustanovení
§66 odst. 3 písm. d) zákona o odpadech, jeho prvé části („provozuje zařízení k využívání nebo
odstraňování odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu…“), případně dle písm. e)
citovaného ustanovení („provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů bez potřebného souhlasu
příslušného správního úřadu…“). Ustanovení §12 odst. 2 zákona o odpadech (jako ostatně celé toto
ustanovení) se nevztahuje jen k jedné určité skutkové podstatě správního deliktu, nýbrž
představuje obecné pravidlo, určující proč (aby nebylo „…ohroženo lidské zdraví ani ohrožováno nebo
poškozováno životní prostředí a nebyly překročeny limity znečišťování stanovené zvláštními předpisy“) je třeba
splnit povinnosti mít pro nakládání s odpady souhlas k tomu příslušného správního orgánu.
Ustanovení §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, dopadající na případy nakládání s odpady
(„…v zařízeních, ve kterých… je zakázáno nebo není povoleno“) zjevně míří na odlišné případy
neoprávněného nakládání s odpady, zejména provozování tzv. „černých“ skládek, umísťování
odpadů ve vysloveně nevhodných místech nebo prostorách apod. O takový případ se v dané věci
evidentně nejednalo, jak je patrné i z toho, že k určité úrovni nakládání s odpady bylo zařízení
žalobce nakonec schváleno.
[21] Tento závěr však nelze použít k deliberaci jednání stěžovatele, neboť skutková podstata
deliktu dle §66 zákona o odpadech je založena na porušení zákonem přesně definovaných
povinností, v daném případě jde o absenci souhlasu správního úřadu s provozem zařízení. Tato
podmínka nesporně splněna byla a je pro definici správního deliktu dle §66 odst. 3 písm. d)
nebo e) zákona o odpadech dostatečná. V tomto směru je judikatura správních soudů
dlouhodobě stabilní, srovnej třeba rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2006,
č. j. 9 Ca 37/2004 - 34: „Jedinou skutečností, kterou jsou správní orgány při zvažování otázky odpovědnosti
žalobce za spáchání správního deliktu vymezeného v §66 odst. 3 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech
a o změně některých dalších zákonů, povinny zkoumat, je to, zda žalobce skutečně provozoval zařízení ke sběru
a výkupu odpadů s potřebným souhlasem příslušného správního úřadu či nikoliv. Ostatní skutečnosti
jsou pro posouzení věci nepodstatné.“
[22] Pro naplnění podmínek odpovědnosti za správní delikt v oblasti nakládání s odpady
a pro uložení sankce za porušení zákonem (§66) uložených povinností není důležité prokázané
ohrožení obecně chráněného zájmu (ochrana životního prostředí), nýbrž naplnění znaků
příslušné skutkové podstaty deliktu. K tomu srovnej třeba rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 Ca 184/2007 - 28: „Skutková podstata správního deliktu podle §66 odst. 3
písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, nespočívá v ohrožení či poškození životního prostředí, nýbrž
v převzetí odpadu osobou, která k tomu není oprávněna pro nedostatek vybavení zařízením k využití či odstranění
odpadu. Tyto znaky skutkové podstaty správního deliktu samy o sobě vyjadřují možnost ohrožení životního
prostředí. Osoba, která odpad takto neoprávněně převzala, se tedy nemůže sankční odpovědnosti zprostit odkazem
na to, že shromažďováním odpadu nedošlo k ohrožení či k poškození životního prostředí a takovou okolnost
z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu není třeba dokazovat. K míře a závažnosti ohrožení
nebo poškození životního prostředí se ve smyslu §67 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, přihlíží
při stanovení výše pokuty.“ Stejný závěr platí i v nyní posuzované věci.
[23] ČIŽP uložila stěžovateli pokutu 1 000 000 Kč za to, že nakládal s kovovými odpady
v zařízení, které nebylo pro takový účel povoleno. Pokuta byla stanovena tak, aby nepozbyla
preventivního účinku a zároveň nebyla likvidační. Žalovaný konstatuje, že stěžovatel provozoval
zařízení bez povolení příslušného správního úřadu vědomě, neboť souhlas nemohl být vydán
do doby provedení zjišťovacího řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., ve kterém by byly řešeny
námitky obcí. Závažnost jednání stěžovatele zvyšuje vědomé porušování zákona s vědomím
rizika uložení sankce.
[24] Zákon o odpadech definuje meze uvážení správního orgánu při určení výše pokuty
v ustanovení §67 odst. 2 („Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního
prostředí, popřípadě k míře jeho poškození.“) Správní orgány přihlédly také ke skutečné intenzitě
činností stěžovatele při nakládání s odpady v rozhodné době od května 2007 do září 2008 a tuto
intenzitu hodnotily jako významnou pro míru ohrožení chráněného zájmu na ochraně životního
prostředí a zdraví lidí. Nelze tedy tvrdit, že by při úvaze o výši sankce nepřihlédly k hlediskům,
které upravuje citované ustanovení §67 odst. 2 zákona o odpadech. V důsledku odlišné právní
kvalifikace stěžovatelova jednání ovšem hodnocení užitých kriterií relativizuje jiný kvantitativní
rozsah pokuty. Místo pokuty do 50 000 000 Kč (§66 odst. 4 zákona o odpadech) se jedná
o pokutu v maximální výši 10 000 000 Kč (§66 odst. 3 citovaného zákona). Celková výše pokuty
i aspekt její „přiměřenosti“ měl být posuzován v rámci jiného zákonného rozpětí.
[25] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost je v uvedeném rozsahu oprávněná
ve vztahu k důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto rozsudek městského soudu podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil.
[26] Stěžovatel kasační stížností požadoval zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační stížnost byla podána ke krajskému soudu v roce 2009
a v té době návrh odpovídal pravomoci Nejvyššího správního soudu podle právní úpravy platné
do 31. 12. 2011 (§110 odst. 1 s. ř. s.). Dnem 1. 1. 2012 však nabyla účinnosti novela soudního
řádu správního provedená zákonem č. 303/2011 Sb., přinášející významné rozšíření pravomoci
tohoto soudu. Podle §110 odst. 1 s. ř. s., v nyní platném znění, dospěje-li Nejvyšší správní soud
k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc
mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud
již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí
přiměřeně.
[27] Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního
orgánu není vázána na návrh stěžovatele, nýbrž její využití záleží na úvaze tohoto soudu, který
zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V daném
případě je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného mělo být krajským soudem pro nesprávnou
kvalifikaci protiprávního jednání stěžovatele zrušeno.
[28] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil
žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí.
[29] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s.
má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Prvou část nákladů řízení tvoří zaplacené soudní poplatky ve výši
2000 Kč a 3000 Kč (žaloba a kasační stížnost). Stěžovatel si k ochraně svých zájmů zvolil
právního zástupce, advokáta. Náklady na právní zastoupení tvoří odměna zástupce za 4 úkony
(převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání, kasační stížnost) právní služby podle §11
odst. 1 písm. a), d) a e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž za jeden úkon přísluší částka 2100 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle §13 odst. 3
advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon. Celkem tak náklady řízení tvoří částka 14 600 Kč.
Právní zástupce stěžovatele náklady řízení nevyúčtoval, ze spisu je ovšem nesporné, že vykonal
všechny zmíněné úkony v souvislosti s obhajobou zájmů stěžovatele v řízení před soudy.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu