ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.54.2012:33
sp. zn. 5 As 54/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Petrou Dočkalovou, advokátkou se sídlem Hlavní
náměstí 1a, Krnov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro
výkon zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 145/2011 - 4,
takto:
I. Návrh zástupce na zrušení ustanovení se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 145/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Petry Dočkalové se u r č u j e
částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí ředitele žalované neumožnit žalobkyni svatou zpověď.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2011 stěžovatelka obecně namítala, že usnesení
krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti „faktickému rozhodnutí“ žalované, je nezákonné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ je přezkoumatelné ve správním soudnictví.
K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 145/2011 - 17,
ustanovil jejím zástupcem Mgr. Petru Dočkalovou, advokátku. Ustanovená zástupkyně k výzvě
soudu kasační stížnost podáním ze dne 21. 11. 2011 doplnila. V doplnění kasační stížnosti
setrvala na názoru, že napadený akt je rozhodnutím dle §65 s. ř. s.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu dne 12. 3. 2012 sdělila, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt
ani nebylo jinak rozhodováno.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
I.
Dne 19. 1. 2012 bylo krajskému soudu doručeno podání ze dne 18. 1. 2012, ve kterém
ustanovená advokátka žádá, aby ji soud zprostil povinnosti stěžovatelku v dané věci zastupovat.
Jako důvod své žádosti uvedla, že stěžovatelka je s jejími službami nespokojena, došlo tudíž
k rozporům mezi nimi.
Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu zohlednil specifickou povahu řízení o kasační
stížnosti a přihlédl ke konkrétním okolnostem dané věci, přičemž dospěl k závěru,
že v posuzovaném případě nejsou dány důvody pro zrušení ustanovení Mgr. Petry Dočkalové,
advokátky, zástupcem stěžovatelky.
K uvedenému závěru Nejvyšší správní soud vedly následující důvody:
Podle §105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem. Zastoupení advokátem je tudíž podmínkou řízení o kasační stížnosti. V daném
případě pak krajský soud shledal, že byly k datu jeho rozhodnutí naplněny podmínky
podle §35 odst. 8 s. ř. s., a ustanovil stěžovatelce k jejímu návrhu zástupce z řad advokátů.
Ustanovený advokát následně jménem stěžovatelky doplnil kasační stížnost.
K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že v daném případě bylo kasační stížností
napadeno rozhodnutí, jímž krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a v takovém případě je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti oprávněn toliko
zkoumat, zda jsou naplněny podmínky pro odmítnutí žaloby. Z obsahu předmětné kasační
stížnosti, tak jak byla doplněna, je zřejmé, že ustanovená zástupkyně kasační stížnost odůvodnila
dostatečným způsobem, když ji opřela o důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž
setrvala na tvrzení, že žalobou napadený výsledek činnosti žalované je rozhodnutím ve smyslu
§65 s. ř. s. a jako takový je přezkoumatelný v příslušném soudním řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětná kasační stížnost je plně projednatelná
a lze o ní bez dalšího rozhodnout, neboť v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s. je pravidlem,
že Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti bez jednání.
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že ustanovená zástupkyně stěžovatelky již splnila
v daném řízení o kasační stížnosti svou roli. Nejvyšší správní soud tudíž i přes skutečnosti
uváděné v předmětném návrhu nepovažuje za nutné v posuzovaném případě zprostit
ustanovenou advokátku povinnosti stěžovatelku zastupovat. Vzhledem k dosavadní aktivitě
ustanovené zástupkyně v daném řízení o kasační stížnosti pak takový postup není nezbytný
ani k ochraně práv stěžovatelky ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. Vyhovění předmětnému návrhu
by naopak postavení stěžovatelky v daném řízení značně zkomplikovalo, neboť by nadále nebyla
splněna podmínka řízení o kasační stížnosti, tj. povinné zastoupení stěžovatelky advokátem.
Nejvyšší správní soud tedy návrh Mgr. Petry Dočkalové na zrušení jejího ustanovení
zástupcem stěžovatelky zamítl.
II.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané usnesení krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Důvodnost přitom Nejvyšší správní soud shledal nad rámec
stěžovatelkou uplatněných kasačních důvodů.
Nejvyšší správní soud se před zkoumáním věci samé musel nejprve vypořádat
s případnými vadami, ke kterým je povinen přihlížet vždy z moci úřední. Nejvyšší správní soud
totiž v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. není vázán důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení
před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek
stěžovatelky napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále zjistil, že řízení
o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s.
(zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání
adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud
z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci),
že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí
splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 21. 6. 2011 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele věznice,
plk. Mgr. Ivo Turoka neumožnit zpověď svatou.“ Ve svém podání stěžovatelka dále uvedla, že dne
1. 6. 2011 po 3 měsících ji bylo umožněno hovořit s katolickým knězem, avšak na pouhých
10 min. Na základě rozhodnutí ředitele věznice nebylo stěžovatelce umožněno hovořit s knězem
déle, čímž jí bylo upřeno právo zpovědi svaté a svatého přijímání. Tímto byla stěžovatelka vážně
zkrácena na svých právech. Dále stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu
je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně
stěžovatelka avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce. Stěžovatelka
požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Kopii napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila; napadené
„rozhodnutí“ pak v žalobě ani nikterak blíže nespecifikovala. Z obsahu žaloby tedy nebylo
možné usuzovat na to, že žalovaná v dané věci vskutku správní rozhodnutí vydala. Formulace
žalobních námitek naopak nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena
proti postupu žalované, kdy stěžovatelce nebylo umožněno hovořit s katolickým knězem po delší
dobu, tak aby stěžovatelka mohla realizovat své právo svaté zpovědi. Taktéž petit návrhu chyběl.
Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo na místě odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s.
Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby, si byla vědoma chybějících náležitostí žaloby,
když odkazovala na doplnění žaloby ustanoveným advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen postupem žalobce vyzvat k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si opisu napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalované, přistoupil k rozhodnutí o žalobě,
přičemž návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy
jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení
krajský soud vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí zcela nedostatečně tak,
že rozhodl „o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného neumožnit žalobkyni svatou zpověď.“ Následně
krajský soud dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle
§65 odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby vymezil předmět
řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného přezkoumávaného usnesení
pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu na zahájení řízení,
resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení, vědom: krajský soud sice
žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat
jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však
rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový
případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla
mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala,
bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což bylo v rozporu s obsahem žaloby, kterým stěžovatelka brojí proti
faktickému úkonu žalované. K tomu přistupuje vada podání spočívající v tom, že předmětná
žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71
odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat,
zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné
nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby jí soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout,
resp. že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě
kterých předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, jak bude níže pojednáno,
nebyly krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem odůvodněny.
Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti učinit pouze
tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět. To znamená,
že zjevná neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, bez toho, aniž by krajský
soud musel činit jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ se však
v projednávané věci nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná.
Tyto závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené rozhodnutí obstaral,
přičemž rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému
„rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují.
Podle §20 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody se odsouzenému zajišťuje
právo na poskytování duchovních a dalších obdobných služeb sledujících humanitární
cíle v rozsahu vyplývajícím ze zvláštních právních předpisů. Podle odst. 2 téhož ustanovení
„věznice umožňují konat zpravidla v době pracovního klidu společné náboženské obřady odsouzených“.
Podle §20 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody se může v rámci poskytování duchovní
služby podílet na naplňování účelu výkonu trestu též církev, a to zejména konáním bohoslužeb
pro zájemce z řad odsouzených [písm. a)] a dále též individuálními rozhovory, pastoračními
návštěvami a umožněním individuálního přístupu k náboženským úkonům [písm. b)]. Podle
ustanovení §20 odst. 6 věty druhé zákona o výkonu trestu odnětí svobody konečně platí,
že „požádá-li odsouzený o umožnění návštěvy církví pověřené osoby, je věznice povinna jí tuto skutečnost
neprodleně oznámit“.
Uvedené ustanovení §20 zákona o výkonu trestu odnětí svobody navazuje zejména
na článek 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručující svobodu myšlení, svědomí
a náboženského vyznání, včetně práva změnit náboženství nebo víru nebo být bez vyznání
a na článek 16 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo svobodně projevovat své náboženství
a víru buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním,
náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (dále srov. např. čl. 9 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod). Svoboda náboženského vyznání i právo svobodného projevu
náboženství či víry náleží i odsouzeným k trestu odnětí svobody, samozřejmě v rozsahu
a za podmínek vymezených v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody a odpovídajících účelu
a povaze tohoto trestu (viz též §27 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Odsouzení
ve výkonu trestu odnětí svobody tedy mají veřejné subjektivní právo na poskytování duchovní
služby v rozsahu vymezeném v §20 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
Povahu žalobou napadeného „rozhodnutí“ ředitele žalované ve světle uvedených
ustanovení krajský soud neposuzoval, resp. jak již bylo výše uvedeno, jakákoliv konkrétní úvaha
ve vztahu k napadenému „rozhodnutí“ v odůvodnění usnesení krajského soudu absentuje.
Usnesení krajského soudu je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což je vada,
k níž Nejvyšší správní soud přihlédl na rámec stižních námitek z úřední povinnosti [§109 odst. 4
ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.].
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovené zástupkyni stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění,
a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu