ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.57.2012:31
sp. zn. 5 As 57/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy a v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18, Opava, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence
Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 15/2011 - 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr . Marka Urbiše se u r č u j e
částkou 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena k rukám advokáta z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 25. 1. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně označený jako
„Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka týkající se zamítnutí žádosti
žalobkyně o zajištění návštěvy a eskorty dne 9. 12. 2010“ .
Ve svém podání žalobkyně uvádí, že podala dne 9. 12. 2010 žádost o zajištění návštěvy
svých dětí a otce a eskorty do Věznice Ostrov za tímto účelem. Ačkoliv je dle ust. §9 odst. 1
písm. e) vyhl. č. 345/1999 Sb. možné přemístit odsouzeného z důvodů hodných zvláštního
zřetele a tato podmínka byla dle žalobkyně splněna, ředitel věznice žádost zamítl. Jiným
odsouzeným je toto umožňováno a k zamítnutí neexistoval žádný důvod. Žalobkyně
konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká,
oprávněna podat žalobu podle §65 a n ásl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V podání žalobkyně zároveň navrhla, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků
a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů.
Krajský soud nejprve žalobkyni k její žádosti usnesením ze dne 10. 2. 2011,
č. j. 22 A 15/2011 - 6, ustanovil zástupcem Mgr. Marka Urbiše, advokáta. Ten následně
doplnil žalobu a uvedl, že žalobkyně žádala o návštěvu jejích nezletilých dětí a otce, u něhož děti
v Karlových Varech žijí, a s tím spojené eskorty do věznice Ostrov, neboť tato věznice
je vzdálena 10 km od Karlových Varů. V žádosti žalobkyně požadovala hromadnou eskortu
na náklady žalobkyně a současně návštěvu naplánovala tak, že měla volno v prádelně, kde
pracovala. Zástupce dále poukázal na cit. ust. §9 vyhl. č. 345/1999 Sb., kdy je možné
odsouzeného přemístit dočasně do jiné věznice z důvodu zvláštního zřetele, a dodal,
že žalobkyně plní aktivně program zacházení, vypomáhá v náboženském klubu a vyučuje
francouzštinu. Její nezletilé děti odluku špatně snášejí a návštěvu se jí podařilo uskutečnit
po téměř půl roce. Důvody zvláštního zřetele, které jsou podmínkou pro návrh ředitele, tak byly
dány.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem ustanovený zástupce žalobkyně navrhl, aby s oud
rozhodnutí žalované zrušil.
Krajský soud v Ostravě předmětné podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2010 o zamítnutí žádosti žalobkyně o dočasné přemístění
do jiné věznice a tuto žalobu shora cit. usnesením odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení
lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušné ho, často
formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva
a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových
rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny či don ucení a další výsledky činnosti
orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou; proto žalobu
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu
žalované, který je dle §70 písm. a ) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) prostřednictvím
ustanoveného advokáta kasační stížností, již výslovně opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že žalobou napadený akt je rozhodnutím
podle §65 s. ř. s., neboť vydání napadeného aktu se negativně projevilo v její právní sféře
(stěžovatelka poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS). Stěžovatelka dále
uvádí, že má malé děti, které odluku velmi špatně snášejí a k její žádosti se připojil i OSPOD
Karlovy Vary. Má za t o, že ve skutkově shodných věcech je třeba rozhodovat totožně a např.
jiným odsouzeným byly eskorty umožňovány. Stěžovatelka tvrdí, že ji správní žalobou napadené
rozhodnutí negativně ovlivnilo a dle jejího názoru podléhá soudnímu přezkumu. Nebyl tedy
dán důvod, aby krajský soud žalobu odmítl.
Žalovaná k výzvě Nejvyššího správního soudu sdělila, že v předmětné věci nebyl vydán
žádný správní akt; danou problematiku řešil ředitel pohovorem. Odsouzená byla seznámena
se závěrem, že žádosti ze dne 9. 12. 2010 se nevyhovuje, protože návštěva byla v rámci jejího
dočasného pobytu ve Věznici Ostrov umožněna dne 6. 12. 2010. Současně byl předložen originál
žádosti stěžovatelky ze dne 9. 12. 2012 s vyjádřením ředitele věznice ze dne 13. 12. 2010.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, příst.
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo
mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nepřísluš í ani
Nejvyššímu správnímu soudu zabývat se věcí in meritum, tj. zákonností napadeného výsledku
činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení tak může
být toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, přitom dospěl k závěru, že směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Z předložených písemností vyplývá, že stěžovatelka ve své žádosti ze dne 9. 12. 2010
požádala o umožnění návštěvy s dětmi a zajištění eskorty v termínu 28. 12. 2010 do Ostrova
a dne 6. 1. 2011 zpět do Opavy. Jedná se o období, kdy stěžovatelka měla mít volno v prádelně.
Na uvedenou žádost reagoval ředitel Věznice Opava pohovorem a jak vyplývá z jeho
stanoviska, byla odsouzené umožněna návštěva v rámci jejího dočasného pobytu ve Věznici
Ostrov již dne 6. 12. 2010. Z uvedeného důvodu nebylo žádosti vyhověno.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně, s odkazem na svá četná předchozí rozhodnutí, která vydal
v jiných věcech, v nichž stěžovatelka brojila proti postupu žalované v jednotlivě určených
případech (např. sp. zn. 5 As 27/2012 - použití poutacího opasku pro zdravotní eskortu
žalobkyně dne 30. 5. 2011, sp. zn. 5 As 22/ 2012 – dtto dne 13. 6. 2011, sp. zn. 5 As 90/2012 -
nepředání korespondence dne 9. 5. 2011, sp. zn. 5 As 87/2012 - otevření a kontrola
korespondence od Mgr. P. H. ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 5 As 71/2012 - neumožnění duchovní
péče, a další) považuje za nutné předeslat, že zatímco ve všech případech výše uvedených se
stěžovatelka domáhala ochrany svého veřejného subjektivního práva, které jí dle zákona náleželo,
resp. brojila proti postupu žalované, která svým jednáním jí údajně ve výkonu zákonem
garantovaného práva bránila, resp. neumožnila jeho naplnění, popř. uplatnila vůči stěžovatelce
prostředky či postup, které zákon v tom kterém případě nepředvídá, ve věci nyní projednávané
sice stěžovatelka namítá, že jí byla zamítnuta žádost o zajištění návštěvy jejích dětí a otce, avšak
předmětem její žádosti bylo přemístění do jiné věznice na přechodnou dobu v navrženém
termínu.
S odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud považuje z nutné uvést, že např. podle
§19 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, má odsouzený právo
přijímat v čase určeném ředitelem věznice návštěvy blízkých osob na dobu celkem 3 hodiny
během jednoho kalendářního měsíce. Přemísťování odsouzených je pak upraveno vyhláškou
č. 345/1999 Sb., přičemž jedním z důvodů přemístění na přechodnou dobu do jiné věznice je dle
§9 odst. 1 písm. e) je přemístění z důvodů hodných zvláštního zřetele, a to na návrh ředitele
věznice. Zpravidla může být důvodem hodným zvláštního zřetele např. závažné onemocnění
či úmrtí v rodině a následná potřeba kontaktu či jiné závažné důvody. Nejedná se však
o zákonem garantovaný nárok na přemístění za účelem uskutečnění běžných návštěv tak, jak
se domnívá stěžovatelka, tedy, že věznice je povinna umožnit přemístění do jiné věznice
v termínech, které si sám odsouzený určí. Rovněž nelze dospět k závěru, že by zamítavé
stanovisko k takové žádosti bylo sto zasáhnout stěžovatelku na jejích veřejných subjektivních
právech, jejichž ochrana je správním soudnictvím garantována.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předložených písemností je zjevné, že stěžovatelka
nesouhlasí se zamítavým stanoviskem k žádosti o opětovné přemístění do Věznice Ostrov
v termínu od 28. 12. 2010 do 6. 1. 2011, ačkoliv jí byl umožněn dočasný pobyt v uvedené věznici,
a to již dne 6. 12. 2010, kdy se současně uskutečnila návštěva jejích blízkých osob.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka v posuzovaném případě vznáší pouze
organizační nároky na přemístění do jiné věznice za účelem realizace návštěv jejích dětí a otce,
a to navíc dle jejích konkrétních požadavků, tj. v jí určených termínech. Stanoviskem, které
jí žalovaná sdělila k požadovanému přemístění v daném období, ovšem stěžovatelka nijak
nemohla být zkrácena na svých právech, neboť takový úkon ještě sám o sobě nezakládá, nemění,
neruší ani závazně neurčuje její práva nebo povinnosti, když ze samotného stanoviska ze dne
13. 12. 2010 pro stěžovatelku nevyplývají žádné právní důsledky. V daném případě stěžovatelce
nebylo bráněno v právu na umožnění návštěv, avšak toto pr ávo není možné zaměňovat
s přemístěním do jiné věznice, na nějž není právní nárok a realizuje se pouze a právě při existenci
důvodů hodných zvláštního zřetele, které však v případě stěžovatelky dány nebyly.
Nejvyšší správní soud proto považuje za nutné rozlišovat, při posuzování jednotlivých
věcí stěžovatelky, o nichž jsou vedena řízení před zdejším soudem, zda se stěžovatelka domáhá
přezkoumání postupu žalované, který by důvodně mohl být předmětem soudního přezkumu
(stěžovatelka se dovolá práv nebo postupu žalované zákonem stanovených), a to buď v intencích
ust. §65 s. ř. s. anebo §82 an. s. ř. s., popř. §79 s. ř. s., anebo se dovolává práv nebo postupů,
která ze zákona nevyplývají, resp. nejsou zákonem garantována.
Jakkoli krajský soud odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč
nepovažoval rozhodnutí žalované za rozhodnutí dle §65 s. ř. s., neboť, jak uvedl, napadený
výsledek činnosti žalované není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti stěžovatelky jako
odsouzené v oblasti veřejné správy. Nepodání návrhu na dočasné přemístění a nevyhovění
žádosti stěžovatelky tak nelze považovat za rozhodnutí dle §65 s. ř. s., neboť jím nebyly
žalobkyni založeny, měněny, rušeny nebo závazně určeny její práva a povinnosti.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému se se závěrem krajského soudu
ztotožňuje.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že povahou rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikovaném
pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice
„rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky
vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která
se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného
aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný
a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše
rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených
i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na neformální úkon
správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy,
pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice
obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak
který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
V projednávané věci nelze nalézt žádný z definičních znaků rozhodnutí ve smyslu
ust. §65 s. ř. s., (ale ani např. znaky žaloby zásahové). Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost důvodnou, proto ji dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, tyto jí však nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena zást upcem z řad advokátů,
ustanoveným jí už krajským soudem v řízení o žalobě (§38 odst. 8 věta poslední s. ř. s.). V takovém případě platí náklady zastoupení stát. Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla
za zastoupení v řízení o kasační stížnosti přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
2400 Kč [jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, za sepis kasační
stížnosti a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], se zvýšením
o částku připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 2880 Kč. O odměně a náhradě hotových
výdajů ustanoveného advokáta za řízení o žalobě před krajským soudem přísluší rozhodnout
krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu