ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.72.2012:32
sp. zn. 5 As 72/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupená JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem Na Vrstvách 827/11, Praha 4, proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací
detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011, č. j. 22 A 46/2011 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Dne 9. 3. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
4. 3. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti vydaném Mgr. M. H.“. Ve
svém podání žalobkyně poukazuje na to, že dne 16. 2. 2011 podala stížnost proti rozhodnutí o
uložení kázeňského trestu - důtky. Dne 21. 2. 2011 byla žalobkyně seznámena s rozhodnutím o
stížnosti, kterým byla tato stížnost zamítnuta. V textu je uvedeno, že se žalobkyně měla dopustit
přestupku ,,nejméně v jednom případě“, tedy nikoli ve třech případech. Žalobkyně namítá, že
v daném případě bylo dokazování neúplné. Není pravdou, že by zavinění bylo prokázáno a
uložený trest nebyl úměrný. S ohledem na uvedené žalobkyně konstatuje, že proti rozhodnutí
správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a
násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Konečně žalobkyně uvádí, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce, a
současně navrhla, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad
advokátů.
Krajský soud v Ostravě žalobu proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu - důtky
prvním výrokem usnesení ze dne 31. 3. 2011, č. j. 22 A 46/2011 - 7, odmítl. Druhým a třetím
výrokem pak zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení
zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že předmětná žaloba proti rozhodnutí
žalované o uložení kázeňského trestu - důtky je nepřípustná podle §68 písm. e) ve spojení
s §70 písm. f) s. ř. s., neboť přezkoumání tohoto úkonu žalované vylučuje zvláštní zákon,
konkrétně §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění účinném do 30. 6. 2011,
ve spojení s §46 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Krajský soud proto žalobu podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítl.
Krajský soud poukázal na to, že jakkoli v daném případě aplikoval ustanovení §76 odst. 6
zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neopomenul skutečnost, že Ústavní soud nálezem
ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, toto zákonné ustanovení ke dni 30. 6. 2011 zrušil, ovšem
z toho důvodu, že ze soudního přezkumu vylučovalo paušálně veškerá kázeňská rozhodnutí;
cílem nálezu Ústavního soudu ovšem nebylo dosažení přezkumu u všech kázeňských trestů,
ale jen u těch nejzávažnějších. Vzhledem k tomu, jak dále krajský soud zdůraznil, že důtka mezi
takové tresty nepatří a naopak se jedná o nejmírnější kázeňský trest, umožňuje její vyloučení
ze soudního přezkumu podle §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění
účinném do 30. 6. 2011, článek 36 odst. 4 Listiny.
K návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad
advokátů krajský soud uvedl, že vzhledem ke zjištěným důvodům pro odmítnutí žaloby tato
žaloba zjevně nemohla být úspěšná. Žalobkyně tedy dle krajského soudu nenaplnila předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. Jednou ze zákonných podmínek
pro ustanovení zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. to, že u navrhovatele
jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností,
již opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Konkrétně stěžovatelka namítá, že §76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který krajský soud v dané věci aplikoval, Ústavní
soud zrušil ke dni 30. 6. 2011 nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08. K argumentaci
soudu pak stěžovatelka uvádí, že ač důtka nepatří mezi nejpřísnější kázeňské tresty, přesto jí bylo
výrazným způsobem zasaženo do její osobní integrity, když mimo jiné také v důsledku vydání
žalobou napadeného rozhodnutí byl zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatelky
z výkonu trestu. Stěžovatelka dále trvá na tom, že trest byl uložen neoprávněně, když předložené
důkazy hovoří v její prospěch. Konečně stěžovatelka poukazuje též na rozsudek Krajského soudu
v Plzni ve věci sp. zn. 57 A 5/2010, v níž se žalobou také domáhala přezkumu rozhodnutí
vydaného v kázeňském řízení, přičemž krajský soud tuto žalobu přijal a dokonce jí i vyhověl.
Dále stěžovatelka v kasační stížnosti navrhuje, aby jí soud ustanovil zástupce z řad advokátů.
Samostatným podáním ze dne 10. 6. 2011 stěžovatelka dále požádala o osvobození
od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 13. 10. 2011, č. j. 22 A 46/2011 - 26, Krajský soud v Ostravě
osvobodil stěžovatelku od soudních poplatků; zároveň zamítl její žádost o ustanovení zástupce
z řad advokátů, neboť do spisu byla doložena plná moc ze dne 20. 6. 2011 pro JUDr. Filipa
Prince – advokáta, se sdělením, že v předmětné věci byl rozhodnutím České advokátní komory
podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, určen stěžovatelce k poskytnutí právních
služeb, konkrétně k zastupování stěžovatelky ve věci kasační stížnosti nyní projednávané.
Zástupce stěžovatelky dne 3. 8. 2011 doplnil předmětnou kasační stížnost o další
argumentaci. Ve svém podání stejně jako stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud
ve zmiňovaném nálezu shledal §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
protiústavním, a proto dané ustanovení ke dni 30. 6. 2011 zrušil; Ústavní soud však uvádí výčet
kázeňských trestů pouze příkladmo, nikoliv taxativně, neprovádí diferenciaci na ty, u kterých
se lze domáhat soudního přezkumu a na ty, u kterých se domáhat soudního přezkumu nelze.
Nelze se tedy ztotožnit s argumentací obsaženou v napadeném usnesení, že důtka je nejmírnější
kázeňský trest a nález jej ve svém výčtu nezmiňuje. I důtka může mít zásadní dopad
pro odsouzeného zejména z pohledu podmíněného propuštění z výkonu trestu. Odstranění
neústavnosti ustanovení zákona o výkonu trestu ústavní soud ponechává na pozitivní reakci
zákonodárce. Do současné doby však zákonodárce na nález Ústavního soudu nereagoval
a úpravu soudního přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňských trestů nepřijal.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila; k výzvě Nejvyššího
správního soudu nicméně předložila soudu kopii rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2011 o uložení
kázeňského trestu - důtky stěžovatelce a kopii rozhodnutí o stížnosti ze dne 16. 2. 2011.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení
tedy bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. f) s. ř. s. odmítl po té, co dospěl k závěru,
že směřovala proti rozhodnutí žalované, které je dle §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody, ve znění účinném do 30. 6. 2011, ze soudního přezkoumání vyloučeno. Nejvyšší
správní soud se naopak nebude moci zabývat věcí samou, a tudíž ani stížní námitkou, že kázeňský
trest byl v daném případě stěžovatelce uložen neoprávněně.
Byť se krajský soud ve svém rozhodnutí touto otázkou blíže nezabýval, považuje
Nejvyšší správní soud za nutné na prvním místě konstatovat, že z listin, jež mu předložila
žalovaná, vyplývá, že stěžovatelka předtím, než rozhodnutí o uložení kázeňského trestu - důtky
napadla žalobou ve správním soudnictví, vyčerpala řádné opravné prostředky v řízení
před správním orgánem, když dne 16. 2. 2011 proti uvedenému rozhodnutí podala stížnost
podle §52 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody; tato stížnost pak byla téhož dne
rozhodnutím pověřeného zaměstnance žalované zamítnuta. Žalobu je tedy nutno vykládat tak,
že směřuje právě proti rozhodnutí o stížnosti.
Krajský soud pak předmětnou žalobu odmítl jako nepřípustnou, a to s poukazem na §76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění účinném do 30. 6. 2011, podle kterého
rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení nepodléhala přezkoumání soudu, nestanovil-li tento zákon
jinak.
Uvedené ustanovení krajský soud aplikoval i přes skutečnost, že Ústavní soud již dříve
svým nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, rozhodl o tom, že předmětné ustanovení
je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a neodpovídá ani kritériím spravedlivého procesu (právu
na přístup k soudu) zaručeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, a z těchto důvodů dále rozhodl o jeho zrušení.
Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu nejprve s odkazem na příslušnou judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti
Spojenému království navazující na rozsudek ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemsku)
konstatoval, že ani vězni nemohou být paušálně zbaveni ochrany čl. 6 Úmluvy, a tedy i v oblasti
kázeňského trestání odsouzených je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se na věc
vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále Ústavní soud poukázal na ustanovení čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny, z nichž vyplývá, že z pravomoci soudu v žádném případě nesmí být vyloučeno
přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Vzhledem k uvedenému tedy musel Ústavní soud posoudit, zda některá z rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu jsou rozhodnutími, která se dotýkají základních práv a svobod
podle Listiny či se na ně vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přitom Ústavní soud zdůraznil:
„Zákon o výkonu trestu odnětí svobody upravuje v ustanovení §27 omezení a zbavení některých práv
odsouzených. Zásadně platí, že po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se takovým omezením práv
a svobod, jejichž výkon by buď byl v rozporu s účelem trestu, nebo které nemohou být uplatněny vzhledem
k výkonu trestu. Zákon taxativně vypočítává práva a svobody, které jsou omezeny a kterých je odsouzený po dobu
výkonu trestu zbaven. Z toho vyplývá, že jakákoli další omezení práv a svobod jdou již nad rámec omezení
v zákoně taxativně vypočtených. Některá rozhodnutí o kázeňských trestech jsou takovým dalším omezením
postavení odsouzeného a mohou být, v závislosti na povaze a závažnosti sankce, výrazným zásahem do jeho
základních práv a svobod (např. umístění do uzavřeného oddělení až na 28 dnů, celodenní umístění
do uzavřeného oddělení, rozhodnutí o umístění do uzavřeného oddělení či do samovazby). Taková rozhodnutí
je nutné považovat, z výše uvedených důvodů, za rozhodnutí týkající se základních práv a svobod. Nemohou proto
být vyloučena ze soudního přezkumu (čl. 36 odst. 2 Listiny).
Nedostatkem současné právní úpravy je skutečnost, že nerozlišuje mezi jednotlivými kázeňskými tresty
z hlediska závažnosti jejich dopadu na postavení odsouzeného. Ze soudního přezkumu jsou totiž, na základě
režimu §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, vyloučena všechna rozhodnutí uložená v kázeňském
řízení (s výjimkou rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci). Zákonná výluka soudního přezkumu se vztahuje
jak na kázeňské tresty mírnější povahy (jako je důtka či snížení kapesného nebo pokuta), tak i na kázeňské
tresty, které nepochybně ve značné míře zasahují do práv a svobod odsouzeného (umístění do uzavřeného oddělení
až na 28 dní, celodenní umístění do uzavřeného oddělení až na 20 dní či umístění do samovazby až na 20 dní)
a znamenají podstatné zostření dosavadního omezení svobody.“
Ústavní soud uzavřel, že takové paušální vyloučení rozhodnutí vydaných v kázeňském
řízení ze soudního přezkumu, bez diferenciace jejich závažnosti, resp. možného zásahu
do základních práv odsouzeného, nemůže obstát z hlediska požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak je uvedeno shora. Zároveň ovšem zdůraznil, že „[c]ílem není dosažení
soudního přezkumu u všech kázeňských trestů, ale pouze u těch, které výrazným způsobem zasahují do osobní
integrity odsouzeného. Tento způsob právní úpravy umožňuje Listina v čl. 36 odst. 4.“.
Konečně Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval: „K odstranění neústavnosti napadeného
ustanovení zákona č. 169/1999 Sb. je nezbytná pozitivní reakce zákonodárce, jejímž cílem bude přijetí ústavně
konformní úpravy diferencovaného přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňských trestů v těch případech, kdy
uložený trest závažným způsobem zasahuje do osobní integrity člověka, byť odsouzeného. Na zákonodárci bude
vyřešit i otázku praktičnosti a efektivnosti tohoto přezkumného řízení, tj. zda je svěří obecným soudům, u kterých
probíhá trestní řízení, či zda je budou provádět soudy správní. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení
napadeného ustanovení do 30. června 2011, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou
dobu k přijetí přiměřené právní úpravy.“.
Z citovaného nálezu je zřejmé, že Ústavní soud shledal předmětné ustanovení zákona
o výkonu trestu odnětí svobody neústavním právě s ohledem na skutečnost, že ze soudního
přezkumu vylučovalo veškeré kázeňské tresty (s výjimkou kázeňského trestu propadnutí věci),
včetně těch, které představují závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze
stanovené zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud ovšem zároveň zdůraznil,
že v případě rozhodnutí o kázeňských trestech, které výrazným způsobem nezasahují do osobní
integrity odsouzeného, je zákonná výluka ze soudního přezkoumání přípustná.
V daném případě byl stěžovatelce příslušným zaměstnancem žalované uložen kázeňský
trest - důtka podle §46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelka
přitom namítá, že ač důtka nepatří mezi nejpřísnější kázeňské tresty, přesto bylo výrazným
způsobem zasaženo do její osobní integrity, když mimo jiné také v důsledku vydání žalobou
napadeného rozhodnutí byl zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu
trestu.
Z citovaných pasáží nálezu je nicméně zjevné, že pro posouzení otázky, jestli lze
rozhodnutí, jímž byl uložen kázeňský trest, vyloučit ze soudního přezkoumání, je podstatné, zda
se takové rozhodnutí s ohledem na povahu a závažnost daného kázeňského přestupku a povahu
a závažnost uloženého kázeňského trestu dotýká základních práv a svobod podle Listiny a zda
se na ně vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud pak sám označil některé kázeňské
tresty, které představují zásah do základních práv a svobod (umístění do uzavřeného oddělení
až na 28 dnů, celodenní umístění do uzavřeného oddělení až na 20 dnů, umístění do samovazby
až na 20 dnů). Ve vztahu k nim pak konstatoval, že rozhodnutí, jimiž byly takové kázeňské tresty
uloženy, nemohou být vyloučena ze soudního přezkoumání.
Ústavní soud v nálezu, jímž je Nejvyšší správní soud vázán i v nyní posuzované věci, dále
výslovně připustil, že u některých kázeňských trestů, které výrazným způsobem nezasahují
do osobní integrity odsouzeného, čl. 36 odst. 2, 4 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy umožňují upravit
zákonnou výluku. Důtku přitom Ústavní soud explicitně zařadil mezi kázeňské tresty mírnější
povahy. Důtka je skutečně nejmírnějším z kázeňských trestů uvedených v taxativním výčtu v §46
odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neboť ze své povahy nepředstavuje
pro odsouzeného jakoukoli bezprostřední újmu. Pokud jde o možné nepřímé dopady takového
rozhodnutí, jakkoli Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že uložení (každého)
kázeňského trestu má vliv na případné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,
zjevně nepovažoval samotnou tuto souvislost s řízením o podmíněném propuštění odsouzeného
(příp. s dalšími řízeními a postupy v rámci výkonu trestu odnětí svobody) u mírnějších
kázeňských trestů (tedy zejména u důtky) za dostačující pro to, aby byla taková rozhodnutí
považována za zásah od základních práv podle Listiny nebo za „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy, jestliže zároveň připustil právě u těchto méně závažných kázeňských trestů
zákonnou výluku ze soudního přezkoumání. Případné udělení takového kázeňského trestu
je skutečně pouze jedním z hledisek, k němuž soud rozhodující o podmíněném propuštění
při celkovém hodnocení chování odsouzeného přihlíží, nevylučuje tedy samo o sobě podmíněné
propuštění a není tedy bez dalšího důvodem k „prodloužení celkové délky odnětí svobody“
(viz a contrario rozsudky ESLP ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království
a ze dne 9. 10. 2003 Ezeh a Connors proti Spojenému království, viz dále rozsudky ESLP ze dne
8. 11. 2007 Štitić proti Chorvatsku a ze dne 20. 1. 2011 Payet proti Francii). Je tedy nutné logickým
výkladem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu dospět k jedinému možnému závěru, a to,
že rozhodnutí, jímž se ukládá kázeňský trest - důtka podle §46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu
trestu odnětí svobody, není rozhodnutím, které se dotýká základních práv a svobod podle Listiny
a nelze jej ani považovat za „trestní obvinění“ či za rozhodnutí „o občanských právech
a závazcích“ (viz a contrario rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 2008 Gülmaz proti Turecku) ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonodárce takové rozhodnutí tudíž může vyloučit ze soudního
přezkoumání.
Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýkala, že v daném případě postupoval podle §76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, přestože v době, kdy o žalobě rozhodoval, již byl
vydán zmiňovaný nález, kterým Ústavní soud rozhodl o tom, že předmětné ustanovení
je neústavní, neboť nemůže obstát z hlediska požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1
Úmluvy. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že krajský soud pochybil, když sám provedl
diferenciaci kázeňských trestů podle míry jejich zásahu do osobní integrity odsouzeného, přestože
takovou diferenciaci kázeňských trestů, na základě které bude vyloučen či naopak připuštěn
soudní přezkum rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení s ohledem na jejich možný zásah
do základních práv odsouzeného, mohl provést pouze zákonodárce.
K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že jakkoli byl zmiňovaný nález vydán již dne
29. 9. 2010, Ústavní soud §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody zrušil až ke dni
30. 6. 2011. Svůj postup odůvodnil tak, že dle jeho názoru je k odstranění neústavnosti
předmětného ustanovení nezbytná pozitivní reakce zákonodárce; Ústavní soud tak vytvořil
dostatečný časový prostor, v němž mohl zákonodárce přijmout ústavně konformní úpravu
diferencovaného přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňských trestů v těch případech,
kdy se uložený trest dotýká základních práv a svobod. Postup Ústavního soudu je tedy nutno
vykládat tak, že §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody bylo nutné uplatňovat
až do 30. 6. 2011, ovšem pouze v rozsahu, v jakém bylo toto ustanovení shledáno slučitelným
s čl. 36 odst. 2 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy výluku v něm upravenou nebylo možné
vztahovat na rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení, která se týkají základních práv a svobod
podle Listiny nebo na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že zákonodárce tento časový prostor poskytnutý
Ústavním soudem využil, neboť §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody byl sice
uvedeným nálezem ke dni 30. 6. 2011 zrušen, nicméně novelou provedenou zákonem
č. 181/2011 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2011 změněn §52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody, a to následujícím způsobem: „Přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle §46
odst. 3 písm. e) až h) a rozhodnutí o zabrání věci se lze domáhat u soudu za podmínek stanovených zvláštním
právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku. Rozhodnutí
vydaná v kárném řízení, kterými byly uloženy kázeňské tresty podle §46 odst. 3 písm. a) až d) a i), nepodléhají
přezkoumání soudu.“
Podle §52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění účinném
od 1. 7. 2011, tedy rozhodnutí, jímž byl udělen kázeňský trest - důtka podle §46 odst. 3 písm. a)
téhož zákona, podléhá i nadále zákonné výluce ze soudního přezkumu, přičemž, jak již zdejší
soud vysvětlil, podle citovaného nálezu Ústavního soudu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1
Úmluvy takové výluce nebrání.
Konečně stěžovatelka v kasační stížnosti poukazovala též na rozsudek Krajského soudu
v Plzni ve věci sp. zn. 57 A 5/2010, v němž zmíněný soud také přezkoumával rozhodnutí vydané
v kázeňském řízení, přičemž tehdy žalobu přijal a dokonce jí i vyhověl.
K tomu Nejvyšší správní soud toliko ve stručnosti uvádí, že z úřední činnosti
je mu známo, že v případě, na který stěžovatelka poukázala, krajský soud přezkoumával nikoliv
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu - důtky, ale rozhodnutí žalované o nezahlazení
kázeňského trestu. Závěry vyslovené v uvedeném rozsudku Krajského soudu v Plzni tedy nelze
bez dalšího vztáhnout na nyní posuzovanou věc.
S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že v daném případě stěžovatelka
žalobou napadla rozhodnutí správního orgánu, které podléhalo a nadále podléhá zákonné výluce
ze soudního přezkoumání. Žaloba proti takovému rozhodnutí správního orgánu je tudíž
ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem,
jestliže žalobu v předmětné věci jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Vzhledem k těmto závěrům obstojí také další výroky kasační stížností napadeného
usnesení, jimiž krajský soud zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů. Vzhledem k existenci ústavně konformní zákonné
výluky ze soudního přezkoumání jde v dané věci o případ, kdy návrh, tj. žaloba proti rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu - důtky podle §46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí
svobody zjevně nemohla být úspěšná. Soud tedy nepochybil, když návrh stěžovatelky
na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o žalobě
zamítl.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, tyto jí však nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu