ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.83.2011:273
sp. zn. 5 As 83/2011 - 273
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze Břevnově, se sídlem
Markétská 1, Praha 6, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1,
Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011,
č. j. 9 Ca 274/2008 - 228,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 9 Ca 274/2008 - 228,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2008, č. j. 500/654/503 21/08, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 19. 2. 2008,
č. j. ČIŽP/10/OOP/SR01/0708611.006/RTM. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního
stupně žalobci uložil pokutu ve výši 1 500 000 Kč za správní delikt podle §88 odst. 2 písm. j)
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v relevantním znění (dále jen „zákon
o ochraně přírody a krajiny“), neboť žalobce nerespektoval zákaz vykácet 15 kusů lip na nádvoří
před bazilikou sv. Markéty v areálu břevnovského kláštera bez povolení ke kácení vydaného
příslušným orgánem ochrany přírody. Tento zákaz byl stanoven v rozhodnutí České inspekce
životního prostředí ze dne 20. 7. 2007, č. j. 10/OOP/0708611.29/07/RJJ.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Městského soudu
v Praze žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2011,
č. j. 9 Ca 274/2008 - 228, tuto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění zmíněného rozsudku městský soud konstatoval, že ze správního spisu
jednoznačně vyplývá a zároveň je mezi účastníky nesporné, že žalobce, ač nedisponoval
příslušným povolením k pokácení dřevin vydaným orgánem ochrany přírody podle §8 odst. 1
zákona o ochraně přírody a krajiny, provedl kácení 15 kusů lip před bazilikou sv. Markéty v areálu
břevnovského kláštera v Praze, a to prostřednictvím fyzické osoby podnikající v zahradnických
službách. Žalobce tak učinil i přesto, že rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne
20. 7. 2007, č. j. 10/OOP/0708611.29/07/RJJ, mu byl uložen zákaz pokácení předmětných lip,
pokud nebude ke kácení jednotlivých stromů disponovat pravomocným povolením orgánu
ochrany přírody. Městský soud tedy uzavřel, že popsaným jednáním se žalobce prokazatelně
dopustil nedodržení zákazu činnosti vydaného podle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny
a tedy naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle §88 odst. 2 písm. j) tohoto zákona,
s nímž je spojeno uložení pokuty až do výše 2 000 000 Kč.
Za daného skutkového a právního stavu se žalobce podle městského soudu nedůvodně
dovolává posouzení svého jednání jako souladného s právem s odkazem na oznámení stěžovatele
o kácení dřevin zaslané a doručené Úřadu městské části Praha 6, odboru péče o prostředí, podle
§8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a s odkazem na závazné stanovisko (ve formě
samostatného rozhodnutí) Magistrátu hl. města Prahy, odboru kultury, památkové péče
a cestovního ruchu ze dne 28. 4. 2006, č. j. MHMP 67032/2006/Síb, o tom, že podle §14 zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní
památkové péči“), je z hlediska zájmů státní památkové péče obnova lipové aleje v areálu
břevnovského kláštera, který je národní kulturní památkou, v rozsahu projektu předloženého
žalobcem přípustná. Jestliže Česká inspekce životního prostředí vydala rozhodnutí o zákazu
kácení dřevin bez příslušného povolení dne 20. 7. 2007, tj. až po té, kdy žalobce obdržel
souhlasné závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, a po té, kdy příslušnému orgánu
ochrany přírody ohlásil kácení stromů svým oznámením ze dne 10. 5. 2006, mělo být právě
v rozhodnutí České inspekce životního prostředí vydaném podle §66 zákona o ochraně přírody
a krajiny posouzeno, do jaké míry byl žalobce oprávněn postupovat podle §8 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny, tedy zda byla v jeho případě dána jedna z výjimek upravená v tomto
ustanovení z obecné povinnosti získat ke kácení dřevin povolení podle §8 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny.
Rovněž otázkou, zda závazné stanovisko orgánu státní památkové péče vydané podle §14
odst. 1 zákona o státní památkové péči může či nemůže nahrazovat povolení orgánu ochrany
přírody ke kácení vydané podle §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se již zabývaly
správní orgány obou stupňů v řízení o vydání rozhodnutí podle §66 zákona o ochraně přírody
a krajiny. V přezkumném řízení soudním se pak těmito otázkami zabýval Městský soud v Praze
ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 - 47, přičemž nepřijal námitku žalobce
o oprávněnosti jeho postupu podle §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a jako
rozhodující pro uplatnění §66 zákona o ochraně přírody a krajiny zmiňovaný rozsudek
městského soudu shledal hrozbu změn chráněných částí přírody, a nikoliv hledisko památkové
péče. Bylo na správních orgánech a poté na městském soudu v uvedené věci, aby se vypořádaly
se základní podmínkou vydání rozhodnutí podle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny, kterou
je hrozba nedovolené změny obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, a posoudily,
zda pokácení 15 lip za účelem obnovy lipové aleje v daném místě je činností, která by mohla
způsobit nedovolenou změnu chráněných částí přírody. Závěry, k nimž dospěly správní orgány
v pravomocných rozhodnutích vydaných v řízení podle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny,
a následně i soud ve svém rozsudku ve věci sp. zn. 6 Ca 336/2007, byl Městský soud v Praze
v nyní posuzované věci, dle svých slov, vázán.
Vzhledem k těmto skutečnostem podle městského soudu neobstojí žalobní námitky,
kterou svou podstatou směřují právě do podmínek pokácení lip stanovených rozhodnutím
správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 7. 2007. V řízení o uložení správní sankce bylo
rozhodující jedině to, zda žalobce naplnil znaky skutkové podstaty příslušného správního deliktu,
tedy zda nedodržel zákaz činnosti vyslovený pravomocným a vykonatelným správním
rozhodnutím. V tomto řízení je podle městského soudu nesporné, že zákaz dodržen nebyl,
a žalobce, ačkoli byl se zákazem činnosti obeznámen a srozuměn, své počínání obhajoval
postupy, které nebyly v rozhodnutí o zákazu činnosti shledány jako postačující náhrada povolení
ke kácení dřevin. V soudním řízení o přezkoumání rozhodnutí o uložení pokuty tedy nebylo
úkolem soudu znovu přezkoumávat zákonnost rozhodnutí o zákazu činnosti, a to ani v případě,
že by se soud v otázce vztahu §66 odst. 1 a §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
názorově ubíral jiným směrem. Vzhledem k tomu, že byl městský soud vázán svým
pravomocným rozsudkem ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 - 47, nemohl přisvědčit žádné
z žalobních námitek, neboť ty se netýkaly skutkové ani právní podstaty nyní posuzované věci,
tedy toho, že žalobce nedodržel zákaz činnosti, za což mu byla v souladu se zákonem uložena
pokuta.
Městský soud nepřijal ani námitku týkající se uložené výše pokuty, neboť ji žalobce
uplatnil opožděně až při jednání před soudem, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty
pro podání žaloby a její případné rozšíření o nové žalobní body.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž odkázal
na kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., namítá tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení a vady řízení
před správním orgánem spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl městský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel má za to, že nelze přehlédnout jeho argumentaci dovolávající se zákonnosti
jeho postupu před vydáním rozhodnutí České inspekce životního prostředí o zákazu pokácení
stromů bez příslušného povolení. Obnovu lipové aleje stěžovatel plánoval, připravoval
a zajišťoval, protože to její havarijní stav vyžadoval. Stěžovatel měl tedy pro řešení celé situace
závažné důvody, nepočínal si ani svévolně ani nezodpovědně, ale naopak s respektem ke svým
zákonným povinnostem a ke kulturnímu dědictví, které nabyl po předcích. Stěžovatel nechal stav
aleje zjistit znaleckými posudky, projednal v úvahu přicházející řešení s pracovníky Národního
památkového ústavu, orgánu ochrany přírody i České inspekce životního prostředí, oblastního
inspektorátu Praha. Po té, co Magistrát hl. města Prahy, odboru kultury, památkové péče
a cestovního ruchu, rozhodl o tom, že z hlediska zájmů státní památkové péče je obnova lipové
aleje přípustná, stěžovatel splnil oznámením o kácení ze dne 10. 5. 2006 svou ohlašovací
povinnost podle §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vůči příslušnému orgánu ochrany
přírody, tj. Úřadu městské části Praha 6. Následně stěžovatel počátkem roku 2007 zajistil
dodávku 14 ks vzrostlých stromů lip za celkem 268 000 Kč. Termín prací na obnově lipové aleje
byl stanoven na dobu před koncem vegetačního klidu.
Přesto Česká inspekce životního prostředí následně stěžovateli uložila zákaz pokácení
stávajících lip bez povolení orgánu ochrany přírody a odvolání stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí žalovaný zamítl. Správní orgány však žádným způsobem neodůvodnily, proč mají
za to, že obnova lipové aleje je neodvolenou změnou chráněných částí přírody ve smyslu §66
zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatel byl oprávněn postupovat podle §8 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny, vzniklo mu tedy oprávnění ke kácení touto cestou, naopak ředitelství
České inspekce životního prostředí, které dané správní řízení vedlo, neosvědčilo, že by stěžovatel
mohl způsobit neodvolenou změnu chráněných částí přírody, přičemž jiné orgány ochrany
přírody (Úřad městské části Praha 6, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát
Praha) takový názor nesdílely. Stejnými vadami pak podle stěžovatele trpí i rozhodnutí správních
orgánů ve věci uložení pokuty za správní delikt.
Městský soud se měl podle stěžovatele s touto argumentací vypořádat a ne ji odmítnout
s tím, že se těmito argumenty v daném řízení zabývat nemůže. Se shodným zdůvodněním
městský soud také odmítl provedení listinných důkazů předložených stěžovatelem v řízení
o žalobě. Podle názoru stěžovatele městský soud nevyužil svého práva podle §52 odst. 1 s. ř. s.
rozhodnout, které z navržených důkazů provede, když mohl zároveň provést i důkazy jiné.
I když meze rozhodování městského soudu byly dány existencí rozsudku téhož soudu
ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 – 47, měl městský soud přihlédnout ke skutečnosti,
že tento rozsudek je napaden kasační stížností.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť se plně ztotožnil
se závěry městského soudu. Žalovaný klade otázku, jak mohl být stěžovatel v dobré víře v plnění
svých povinností, když mu rozhodnutím České inspekce životního prostředí byl uložen zákaz
činnosti a on i přes tento zákaz tuto činnost vykonal. Počínání stěžovatele rozhodně nebylo
v souladu se zákonem, nýbrž je naopak postupem vyjadřujícím naprostou absenci respektu
k rozhodnutí správních orgánů, a především postupem, který je v rozporu s právními předpisy,
za což byl stěžovatel oprávněně pokutován.
Žalovaný dále uvádí, že pro Českou inspekci životního prostředí nemůže být směrodatný
předchozí postup stěžovatele ani posouzení orgánů státní památkové péče. Česká inspekce
životního prostředí posuzuje situaci podle samostatných kritérií daných zákony. Na základě
těchto zákonných kritérií Česká inspekce životního prostředí vydala a žalovaný potvrdil
rozhodnutí, které měl stěžovatel respektovat. K otázce zákonnosti rozhodnutí, kterým byl
stěžovateli uložen zákaz činnosti, odkazuje žalovaný na své vyjádření ke kasační stížnosti
stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 – 47.
Žalovaný má za to, že městský soud při posouzení důkazních návrhů stěžovatele
postupoval zcela v intencích §52 s. ř. s. a naopak využil svého práva daného tímto ustanovením,
když se rozhodl navrhované důkazy neprovést.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu
v rozsahu vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a shledal kasační stížnost v dále uvedeném
rozsahu důvodnou.
Podle §88 odst. 2 písm. j) zákona o ochraně přírody a krajiny orgán ochrany přírody uloží
pokutu až do výše 2 000 000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské
činnosti, která se dopustí protiprávního jednání tím, že nedodržuje omezení či zákaz činnosti
vyslovené podle §66 tohoto zákona.
Již z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že pro otázku, zda stěžovatel spáchal
předmětný jiný správní delikt, je rozhodné zásadně jen to, zda stěžovateli byl uložen zákaz
činnosti, tj. pokácení lip bez příslušného povolení, rozhodnutím orgánu ochrany přírody podle
§66 cit. zákona a zda tento zákaz stěžovatel porušil. Stěžovatel přitom ani jednu z těchto
skutečností nepopírá, namísto toho brojí proti samotným rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně a žalovaného, jímž mu byl tento zákaz uložen, resp. rozhodnutí o uložení zákazu
potvrzeno. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že tyto žalobní body, které
stěžovatel opakuje rovněž v nyní posuzované kasační stížnosti, nemíří přímo proti žalobou
napadeným rozhodnutím ve věci uložení pokuty a stěžovatel je měl uplatnit a také je uplatnil
v žalobě proti rozhodnutím správních orgánů týkajícím se samotného zákazu pokácení lip. O této
žalobě rozhodl Městský soud v Praze v jiném řízení rozsudkem ze dne 26. 11. 2010,
č. j. 6 Ca 336/2007 – 47, tak, že ji pro nedůvodnost zamítl.
Z tohoto pravomocného rozsudku musel Městský soud v Praze skutečně v době,
kdy rozhodoval v nyní posuzované věci, vycházet (§52 odst. 2 s. ř. s.), nemohl tedy za dané
situace v řízení o žalobě, jež se týkala rozhodnutí o uložení pokuty, zpochybňovat zákonnost
samotných rozhodnutí o uložení opatření podle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Okolnosti, jimiž stěžovatel vysvětloval, proč porušil zákaz pokácení předmětných lip
(„překvapivost“ rozhodnutí o uložení zákazu pokácení lip, škoda, která by stěžovateli vznikla
zbytečným nákupem vzrostlých sazenic nových stromů apod.), by mohly mít vliv na výši uložené
sankce, nejsou však rozhodné pro závěr, zda stěžovatel spáchal uvedený správní delikt či nikoliv.
Přitom městský soud zcela správně konstatoval, že žalobní námitku zpochybňující zákonnost
výše uložené pokuty stěžovatel uplatnil až po uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby o nové žalobní
body (§71 odst. 2 s. ř. s.) a tedy opožděně a městský soud se jí tedy nemohl věcně zabývat.
Za daných okolností městský soud postupoval rovněž zcela v souladu s §52 odst. 1
s. ř. s., když se rozhodl neprovést listinné důkazy předložené stěžovatelem a toto své procesní
rozhodnutí také řádně zdůvodnil. Nejenže by provedení takových důkazů bylo zbytečné už jen
z toho důvodu, že stěžovatelem předložené listiny jsou již vesměs součástí správních spisů
v obou souvisejících věcech, jež byly vedeny městským soudem pod sp. zn. 6 Ca 336/2007
a 9 Ca 274/2008, ale navíc by nemohly, jak konstatoval i městský soud, jakkoli přispět
k objasnění skutkové stránky nyní posuzované věci, tedy mezi účastníky nesporné skutečnosti,
že stěžovatel porušil jemu pravomocně uložený zákaz činnosti.
Městský soud nemusel v nyní posuzované věci nutně brát v úvahu ani skutečnost, že proti
jeho rozsudku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 – 47, z něhož vycházel, byla podána
kasační stížnost, a vyhovět návrhu stěžovatele na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o této kasační stížnosti. Ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. [dříve §48
odst. 2 písm. f) s. ř. s.] dává předsedovi senátu možnost, nikoliv však povinnost přerušit řízení,
pokud zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci
samé.
Na druhou stranu, jestliže městský soud k přerušení řízení nepřistoupil, je nyní třeba vzít
v úvahu právě výsledek řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku městského soudu
ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 – 47, které Nejvyšší správní soud vede pod. sp. zn. 5 As
53/2011. Právě v paralelně vydávaném rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 5 As 53/2011,
se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, jež se vesměs
týkaly zákonnosti rozhodnutí správních orgánů o uložení zákazu kácení a z nichž některé
stěžovatel zopakoval i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud přitom v uvedeném
rozsudku nepřisvědčil námitkám stěžovatele, podle nichž neměla Česká inspekce životného
prostředí k vydání rozhodnutí o zákazu kácení předmětných stromů bez příslušného povolení
pravomoc, ani námitce, podle níž bránila tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
překážka věci rozhodnuté v podobě závazného stanoviska orgánu státní památkové péče.
Naopak ovšem Nejvyšší správní soud uznal jako důvodnou námitku, podle níž byl stěžovatel
v daném případě oprávněn postupovat podle §8 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny,
a vzhledem k tomu, že Česká inspekce životního prostředí nezakázala stěžovateli bez dalšího
pokácení všech nebo některých dosavadních stromů z toho důvodu, že by takové kácení bylo
v rozporu se zákonnými požadavky na ochranu dřevin, ale podmínila toto pokácení vydáním
povolení podle §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, shledal Nejvyšší správní soud toto
rozhodnutí České inspekce životního prostředí, stejně jako následné odvolací rozhodnutí
žalovaného, nezákonným. Za situace, kdy stěžovatel byl oprávněn postupovat podle §8 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny, chyběla nezbytná podmínka pro vydání daného rozhodnutí
podle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny, jíž je hrozba nedovolených změn chráněných částí
přírody. Na základě těchto závěrů Nejvyšší správní soud uvedeným rozsudkem ze dne
31. 8. 2012, sp. zn. 5 As 53/2011, v paralelně rozhodované věci ruší pro nezákonnost nejen
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 Ca 336/2007 – 47, ale v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012, také rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů týkající se podmíněného zákazu kácení, tj. rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí ze dne 15. 10. 2007, č. j. 500/1348/503 21/07, a rozhodnutí České inspekce životního
prostředí ze dne 20. 7. 2007, č. j. 10/OOP/0708611.29/07/RJJ.
Je tedy zřejmé, že za situace, kdy Městský soud v Praze vycházel v nyní posuzované věci
z uvedených rozhodnutí, která jsou nyní pro nezákonnost Nejvyšším správním soudem rušena,
nemůže ani jeho rozsudek v předmětné věci obstát. Bude na městském soudu, aby v dalším řízení
posoudil, zda skutečnost, že stěžovatel sice nerespektoval tehdy mu pravomocně uložený zákaz
pokácení předmětných stromů bez příslušného povolení orgánu ochrany přírody, ale že toto
správní rozhodnutí o uložení zákazu kácení bylo následně Nejvyšším správním soudem shledáno
nezákonným a zrušeno, má nějaký vliv na dosavadní závěr o tom, že stěžovatel spáchal správní
delikt podle §88 odst. 2 písm. j) zákona o ochraně přírody a krajiny. I pokud by městský soud
nutnost měnit své dosavadní závěry ohledně spáchání deliktu neshledal, bude mít v dalším řízení
prostor k posouzení, zda uvedené skutečnosti nejsou důvodem k tomu, aby v souladu s §78
odst. 2 s. ř. s. přistoupil k moderaci sankce, pokud ovšem stěžovatel takový návrh (eventuální
žalobní petit) podle §65 odst. 3 s. ř. s. v řízení před městským soudem dodatečně uplatní.
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že samotný tento návrh nelze považovat
za rozšíření žaloby o další žalobní body ani za její rozšíření na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí správního orgánu, nevztahuje se tedy na něj koncentrace řízení podle §71
odst. 2 s. ř. s.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost jako
celek je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, v němž bude Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu