ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.111.2011:87
sp. zn. 6 Ads 111/2011 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
Mgr. E. M., zastoupená JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem, se sídlem Husitská 70, Praha
3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 3. 8. 2009, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Měst ského
soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 2 Cad 121/2009 - 67,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 2 Cad 121/2009 - 67,
se r uš í.
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 8. 2009, č. j. X, se ru š í a
věc se vra cí žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8000 Kč
(osmtisíc korun) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 8. 2009, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná
přiznala žalobkyni starobní důchod podle ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a „s přihlédnutím k Nařízení rady 1408/71“
ve výši 8719 Kč měsíčně. Žalovaná stanovila výši starobního důchodu pouze z dob pojištění
získaných žalobkyní na území České republiky, přičemž se odvolala na skutečnost, že polský
nositel pojištění nehodnotil žádnou dobu pojištění v Polsku.
[2] Žalobou ze dne 25. 10. 2009 se žalobkyně domáhala přezkumu napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně výslovně brojila proti tomu, že žalovaná nijak nezhodnotila dobu jejího studia
v Polsku v letech 1971 - 1976 a vytýkala jí, že nevyčkala výsledku přezkumu rozhodnutí polského
nositele pojištění. Žalobkyně byla navíc přesvědčena o tom, že žalovaná výrok rozhodnutí
polského nositele pojištění nesprávně interpretovala, aniž se zabývala jeho odůvodněním.
Žalobkyně tu poukazovala na znění polských předpisů, podle nichž lze pro potřeby nároku
na důchod a jeho výši náhradní doby (nepříspěvkové) brát úvahu pouze v rozsahu
nepřekračujícím jednu třetinu prokázaných příspěvkových dob, jež pojištěnec odpracoval
na území Polska. Studium na vysoké škole se podle polských předpisů přitom považuje za dobu
nepříspěvkovou. Protože žalobkyně na území Polské lidové republiky pouze studovala a následně
pracovala na území ČSSR, nevznikl jí vůči polskému nositeli pojištění žádný nárok na důchod.
Důvodem zamítnutí žádosti polskou stranou bylo podle žalobkyně pouze to, že na území Polska
nevykonávala zaměstnání, přičemž samotné studium je polskými předpisy hodnoceno
jako nepříspěvková doba. Tímto postupem však není podle názoru žalobkyně vytvořena překážka
pro to, aby studium na území Polska bylo hodnoceno českým nositelem pojištění. Žalobkyně dále
poukázala na dikci ustanovení §13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění
a ustanovení §8 odst. 1 písm. f), §11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“).
[3] Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 13. 1. 2010, ve kterém rekapitulovala
průběh dosavadního řízení o dávce. Protože žalobkyně v žádosti o starobní důchod
ze dne 22. 4. 2009 uvedla dobu studia na Univerzitě A. Mickiewicze v Poznani od 1. 9. 1971
do 9. 6. 1976 a požadovala přiznat starobní důchod z Polska, požádala žalovaná polského nositele
pojištění o posouzení této žádosti. Polský nositel pojištění žádost žalobkyně o polský důchod
zamítl v rozhodnutí ze dne 26. 6. 2009, č. EN_M/6/122000227, neboť žalobkyně nezískala
jakékoli polské doby pojištění. Žalovaná proto uznala žalobkyni dobu pojištění pouze v rozsahu
13371 dnů, jež žalobkyně získala výlučně na území České republiky. Žalovaná z rozhodnutí
polského nositele pojištění vycházela; pokud by bylo k odvolání žalobkyně rozhodnutí polského
nositele pojištění následně zrušeno, postupovala by podle ustanovení §56 zákona o důchodovém
pojištění. K dikci ustanovení §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění zákona
č. 425/2003 Sb. žalovaná zastávala stanovisko, že tato novela automaticky neznamená
přehodnocení dob studia získaných v cizině před 1. 1. 1996. Doba studia před tímto datem
podle žalované musí být považována za náhradní dobu pojištění, jen pokud podle právních
předpisů účinných před 1. 1. 1996 byla takováto doba relevantní z hlediska účasti na důchodovém
pojištění. Ustanovení §11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. umožňovalo českým občanům
zápočet studia v zahraničí, ale jen pokud tuto problemat iku neřešila mezinárodní smlouva.
Na danou věc však podle názoru žalované dopadala Úmluva me zi republikou Československou
a republikou Polskou o sociálním pojištění ze dne 5. 4. 1948, publikovaná pod č. 261/1948 Sb.
(dále jen „Úmluva“) a poukazovala na čl. 16 Úmluvy. Žalobkyni proto nemohla být doba studia
v cizině započtena podle zákona o sociálním zabezpečení. Doba studia žalobkyně v Polské
republice by mohla být podle žalované zhodnocena jako doba pojištění pouze na podkladě
potvrzení polského nositele pojištění. Žalovaná dále poukázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ads 100/2006 - 79. Žalobkyně podle žalované nedoložila,
že by ke studiu na vysoké škole v Polsku byla vyslána. Pokud pak jde o rozhodnutí ministerstva
školství ze dne 15. 9. 2005, č. j. 28374/2005 - 30, o uznání vzdělání žalobkyně na zahraniční
vysoké škole pro posouzení doby pojištění podle ustanovení §5 odst. 1 písm. m) zákona o důchodovém pojištění, považovala je za irelevantní, neboť ministerstvo školství rozhodovalo
podle ustanovení §21 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění; nebylo tak rozhodnuto
o splnění podmínek stanovených pro uznání relevance takového studia pro účely důchodového
pojištění.
[4] V replice ze dne 15. 3. 2010 žalobkyně uvedla, že její studium probíhalo v souladu s čl. 9
Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Polské lidové republiky
o výměně studentů a absolventů vysokých škol, publikované pod č. 103/1967 Sb. (dále jen
„Dohoda o výměně“), dále doložila překlad vyjádření polského nositele pojištění ze dne
9. 2. 2010, č. j. 220050/6120/122000227/RMI, jenž potvrdil, že v období od 13. 9. 1971
do 9. 6. 1976 žalobkyně studovala na Universitě Adama Mickiewicze v Poznani a tato studia
dokončila; dále uvedl: „V souladu s ustanovením zákona ze 17. 12. 1998 o penzích a důchodech z Fondu
sociálního zabezpečení (úplné znění Sb. zák/Dz.U. ročník 2009, částka 153, položka 1227), je období
vysokoškolského studia dobou bezpříspěvkovou definovanou článkem 7 bodem 9. zákona. Bezpříspěvkové doby
podle zákona jsou pro posouzení nároku na polské požitky a jejich výši brány v úvahu v rozsahu nepřevyšujícím
1/3 doložených dob příspěvkových. Nepřítomnost polských nepříspěvkových dob má za následek, že za holé
období studia nemůže být stanoven nárok na polské požitky“. Žalobkyně zpochybnila poukaz žalované
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 100/2006, neboť tento rozsudek nebyl
citován korektně, žalobkyně z cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu naopak dovozovala,
že osobám, které studovaly před rokem 1996 a jimž nárok na důchod vznikl po 31. 12. 2003, byla
doba studia transformována z doby zaměstnání na náhradní dobu, která nepodléhá placení
pojistného. Žalobkyně byla navíc přesvědčena o tom, že čl. 9 Dohody o výměně upravoval
i status studentů nevyslaných.
[5] K dotazu městského soudu sdělilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
že v jeho rejstříku se nepodařilo vyhledat spis týkající se vyslání žalobkyně ke studiu do Polské
lidové republiky v letech 1971 - 1976.
[6] V podání ze dne 15. 2. 2011 žalobkyně dále odkazovala na rozhodovací praxi Ústavního
soudu, podle které ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva poskytovaná
vnitrostátním zákonodárstvím. K tomuto závěru se dle žalobkyně opakovaně přihlásil i Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 6 Ads 23/2007 a sp. zn. 6 Ads 41/2007. Rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ads 100/2006 - 79, se této zásadě dle žalobkyně
„vyhýbá“ podřazením „vyslání ke studiu“ čistě vnitrostátnímu hodnocení doby studia. Žalovaná
při výkladu Úmluvy ignorovala Dohodu o používání Úmluvy mezi republikou Československou
a republikou Polskou o sociálním pojištění podepsané ve Varšavě 5. dubna 1948, jež byla
vyhlášena pod č. 118/2002 Sb.m.s. Žalobkyně také poukazuje na to, že nesprávně nebylo
použito nařízení Rady ES č. 1408/71, přičemž nebylo vůbec přihlédnuto k tomu, že Česká
republika i Polská republika jsou členské státy Evropské unie a jsou vázány komunitárním
předpisem, a to uvedeným nařízením Rady ES č. 1408/71; poukazuje přitom na čl. 45 a 49
Nařízení Rady ES č. 1408/71 a dovozuje, že doba studia v Polsku měla být
i podle těchto právních předpisů žalovanou hodnocena.
[7] Žalovaná reagovala podáním ze dne 16. 3. 2011 a uvedla, že v p řípadě řešeným Ústavním
soudem pod sp. zn. IV. ÚS 158/2004 šlo o speciální situaci - rozdělení České a Slovenské
Federativní Republiky. Tam uvedené závěry proto nelze na jiné situace vztáhnout. Odkaz
žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu také není pro danou věc relevantní,
neboť se tato rozhodnutí týkala případů, kdy pojištěnec byl ke studiu v zahraničí vyslán.
O takovýto případ v posuzované věci nešlo, neboť žalobkyně vyslána ke studiu nebyla. Studium
v Polsku nelze považovat za dobu, která podléhala nemocenskému a následně i důchodovému
pojištění. O době studia na území Polska by proto měl dle žalované rozhodnout polský nositel
pojištění.
[8] Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 2 Cad 121/2009 - 67 ze dne
1. 6. 2011, kterým žalobu zamítl; odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 10. 2008, č. j. 6 Ads 66/2007 - 50, a dovodil, že pokud došlo k vyslání ke studiu do Polské
republiky, vztahuje se na pojištěnce Dohoda o výměně, podle níž vyslaný student byl považován
za zaměstnance vyslaného podnikem k přechodnému výkonu zaměstnání dle Úmluvy.
Tito vyslaní studenti byli pojištěni nemocensky a důchodově, přičemž nebyli povinni
k jakýmkoli platbám do systému pojištění. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ads 100/2006 - 79. Odkazy žalobkyně na nálezy Ústavního
soudu jsou podle městského soudu bezpředmětné, neboť se týkají specifické situace rozdělení
federace; jsou tudíž v jiných případech nepoužitelné. Rozhodnutí Ministerstva školství předmětné
studium žalobkyně sice staví naroveň studiu na vysokých školách v České republice , nezakládá
však dle městského soudu pojištění žalobkyně. Městský soud konstatoval, že žalobkyně nebyla
ke studiu v Polsku vyslána, tudíž se na ni nevzt ahuje Úmluva a žalobkyně nebyla v době studia
v Polsku pojištěna dle vyhl. č. 102/1957 Sb. O této době proto měl dle městského soudu
rozhodnout polský nositel pojištění.
II. Kasační stížnost
[9] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Cad 121/2009 - 67 ze dne
1. 6. 2011 podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka nesouhlasila s názorem městského soudu v tom směru,
že studentům nevyslaným ke studiu v Polsku nelze dobu studia započíst. Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ads 100/2006 - 79, podle názoru stěžovatelky
naopak plyne, že doba studia získaná před 1. 1. 1996 se podle zákona č. 425/2003 Sb. považuje
za náhradní dobu. Ohledně aplikace Úmluvy se stěžovatelka dovolávala zásady traktované
Ústavním soudem, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva přiznaná
vnitrostátním právem (k tomuto závěru se dle stěžovatelky přiklonil i Nejvyšší správní soud).
Spornou dobu studia je proto dle stěžovatelky nutno přiznat jako relevantní z hlediska nároku
na starobní důchod, i kdyby z mezinárodní smlouvy plynul jiný závěr. Názor stěžovatelky
ohledně posouzení předmětného studia v Polsku byl navíc potvrzen rozhodnutím Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy, které studium stěžovatelky v zahraničí postavilo na roveň studiu
na vysokých školách v České republice.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích
řádně uplatněného kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná. K tomuto závěru jej vedly následující úvahy:
[12] Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je dán, pokud soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis (normu), než který na věc dopadá, nebo pokud byl soudem sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci.
[13] Stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) je naplněn, pokud je rozhodnutí
soudu stiženo nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[14] Z obsahu spisu žalované (který tvoří toliko soubor listin, bez splnění požadavků
kladených na správní spis zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, což soud žalované důrazně
vytýká a nehodlá již do budoucna dlouhodobě tolerovat) Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka podala dne 22. 4. 2009 žádost o starobní důchod; důchod požadovala přiznat
od 1. 12. 2008, nárok na důchod stěžovatelce vznikl dne 18. 11. 2008. Žalovaná přiznala dne
3. 8. 2009 stěžovatelce starobní důchod ve výši 8719 Kč „podle ustanovení §29 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., v platném znění a s přihlédnutím k Nařízení rady 1408/71“. Z osobního listu
důchodového pojištění lze usuzovat, že stěžovatelce po 18. roce věku hodnotila v období
18. 7. 1967 až 24. 10. 1969 celkem 830 dnů studia, dále 172 a 37 dnů studia v roce 1970, celkem
1039 dnů studia po 18. roce věku.
[15] Spornou otázkou v posuzované věci je hodnocení doby stěžovatelčina studia v Polsku
na Univerzitě A. Mickiewicze v Poznani od 1. 9. 1971 do 9. 6. 1976. Od ostatních případů
řešených v dosavadní praxi Nejvyššího správního soudu se nyní posuzovaná věc liší tím,
že stěžovatelka na toto studium v Polsku nebyla vyslána příslušným národním orgánem
a skutečností, že nárok na starobní důchod vznikl v době, kdy je Česká republika jako členský stát
Evropské unie plně vázána rovněž právem Evropské unie.
[16] Nejvyšší správní soud především shledal, že ačkoliv žalovaná ve výroku napadeného
rozhodnutí uvedla alespoň náznakem předpis práva EU, tj. nařízení Rady ES č. 1408/71
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybu jící se
v rámci Společenství, (dále jen „nařízení č. 1408/71“) v odůvodnění rozhodnutí již k aplikaci
nařízení č. 1408/71 neuvedla vůbec ničeho – omezila se na konstatování, že polský nositel
pojištění dobu studia nehodnotil. V rozhodnutí tak zcela absentuje odůvodnění, proč dobu studia
nemůže hodnotit žalovaná podle vnitrostátních předpisů a jak vykládá vztah vnitrostátních
předpisů a nařízení č. 1408/71. Už z tohoto důvodu je napadený správní akt nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů (ustanovení §76 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a jako takový jej měl městský
soud zrušit pro vady řízení, zvláště pak za situace, kdy teprve v průběhu řízení začala žalovaná
konstruovat důvody svého rozhodnutí, a to za použití nikoli práva EU, nýbrž Úmluvy
mezi Československou republikou Polskou o sociálním pojištění ze dne 5. 4. 1948
(č. 261/1948 Sb.). Městský soud pak sledoval ve svém rozsudku pouze linii rozhodovací činnosti
Nejvyššího správního soudu u tzv. vyslaných studentů (navíc u nároků na důchody vzniklých
před vstupem ČR do Evropské unie), aniž se zabýval argumentací stěžovatelky k právu Evropské
unie. V tomto ohledu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný i rozsudek městského soudu.
S ohledem na celkovou vadnost napadeného správního rozhodnutí ovšem ani tato vada nemůže
být zhojena vrácením věci městskému soudu (viz bod 21 tohoto rozsudku).
[17] Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby nahrazoval činnost správního orgánu
a domýšlel důvody jeho rozhodnutí, třebaže po dobu řízení o kasační stížnosti uvažoval o tom,
zda by nemohl z obsahu správního spisu a podání stěžovatelky v průběhu řízení o žalobě právní
rozbor potřebný pro odůvodnění rozhodnutí nějak rekonstruovat. S ohledem na skutečnost,
že posuzovaná právní věc vyžaduje vyhodnotit vztah vnit rostátního a evropského práva
a žalovaná se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřila, přičemž – jak shora uvedeno – žalovaná
v řízení před městským soudem vytvářela směs argumentace vnitrostátním právem a Úmluvou,
o které výrok rozhodnutí mlčel, musel Nejvyšší správní soud na svou snahu motivovanou typem
práv, které měly být v tomto řízení chráněny, jdoucí vysoce nad běžnou soudní praxi ve věcech
správního soudnictví, rezignovat a trvat na tom, že správní orgán musí dostát své povinnosti
správní rozhodnutí řádně odůvodnit s uvedením právních předpisů, podle kterých rozhodoval
a s rozvedením právních úvah, které použil ( ustanovení §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád).
[18] Pokud jde o aplikovatelné právo, Nejvyšší správní soud shledal pro posouzenou věc
určující ustanovení §13 odst. 2 větu druhou zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ,
ve znění zákona č. 425/2003 Sb., které upravuje pravidlo pro hodnocení dob studia získaných
před 1. 1. 1996; jak již Nejvyšší správní soud vyložil v minulosti (rozsudek ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 6 Ads 23/2007 - 101), studium před rokem 1996 má být hodnoceno jako náhradní doba
v rozsahu nejvýše 6 let po dosažení věku 18 let, přičemž tato doba nepodléhá placení pojistného.
Jde-li o studium v zahraničí, dopadá na věc ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve spojení s §11 písm. a) cit. zákona, v e znění účinném
k 31. 12. 1995, jež stanoví, že českým občanům se hodnotí doba studia v zahraničí, pokud
nevyplývá něco jiného z mezinárodních smluv.
[19] Nejvyšší správní soud neshledává pokusy žalované zdůvodňovat svůj postoj aplikací
Úmluvy přiléhavými; stěžovatelce vznikl nárok na důchod v roce 2008, Česká republika je
od 1. 5. 2004 členským státem Evropské unie, nařízení o uplatňování systémů sociálního
zabezpečení je přímo použitelným právním předpisem. Podle čl. 6 nařízení č. 1408/71 nahrazuje
toto nařízení v rámci své osobní a věcné působnosti ustanovení jakékoli úmluvy o sociálním
zabezpečení zavazující dva členské státy. Odvolávají-li se vnitrostátní předpisy na mezinárodní
smlouvy o koordinaci sociálního zabezpečení a předmětem aplikace je př ípad, kdy nárok
na dávku vznikl řadu let po vstupu České republiky do EU, nemůže aplikace bilaterální smlouvy
obstát. V přílohách k nařízení č. 1408/71 není pro Českou republiku zapsána jakákoli výjimka
vztahující se k aplikaci Úmluvy či hodnocení dob studia v zahraničí českým občanům. Na základě
obsahu spisu a předmětu sporu může Nejvyšší správní soud učinit závěr, že Úmluva nemůže být
právní normou, o kterou by žalovaná mohla své rozhodnutí opírat. Nadto Nejvyšší správní soud
připomíná, že jde o Úmluvu, která nebyla schválena parlamentem se všemi důsledky,
které to může pro její vnitrostátní použití znamenat. Bude na žalované, aby posoudila, zda případ
žalobkyně spadá pod osobní rozsah nařízení č. 1408/71 (tedy zda stěžovatelka byla v době studia
v Polsku pracovníkem ve smyslu judikatury Soudního dvora EU k nařízení č. 1408/71) a zda
splňovala přeshraniční prvek vyžadovaný čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71 a které právní předpisy
byly ve smyslu čl. 13 nařízení č. 1408/71 použitelnými. Nebude možné ani přehlédnout vý voj
judikatury Soudního dvora EU (případ C-440/09 Tomaszewska), jež dospěla k závěru, že polský
nositel pojištění má při stanovení limitu nepříspěvkových dob ve vztahu k příspěvkovým dobám
přihlédnout ke všem dobám pojištění získaným v průběhu výdělečné činnosti migrujícího
pracovníka, včetně dob získaných v jiných členských státech. Potřebné bude patrně
též vyhodnotit pravidlo stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. d) nařízení Rady ESč . 574/1972
(prováděcí nařízení). Teprve taková analýza umožní žalované učinit závěr, zda a nakolik na věc
dopadá právo EU, či zda snad nejde o čistě vnitrostátní situaci s ohledem na znění vnitrostátního
práva. Žalovaná by také měla svůj výklad dobře zvážit s ohledem na omezení shora
cit. ustanovení zákona o sociálním zabezpečení na občany České republiky a na možné
konsekvence ve vztahu k právu EU.
[20] Nejvyšší správní soud žalované může pouze naznačit rozs ah její potřebné úvahy,
aniž by ji mohl nějak limitovat – za situace, kdy v napadeném rozhodnutí taková úvaha zcela
chybí – je však přesvědčen o tom, že Úmluvu žalovaná aplikovat již nemůže a v tomto ohledu je
právní názor pro žalovanou závazný. Snad jedinou otázkou, v níž Nejvyšší správní soud mohl
shledat názor městského soudu i žalované správným, je povaha rozhodnutí Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy o rovnocennosti studia na vysoké škole v Polsku; toto rozhodnutí nemá
pro dobu studia před rokem 1996 podle předpisů o důchodovém pojištění žádný význam.
[21] Stěžovatelka kasační stížností požadovala zrušení rozsudku městského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Tento návrh odpovídal pravomoci Nejvyššího správního
soudu v době podání kasační stížnosti (ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.). Dnem 1. 1. 2012 nabyla
účinnosti novela soudního řádu správního (zákon č. 303/2011 Sb.). Podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2012 dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační
stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení,
pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odstavce 2. Podle ustanovení §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnou o zrušení rozhodnutí správního orgánu
nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76 a §78 se použijí přiměřeně. Pravomoc
Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení správního rozhodnutí není vázána na návrh
stěžovatele; je to tento soud, který zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci krajskému soudu, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního
orgánu. V dané věci je zřejmé, že rozhodnutí mělo být městským soudem pro vady řízení zrušeno
a nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení před krajským soudem. Městský soud
by s odkazem na tento rozsudek pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem
správnímu orgánu.
[22] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
kasační stížností napadený rozsudek městského soudu. Věc mu však nevrátil dalšímu řízení,
neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení. Té také podle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu
řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázána právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným.
[23] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí roz hodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto ná klady jsou tvořeny částkou
8000 Kč za 10 úkonů právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177 /1966 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přičemž za jeden úkon přísluší ve věcech důcho dového pojištění částka 500 Kč ( ustanovení §9
odst. 2, §7 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Pokud jde o úkony právní služby,
vycházel soud ze skutečnosti, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem,
který v průběhu řízení vyúčtoval náklady toliko za řízení o kas ační stížnosti (dva úkony,
a to převzetí zastoupení a sepis kasační stížnosti; skutečnost, že by byl plátcem DPH neosvědčil) ;
soud proto vedle toho vycházel ze skutečností zjevných ze soudního spisu. Přiznal odměnu
za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, dále sepis dvou dalších vyjádření soudu ze dne
15. 3. 2010 a 15. 2. 2011, účast u pěti jednání městského soudu ve dnech 17 . 3. 2010, 5. 5. 2010,
3. 11. 2010, 16. 2. 2011 a 1. 6. 2011, a sepis kasační stížnosti. Přiznané náklady řízení žalovaná
uhradí k rukám stěžovatelčina právního zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu