ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.138.2011:140
sp. zn. 6 Ads 138/2011 - 140
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: P. Ř.,
zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou, se sídlem Bráfova 770/52, Třebíč,
proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 5. 2011, č. j. 30 A 2/2011 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku krajského soudu, jimž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ředitele
žalovaného ze dne 31. 12. 2007, č. 106 - OSP/2007, a současně bylo rozhodnuto, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Výše uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí
ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Třebíč (dále jen „správní orgán I. stupně“),
ve věcech služebního poměru č. OŘTP - 800/2007 ze dne 23. 10. 2007, kterým byl žalobce
podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), propuštěn
ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky za porušení služebního slibu tím,
že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru.
Žalovaný (shodně se správním orgánem I. stupně) odůvodňuje své rozhodnutí
následujícími skutečnostmi: žalobce poté, kdy se požitím alkoholického nápoje přivedl do stavu
vylučujícího způsobilost vykonávat činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí
nebo způsobit značnou škodu na majetku, řídil dne 6. 10. 2007 v době kolem 04:50 hodin osobní
motorové vozidlo značky Renault Megan RZ X, po silnici II. třídy č. 152 ve směru jízdy od obce
Dukovany. Na přímém úseku vozovky v km 83,003 havaroval vyjetím mimo vozovku, kde
narazil do svislé dopravní značky. Rozborem krve žalobce při zkoušce na alkohol dne 6. 10. 2007
byla v jeho krvi odebrané v 6:10 hodin zjištěna hladina 1,51 g/kg (promile) alkoholu, a v krvi
odebrané v 7:10 hodin hladina 1,31 g/kg. Žalobce tedy svým jednáním porušil služební slib,
neboť se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu ohrožení pod vlivem
návykové látky podle §201 odst. 1, 2 trestního zákona a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Již uvedené závěry učinily správní orgány na základě dokumentace
z vyšetřování předmětné dopravní nehody.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 30 Ca 50/2008 - 33, rozhodnutí
žalovaného zrušil pro vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
a v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. V odůvodnění zejména uvedl, že správní orgány
při posouzení jednání žalobce a jeho účasti na dopravní nehodě z hlediska osob,
které se k okolnostem předmětné nehody žalobce vyjadřovaly, vycházely toliko z úředních
záznamů. Krajský soud dále žalovanému vytkl, že žalobci nebylo umožněno účastnit se výslechu
svědků tak, aby mohl realizovat své zákonné právo klást svědkům otázky, jak to vyplývá
i z ustanovení §174 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Takové právo žalobce
respektováno nebylo, když bylo správním orgánem vycházeno toliko z provedených úředních
záznamů. Žalobce neměl reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které svědci uváděli,
tj. k posouzení toho, kdo v době nehody žalobce řídil vozidlo, a to přesto, že v odvolání uvedl,
že vozidlo v době nehody neřídil. Proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost žalovaný
a na základě podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2010,
č. j. 6 Ads 56/2010 - 89, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že žalobce byl podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona
propuštěn ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru pro porušení služebního slibu
tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst policie. Bylo poukázáno na to, že nový služební zákon ve svém §184 odst. 2
připouští (oproti předchozímu zákonu č. 186/1992 Sb.), aby rozhodnutí o propuštění bylo
prvním úkonem v řízení o propuštění ze služebního poměru, jestliže služební funkcionář zjistil
takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro jeho rozhodnutí. Služebnímu funkcionáři tedy služební zákon neukládá obligatorně v řízení
o propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru podle §42 odst. 1
písm. d) služebního zákona, zahájit řízení a věc s policistou před jeho propuštěním nejdříve
projednat. Ponechává na úvaze služebního funkcionáře, zda má pro posouzení věci a rozhodnutí
důkazy v takovém rozsahu, který umožní jejich předběžné právní zhodnocení. Krajský soud
však v odůvodnění napadeného rozsudku novou právní úpravu, sledující zrychlení řízení
o propuštění příslušníka ozbrojeného sboru, zcela ignoroval, což je zřejmé i z citování
některých ustanovení služebního zákona, mezi nimiž chybí §184 odst. 1, 2, podle něhož bylo
v řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru postupováno. Krajský soud se měl
podle názoru Nejvyššího správního soudu především vyjádřit k postupu zvolenému žalovaným,
přičemž ke zrušení správního rozhodnutí bylo možno přistoupit pouze tehdy, jestliže by byl
zpochybněn závěr o zjištění takového stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti
a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí služebního funkcionáře. K tomu se však krajský soud
vůbec nevyjádřil, pouze poukázal na to, že správní orgány obou stupňů vycházely
toliko z provedených úředních záznamů, aniž by vysvětlil, zda to bránilo postupu podle §184
odst. 2 služebního zákona. Názor krajského soudu, že i za účinnosti nového služebního zákona
je nutno vycházet z jím citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006,
č. j. 7 Ca 104/2005 - 26, uveřejněného pod číslem 1422/2007 Sb. Nejvyššího správního soudu
a umožnit tak příslušníku v řízení o propuštění ze služebního poměru účast na výslechu tak,
aby mohl realizovat své zákonné právo klást svědkům otázky, což vyplývá i z §174 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru, blíže nezdůvodňuje použití uvedeného judikátu
vycházejícího z dřívější právní úpravy, která neměla obdobu nynějšího §184 odst. 1, 2 služebního
zákona. Nejvyšší správní soud proto souhlasil se žalovaným, pokud spatřoval nezákonnost
napadeného rozsudku v tom, že krajský soud na základě svého názoru, opírajícího se
o již zrušený a neúčinný zákon č. 186/1992 Sb. zrušil rozhodnutí služebních funkcionářů
jako správních orgánů rozhodujících ve věci dle zákonného ustanovení účinného v době
rozhodování i v době přezkumného řízení před soudem.
Krajský soud v Brně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2011,
č. j. 30 A 2/2011 - 105, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl,
že se ve smyslu pokynu Nejvyššího správního soudu zaměřil na posouzení toho, zda byl zjištěn
skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí
služebního funkcionáře. Poukázal přitom na důkazy, z nichž správní orgány při posouzení věci
vycházely, a dospěl k závěru, že takto zjištěný skutkový stav vylučuje obranu žalobce,
který v odvolání tvrdil, že vozidlo v podnapilosti vůbec neřídil. Žalobce tedy dne 6. 10. 2007
brzy ráno po předchozím požití alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo mezi obcemi
Dukovany a Slavětice, v důsledku opilosti nezvládl řízení vozidla a následně havaroval do levého
příkopu. Podle názoru krajského soudu byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci bez důvodných
pochybností v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí. Následně bylo žalovaným správně
posouzeno, že jednání žalobce nese znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky
podle §201 odst. 1, 2 tehdy platného trestního zákona. Podle názoru krajského soudu bylo
bez důvodných pochybností zjištěno, že se žalobce dopustil jednání, které má znaky trestného
činu. Jednání žalobce bylo možné hodnotit jako zavrženíhodné, jeho jednání bylo
nejen v rozporu s obecně přijatými morálními požadavky, ale porušil jím současně i zákonem
chráněný zájem společnosti na ochraně života a zdraví lidu a majetku proti určitému způsobu
ohrožení (§201 tehdy platného trestního zákona zakazuje vykonávat určité zaměstnání
nebo činnosti ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové
látky), který má jako příslušník policie garantovat. Žalobce se tak výrazně odchýlil od slibu
požadovaného chování příslušníka Policie ČR „být čestný, statečný a ukázněný“, které je
povinností každého policisty nejen při plnění služebních povinností, ale i v rámci běžného života.
Dobrá pověst představuje určité vlastnosti či hodnoty přičítané právnické či fyzické osobě,
které se odráží v příznivém hodnocení ze strany společnosti. Dobrá pověst Policie ČR pramení
z toho, že je státní institucí zajišťující bezpečnost občanů a ochranu jejich majetku. Současně je
její dobrá pověst nutným předpokladem pro plnění tohoto poslání. Je proto nezbytné trvat
na řádném chování příslušníků Policie ČR, k němuž se složením slibu zavázali,
neboť to se nepochybně odráží ve vnímání Policie ČR jako celku. Předmětné jednání žalobce,
který měl jakožto policista dohlížet na dodržování zákona a veřejného pořádku, bylo nepochybně
způsobilé dobrou pověst Policie ČR ohrozit. K námitce žalobce, že podle §180 odst. 5
služebního zákona si služební funkcionář nemůže udělat úsudek o tom, zda byl spáchán trestní
čin a kdo za něj odpovídá, probíhá-li před příslušným orgánem řízení o předběžné otázce,
tj. zda byl spáchán trestný čin či nikoliv a měl proto vyčkat jeho výsledku, krajský soud uvedl,
že není možné směšovat trestní řízení a správní řízení ve věci propuštění ze služebního poměru.
Předmětem soudního přezkumu může být pouze to, zda nastaly takové skutečnosti,
které citované ustanovení předpokládá jako důvod pro propuštění příslušníka PČR ze služebního
poměru, a to bez ohledu na současně probíhající trestní řízení. Je-li tedy příslušník PČR
propuštěn ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru
za porušení služebního slibu zavrženíhodným jednáním mající znaky trestného činu a za totožné
jednání je proti němu vedeno trestní stíhání, nelze dospět k závěru, že by to bylo v rozporu
s §180 odst. 5 zákona o služebním poměru a správní orgán by si nemohl sám posoudit,
zda jednání žalobce má znaky trestného činu.
Žalobce rovněž namítal, že prvním úkonem vůči němu v řízení bylo až předání doručení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 29. 10. 2007. Krajský soud s odkazem na názor
Nejvyššího správního soudu uvedl, že prvním úkonem ve věci propuštění ze služebního poměru
může být doručení rozhodnutí (§184 odst. 2) za podmínky, byl-li zjištěn takový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí
služebního funkcionáře. Z toho, co měl služební funkcionář k dispozici, je zřejmé, že skutkový
stav věci byl zjištěn v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí. Soud tedy v takovém postupu
služebního funkcionáře neshledal pochybení. Žalovaný následně proti rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru podal prostřednictvím své zástupkyně odvolání. Žalobci tedy nebylo
bráněno v tom, aby byl v odvolacím řízení podle §172 zákona o služebním poměru zastoupen.
V podaném odvolání skutkově brojil proti tomu, že auto neřídil. Provedené dokazování
pak podle názoru krajského soudu toto jeho tvrzení vyvrací. V podaném odvolání nebyl
navrhován výslech svědků či provedení jiných důkazů; takový návrh nebyl podán ani v průběhu
odvolacího řízení. Krajský soud nezjistil a žalobce to nějak neprokázal, že by mu v odvolacím
řízení bylo odepřeno právo nahlížet do spisu, případně navrhovat důkazy a činit jiné námitky
ve smyslu §174 zákona o služebním poměru. Žalovaný se ve svém rozhodnutí s námitkami
uvedenými v odvolání podle §181 odst. 5 zákona o služebním poměru vypořádal.
Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalobce z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nezákonnost spatřuje v tom, že mu bylo v prvoinstančním řízení v důsledku šikany na pracovišti
bráněno ve výkonu ústavně zaručených práv, a to zvolit si zmocněnce podle §172 odst. 1 zákona
o služebním poměru, neboť jeho obhájkyně v trestní věci JUDr. Kopecká, která byla přítomna
výslechu IMV kpt. P. po jeho skončení dne 29. 10. 2007 byla vyzvána k opuštění budovy OZ P
ČR s tím, že je vše skončeno. Žalobci bylo řečeno, ať se dostaví do své kanceláře, proto měl za
to, že jde o nějaké vysvětlení ohledně služebních věcí, místo toho byl odveden k řediteli PČR
pplk. P. S., který mu bez výslechu a bez možnosti nahlédnout do spisu předal rozhodnutí o jeho
propuštění ze služebního poměru datované 23. 10. 2007. Tím bylo podle žalobce porušené jeho
právo podle §174 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce je toho názoru, že tato porušení
zákona nelze nahradit eventuální možností nahlížet do spisu v odvolacím řízení, zvláště když
k odvolacímu řízení došlo bez jeho účasti, neboť nebyl pozván a neměl reálnou možnost vyjádřit
se ke skutečnostem, které svědci uváděli. V řízení bylo porušeno i jeho další právo, když řízení o
propuštění bylo zahájeno podle §183 a násl. zákona o služebním poměru jako zvláštní řízení,
které stanoví v §184 odst. 2 uvedeného zákona příslušnému orgánu zjistit takový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí o propuštění je datováno dne 23. 10. 2007,
žalobce nebyl ve správním řízení vyslechnut nikdy a v trestním řízení byl vyslechnut až dne 29.
10. 2007. Přitom řídit vozidlo jej neviděl nikdo, protože ho ani neřídil. Dále žalobce uvádí některé
nesrovnalosti, které vyšly najevo v průběhu trestního řízení ohledně situace po havárii vozidla,
vysvětlení R. Č., M. Š. a P. Š. se podle něho týkalo situace po nehodě, nikoliv řízení vozidla a jde
o úřední záznamy, ke kterým neměl možnost se vyjádřit. P. Š. byl podle žalobce v trestním řízení
zcela nevěrohodný a dokonce svoji výpověď oproti úřednímu záznamu změnil. Žalobce
nesouhlasí s tím, že nedošlo k porušení zákona, když jednoznačně byl na svých právech zkrácen a
nelze porušení jeho práv nahradit poukazem na jeho trestní odsouzení, se kterým i tak nesouhlasí,
neboť předmětem řízení jsou jeho práva v řízení správním. Závěrem kasační stížnosti žalobce
znovu poukazuje na vady, k nimž došlo v průběhu správního řízení, a je toho názoru, že byl
porušen základní požadavek zjištění objektivní pravdy, jak je formulováno v §3 správního řádu.
Konečně uvádí, že v trestním řízení jednoznačně prokázal, že byl na pracovišti šikanován a celé
správní řízení je ovlivněno touto skutečností, což dokumentuje kasační stížnost žalovaného
ze 4. 1. 2010, kde se žalovaný domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 11. 2009
s odůvodněním, že by Policie ČR v něm musela vyplatit cca 500 000 Kč, což by mělo velice
negativní dopad na morální stav policistů. Je přesvědčen, že žalované tedy nejde o uplatnění
práva, ale o jeho potrestání za každou cenu, aby ti, kdo celé trestní řízení zmanipulovali,
sami nebyli potrestáni. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudky krajského soudu
v Nejvyššího správního soudu považuje za právně správné, a proto navrhuje, aby žalobcem
podaná kasační stížnost byla podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podal
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., pro něž Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní
soud proto napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je nedůvodná.
Krajský soud jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 6 Ads 56/2010 - 89 (§110 odst. 4 s. ř. s.),
v napadeném rozsudku posuzoval, zda obstojí rozhodnutí o propuštění jako první úkon v řízení
o propuštění ze služebního poměru. Dospěl přitom k závěru, s nímž se ztotožňuje i Nejvyšší
správní soud, že takový postup ve smyslu §184 odst. 2 zákona o služebním poměru byl možný,
protože služební funkcionář zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Krajský soud správně vyšel z toho,
že na základě podkladů obsažených v kontrolním spisu Policie České republiky, Okresní
ředitelství Třebíč, č. j. ORTR - 11/SVK - KN - 2007 (označeném jako: kontrolní průzkum
ke zjištění příčin dopravní nehody pprap. P. Ř. ze skupiny dopravních nehod DI OŘ PČR Třebíč
ze dne 6. 10. 2007, při které utrpěl P. Ř. zranění a vozidlo řídil pod vlivem alkoholu) bylo možno
dospět ke spolehlivému závěru, že stěžovatel dne 6. 10. 2007 brzy ráno po předchozím požití
alkoholických nápojů řídil osobní automobil mezi obcemi Dukovany a Slavětice, přičemž
v důsledku opilosti nezvládl řízení auta a následně havaroval do levého příkopu. Lze tedy
souhlasit s názorem krajského soudu, že bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že se
stěžovatel dopustil jednání, které má znaky trestného činu a jejž bylo možné hodnotit jako
zavrženíhodné. Pozdější tvrzení stěžovatele, že vozidlo neřídil a že je řídil jakýsi jemu neznámý
muž, jenž se k tomu nabídl, lze považovat za zcela nevěrohodné. Stěžovatel rovněž nijak
nevysvětlil, co uvedenému muži bránilo dostat se na pracoviště v Dukovanech, když tvrzená
hádka s manželkou mu v tom zřejmě nijak bránit nemohla. P. Š., který jako první havarované
vozidlo stěžovatele spatřil a jako první k vozidlu přistoupil, bezprostředně po nehodě vypověděl,
že stěžovatele nalezl na místě řidiče, měl zapnutý bezpečnostní pás a jeho nohy byly
v nepřirozené poloze zaklesnuté pod pedálem vozidla. To však zcela jednoznačně svědčí pro to,
že stěžovatel v době nehody vozidlo řídil. Žádná další osoba pak v místě nehody nalezena nebyla.
Vysvětlení stěžovatele, že seděl na sedadle vedle řidiče a po nehodě se přemístil na místo řidiče (v
průběhu trestního řízení přitom stěžovatel jednou uvedl, že z vozidla vystoupil, obešel je a sedl si
na místo řidiče, jindy zase uvedl, že se ve vozidle přesunul na místo řidiče a zapnul si
bezpečnostní pás) lze rovněž hodnotit jako zcela nevěrohodné, protože s ohledem na celková
zranění stěžovatele, která v trestním řízení popsal znalec MUDr. Zdeněk Krejzlík (mimo jiné se
jednalo o pravděpodobné odlomení okraje kloubní jamky pravého ramenního kloubu a
zlomeninu obou kostí levého předloktí ve střední části s výrazným ohnutím, posunem a
zkrácením s mezivýlomkem) bylo vyloučeno, aby si odepnul zlomenou levou rukou bezpečnostní
pás, nemluvě o tom, že na místě vedle řidiče byl podle výpovědi P. Š. aktivován airbag.
Závěr služebního funkcionáře, že stěžovatel po požití alkoholického nápoje řídil
motorové vozidlo, byl pak potvrzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči
z 11. 3. 2009, č. j. 2 T 64/2008, podle něhož byl stěžovatel uznán vinným, že dne 6. 10. 2007
kolem 0:45 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil své osobní auto tovární
značky Renault Megan registrační značky: X z Ivančic směrem na Třebíč a na silnici II. třídy
č. 152 mezi obcemi Dukovany a Slavětice na přímém úseku vozovky v důsledku opilosti nezvládl
v rychlosti asi 114 km/hod. řízení auta, které uvedl do smyku, vjel do protisměru a následně
do levého příkopu, v němž havaroval, přičemž v krvi měl nejméně 1,66 g/kg etylalkoholu,
čímž porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, tedy ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem
návykové látky, úmyslně vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí
nebo způsobit značnou škodu na majetku a takovým činem způsobil dopravní nehodu,
čímž spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c)
trestního zákona.
Závěrem lze shrnout, že žádné z uváděných stížnostních námitek Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřisvědčil. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal
namítané důvody kasační stížnosti. Dospěl pak k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení; žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu