ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.139.2012:17
sp. zn. 6 Ads 139/2012 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce:
Zentiva, a. s., se sídlem Nitrianská 100, 920 27 Hlohovec, Slovenská republika, zastoupeného
JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2009, č. j. MZDR 12705/2009, sp. zn. FAR L175/2009,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 9. 2012, č. j. 8 Ca 218/2009 - 54,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 6. 2009, č. j. MZDR 12705/2009, sp. zn. FAR L175/2009, kterým žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jímž bylo zastaveno řízení
o změně maximální ceny léčivého přípravku CARDILAN, POR TBL NOB 100. Uvedené
správní řízení bylo zastaveno z důvodů překážky litispendence, kterou Státní ústav pro kontrolu
léčiv (dále jen „SÚKL“) i žalovaný spatřovali v tom, že již před podáním návrhu žalobce
na zvýšení maximální ceny předmětného léčivého přípravku SÚKL zahájil ex offo řízení o změně
maximální ceny předmětného léčivého přípravku.
Městský soud na základě zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů
a zákona č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění dovodil, že se nemůže jednat
o litispendenci, neboť v dříve zahájeném řízení o změně maximální ceny léčivého přípravku
nemůže SÚKL zvýšit tuto maximální cenu a žalobce pak navrhuje právě zvýšení maximální ceny.
Pro rozhodnutí pak není rozhodné, že jde o týž léčivý přípravek.
Kasační stížnost žalovaného (dále jen „stěžovatel“) směřuje proti právním závěrům
městského soudu a shledává jeho rozsudek nepřezkoumatelný a vydaný v rozporu s aktuálně
platnou právní úpravou. Důsledkem výkladu institutu litispendence, který podal v napadeném
rozsudku městský soud, by pak byla situace, kdy by SÚKL vydal dvě rozhodnutí, jež by se týkala
téhož, a sice téhož léčivého přípravku a jeho maximální ceny.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané
kasační stížnosti odkladný účinek. K tomu stěžovatel uvádí, že předmětný léčivý přípravek má
ode dne 8. 7. 2011 stanovenu maximální cenu ve výši 68,51 Kč. V mezidobí od podání žaloby
dne 14. 8. 2009 do 17. 10. 2012 byla maximální cena uvedeného léčivého přípravku změněna
opakovaně. Z těchto důvodů nehrozí žalobci přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
žádná závažná újma na jeho právech. Naopak pro stěžovatele jsou důsledky napadeného
rozsudku zásadní, protože závažným způsobem zasahují do ustálené praxe a výkladu institutu
litispendence stěžovatelem. Výklad provedený městským soudem je pro stěžovatele nepřijatelný
a postrádá smysl - tím pak stěžovatel odůvodňuje požadavek na přiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2 až 5
s. ř. s. Novelou soudního řádu správního, provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., došlo
s účinností od 1. 1. 2012 ke změně právní úpravy podmínek pro přiznání odkladného účinku
žaloby v §73 s. ř. s. Podle nového znění §73 odst. 2 s. ř. s. lze žalobě přiznat odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Na rozdíl od předchozí právní úpravy tak již není nutné
prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu žalobce (resp. důvodnou obavu její hrozby), ale nepoměr
mezi následkem (tj. „újmou“), která by žalobci vznikla nepřiznáním odkladného účinku,
a případnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak
závazného rozhodnutí došlo. Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
Otázkou, zda správní orgán může v řízení o kasační stížnosti podat návrh na přiznání
odkladného účinku a zda může být jeho návrhu vyhověno, se Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaném
pod č. 1255/2007 Sb. NSS. Co do možnosti podání návrhu správním orgánem lze přitom závěry
vyslovené rozšířeným senátem v uvedeném rozhodnutí vztáhnout i na novou právní úpravu,
účinnou od 1. 1. 2012: „I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán
odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační
stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá
však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.“ Z usnesení rozšířeného senátu dále vyplývá,
že zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ač stanoveny shodně
pro všechny stěžovatele (žalobce, osobu zúčastněnou na řízení, žalovaného), budou zjevně
opřeny o jiné skutkové okolnosti podle toho, která z procesních stran je uplatní.
Jak již Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy
ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut
odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka
správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li
pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy
na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou
nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce.
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností a požadovat přiznání
odkladného účinku.
V posuzované věci se jedná o žalobu proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí
stěžovatele o zastavení řízení o stanovení maximální ceny jednoho konkrétního léčivého
přípravku, jehož cena byla v průběhu soudního řízení několikrát změněna, jak ostatně potvrdil
sám stěžovatel. Jediný argument, kterým stěžovatel odůvodňuje svůj požadavek na přiznání
odkladného účinku, spočívá v tom, že je přesvědčen, že je rozhodnutí městského soudu
nepřezkoumatelné a že závažným způsobem zasahuje do ustálené praxe a výkladu institutu
litispendence. Stěžovatel tedy považuje rozhodnutí soudu za nezákonné, nesouhlasí s ním,
a svou újmu, odůvodňující přiznání odkladného účinku, spatřuje v tom, že by se měl
tímto nesprávným rozsudkem řídit.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že jeho definitivní rozhodnutí v uvedené věci
by mohlo být důležité pro další rozhodovací praxi stěžovatele. Jednou z nejčastějších kasačních
námitek je právě námitka spočívající v nezákonnosti napadeného rozsudku a příslušný správní
úřad jako stěžovatel zpravidla nesouhlasí s právním názorem soudu, který by mohl mít vliv
na změnu jeho správní praxe. To však samo o sobě neodůvodňuje přiznání odkladného účinku.
A to zejména v takové situaci, kdy stěžovatel reálně může o ceně léčiva dále rozhodovat, jak sám
ve své kasační stížnosti uvedl. Nejvyšší správní soud zpravidla o kasačních stížnostech rozhoduje
do šesti měsíců od jejich podání, proto stěžovatel v přiměřené lhůtě rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o sporné otázce obdrží. V tomto případě nehrozí ani další z důvodů,
pro něž zdejší soud odkladný účinek kasačním stížnostem správních úřadů přiznává, a to riziko
že v důsledku dalšího vývoje tu pak mohou být vedle sebe dvě odlišná či opačná správní
rozhodnutí o téže věci, neboť předmětem soudního přezkumu v této věci bylo procesní
rozhodnutí o zastavení řízení, nikoli rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud podvakrát přiznal kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek,
vždy to však bylo odůvodněno tím, že napadený rozsudek vykazuje výrazný potenciál ovlivnit
celý systém úhrady léčiv z veřejného zdravotního pojištění, resp. základy, na nichž je vybudován,
a že hrozí riziko, že budou vydána dvě protichůdná rozhodnutí v téže věci. Ani jedno
z uvedených rizik však v posuzovaném případě nehrozí. Stěžovatel pouze nesouhlasí
s rozhodnutím městského soudu a obává se, že by jeho závěry mohly mít vliv na jeho správní
praxi.
Nejvyšší správní soud v tomto případě tedy neshledal v argumentaci stěžovatele žádný
přesvědčivý důvod, proč by měl kasační stížnosti stěžovatele přiznat odkladný účinek,
a proto návrh stěžovatele v souladu s §107 a §73 s. ř. s. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu