ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.164.2011:100
sp. zn. 6 Ads 164/2011 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: D. L.,
zastoupené JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, se sídlem Školní 2, Teplice, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 7. 6. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2011, č. j. 42 Ad 19/2010 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Michalu Vihanovi, advokátovi, se sídlem
Školní 2, Teplice, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 960 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2010, č. j. X, zamítla žalovaná žádost žalobkyně o plný
invalidní důchod ze dne 16. 12. 2009 pro nesplnění podmínek podle §38 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť podle posudku Okresní
správy sociálního zabezpečení Teplice (dále jen „OSSZ Teplice“) ze dne 16. 2. 2010, není plně ani
částečně invalidní. Dle závěru posudkové lékařky OSSZ Teplice, která tento posudek
vypracovala, odpovídá dlouhodobý nepříznivý stav žalobkyně postižením uvedeným v kapitole
XV, oddílu F, položce 2, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon
o důchodovém pojištění. Podle úpravy účinné od 1. 1. 2010 pak posudková lékařka označila za
rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně zdravotní postižení
uvedené v kapitole XIII, oddílu E, položce 1, písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Podle
obou úprav trpí žalobkyně lehkým funkčním postižením zpravidla více úseků páteře s občasnými
blokádami páteře, občasnými projevy nervového dráždění a omezením pohyblivosti. Posudková
lékařka stanovila míru poklesu pracovní schopnosti na 20 %.
[2] Námitky, kterými žalobkyně proti tomuto rozhodnutí brojila, žalovaná v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítla. Rozhodnutí žalované se zakládalo na novém posudku žalované
(ČSSZ) ze dne 18. 3. 2010, v němž posudková lékařka dospěla k témuž závěru, jako posudková
lékařka OSSZ Teplice ze dne 16. 2. 2010.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž nadále poukazovala
na své zdravotní potíže, především na bolesti páteře, silné a časté průjmové stavy a deprese.
Žalobkyně v žalobě rovněž popsala své předchozí náročné pracovní působení, své negativní
zkušenosti s poskytovanou lékařskou péčí a přístupem lékařů obecně. Žalobkyně měla za to,
že lékaři OSSZ nesprávně posoudili její schopnost výdělečné činnosti. Její zdravotní potíže jsou
takového charakteru, že jí neumožňují vykonávat jakoukoli pracovní činnost.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem se s posudkovými závěry lékařek OSSZ nespokojil
a vyžádal i odborný posudek od Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí
nad Labem (dále jen „PK MPSV v Ústí nad Labem“). PK MPSV v Ústí nad Labem, stejně
jako posudkové lékařky OSSZ a ČSSZ, dospěla k závěru, že v případě žalobkyně nejde o pokles
pracovní schopnosti o nejméně 35 % po 1. 1. 2010 (a o nejméně 33 % do 31. 12. 2009)
a že nenastaly ani další podmínky pro závěr o její invaliditě. Jako rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu PK MPSV v Ústí nad Labem označila v posudku ze dne
9. 12. 2010 zdravotní postižení páteře a kloubů degenerativního charakteru, především pravého
kolenního kloubu. Degenerativní změny jsou podle posudkové komise způsobeny
především značnou obesitou a následnou svalovou dysbalancí. K uváděným průjmovým stavům
PK MPSV v Ústí nad Labem konstatovala, že organické onemocnění zažívacího traktu nebylo
gastroenterologickými vyšetřeními prokázáno. Rovněž PK MPSV v Ústí nad Labem tedy dospěla
k závěru, že žalobkyně trpí postižením označeným v kapitole XIII, oddílu E, položce 1, písm. b)
přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., a konstatovala procentní míru poklesu její pracovní
schopnosti ve výši 20 %.
[5] Poté, co žalobkyně sdělila soudu svůj nesouhlas s tímto posudkem, požádal krajský soud
PK MPSV v Ústí nad Labem o jeho doplnění s přihlédnutím ke konkrétním námitkám
žalobkyně. Komise ve svém posudku ze dne 7. 2. 2011 přitom ani po opětovném vyhodnocení
všech odborných lékařských nálezů (zejména nálezu z oboru rehabilitace z července 2009, EMG
vyšetření ze dne 30. 3. 2009 a gastroenterologického vyšetření ze dne 4. 2. 2010) a skutečností,
které vedly k požadavku na doplnění posudku, neshledala důvod ke změně již přijatého
posudkového závěru ze dne 9. 12. 2010.
[6] Žalobkyně však vyjádřila svůj nesouhlas i ve vztahu k těmto posudkovým závěrům.
Z tohoto důvodu vyžádal krajský soud vypracování nového znaleckého posudku,
tentokrát u Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „PK MPSV
v Praze“). PK MPSV v Praze vycházela jednak z posudkové dokumentace, z dopisů žalobkyně
ze dne 13. 2. 2010 a jejího dopisu doručeného soudu dne 31. 3. 2010 a dále především z nálezu
praktického lékaře žalobkyně MUDr. T. ze dne 19. 12. 2009, psychiatrického nálezu MUDr. P. ze
dne 9. 7. 2009, neurologického nálezu MUDr. B. ze dne 1. a 9. 7. 2009, rentgenu rukou a zápěstí
ze dne 23. 2. 2009 (MUDr. A.) a ultrazvukového vyšetření žil dolních končetin ze dne 22. 5. 2009
(MUDr. Tx). Na základě této zdravotnické dokumentace dospěla PK MPSV v Praze dne 6. 4.
2011 k témuž závěru jako posudkové lékařky OSSZ a ČSSZ a PK MPSV v Ústí nad Labem, a
sice že procentní míra poklesu pracovní schopnosti byla hodnocena podle kapitoly XIII, oddílu
E, položky 1, písm. b) a činila 20 %. Horní hranici procentuálního rozmezí volila PK MPSV
v Praze již s ohledem na další uváděné zdravotní potíže a prožitky, které samy o sobě neměly vliv
na pokles pracovního potenciálu. Žalobkyně podle PK MPSV v Praze nedoložila žádné
skutečnosti, které by měly vliv na změnu posouzení jejího zdravotního stavu oproti předchozím
posudkovým závěrům.
[7] Krajský soud ve svém rozsudku tedy vycházel především z posudku PK MPSV v Ústí
nad Labem ze dne 9. 12. 2010, z jeho doplnění ze dne 7. 2. 2011 a ze srovnávacího posudku
PK MPSV v Praze ze dne 6. 4. 2011. Krajský soud tyto důkazy hodnotil jako stěžejní,
konstatoval, že jednotlivé posudky byly vypracovány po náležitém zhodnocení zdravotního stavu
žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů. Lékaři
obou posudkových komisí dospěli ohledně míry poklesu schopnosti žalobkyně soustavné
výdělečné činnosti ke shodnému závěru, a sice že tato schopnost u žalobkyně poklesla o 20 %,
z čehož je patrné, že žalobkyně nesplnila podmínku pro vznik nároku na částečný invalidní
důchod podle §44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, a to pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti minimálně o 33 %. Vzhledem k tomu, že se krajský soud ztotožnil
s uvedenými posudkovými závěru, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a zamítl ji.
[8] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost s tím,
že její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je způsoben těžkými letitými průjmovými stavy,
které jí znemožňují pracovat a dostavovat se do zaměstnání. V současné době vychází z domu
jen zřídka v doprovodu dcery, přičemž to vždy vede k bolestem a průjmům. Léčí se
na gastroenterologickém oddělení v Ústí nad Labem, kde si s ní neví rady a vyšetření jsou
neprůkazná. Původ svých zdravotních potíží stěžovatelka spatřuje v chybách v postupu lékařů
v dřívější době, lékaře pak označuje za „bílou mafii“, která rozhodla o jejím životě. Stěžovatelka
rovněž uvádí, že lékaři nemají ponětí o tom, co je fyzická práce, a z toho důvodu jí není zřejmé,
na jakém základě určují míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Pokud jde
o potíže s páteří, stěžovatelka popřela, že by trpěla pouze občasnými blokacemi páteře, uvedla,
že poslední blokaci prožila v nedávné době a že jí lékaři kvůli její alergii odmítají aplikovat injekci
proti bolesti. Dále stěžovatelka specifikovala příčiny své obezity. V doplnění kasační stížnosti
pak stěžovatelka prostřednictvím jí ustanoveného zástupce namítala, že s ohledem
na své zdravotní obtíže měla být přítomna jednání PK MPSV. Stěžovatelka má za to, že zvláště
v případě psychiatrického posouzení byly jí písemně uvedené skutečnosti překrouceny
a již v průběhu řízení se tedy domáhala komplexního vyšetření.
[9] Poté, co Nejvyšší správní soud uzavřel, že kasační stížnost splňuje veškeré formální
požadavky na ni kladené soudním řádem správním, přistoupil k věcnému posouzení kasační
stížnosti v rozsahu kasačního důvodu stěžovatelkou uplatněného [§103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002, soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)] a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, jimiž vyjadřuje
svůj nesouhlas se způsobem, jakým posudkové lékařky OSSZ a ČSSZ a posudkové komise
posoudily její zdravotní stav (tedy námitkami souvisejícími s průjmovými stavy, blokacemi páteře
a psychiatrickým posouzením stěžovatelky).
[11] Případy, kdy měl účastník řízení za to, že posudkoví lékaři nesprávně posoudili
jeho zdravotní stav a v důsledku toho i nesprávně určili míru poklesu jeho schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již dříve zabýval
(srov. např. rozsudky ze dne 22. 7. 2009, č. j. 6 Ads 59/2009 - 64, a ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 5 Ads 22/2003 - 48, oba dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud zde dospěl
k závěru, že invalidní důchod je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Rozhodnutí žalované, stejně jako rozhodnutí soudu o přiznání plného
či částečného invalidního důchodu se pak opírá především o odborné lékařské posouzení
zdravotního stavu a pracovní schopnosti žadatele. V řízení před žalovanou toto posouzení
provádí okresní správy sociálního zabezpečení [podle §6 odst. 4 písm. a) ve spojení s §8 odst. 1
písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení]. V řízení
soudním je pak toto posouzení zákonem (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) svěřeno
Ministerstvu práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise.
[12] Lékaři, kteří jsou podle §8 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb. povoláni plnit úkoly okresní
správy sociálního zabezpečení, a posudkové komise jsou oprávněni nejen k celkovému
přezkoumání zdravotního stavu, ale i k posouzení dochované pracovní schopnosti pojištěnců
a poklesu jejich schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné
či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudky vzešlé z jejich činnosti pak zpravidla
bývají stěžejním podkladem rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu, a to jak v řízení
před žalovanou, tak v řízení soudním, a musí vyhovovat požadavku celistvosti, úplnosti
a přesvědčivosti.
[13] Pokud jde o posudek PK MPSV, spočívá požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený
na tyto posudky v tom, zda a do jaké míry se komise vypořádala se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok
na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný
posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý
pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity
(ať plné či částečné) závisí především. Takový posudek pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz
podle zásad upravených v §77 s. ř. s. a posuzuje, zda uvedené požadavky splňuje.
[14] Krajský soud v nyní projednávané věci konstatoval, že jednotlivé posudky PK MPSV
v Ústí nad Labem a PK MPSV v Praze považoval za stěžejní důkaz v řízení. Krajský soud
zhodnotil, že byly vypracovány po náležitém zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně na základě
předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů. Krajský soud rovněž zohlednil,
že lékaři obou posudkových komisí dospěli ohledně míry poklesu schopnosti žalobkyně
soustavné výdělečné činnosti ke shodnému závěru (20 %).
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že pro posouzení
daného případu je rozhodné znění zákona o důchodovém pojištění do 31. 12. 2009,
tedy před jeho novelizací zákonem č. 306/2008 Sb., neboť se ve věci jednalo o uplatnění nároku
na důchod, který měl vzniknout před 1. 1. 2010; posuzování invalidity se za takové situace
do 31. 12. 2009 řídí vyhláškou č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění,
a po 1. 1. 2010 vyhláškou č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, jejíž příloha o procentních
mírách poklesu pracovní schopnosti od uvedeného data nahradila přílohu č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. stanovící procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
[16] Pokud jde o námitku, jíž stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením posudkové komise, že trpí
pouze občasnými blokacemi páteře, poukazuje Nejvyšší správní soud na to, že PK MPSV v Ústí
nad Labem vycházela, pokud jde o potíže stěžovatelky s pohybovým aparátem, ze tří odborných
lékařských nálezů (z oboru rehabilitace, ortopedie a neurologie). PK MPSV v Praze pak vycházela
z posudkové dokumentace OSSZ a ze dvou neurologických nálezů MUDr. B. V obou případech
byl navíc členem posudkové komise lékař z oboru neurologie. Nejvyšší správní soud má tedy
shodně s krajským soudem za to, že stav pohybového aparátu stěžovatelky, především její páteře,
byl výsledky funkčních vyšetření dostatečně doložen. Skutečnost, zda stěžovatelka trpí občasnými
či častějšími blokacemi páteře, není navíc s ohledem na ohodnocení stěžovatelčina postižení
podle vyhlášky č. 359/2009 Sb. podstatná. Stěžovatelka ostatně v kasační stížnosti ani
jednoznačně netvrdí, jak často ji potíže tohoto typu postihují, pouze uvádí, že naposledy je
pocítila „minulý pátek“ a že jí lékaři z důvodu jejích alergických reakcí odmítají aplikovat injekci
proti bolesti. I s ohledem na nedostatek stěžovatelčiných tvrzení tedy Nejvyšší správní soud tuto
námitku za relevantní nepovažoval.
[17] Stejným způsobem posoudil Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky,
že při psychiatrickém posouzení došlo k překroucení jí písemně uvedených skutečností.
Stěžovatelka jednak nijak nespecifikuje, jaké jí uvedené skutečnosti měly být překrouceny,
jakým způsobem k jejich desinterpretaci mělo dojít, ani které ze závěrů psychiatrického
posouzení z takové desinterpretace vyplynuly. Nejvyšší správní soud navíc poukazuje na to,
že posudkové komise nevycházely z jednoho a téhož odborného lékařského nálezu, pokud jde
psychický stav stěžovatelky. PK MPSV v Ústí nad Labem měla za podklad výsledky
psychiatrického vyšetření dr. D. z měsíce května 2008, PK MPSV v Praze pak psychiatrický nález
MUDr. P. ze dne 9. 7. 2009. Oba posudkové závěry se přitom nijak výrazně neliší - poukazují na
to, že stěžovatelka trpí úzkostnou depresivní poruchou. Doplňující posudek PK MPSV v Ústí
nad Labem ze dne 9. 2. 2011 byl navíc vypracován za účasti člena komise MUDr. G., lékaře
z oboru psychiatrie. Pokud se tedy stěžovatelka domáhala osobního psychiatrického vyšetření, jak
tvrdí v kasační stížnosti, měla možnost zúčastnit se jednání posudkové komise a být vyšetřena
přímo jejím členem. Stěžovatelka se však v průběhu soudního řízení nezúčastnila jediného
jednání posudkové komise, byť byla na všechny tři písemně zvána. Vždy se omluvila s odkazem
na svůj zdravotní stav. S ohledem na to není důvodná ani námitka stěžovatelky v doplnění
kasační stížnosti, že s ohledem na své zdravotní obtíže měla být přítomna jednání PK MPSV.
[18] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzením stěžovatelky, že její dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav je způsoben těžkými letitými průjmovými stavy, které jí znemožňují
pracovat. Jak posudkové lékařky OSSZ a ČSSZ, tak posudkové komise měly, na rozdíl
od stěžovatelky, za rozhodující příčinu jejího zdravotního stavu postižení páteře a kloubů
(polyartralgie), zejména nosných kloubů dolních končetin. Posudkové komise se nicméně
vždy zabývaly též stěžovatelkou tvrzenými průjmovými potížemi. Při tomto posouzení vycházely
ze dvou gastroenterologických vyšetření stěžovatelky MUDr. L., z nichž vyplývá, že organické
postižení zažívacího traktu stěžovatelky nebylo prokázáno. Tuto skutečnost ostatně připouští
sama stěžovatelka ve své kasační stížnosti. Vzhledem k citovaným nálezům z oboru
gastroenterologie, jež měly posudkové komise k dispozici, a vzhledem k tomu, že se stěžovatelka,
jak bylo výše uvedeno, žádného z jednání posudkových komisí nezúčastnila, lze považovat
posudkový závěr o rozhodující příčině dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu
za dostatečně podpořený uvedenými nálezy. Přestože se stěžovatelka poměrně obsáhle
vyjadřovala ke všem posudkovým zhodnocením jejího zdravotního stavu, které jí byly zasílány
na vědomí, nedoložila žádné další odborné lékařské nálezy či skutečnosti, z nichž by posudkové
komise mohly vycházet.
[19] Pokud jde o pochyby stěžovatelky ohledně toho, na jakém základě posudkoví lékaři
posuzují pokles míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti, „když sami nemají ponětí, co je fyzická
práce“, považuje je Nejvyšší správní soud spíše za stěžovatelčinu kritiku lékařského stavu,
než za námitku vůči samotnému percentuálnímu stanovení tohoto poklesu. Výchozím krokem
pro stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je konstatování dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření. Současně je
pro posudkové lékaře za tímto účelem nezbytné znát výdělečné činnosti, které posuzovaný
vykonával před onemocněním nebo zraněním, jeho dosažený stupeň vzdělání, zkušenosti
a znalosti. Na tomto základě pak posudkoví lékaři stanoví pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
či pokles pracovní schopnosti v závislosti na tom, zda posuzují zdravotní stav pojištěnce
do 31. 12. 2009 či poté. Do 31. 12. 2009 se míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stanoví v procentech v rámci rozmezí určeného pro konkrétní druh zdravotního postižení
v příloze č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Podle §39 odst. 1 písm. a) a §44 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, je pojištěnec plně invalidní,
pokud jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla nejméně o 66 %, a částečně
invalidní, pokud poklesla o nejméně 33 %. Od 1. 1. 2010 se míra poklesu pracovní schopnosti
stanoví v rámci rozmezí stanoveného pro konkrétní druh zdravotního postižení v příloze
vyhlášky č. 359/2009 Sb. Podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném
od 1. 1. 2010, pak platí, že jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla
a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu I. stupně,
b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu II. stupně,
c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu III. stupně.
[20] V každém případě je však třeba zdůraznit, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav může
v určitém rozsahu a stupni existovat i řadu let a v jeho důsledku může být výdělečná schopnost
posuzovaného pojištěnce určitým způsobem snížena nebo jinak ovlivněna (ať už objektivně
či v důsledku subjektivních pocitů posuzované osoby), aniž by se naplnila zákonem stanovená
kritéria plné nebo částečné invalidity. A tak tomu je zjevně i v případě stěžovatelky, u níž výsledky
zohledněných funkčních vyšetření nasvědčují tomu, že trpí nikoli zanedbatelnými zdravotními
potížemi, jejichž zhodnocení ve smyslu vyhlášek č. 284/1995 Sb. a č. 359/2009 Sb. však nevedlo
k závěru o splnění podmínek pro vznik invalidity.
[21] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá
na náhradu nákladů řízení právo podle §60 odst. 1 s. ř. s. Žalované, jakožto procesně úspěšnému
účastníkovi řízení, se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává podle §60 odst. 2 s. ř. s.,
neboť je správním orgánem ve věcech důchodového pojištění.
[23] Stěžovatelce byl usnesením krajského soudu ze dne 10. 10. 2011, č. j. 42 Ad 19/2010 - 85,
ustanoven zástupcem JUDr. Michal Vihan, advokát, se sídlem Školní 2, Teplice. Nejvyšší správní
soud tedy ustanovenému zástupci přiznává odměnu za zastupování za jeden úkon právní služby,
a sice sepis kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna
za jeden úkon právní služby činí ve zde projednávané věci 500 Kč (podle §9 odst. 2 ve spojení
s §7 bod 2. advokátního tarifu). Paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby
pak podle §13 odst. 3 advokátního tarifu činí 300 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce
je plátcem DPH, přiznal mu na odměně advokáta a náhradě hotových výdajů celkem 960 Kč
a k uhrazení odměny stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu