ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.49.2012:62
sp. zn. 6 Ads 49/2012 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: J. P.,
zastoupeného Mgr. Lubošem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 6, Praha 1,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města
Prahy, se sídlem Kongresová 2, Praha 4, proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy ze dne 25. 2. 2009, č. 200/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, č. j. 8 Ca 117/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti rozsudku Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo vyhověno stěžovatelově žalobě a bylo rozhodnuto
o zrušení rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního
města Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 25. 2. 2009, č. 200/2009, a vrácení věci
k dalšímu řízení žalovanému. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
[2] Městský soud odůvodnil zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného tím, že výrok
rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Dále shledal městský soud napadené
rozhodnutí žalovaného rozporným s předchozím rozsudkem městského soudu ze dne
28. 8. 2008, č. j. 7 Ca 173/2008 - 72.
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností ze dne
1. 12. 2011, v níž uvádí, že v zásadě souhlasí s napadeným rozsudkem městského soudu
i s jeho odůvodněním, nicméně podává z opatrnosti kasační stížnost, protože žalovaný
se již v minulosti opakovaně neosvědčil tím, že nerespektoval předchozí výtky a rozsudky soudů.
Kasační stížnost podává stěžovatel z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pro vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[4] Stěžovatel namítá, že flagrantní vadou bylo stiženo již rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, tedy rozhodnutí ředitele Policie České republiky Obvodního ředitelství Praha I
ve věcech služebního poměru č. 1365/2005 ze dne 23. 6. 2005. Tato vada spočívala v tom,
že při zjišťování skutkového stavu, z něhož správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, jak má na mysli ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ustanovení o řízení
před správním orgánem první instance byla porušena podle názoru stěžovatele tím, že nebyl
vyslechnut jako účastník řízení, nebyl seznámen s podklady a nemohl se vyjádřit k důkazům
shromážděným ve správním řízení před vydáním správního rozhodnutí. Stěžovatel proto spatřuje
nedůslednost napadeného rozsudku městského soudu v tom, že městský soud nezrušil
též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Stěžovatel však uvádí, že si uvědomuje, že jde
pouze o možnost, nikoliv o povinnost soudu takto postupovat.
[5] Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadené
rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 9. 2. 2012. Ve svém vyjádření
se žalovaný nejprve obsáhle vyjadřuje k důvodům rozhodnutí městského soudu, které stěžovatel
shrnuje ve své kasační stížnosti. Dále žalovaný stručně shrnuje postup v řízení před žalovaným
probíhajícím po vydání napadeného rozsudku městského soudu. Žalovaný následně uvádí,
že s napadeným rozsudkem městského soudu souhlasí a není podle něj dán důvod
pro jeho zrušení. Žalovaný je si vědom toho, že správní řízení v první instanci a odvolací řízení
je třeba vnímat jako jeden celek, proto vady prvoinstančního rozhodnutí zhojí v odvolacím řízení
a vydá bezvadné rozhodnutí.
[7] Stěžovatel zaslal spolu s nedatovaným podáním došlým dne 29. 2. 2012 soudu Zápis
z jednání poradní komise ze dne 13. 2. 2012, č. j. KRPA-57797-17/ČJ-2011-0000OP-DS.
V tomto přípisu stěžovatel uvedl, že tímto informuje soud o důvodnosti podané kasace.
Podle názoru stěžovatele žalovaný jedná v rozporu s předchozími třemi soudními rozsudky
vydanými v projednávané věci. Podle názoru stěžovatele je žalovaný veden jinými pohnutkami
než zásadami správního řízení a tyto pohnutky vedou k tomu, aby byl stěžovatel opakovaně
propouštěn. Podle stěžovatele žalovaný nedodržel ani jednu ze lhůt, zejména lhůtu určující,
kdy má ve věci rozhodnout. Správní řízení navíc zahájil subjekt, který nemá ve správním řádu
a v projednávané věci procesní postavení – poradní komise. Poradní komise má sloužit
jako poradní orgán samotnému správnímu orgánu, nikoliv suplovat jeho činnost, vést správní
řízení, pořizovat důkazy, vyslýchat svědky. Z těchto důvodů stěžovatel žádá zrušení rozhodnutí
orgánu prvního stupně.
[8] Žalovaný ve svém přípisu ze dne 19. 4. 2012 informoval zdejší soud o tom, že na základě
rozhodnutí městského soudu napadeného kasační stížností proběhlo ve věci odvolací řízení
a bylo vydáno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy ve věcech
služebního poměru č. 40/2012 ze dne 6. 4. 2012.
[9] Stěžovatel zaslal soudu spolu s podáním ze dne 11. 5. 2012 jako přílohu rozhodnutí
ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru ze dne
6. 4. 2012, č. 40/2012. V tomto podání stěžovatel uvedl, že ví, že k rozhodnutí v příloze nelze
přihlédnout, přesto však se domnívá, že soudu může pomoci osvětlit situaci. Žalovaný není
ve správním řízení veden materiální pravdou, ale je veden jinými pohnutkami nestanovenými
zákonem. Stěžovatel žádá soud, aby rozhodl, jak je navrhováno v kasační stížnosti. Po sedmi
letech sporů nechce dále zatěžovat soudní systém ani sebe. Za toto je kladena vina žalovanému,
který opakovaně nerespektuje výtky a právní názory správních soudů, včetně Nejvyššího
správního soudu.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s).
[11] Při zkoumání přípustnosti kasační stížnosti musel dále Nejvyšší správní soud zodpovědět
otázku, zda je kasační stížnost přípustná také s ohledem na ust. §104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
je nepřípustná kasační stížnost směřující pouze proti důvodům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
zde připomíná svoji předcházející judikaturu, zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne
28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 106, ze kterého se podává, že domáhat se zrušení rozhodnutí správního
orgánu nižšího stupně, které předcházelo napadenému správnímu rozhodnutí, není procesním právem žalobce,
jemuž by odpovídala povinnost soudu o takovém návrhu výrokem rozhodnout. Kasační stížnost spočívající
pouze v tvrzení, že krajský soud rozhodující o žalobě měl kromě rozhodnutí správního orgánu druhého stupně
zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, je nepřípustná. V odůvodnění
tohoto usnesení se pak uvádí, že z výše uvedeného plyne, že na zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně nemá žalobce před krajským soudem právní nárok. Z absence nároku plyne absence povinnosti krajského
soudu rozhodnout o (ne)zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výroku soudního rozsudku,
a to bez ohledu na to, že se zrušení tohoto rozhodnutí žalobce ve svém podání taktéž domáhá. Konečně z absence
výroku o zrušení správního rozhodnutí vydaného správním orgánem prvního stupně plyne, že pokud žalobce brojí
proti nezrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně kasační stížností, která je omezena na tento jediný
kasační důvod, pak se jedná o kasační stížnost nepřípustnou. Taková kasační stížnost totiž směřuje
pouze proti důvodům rozhodnutí soudu a nikoliv proti výroku. Nejvyšší správní soud ji proto postupem
podle §104 odst. 2 s. ř. s. odmítne.
[12] Z uvedeného je tedy patrné, že Nejvyšší správní soud nemohl jinak, než kasační stížnost
stěžovatele odmítnout, neboť byla odůvodněna pouze tím, že podle názoru stěžovatele měl
městský soud zrušit i prvoinstanční správní rozhodnutí předcházející rozhodnutí napadenému
žalobou ke krajskému soudu.
[13] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle ust. §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží
při rozhodování o kasační stížnosti ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. K takovým skutečnostem patří jak rozhodnutí ředitele Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru č. 40/2012 ze dne
6. 4. 2012, tak Zápis z jednání poradní komise č. j. KRPA-57797-17/ČJ-2011-0000OP-DS ze dne
13. 2. 2012, proto k nim Nejvyšší správní soud nemohl při svém rozhodování přihlédnout.
Toliko nad rámec nutného Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný byl po zrušení
svého rozhodnutí rozsudkem krajského soudu, napadeným nyní kasační stížností, oprávněn
a povinen rozhodnout. (K tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 -49, podle něhož zruší-li krajský soud rozhodnutí správního
orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem
vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.)
Proti tomuto rozhodnutí se pak stěžovatel může bránit opravnými prostředky, resp. jsou-li
splněny podmínky pro její podání, také novou žalobou ve správním soudnictví.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu