ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.76.2012:45
sp. zn. 6 Ads 76/2012 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
JUDr. L. M., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, se sídlem Kakosova
978/4, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem
Karmelitská 7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministryně žalovaného ze dne 16. 2. 2010, č. j.
28892/2009 - I/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. 5 Ad 9/2010 - 35,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí ministryně
žalovaného ze dne 16. 2. 2010, č. j. 28892/2009 - I/3, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno
rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o jednorázovou peněžní
náhradu podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo
v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké
škole.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný kasační stížnost a požádal
o přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti. Tuto žádost o přiznání odkladného účinku
odůvodnil tak, že v případě, že by Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný
účinek a žalovaný by musel poté vydat ve věci rozhodnutí, jímž by přiznal žalobci jednorázovou
peněžní náhradu ve výši 100 000 Kč, bylo by takové rozhodnutí žalovaného podnětem
pro ostatní osoby v podobné situaci jako žalobce, aby si rovněž o náhradu požádali. K tomu
žalovaný uvedl, že „dle předběžných průzkumů, které byly prováděny na vysokých školách, nemá
dle stávajícího znění nařízení vlády č. 122/2009 Sb. nárok na jednorázovou peněžní náhradu
z důvodu vyloučení ze studia v období od 1. 1. 1957 do 17. 11. 1989 více než 1400 osob“.
Z toho pak žalovaný dovodil, že by se hypoteticky právní nárok přiznaný soudem žalobci mohl
týkat asi 1400 osob a celkové náklady na odškodnění by tak mohly představovat až 140 milionů
korun. Tento výdaj by pak byl problematický z pohledu potřeby přijímat úsporná opatření
v souladu s rozhodnutím vlády.
Žalobce se pak k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku vyjádřil tak, že nejsou
dány důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. K tomu uvedl, že případným
podnětem pro podávání žádostí podle výše citovaného vládního nařízení č. 122/2009 Sb.
osobami v obdobném postavení jako žalobce, byl už samotný žalovaným napadený rozsudek
městského soudu. S ohledem na skutečnost, že podle citovaného vládního nařízení bylo podávání
žádostí limitované datem 31. 12. 2011, pak již nyní žádné další žádosti nemohou být podávány.
Žalovaným vypočtená částka 140 milionů korun pak nemá co do činění s odkladným účinkem
posuzované kasační stížnosti, týká se pouze teoretických úvah o možném dopadu rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ve věci samé. Žalobce se domnívá, že k odkladnému účinku není
žádný důvod. Pokud by se v budoucnosti ukázalo, že navzdory rozsudku městského soudu nemá
žalobce na odškodnění nárok, tak ho jednoduše vrátí.
Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Novelou soudního řádu správního, provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., došlo s účinností
od 1. 1. 2012 ke změně právní úpravy podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby v §73
s. ř. s. Podle nového znění §73 odst. 2 s. ř. s. lze žalobě přiznat odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Na rozdíl od předchozí právní úpravy tak již není nutné
prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu žalobce (resp. důvodnou obavu z její hrozby), ale nepoměr
mezi následkem (tj. „újmou“), která by žalobci vznikla nepřiznáním odkladného účinku,
a případnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak
závazného rozhodnutí došlo. Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
Otázkou, zda správní orgán může v řízení o kasační stížnosti podat návrh na přiznání
odkladného účinku a zda může být jeho návrhu vyhověno, se Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaném
pod č. 1255/2007 Sb. NSS. Co do možnosti podání návrhu správním orgánem lze přitom závěry
vyslovené rozšířeným senátem v uvedeném rozhodnutí vztáhnout i na novou právní úpravu,
účinnou od 1. 1. 2012: „I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán
odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační
stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však
na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.“ Z usnesení rozšířeného senátu dále vyplývá,
že zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ač stanoveny shodně
pro všechny stěžovatele (žalobce, osobu zúčastněnou na řízení, žalovaného), budou zjevně
opřeny o jiné skutkové okolnosti podle toho, která z procesních stran je uplatní.
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností a požadovat přiznání
odkladného účinku.
V posuzované věci se jedná o žalobu proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí
žalovaného, a to rozhodnutí, jímž bylo zastaveno správní řízení o přiznání odškodnění
podle vládního nařízení č. 122/2009 Sb. Pokud pak žalovaný spatřuje újmu v tom,
že by podle příslušného vládního nařízení musel v budoucnu přiznat odškodnění 1400 osobám
a že by tím byl narušen veřejný zájem spočívající v úsporných opatřeních vlády, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že veškeré předložené argumenty směřují
k definitivnímu rozhodnutí soudu ve věci samé a dokonce k hypotetickým precedenčním
důsledkům definitivního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které by bylo v neprospěch
žalovaného.
Pokud žalovaný jako stěžovatel odůvodňuje újmu, které má odkladný účinek jeho kasační
stížnosti zabránit, náklady, které hypoteticky v budoucnu mohou vzniknout, pokud se všechny
vládním nařízením opomenuté oběti komunistického režimu z řad neprávem vyloučených
studentů budou soudně domáhat svých nároků, pak odkladný účinek kasační stížnosti v této věci
nemůže podávání žalob nikterak zabránit. A to tím spíše, že citované vládní nařízení ve svém §2
odst. 2 stanoví: „Písemnou žádost o přiznání jednorázové náhrady (dále jen „žádost“) lze podat u ministerstva
podle odstavce 1 nejpozději do 31. prosince 2011, jinak nárok na ni zaniká.“ Žalovaný pak neuvedl,
že by nějaké osoby v totožném právním postavení jako žalobce v nařízením stanovené lhůtě
své nároky uplatnily. Žalovaný tedy své tvrzení o újmě, které by se hypoteticky mělo týkat většího
počtu osob, nepodpořil argumentem, že by se snad mělo jednat o osoby ve stejné skutkové
a právní situaci jako žalobce.
Nejvyšší správní soud k věci rovněž dodává, že v demokratickém právním státě,
jímž podle čl. 1 Ústavy Česká republika je, nemůže žádný státní orgán spatřovat jako svou újmu
realizaci práva jednotlivce na soudní ochranu. Podávání správních žalob je projevem práva
na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, a cílem žádného
státního orgánu nemůže být omezování tohoto práva.
Nejvyšší správní soud v tomto případě tedy neshledal v argumentaci stěžovatele žádný
přesvědčivý důvod, proč by měl kasační stížnosti stěžovatele přiznat odkladný účinek,
a proto návrh stěžovatele v souladu s §107 a §73 s. ř. s. zamítl. Tímto svým rozhodnutím
Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu