ECLI:CZ:NSS:2012:6.ANS.5.2012:29
sp. zn. 6 Ans 5/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: J. S.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2011, č. j. 8 A 259/2010 - 16,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2011, č. j. 8 A 259/2010 - 16, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou ze dne 16. 11. 2010 se žalobce domáhal ochrany před nečinností Magistrátu
hlavního města Prahy, který je podle závěru žalobce nečinný, protože nepřikázal podřízenému
správnímu orgánu zahájit správní řízení ve věci příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení
a dávky mimořádné okamžité pomoci v hmotné nouzi za období duben až červen 2010. Žalobce
se dále domáhal toho, aby městský soud uložil Magistrátu hlavního města Prahy omluvit se
žalobci zveřejněním oznámení na internetu. V odůvodnění žalobce uvedl, že „žaloba ze dne
16. 11. 2010 nabývá účinnosti po pravomocném zpětvzetí předcházejícího návrhu žalobce
na spojenou žalobu vedenou pod sp. zn. 7 A 116/2010“. Žalobou ze dne 15. 7. 2010 (vedenou
pod sp. zn. 7 A 116/2010) se žalobce domáhal po Úřadu Městské částí Praha 20 a po nadřízeném
orgánu Magistrátu hlavního města Prahy, aby rozhodovaly ve věci jeho žádosti o příspěvek
na živobytí, doplatek na bydlení a dávky mimořádné okamžité pomoci v hmotné nouzi. Správní
orgány však zůstaly dle závěru žalobce i přes jeho opakované urgence nečinné, ačkoli o jeho tíživé
situaci věděly, přičemž Magistrát hlavního města Prahy nenařídil podřízenému orgánu zahájit
řízení. Žalobce dále žádal o osvobození od soudních poplatků.
[2] Usnesením ze dne 24. 3. 2011, č. j. 8 A 259/2010 - 9, Městský soud v Praze nepřiznal
žalobci osvobození od soudních poplatků, protože žalobce nezaslal soudu vyplněné potvrzení
o jeho majetkových poměrech a tudíž podle závěru městského soudu neprokázal splnění
podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 24. 5. 2011,
č. j. 8 A 259/2010 - 11, vyzval městský soud žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši
1000 Kč.
[3] Usnesením ze dne 8. 8. 2011, č. j. 8 A 259/2010 - 16, Městský soud v Praze zastavil řízení,
protože žalobce přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek.
II. Kasační stížnost
[4] Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 A 259/2010 - 16 ze dne 8. 8. 2011
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 23. 8. 2011, ve které tvrdil,
že městský soud dlouhodobě popírá jeho právo na spravedlivý proces a že straní správním
orgánům. Stěžovatel namítal, že přispěl do systému, avšak od dubna 2010 je bez jakýchkoli
příjmů vyplývajících z jeho účasti v evidenci uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel poukazoval na to,
že v souvisejících kauzách mu bylo osvobození od soudních poplatků městským soudem
přiznáno. O jeho nepříznivé majetkové situaci dle stěžovatele vypovídá i samotná žaloba.
Stěžovatel obšírně popsal svou špatnou majetkovou situaci a nepříznivý zdravotní stav
a poukazoval na nečinnost správních orgánů. Stěžovatel proto žádal o přiznání osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Ke kasační stížnosti stěžovatel
přiložil vyplněnou Žádost o ustanovení zástupce a Potvrzení ohledně jeho současných
majetkových poměrů.
[5] Usnesením ze dne 7. 9. 2011, č. j. 8 A 259/2010 - 27, městský soud vyzval stěžovatele
k odstranění vad kasační stížnosti.
[6] Přípisem ze dne 23. 8. 2011 stěžovatel doplnil kasační stížností tak, že svou žalobu podal
podle jeho názoru plně v souladu s právním řádem. V příloze stěžovatel doložil rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 18. 8. 2011, č. j. MHMP 547435/2011, MHMP
536829/2011, MHMP 545105/2011.
[7] Podáním ze dne 12. 10. 2011 stěžovatel opakovaně tvrdil, že jeho žaloba i kasační stížnost
splňují všechny požadavky stanovené na tyto úkony právním řádem. Výzva městského soudu
podle stěžovatele nebyla v souladu správními předpisy. Dále poukazoval na to, že žádal
o ustanovení advokáta, o čemž městský soud nerozhodl, tudíž stěžovatel zastával názor,
že městský soud jej nemůže vyzývat k odstranění vad kasační stížnosti. Stěžovatel požadoval,
aby všechny jeho věci vedené před Městským soudem byly Nejvyšším správním soudem
rozhodnuty v jednom řízení. Stěžovatel dále přiložil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy
ze dne 8. 9. 2011, č. j. MHMP 614111/2011.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „s. ř. s.“/), kasační
stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž bylo zastaveno řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku,
by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení
znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Proto nerozhodoval o žádosti stěžovatele ze dne 23. 8. 2011
o ustanovení advokáta, neboť v předmětném řízení se stěžovatel může domoci meritorního
přezkumu i bez toho, aby byl zastoupen advokátem.
[11] Ačkoli stěžovatel nespecifikoval, kterého stížnostního důvodu ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s. se dovolává, je v případě kasační stížnosti proti usnesení o zastavení řízení
aplikovatelný pouze kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. - přiměřeně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98. Nejvyšší
správní soud proto přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47,
podle kterého posouzení důvodů podané kasační stížnosti náleží podle jejich obsahu Nejvyššímu
správnímu soudu) a v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Vedly jej k tomu následující úvahy:
[12] Stížní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je naplněn tehdy, pokud návrh
byl nezákonně odmítnut nebo pokud bylo řízení nezákonně zastaveno.
[13] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní otázku, zdali je
předmětné řízení osvobozeno od soudních poplatků přímo na základě zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)
či nikoli. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích platí,
že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku
k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory,
pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek.
[14] Z žaloby ze dne 16. 11. 2010 vyplývá, že se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti
správního orgánu, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že Magistrát hlavního města Prahy byl
nečinný ohledně řízení o nároku stěžovatele na příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení
a mimořádnou okamžitou pomoc za období duben až červen 2010. Jedná se tedy o dávky
hmotné nouze podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).
[15] Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona
o soudních poplatcích se vztahuje na dávky pomoci v hmotné nouzi. Běžná aplikační praxe
ve vztahu k tomuto ustanovení zákona o soudních poplatcích je taková, že v případě žalob proti
správnímu rozhodnutí podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s., které směřují proti rozhodnutím
správních orgánů ve věci dávek pomoci v hmotné nouzi, je řízení ex lege osvobozeno
od soudních poplatků.
[16] Nejvyšší správní soud přitom dospívá k závěru, že není jakéhokoli důvodu neaplikovat
osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních
poplatcích na všechny typy soudních řízení upravené v s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud k tomuto výsledku dospívá na základě dvou argumentů. Předně
podle jazykového výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích
se tam uvedené osvobození má vztahovat na „řízení ve věcech pomoci v hmotné nouzi“. Z dikce
předmětného ustanovení zákona o soudních poplatcích proto Nejvyššímu správnímu soudu
nevyplývá, že by se osvobození od soudních poplatků mělo vztahovat pouze a jen na řízení
o žalobách proti správnímu rozhodnutí podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s., jehož předmětem
by bylo správní rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné nouzi. Pokud by se osvobození
od soudních poplatků mělo vztahovat pouze a jen na řízení o žalobách proti správnímu
rozhodnutí podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s., jehož předmětem přezkumu by bylo rozhodnutí
o dávkách pomoci v hmotné nouzi, musela by dikce předmětného ustanovení být podle názoru
Nejvyššího správního odlišná, např. od poplatku se osvobozují řízení o žalobách proti správnímu
rozhodnutí týkající se dávek pomoci v hmotné nouzi. Zákonodárce v zákoně o soudních
poplatcích si je ostatně podle Nejvyššího správního soudu vědom toho, že s. ř. s. upravuje různé
typy soudních řízení vedených správními soudy, neboť v jiných položkách téhož ustanovení
zákona o soudních poplatcích vyjmenovává konkrétní typy řízení upravené s. ř. s. –
srov. ustanovení §11 odst. 1 písm. h), i) zákona o soudních poplatcích, podle nichž jsou
osvobozeny řízení ve věcech volebních (ustanovení §88 a násl. s. ř. s.) a ve věcech
kompetenčních žalob (ustanovení §97 a násl. s. ř. s.). Pokud tedy v ustanovení §11 odst. 1
písm. b) zákona o soudních poplatcích zákonodárce neurčil konkrétní typ řízení upraveného
s. ř. s., ale osvobození vztáhl na to, čeho se věc týká, nelze dovozovat, že toto osvobození
se vztahuje pouze na jeden typ řízení podle s. ř. s. (zde řízení o žalobách proti správnímu
rozhodnutí podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s.).
[18] K výše uvedenému podle Nejvyššího správního soudu přistupuje rovněž i výklad sledující
smysl a účel zákona o soudních poplatcích. Pokud si zákonodárce byl vědom toho, že v případě
přezkumu správních rozhodnutí týkajících se dávek pomoci v hmotné nouzi je žalobce
v tak složité životní situaci, že je na místě mu přiznat osvobození od soudních poplatků ex lege
a umožnit mu tudíž jednoduchý přístup k správnímu soudu, je na místě podle Nejvyššího
správního soudu dovodit, že v obdobně tíživé situaci bude taková osoba tím spíše i tehdy,
pokud správní orgán jakékoli rozhodnutí či osvědčení vůbec nevydá. Nejvyšší správní soud
shledává absurdním, pokud by žalobce musel platit soudní poplatek za řízení na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu týkající se vydání rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné
nouzi; na základě výsledku takového soudního řízení by správní orgán mohl být rozsudkem
správního soudu donucen vydat správní rozhodnutí, přičemž vůči tomuto rozhodnutí
by případná správní žaloba byla ex lege osvobozena od soudních poplatků.
[19] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že žalobcům je možno soudním rozhodnutím
podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. přiznat za splnění tam uvedeným podmínek osvobození
od soudních poplatků a že žalobci v případě žalob ohledně dávek pomoci v hmotné nouzi
tyto podmínky budou pravidelně splňovat. Tím, že je možno žalobcům přiznat osvobození
od soudních poplatků podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., však nelze překlenout fakt, že dané
řízení z hlediska jeho charakteru a závažnosti bylo zákonodárcem obecně vyhodnoceno
jako tak závažné, že je pro jeho vedení žalobce ex lege osvobozen od soudních poplatků.
Pokud by měla platit konstrukce, že z hlediska osvobozování od soudních poplatků je bez ohledu
na zákon o soudních poplatcích stěžejní ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., podle kterého každému
účastníkovi řízení po splnění tam uvedených podmínek může být přiznáno osvobození
od soudních poplatků, postrádalo by osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §11
zákona o soudních poplatcích v převážné míře svůj smysl.
[20] Ve vztahu k právní úpravě po 1. 1. 2012 navíc Nejvyšší správní soud nepřehlíží
skutečnost, že správní soudy mají účastníka řízení zásadně osvobozovat pouze částečně.
V takovém případě proto nelze hovořit o tom, že je nepodstatné, zda je předmětné řízení zcela
osvobozeno od soudních poplatků na základě zákona o soudních poplatcích s argumentem,
že lze vždy účastníka soudním rozhodnutím osvobodit od soudních poplatků podle ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s., protože nyní mají správní soudy osvobozovat od soudních poplatků zásadně
částečně; úplné osvobození je nyní možné pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
[21] Nejvyšší správní soud přitom již v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, č. j. 6 Ans 1/2009 - 57,
vyslovil, že „podle ust. §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb. se od poplatků osvobozují řízení
ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu,
nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek.
Ze žaloby vyplývá, že stěžovatel se na žalovaného obracel ve věci zabezpečení ve stavu hmotné nouze, lze tedy vyjít
z toho, že v daném případě se jedná o řízení ve věci pomoci v hmotné nouzi a státních dávek, v jehož rámci
podle přesvědčení stěžovatele dochází k nečinnosti správního orgánu. Na řízení ve věci podané žaloby
se tudíž vztahuje věcné osvobození ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., takže nebylo třeba,
aby stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků. Pokud již takovouto žádost podal, neměl městský soud
posuzovat, zda tato žádost je důvodná či nikoliv a o takovéto žádosti vydávat rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu
soudu proto nezbylo, než usnesení městského soudu ve výroku o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
žalobci zrušit.“
[22] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že pokud jde o ustanovení §31 odst. 2 s. ř. s.
používající obdobnou dikci jako zákon o soudních poplatcích, vychází z premisy (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2011, č. j. 7 Ans 9/2011 - 106; rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 11. 2011, č. j. 1 Ans 10/2011 - 86), tam uvedené okruhy řízení
(včetně věcí pomoci v hmotné nouzi) dopadají pouze na žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu, nikoli na řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nebo o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud však shledává otázku dělby
pravomoci mezi senátní nebo samosoudcovské rozhodování za odlišnou od té, zda je řízení
osvobozeno od soudních poplatků ex lege či nikoli, přičemž za stěžejní považuje to, že výše
nastíněným výkladem ohledně osvobození předmětného řízení ex lege se maximálním způsobem
umožní dotčeným osobám přístup k soudnímu řízení.
[23] Jestliže tedy Městský soud v Praze vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku,
rozhodoval o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, následně řízení pro nezaplacení
soudního poplatku zastavil, postupoval nesprávně, neboť předmětné řízení bylo podle názoru
Nejvyššího správního soudu ex lege osvobozeno od soudních poplatků. Byť stěžovatel
ve své argumentaci v kasační stížnosti netvrdil, že předmětné řízení je osvobozeno od soudních
poplatků, Nejvyšší správní soud považoval nesprávné posouzení otázky osvobození od soudních
poplatků na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích za jinou vadu
řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ke které podle ustanovení §109 odst. 4
s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti (ex officio) – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98.
[24] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo nic jiného, než usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 8. 8. 2011, č. j. 8 A 259/2010 - 16, zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
[25] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.).
[26] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] K označení žalovaného správního orgánu Nejvyšší správní soud uvádí, že od 1. 1. 2012
došlo k podstatné změně v organizaci správních orgánů rozhodujících o dávkách v oblasti
sociálního zabezpečení. Prvostupňovým orgánem se stal Úřad práce České republiky a působnost
správního orgánu II. stupně přešla na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalovaným správním
orgánem se proto stalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, na něhož přešla působnost správního
orgánu II. stupně v oblasti dávek pomoci v hmotné nouzi, tudíž pouze tomuto správnímu orgánu
může správní soud po 1. 1. 2012 uložit rozhodnout ve věci týkající se dávky pomoci v hmotné
nouzi.
[28] Nejvyšší správní soud na závěr důrazně upozorňuje stěžovatele na to,
že jeho argumentace uplatněná v kasační stížnosti se velmi přibližuje k hranici chování, jež je
v demokratické společnosti nepřípustné nejen vůči orgánům veřejné moci, ale i v běžném styku
mezi obyvateli. Bezdůvodné hrubé napadání druhé osoby včetně představitelů soudní moci není
v demokratické společnosti přípustné; takto vystupující osoba si musí být vědoma negativních
důsledků svého chování. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že stěžovatel má jako
každý právo na to, aby si na postup soudní moci stěžoval, aby hájil svá procesní práva v souladu
s příslušnými procesními předpisy a využíval opravné prostředky. Logickou součástí podání
opravného prostředku je to, že dotčená osoba s určitým rozhodnutím nesouhlasí; pokud by se
s ním vnitřně ztotožnila, tak by proti němu nebrojila. Vyjádření tohoto nesouhlasu se však musí
dít slušnými prostředky, mezi něž v žádném případě nepatří napadání soudců a soudního orgánu.
Slova typu „praktiky absurdních rozměrů z dob manipulovaných procesů a la Milada Horáková,
xenofobní postoj zakomplexovaných a dětinsky brutálních jedinců rádoby neviditelnými
sofistikovanými šikanózními praktikami, praktiky totalitních soudů“ do podání zcela zjevně
nepatří a stěžovatel by se jich měl napříště vyvarovat. Bude-li stěžovatelova vulgarita a agresivita
narůstat, je nutné jej upozornit na ustanovení §44 odst. 1 s. ř. s., podle kterého „Tomu, kdo
neuposlechne výzvy soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes (zvýrazněno soudem), může být usnesením
uložena jako pořádkové opatření pořádková pokuta do výše 50 000 Kč, která je příjmem státního rozpočtu.
Pokuta může být uložena i opakovaně a může být na odůvodněnou žádost podanou do právní moci rozhodnutí,
jímž se řízení končí, usnesením zčásti nebo zcela prominuta.“
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu