ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.24.2011:93
sp. zn. 6 As 24/2011 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 16. 2. 2010, zn. LOJ/727/2010, sp. zn. 2010/214/LOJ/FTV, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 11 A 139/2010 - 53,
takto:
I. V řízení o kasační stížnosti žalované podané proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 11 A 139/2010 - 53, se pokra č uje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2010, zn. LOJ/727/2010, sp. zn. 2010/214/LOJ/FTV,
dospěla žalovaná k závěru, že žalobkyně porušila ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění ke dni spáchání protiprávního jednání (dále jen „zákon o vysílání“), tím, že dne
22. září 2009 v 21:00:48 hodin a 27. září 2009 v 18:03:33 hodin na programu Prima televize
odvysílala dvě mutace (1 a 5) označení sponzora MAKRO, které obsahovalo reklamní prvky,
jež nebyly odděleny od ostatních částí vysílání, a tím porušila zákonnou povinnost zajistit,
aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné od ostatních částí programu. Za toto protiprávní
jednání žalovaná udělila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč a uložila jí povinnost uhradit náklady
správního řízení paušální částkou.
[2] Žalovaná v napadeném správním rozhodnutí popsala obě mutace příslušného spotu. Spot
mutace 5 žalovaná popsala tak, že během třiceti sekund trvání spotu se v obraze střídá a skládá
z různě velkých mozaikových obdélníků se záběry potravin a z procesu přípravy jídel. Ve spodní
části obrazu je trvale text „sponzor pořadu“ a logo sponzora MAKRO. V závěru spotu se objeví
postupně se zmenšující logo MAKRO s nápisem „Partner profesionálů“. Spot je ve zvuku
doprovázen nejprve pouze rytmickou hudbou, posléze slovy: „Tento pořad a nabídku surovin
vám přináší MAKRO – dodavatel a partner profesionálů v gastronomii“. Spot mutace 1 žalovaná
popsala tak, že se v obraze střídá a skládá několik mozaikových obdélníků se záběry potravin
a z procesu přípravy jídel. Ve spodní části obrazu je trvale text „sponzor pořadu“ a logo sponzora
MAKRO. V závěru spotu se objeví postupně se zmenšující logo MAKRO s nápisem „Partner
profesionálů“. Spot je ve zvuku doprovázen slovy: „tento pořad a nabídku surovin vám přináší
MAKRO – dodavatel a partner profesionálů v gastronomii“. Žalovaná konstatovala, že označení
sponzora obsahuje reklamní prvky, a to zejména ve formě dynamického prvku (rychlé,
dynamické střídání záběrů potravin, procesů přípravy jídla), a pobídku k nákupu či spotřebě zboží
sponzora a to ve formě slovního spojení „tento pořad a nabídku surovin vám přináší MAKRO“.
Dále žalovaná i s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu vysvětlila, že popsané mutace
sankcionovaného spotu již naplňují definici reklamy a překračují meze stanovené pro obsah
sponzorského vzkazu – a to zejména dynamičnost prezentace, a vybídla ke koupi výrobku
zdůrazněním jeho kvalit. Pokud jde o předchozí upozornění, žalovaná poukázala na upozornění
sp. zn. Rpo/120/05 – Rup, č. j. 1089/06, které bylo žalobkyni doručeno dne 9. 2. 2006
a jímž byla upozorněna na porušení zákona v případě, kdy odvysílaná reklama společnosti
FINEP nebyla dostatečně oddělena od ostatních částí programu.
[3] Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně obsáhlou žalobou ze dne 14. 6. 2010, ve které
namítala nedostatečné vymezení skutku, nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí v důsledku
nedostatku důvodů, vady správního řízení, nezohlednění některých zákonných kritérií
při ukládání pokuty a nesprávné hmotněprávní posouzení obsahu sponzorského vzkazu. Věcná
podstata námitek pak spočívala zejména v tom, že odvysílaný spot byl dovoleným sponzorským
vzkazem, nikoli nedovolenou neoddělenou reklamou. Žalobkyně dále namítala nedostatečný
popis skutku v napadeném rozhodnutí, nedostatečné odůvodnění, proč žalovaná posoudila
předmětný spot jako reklamu, vadu řízení spočívající v tom, že žalovaná neumožnila žalobci
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, absenci upozornění ve správním spise, nepřezkoumatelnost
napadeného správního rozhodnutí pro nevypořádání se se všemi argumenty a důkazními návrhy
žalobkyně. V dalším se pak žalobkyně zabývala nesouhlasem s kritérii pro stanovení výše pokuty.
[4] Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 11 A 139/2010 - 53 ze dne
22. 3. 2011, kterým napadené rozhodnutí zrušil. V odůvodnění uvedl, že shledal důvodnou
žalobní námitku, že žalobce nebyl předem řádně upozorněn podle §59 zákona o vysílání.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí odkazuje na upozornění, v němž upozorňuje na to, že u reklamy
společnosti FINEP nedošlo k oddělení této reklamy od ostatního obsahu. Z hlediska posouzení
splnění podmínky předchozího upozornění nelze postupovat tak, že teprve výkladem správní
orgán dospěje k závěru, že materiálně šlo o reklamu a odkáže na upozornění, které má souvislost
s vysíláním reklamy a nikoli sponzorského vzkazu. Podle městského soudu byl zajisté žalovaný
oprávněn posoudit obsah vysílaného spotu po materiální stránce z hlediska jeho souladu
se zákonem. Městský soud však dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí nedává
dostatečný podklad pro závěr, že byla splněna podmínka předchozího upozornění na porušení
zákona. Dále městský soud uvedl, že se ztotožnil s námitkou žalobce, že popis skutku
v napadených rozhodnutích je nedostatečný. Městský soud rovněž spatřuje částečnou
nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí v tom, že neobsahuje dostatečné
odůvodnění, proč žalovaná posoudila předmětný spot jako reklamu. Městský soud dále zrušil
napadené správní rozhodnutí pro vady řízení spočívající v tom, že žalovaná neumožnila žalobci
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Městský soud dále poukázal na nedostatek podkladů
správního rozhodnutí spočívající v tom, že ve správním spise není obsažen text upozornění,
na něž se správní rozhodnutí odvolává. Dále městský soud napadené správní rozhodnutí zrušil
i pro částečnou nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí, neboť žalovaná
se v něm nevypořádala se všemi argumenty a důkazními návrhy žalobkyně. Ze všech uvedených
důvodů pak městský soud podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), napadené správní rozhodnutí zrušil.
II. Kasační stížnost
[5] Proti napadenému rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost ze dne 7. 4. 2011. V doplnění kasační stížnosti ze dne 2. 5. 2011 stěžovatelka
uvedla, že se dovolává kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
přičemž nesouhlasila se způsobem, jímž se městský soud vypořádal s otázkou právního
charakteru a „typovosti“ upozornění podle §59 zákona o vysílání a upozornila na dílčí
nelogičnosti odůvodnění městského soudu k této otázce. Stěžovatelka rovněž konstatuje,
že výrok jejího rozhodnutí byl dostatečný a polemizuje se závěrem soudu, že pokud by správní
rozhodnutí obsahovalo pouze jedinou soudem vytýkanou vadu ve specifikaci skutkové podstaty,
tak by toto rozhodnutí obstálo. Další důvody, pro něž městský soud napadené správní
rozhodnutí zrušil (tedy nedostatečný popis skutku v napadeném rozhodnutí, nedostatečné
odůvodnění, proč žalovaná posoudila předmětný spot jako reklamu, vada řízení spočívající v tom,
že žalovaná neumožnila žalobkyni vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, absence upozornění
ve správním spise, nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí pro nevypořádání
se se všemi argumenty a důkazními návrhy žalobkyně), stěžovatelka ve své kasační stížnosti
nikterak nerozporuje.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
K výroku I. tohoto rozsudku
[6] Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 As 24/2011 - 89,
o přerušení řízení o kasační stížnosti podle ustanovení §48 odst. 2 písm. f) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2011, protože v projednávané
věci vyvstala otázka, která byla šestým senátem Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne
17. 3. 2011, č. j. 6 As 26/2010 - 66, podle ustanovení §17 s. ř. s. předložena rozšířenému senátu,
a to „zda je podmínkou uložení sankce za porušení zákazu neoddělené reklamy (dříve §48 odst. 4
písm. a/, nyní §49 odst. 1 písm. a/ zákona o vysílání) upozornění provozovatele vysílání
podle §59 zákona o vysílání v každém jednotlivém případě, kdy odvysílá místo sponzorského
vzkazu neoddělenou reklamu, ač jinak postačuje upozornění precedenční.“
[7] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o této otázce rozhodl usnesením ze dne
3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 - 101.
[8] Podle ustanovení §48 odst. 5 s. ř. s. po odpadnutí překážky předseda senátu i bez návrhu
usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje. Protože výše uvedeným usnesením rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu byla vyřešena výše nastíněná otázka, rozhodl Nejvyšší správní
soud podle ustanovení §48 odst. 5 s. ř. s. tak, že se v řízení o kasační stížnosti žalované podané
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č. j. 11 A 139/2010 - 53, pokračuje.
K výroku II. tohoto rozsudku
[9] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je přípustná, neboť splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Nejvyšší
správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích řádně
uplatněného kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v rozsahu
kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že městský soud napadené správní
rozhodnutí zrušil z několika důvodů. Stěžovatelka pak polemizuje pouze se dvěma důvody,
z nichž bylo její rozhodnutí zrušeno, ostatní ponechává bez námitek. Nejvyššímu správnímu
soudu pak nezbývá než takovýto přístup interpretovat tak, že vůči těmto závěrům městského
soudu stěžovatelka žádné stížnostní námitky neuplatnila.
[11] Nejvyšší správní soud pak ve své konstantní judikatuře vychází z toho, že „zruší-li správně
krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní
soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody
nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“ (podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikovaného pod č. 1865/2009 Sb. NSS). V posuzovaném
případě pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu obstojí
v podstatné míře, neboť s většinou důvodů, pro něž bylo správní rozhodnutí zrušeno,
stěžovatelka ani nikterak nepolemizuje. Nejvyšší správní soud však považuje za potřebné
korigovat závěry městského soudu ohledně upozornění podle §59 zákona o vysílání,
a to zejména s přihlédnutím k tomu, že tuto otázku komplexně vyřešilo výše citované rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 26/2010 - 101.
[12] Podle citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu „předchozí upozornění podle §59 odst. 1
zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů o vysílání
je s výjimkou případů podle §59 odst. 4 tohoto zákona nutnou podmínkou postihu za další obdobné jednání.
Teprve dostane-li se provozovateli takového upozornění, lze jej za opakované jednání vykazující v podstatných
rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl upozorněn, postihnout… Znamená to tedy, že aby ustanovení
§59 odst. 1 až 3 zákona o vysílání plnila svůj účel, musí provozovatel v případech, kdy se mají tato ustanovení
uplatnit, dostat reálnou možnost ke zjednání nápravy. K tomu je v první řadě třeba, aby v upozornění
podle odst. 1 zmíněného paragrafu bylo příslušné jednání provozovatele dostatečně konkrétně a jednoznačně
skutkově popsáno a vymezeno a aby upozornění obsahovalo i dostatečně přezkoumatelnou právní úvahu o tom,
jakou povinnost měl provozovatel porušit. Teprve dostane-li se provozovateli takového upozornění, lze jej
za opakované jednání vykazující v podstatných rysech znaky jako to, na jehož závadnost byl upozorněn,
sankcionovat. Znamená to mimo jiné, že upozornění podle §59 odst. zákona o vysílání nemůže mít toliko obecně
preventivní povahu (např. varování, že nelze vysílat sponzorské vzkazy, které by obsahově měly charakter
reklamy). Upozornění podle uvedeného ustanovení je účinné toliko vůči danému konkrétnímu provozovateli,
kterému bylo adresováno, a vůči ostatním provozovatelům může působit nanejvýš jako jistý signál regulátora
o jím uplatňované správní praxi. Uvedená úvaha neznamená, že jednání, na jehož závadnost byl provozovatel
upozorněn, a další jednání, za něž je již sankcionován, musí být ve všech skutkových aspektech totožná.
To by nepochybně vedlo k faktické nemožnosti sankcionovat řadu skutků ve své podstatě obdobných, avšak lišících
se od sebe drobnými, nevýznamnými nuancemi (např. vícero obsahově shodných či jen nevýznamně odlišných verzí
téhož reklamního spotu vysílaných v různých časech, lišících se sice například určitým grafickým, dějovým
nebo jiným dílčím aspektem, ale ve svém celkovém vyznění a působení na diváka velmi podobných).
Něco takového by odporovalo smyslu a účelu zákona a umožňovalo jeho snadné obcházení, což nelze připustit …
Na druhé straně povaha rozhlasového a televizního vysílání vyžaduje, aby upozornění podle §59 odst. 1 zákona
o vysílání bylo účinné vskutku pouze ve vztahu k takovým navazujícím jednáním, která ve všech podstatných
rysech jsou obdobou toho, na jehož závadnost byl provozovatel upozorněn, a o nichž si tedy provozovatel
jako profesionál v oboru rozhlasového či televizního vysílání může a musí být jist, že by – stejně jako jednání, na
jehož závadnost byl upozorněn – byla regulátorem hodnocena jako závadová. Důvodem pro takový výklad je
vysoce variabilní, pestrý, kreativní a jen málo typizovaný obsah rozhlasového a televizního vysílání, zejména
pak těch jeho částí, jež jsou svojí podstatou tvůrčím dílem v pravém slova smyslu (uměleckým výtvorem, reportáží,
zábavným pořadem aj.), ve spojení s ústavním požadavkem zajištění co možná nejširší svobody projevu. Příliš
restriktivní postup by hrozil předběžnou autocenzurou provozovatelů v obavě ze sankcí ze strany regulátora,
a tedy by se dostával do rozporu se zákazem cenzury podle čl. 17 odst. 3 Listiny… Požadavek, aby byla
sankcionována jen taková „prostá“ porušení povinností podle zákona o vysílání, která následují po předchozím
upozornění na jednání vykazující ve všech podstatných rysech obdobné znaky jako to, za něž má být uložena
sankce, je uplatněním principu právní jistoty ve správním trestání… Důvodem k tomu je i neexistence časového
limitu, po jehož uplynutí by předchozí upozornění takříkajíc „přestalo platit“. Ustanovení o prekluzi práva uložit
pokutu resp. zahájit správní řízení k jejímu porušení totiž váží prekluzivní lhůty výlučně k rozhodným
skutečnostem vztahujícím se k jednání naplňujícímu znaky správního deliktu; časový rámec „platnosti“
předchozího upozornění jimi není žádným způsobem vymezen. Znamená to tedy, že předchozí upozornění platí
„věčně“ (po dobu, po kterou provozovatel má licenci či registraci), a proto tím spíše je nutné, aby skutek,
jehož se týká, byl velmi přesně a jednoznačně vymezen, neboť tím je determinován i obsah případných navazujících
skutků, jež mohou být již sankcionovány. Po provozovateli je nicméně spravedlivé požadovat, aby upozornění,
jichž se mu dostalo, schraňoval a řídil se jimi po celou dobu platnosti licence či registrace, neboť jako profesionál
v oboru televizního či rozhlasového vysílání jistě může nastavit vnitřní mechanismy svého fungování tak,
aby ti jeho zaměstnanci nebo jiní spolupracovníci, jejichž jednáním může dojít k porušení provozovatelových
povinností podle zákona o vysílání, byli o předchozích upozorněních regulátora patřičně informováni
a o jejich obsahu a důsledcích proškoleni… Uvedené ustanovení však je nutno vykládat jiným způsobem,
a sice tak, že Rada první „prosté“ porušení zákona o vysílání určité povahy nesankcionuje,
nýbrž na ně provozovatele upozorní a vyzve jej k nápravě (podle povahy věci mu pak případně podle §59 odst. 2
zákona o vysílání stanoví lhůtu k nápravě, zejména v případech trvajících protiprávních stavů, jejichž faktické
odstranění vyžaduje určitý čas). Teprve opakuje-li se závadné jednání (tj. dopustí-li se provozovatel jednání
vykazujícího v podstatných rysech obdobné znaky jako to, na jehož závadnost byl upozorněn), je na místě
přistoupit k uložení sankce.“
[13] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že žalobkyně jako subjekt oprávněný vstupovat
prostřednictvím vysílání k miliónům jeho příjemců musí mít dostatečné lidské, finanční
a jiné materiální zdroje k tomu, aby mohla dodržovat zákon o vysílání přímo regulující
její činnost, a to i v té části, která reguluje vysílání obchodních sdělení, která představují jistě
podstatný zdroj příjmů žalobkyně. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy věcí
žalobkyně, aby upravila vnitřní postupy hodnocení obchodních sdělení takovým způsobem,
aby vyhovovaly parametrům zákona o vysílání. Adresát právní regulace se nemůže svých
povinností zprostit tím, že podle jeho subjektivního názoru mu není zřejmé, jak má postupovat,
a že mu správní orgán (zde stěžovatelka) dopředu nesdělil, jaký je jeho názor. Pokud žalobkyně
vytváří součásti vysílání, jež zákon o vysílání zapovídá (v posuzovaném případě „reklamu,
kterou označuje jako sponzoring“), je nutné takovéto počínání klást k její tíži a nikoli k tíži
správnímu orgánu v tom směru, že ten nevysvětluje provozovatelům vysílání, že vytvářet
obchodní sdělení nesplňující podmínky zákona o vysílání je protiprávní.
[14] Na druhou stranu však stěžovatelka je povinna v každém konkrétním případě jasně
odůvodnit, že jí provedené upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání se vztahovalo
k takovým jednáním, která ve všech podstatných rysech jsou obdobou toho, na jehož závadnost
byl provozovatel upozorněn, a o nichž si tedy provozovatel jako profesionál v oboru
rozhlasového či televizního vysílání může a musí být jist, že by – stejně jako jednání,
na jehož závadnost byl upozorněn – byla regulátorem hodnocena jako závadová.
Této své povinnosti však stěžovatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť ani z obsahu
správního spisu, ani z napadeného správního rozhodnutí není seznatelné, jak konkrétně souvisel
skutek vytčený v upozornění se skutkem, jež je předmětem správního deliktu posuzovaného
v této věci. Této své povinnosti by stěžovatelka dostála např. tak, že by text konkrétního
upozornění, např. i včetně záznamu či popisu v upozornění vytýkaného spotu, pojala
do správního spisu a jeho popis i do správního rozhodnutí.
[15] Pokud pak stěžovatelka zpochybňuje závěr městského soudu ohledně specifikace
skutkové podstaty správního deliktu, pak Nejvyšší správní soud nemá ani vůči závěru,
ani vůči argumentaci městského soudu závažnějších výhrad. Městský soud sice stěžovatelce vytkl
některé nepřesnosti a nedostatky správního rozhodnutí v této oblasti, avšak poté konstatoval,
že tyto nedostatky nejsou takové intenzity, aby samy o sobě vedly soud k rozhodnutí o zrušení
napadeného správního rozhodnutí. Pokud však městský soud napadené správní rozhodnutí
z mnoha dalších důvodů zrušil, pak i tyto vady stěžovateli vytkl, aniž by je však kvalifikoval
za natolik závažné, aby způsobily nezákonnost napadeného správního rozhodnutí. Na rozdíl
od stěžovatelky zde Nejvyšší správní soud neshledal nelogičnost či vnitřní rozpornost
takovéhoto závěru.
[16] Jak již bylo výše uvedeno, důvody napadeného rozhodnutí městského soudu v podstatné
míře ostojí, proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodu pro jeho zrušení. V části týkající se
upozornění podle §59 zákona o vysílání jsou pak závěry městského soudu korigovány
tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
[17] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (ustanovení
§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
IV. Náhrada nákladů řízení
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci úspěch, náhradu nákladů
řízení však nepožadovala a ze spisu skutečnosti svědčící o jí vzniklých nákladech řízení o kasační
stížnosti nevyplývají. Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (ustanovení §60
odst. 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu