ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.44.2011:53
sp. zn. 6 As 44/2011 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím
žalované ze dne 22. 6. 2010, č. j. 1659/10, ze dne 14. 7. 2010, č. j. 1831/09, a ze dne 26. 7. 2010,
č. j. 1755,1940/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 19. 8. 2011, č. j. 9 A 210/2010 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované, kterým mu byl
určen k poskytnutí právní služby advokát, a rozhodnutí s tím souvisejících. Řízení o této jeho
žalobě bylo zastaveno, neboť žalobce neuhradil soudní poplatek. Předtím již městský soud zamítl
žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků pro zjevnou bezúspěšnost, což Nejvyšší
správní soud svým rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 47/2011 - 31, potvrdil.
Městský soud napadeným usnesením zastavil řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud konstatoval, že žalobci doručil výzvu k úhradě
soudního poplatku 29. 7. 2011 s tím, že jej poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek uhrazen
do sedmi dnů od doručení výzvy, bude řízení zastaveno. Městský soud nevyhověl žádosti žalobce
o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku o tři měsíce s tím, že poplatková povinnost
vzniká okamžikem podání návrhu, tudíž žalobci vznikla povinnost k úhradě soudního poplatku
již 11. 8. 2010, kdy podal žalobu. Podle usnesení městského soudu měl žalobce dostatek času
opatřit si prostředky k zaplacení soudního poplatku. Městský soud také konstatoval, že žalobce
neuvedl žádné argumenty, proč mu sedmidenní lhůta připadá šikanózní a oč svou žádost
o prodloužení lhůty opírá.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost,
v níž zejména uvedl, že
a) nesouhlasí s argumentací krajského soudu, že měl povinnost uhradit soudní poplatek již
od 11. 8. 2010, kdy podal žalobu, neboť teprve s výzvou k úhradě poplatku mu bylo
doručeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které potvrdilo rozhodnutí městského
soudu o tom, že nebude osvobozen od soudních poplatků,
b) sedmidenní lhůta pro úhradu soudního poplatku je příliš krátká, zejména s přihlédnutím
k tomu, že je stěžovatel v hmotné nouzi,
c) nepřiměřeně krátká lhůta nebyla prodloužena ani tím, že mu napadené usnesení soudu
bylo doručeno až 21. 9. 2011, protože stěžovatel nevěděl o tom, kdy mu bude doručeno.
Na závěr stěžovatel požádal, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně s pokynem, aby městský
soud stěžovatele poučil o způsobu a místě podání žádosti o posečkání či splátky poplatku
nebo o nebankovních subjektech poskytujících úvěry osobám v hmotné nouzi na soudní
poplatek za možná neúspěšnou žalobu.
Dříve, než Nejvyšší správní soud posoudil stěžovatelovo podání věcně, zkoumal,
zda tato kasační stížnost splňuje všechny formální požadavky. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou k tomu oprávněnou
(§102 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že se u stěžovatele jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí,
jímž bylo řízení o žalobě zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, netrval Nejvyšší správní
soud na splnění podmínky povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti, neboť by došlo
ke zbytečnému řetězení problému, který je předmětem tohoto soudního řízení (k tomu
srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, všechna zde uvedená
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí přezkoumá z hlediska
naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky
pod některý ze zákonem stanovených důvodů blíže nepodřazuje (viz rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí námitky vztahující se k argumentaci krajského
soudu [námitka ad a)] a s délkou lhůty stanovené soudem k úhradě soudního poplatku [námitky
ad b) a c)].
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ve svém výše citovaném rozsudku
č. j. 6 Ads 47/2011 - 31, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyla naplněna zákonná
podmínka osvobození od soudních poplatků, spočívající v tom, že podaný návrh na zahájení
řízení není zjevně neúspěšný. Nejvyšší správní soud tedy stvrdil, že stěžovatel je účastníkem
řízení, které podléhá poplatkové povinnosti a že na něj nelze aplikovat ani výjimku
z této povinnosti upravenou v §36 odst. 3 s. ř. s. (osvobození od soudních poplatků, doloží-li,
že nemá dostatečné prostředky), neboť nesplňuje další podmínku, a to, že jeho návrh není zjevně
bezúspěšný. S konečnou platností tak bylo rozhodnuto, že stěžovatel skutečně má povinnost
uhradit soudní poplatek za řízení o žalobě, hodlá-li v řízení pokračovat. Navazující postup
městského soudu představuje pouze další kroky směrem k vybrání soudního poplatku či zastavení
řízení.
K námitce, že městský soud nesprávně argumentuje tím, že poplatková povinnost
stěžovateli vznikla už 11. 8. 2010 podáním žaloby, uvádí Nejvyšší správní soud, že městský soud
skutečně vychází ze znění zákona, který stanoví datum vzniku poplatkové povinnost ke dni
podání žaloby. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (i ve znění
platném ke dni podání žaloby), v §4 odst. 1 písm. a) stanoví, že poplatková povinnost vzniká
podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Je pravda, že městský soud stěžovatele
řádně poučil o možnosti požádat o osvobození soudních poplatků a v řízení bylo najisto
postaveno, že stěžovatel bude povinen soudní poplatek zaplatit až doručením citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 47/2011 - 31, obecný závěr městského soudu
ke vzniku poplatkové povinnosti však nebyl nesprávný. Samotné tvrzení soudu o této skutečnosti
však nemělo vliv na podstatu vydaného rozhodnutí o zastavení řízení.
Pokud jde o délku lhůty pro úhradu soudního poplatku, Nejvyšší správní soud poukazuje
na právní úpravu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, účinnou od 1. 1. 2003,
která zavádí v §9 odst. 7 možnost splnit poplatkovou povinnost i dodatečně po zastavení řízení.
Oproti předcházející právní úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně
zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se tedy stanovená lhůta fakticky prodloužila
ještě o dobu, kterou správnímu soudu trvá vydání usnesení, resp. jeho doručení,
což podle přesvědčení Ústavního soudu není doba zanedbatelná (srov. nález pléna Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07). V citovaném nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 2/07 Ústavní soud dospěl k závěru, že třídenní lhůta ke splnění poplatkové
povinnosti není dostatečná, avšak usoudil, že za situace, kdy je usnesení o zastavení řízení vydáno
v určitém časovém odstupu ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení obsahující výzvu
k zaplacení soudního poplatku, dochází k faktickému prodloužení lhůty stanovené soudem. Může
se tak vytvořit „dostatečný prostor k tomu, aby se advokát se stěžovatelem na úhradě soudního poplatku
dohodl“. V tomto konkrétním případě bylo usnesení obsahující výzvu ke splnění poplatkové
povinnosti stěžovateli doručeno dne 29. 7. 2011 a napadené usnesení o zastavení řízení
21. 9. 2011. Sedmidenní lhůta stanovená městským soudem se tak fakticky prodloužila
skoro o dva měsíce. To už je podle Nejvyššího správního soudu každopádně doba dostatečná
na splnění poplatkové povinnosti. A je pak nerozhodné, zda stěžovatel předem věděl přesnou
délku doby mezi doručením výzvy a právní mocí usnesení o zastavení řízení.
Z těchto důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že napadené rozhodnutí městského
soudu je v souladu se zákonem, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. nenáleží. Žalovaná nárok na náhradu
nákladů tohoto řízení neuplatnila a ani ze správního spisu nevyplynulo, že by jí vznikly náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti, proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu