ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.50.2011:82
sp. zn. 6 As 50/2011 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalované ze dne 2. 2. 2010, č. j. 174/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011, č. j. 9 A 73/2010 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti .
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal,
aby krajský soud zrušil shora označené rozhodnutí, jímž žalovaná zrušila určení advokáta
stěžovateli podle §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění. Krajský soud
usnesením ze dne 17. 3. 2010, č. j. 30 A 19/2010 - 6, postoupil věc Městskému soudu v Praze
(dále též „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
[2] Městský soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne
11. 6. 2010. Dne 23. 6. 2010 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků tím, že soudu
zaslal prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech. O této žádosti
městský soud rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 10. 10. 2011, č. j. 9 A 73/2010 - 68, zamítl.
Právě toto rozhodnutí městského soudu stěžovatel napadl kasační stížností, jejíž projednání
a rozhodnutí je předmětem tohoto řízení.
[3] Městský soud ve svém zamítavém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel institutu osvobození
od soudních poplatků zneužívá. K tomuto závěru dospěl městský soud s ohledem na počet
sporů, které stěžovatel vede a především na samoúčelnou povahu některých uplatněných
procesních návrhů (u Městského soudu v Praze je těchto žalob vedeno 184, z nichž naprostá
většina napadá rozhodnutí žalované, její nečinnost či nezákonný zásah). Městský soud
konkretizoval, že tyto spory vycházejí zpravidla ze žádosti stěžovatele o bezplatnou právní službu
podanou podle §18 odst. 2 zákona o advokacii pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím
civilních a správních soudů. Průběh těchto sporů označil městský soud za stereotypní: poté,
co žalovaná stěžovateli advokáta určí, není tento ochoten přistoupit na podmínky stanovené
v rozhodnutí a advokát často požádá žalovanou o zrušení určení pro ztrátu důvěry mezi ním
a klientem. Žalovaná určení zruší a následuje žaloba a řízení před soudem, v nichž stěžovatel
podává návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, opakovaně upozorňuje soud
na údajně nesprávné označení žalované v údaji o jejím sídle, domáhá se nápravy zřejmých
nesprávností v rozhodnutích, opakovaně uplatňuje námitky místní nepříslušnosti Městského
soudu v Praze, zpochybňuje doručení jemu adresovaných písemností, aj.
[4] Podobná situace nastala podle městského soudu i v nyní projednávaném případě. Rovněž
tento případ tedy svědčí o tom, že stěžovateli prioritně nejde o to, aby se dobral vyřešení sporné
otázky, respektive aby mu byla soudem poskytnuta ochrana jeho práv. Ze stěžovatelem
učiněných kroků v řízení lze naopak usuzovat, že jeho záměrem je vyvolání a vedení sporu
jako takového, přičemž samotná podstata sporu se s ohledem na množství jeho procesních
úkonů a jejich nejednoznačnost vytrácí. Stěžovatel rovněž podle městského soudu odmítá brát
zřetel na rozhodnutí soudu, který je tak nucen opakovaně posuzovat tytéž otázky, přestože jsou
již rozřešeny i Nejvyšším správním soudem, a nerespektuje poučení, jichž se mu od soudu
dostává. Na tomto základě měl městský soud za to, že pokud stěžovatel hodlá svá práva vymáhat
popsaným způsobem, je spravedlivé po něm požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím
existence nákladů řízení.
[5] Proti tomuto usnesení stěžovatel brojil kasační stížností, v níž uvedl velké množství
kasačních námitek. V závěru stěžovatel dodal, že se domáhá zrušení tohoto usnesení a přiznání
náhrady nákladů dosavadního řízení ve výši 38,- Kč. Stěžovatel mimo jiné namítal, že soud má
při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků hodnotit podklady, nikoli úkony
účastníka řízení před jiným soudem. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že soudní rozhodnutí nemá
povahu precedentu; nebyla tedy přesná úvaha městského soudu, že se stěžovateli již v jiných
rozhodnutích dostalo odpovědi na otázky, které opět vznáší. Podle stěžovatele je pošetilá úvaha
soudu o tom, že podání nepřípustného návrhu je šikanou soudu ze strany účastníka. Stěžovatel
rovněž namítal, že údaj o stovkách nevyřízených žalob nesvědčí o svévoli navrhovatele,
nýbrž o aktuální vymahatelnosti práva před městským soudem. Stěžovatel rovněž nesouhlasil
se závěrem, že pro posouzení žádosti není důležitá míra úspěšnosti žaloby, nýbrž samoúčelná
povaha některých uplatněných procesních návrhů a počet sporů. Takový závěr je podle názoru
stěžovatele projevem dokonané libovůle, diskriminace a zaujatosti. Tvrzení, že stěžovatel
„nehodlá spolupracovat“ s žádným advokátem, jsou v právních kruzích možná šířenou
povídačkou o stěžovateli, nemůže nicméně odůvodnit závěr o zjevné bezúspěšnosti žaloby.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že soud odmítá uznat nebagatelnost jiných nákladů řízení
pro osobu v hmotné nouzi, především poštovné, papír, inkoust, tisk.
[6] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)],
opírá se převážně o důvody uvedené v §103 s. ř. s. a není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z §104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel není v řízení o kasační
stížnosti zastoupen a že neuhradil soudní poplatek za toto řízení. Nicméně za situace, kdy je
předmětem kasačního přezkumu usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních
poplatků, by trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného
zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).
[7] V dalším přistoupil Nejvyšší správní soud k věcnému posouzení kasační stížnosti
v rozsahu stěžovatelem uváděných námitek a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost není
důvodná.
[8] Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu připouští, aby soud upřel žadateli
dobrodiní osvobození od soudního poplatku. Nejuceleněji je tento závěr vyjádřen v městským
soudem citovaném rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, v němž je uvedeno:
„Nejvyšší správní soud předně uvádí, že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně
důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém
případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry
žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně
či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje
osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních
poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem
tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem
účastníka řízení v rozporu.“
[9] Městský soud v nyní posuzovaném případě nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních
poplatků z důvodu, že stěžovatel tento institut zneužívá. K tomuto závěru dospěl městský soud
na základě úvahy o způsobu, jakým stěžovatel spory vyvolává, co je podstatou těchto soudních
sporů a jak soudní spory vede. Městský soud konstatoval, že stěžovatelovy spory probíhají
stereotypním způsobem, což dokládal i na nyní projednávaném případu.
[10] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatel v nyní
řešené věci zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků, avšak vedly jej k tomu poněkud
odlišné důvody, než ty, z nichž vycházel městský soud v napadeném usnesení.
[11] Jak je uvedeno v citaci rozsudku č. j. 8 As 22/2010 - 91 shora, je třeba okolnosti žádosti
o osvobození od soudních poplatků bedlivě vážit v každém jednotlivém případě. Podle dosavadní
judikatury se má za to, že stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudního poplatku
mj. v případech, kdy podává žaloby proti rozhodnutím žalované, kterým bylo jeho žádostem
o určení advokáta vyhověno, kdy polemizuje s podmínkami určení advokáta vyplývajícími přímo
ze zákona, apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 - 22). V této věci se však stěžovatel domáhá žalobou kasace rozhodnutí
žalované, kterým bylo stěžovateli zrušeno určení advokáta. Po soudu tedy stěžovatel požaduje
zrušení pro něj negativního rozhodnutí. V žalobě stěžovatel poukazuje na některé nesrovnalosti
v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí, z nichž dovozuje jeho nicotnost, namítá, že není
dostatečně odůvodněno a že mu nebylo řádně doručeno. V takto vedeném sporu Nejvyšší
správní soud prvky samoúčelnosti neshledává, má naopak za to, že se podstata tohoto řízení
dostatečně odlišuje od případů, kdy zdejší soud dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení postupoval
účelově. Za těchto okolností se tedy bez dalšího o zneužívání institutu soudních poplatků
nejedná. Na tom nic nemění ani skutečnost, že tento spor probíhá velmi podobným způsobem,
jako velké množství dalších stěžovatelem iniciovaných řízení.
[12] Nejvyšší správní soud však přece jen dospěl k tomu, že ke zneužití dobrodiní osvobození
od soudních poplatků ze strany stěžovatele došlo, avšak z jiného důvodu, než který uvádí městský
soud. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel požádal žalovanou o určení advokáta pro účely
řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1786/09 dne 6. 10. 2009.
Dne 1. 12. 2009 pak vyřízení této žádosti urgoval a žalovaná o ní rozhodla dne 11. 12. 2009
(č. j. 2344/09). Jak však Nejvyšší správní soud ověřil, byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta
Ústavním soudem usnesením ze dne 3. 8. 2009 pro neodstraněné vady (dostupné na
http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tedy přesto, že si již musel být vědom tohoto procesního
vývoje své věci, požádal o určení advokáta, urgoval rozhodnutí žalované v této věci a po více
než dva roky vedl řízení o přezkoumání rozhodnutí o zrušení určení tohoto advokáta,
přestože bylo předmětné určení advokáta již fakticky konzumováno a již nehrozilo, že by se ocitl
bez ochrany svých práv a oprávněných zájmů v řízení před Ústavním soudem. Právě s ohledem
na tyto skutečnosti se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu,
že se v nyní projednávané věci podstata stěžovatelova sporu vytratila.
[13] Za tohoto faktického stavu je závěr městského soudu ohledně účelovosti stěžovatelova
procesního postupu namístě, byť k němu Nejvyšší správní soud dospěl na základě jiných důvodů
než městský soud. Vzhledem k tomu, že je výrok napadeného usnesení městského soudu
správný, rozhodnutí je přezkoumatelné a řízení, které vedlo k jeho vydání, netrpělo žádnou
procesní vadou, nemusí být Nejvyšším správním soudem rušeno, byť jej městský soud vystavěl
na nesprávných důvodech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 104/2008 - 66, publikovaný pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1
poslední věta s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. a §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží podle §60
odst. 1 s. ř. s. a contrario. Žalovaná, jako procesně úspěšný účastník řízení, nárok na náhradu
nákladů řízení neuplatnila, přičemž ani ze spisu nevyplynulo, že by jí náklady nad rámec její běžné
úřední činnosti vznikly. Z těchto důvodů jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu