ECLI:CZ:NSS:2012:6.AZS.13.2012:80
sp. zn. 6 Azs 13/2012 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy v právní věci žalobce: B. K., zastoupeného Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou, se
sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2 , proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7.
2010, č. j. OAM - 648/VL - 10 - P12 - R2 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č. j. 2 Az 19/2010 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Lilianě Křístkové, advokátce, se sídlem
nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, se přizn á vá odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 2880 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se původně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2006,
č. j. OAM - 648/VL - 10 - HA08 - 2006, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neboť toto rozhodnutí považoval za nezákonné. Správní žalobu podanou
ke Krajskému soudu v Hradci Králové tento soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2007,
č. j. 29 Az 13/2007 - 31. O kasační stížnosti podané žalobcem proti tomuto rozsudku rozhodl
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, č . j. 9 Azs 156/2007 - 51, kterým bylo
kasační stížností napadené usnesení zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení Krajskému soudu
v Hradci Králové. Ten ve věci vydal dne 19. 11. 2007 nový rozsudek sp. zn. 29 Az 58/2007,
jímž rozhodnutí správního orgánu zrušil.
[2] Na základě zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vydal pak žalovaný
dne 12. 7. 2010 nové rozhodnutí č. j. OAM - 648/VL - 10 - P12 - R2 - 2006, jímž žalobci
mezinárodní ochranu neudělil. V odůvodnění žalovaný uvádí, že žalobce během správního řízení
uvedl, že k odchodu z vlasti ho přiměly obavy, že by v zemi svého původu mohl být vystaven
pronásledování kvůli své činnosti pro gruzínskou Stranu práce ze strany neznámých osob,
které jsou dle přesvědčení žadatele napojeny na vládu prezidenta Saakašviliho. Žalobce pro stranu
shromažďoval informace o porušování lidských práv ze strany vládní garnitury, a doma
jej opakovaně vyhledali ozbrojenci a požadovali po něm zanechání aktivit pro tuto stranu.
Neúspěšně se obracel na policii, činy ozbrojenců však byly klasifikovány jako majetkové.
Žalovaný shledal, že členství žalobce v uvedené straně nemělo takovou povahu a intenzitu,
aby bylo možno považovat za pravděpodobné, že by se stal kvůli této své činnosti terčem
pronásledování a útoků ze strany politických přívrženců M. Saakašviliho. Podle žalovaného
žalobce neuvedl žádnou kauzu, ke které by byl shromáždil významné informace, žalobcova
vyjádření si v jednotlivých pohovorech protiřečila, například pokud jde o to, jak bylo
s informacemi nakládáno dál. Tvrzení žalobce o tom, že byl napaden kvůli jeho členství ve Straně
práce v letech 2003 a 2006, bylo podle žalovaného zpochybněno jeho vyjádřeními o tom, jak byla
napadení vyšetřována policií a jak je na policii oznámil. Žalovaný zhodnotil také vývoj politické
situace v Gruzii. Z informací o zemi původu vyplývá, že v současnosti je Strana práce dobře
etablovanou opoziční stranou, která při volbách v květnu 2008 získala 7,46 % hlasů, stala se
parlamentní stranou a získala 6 poslaneckých mandátů. Žalobcem tvrzená komplikovaná osobní
situace, problémy v hledání práce, nebo jeho snaha vytvořit zde zázemí pro léčbu sestry, která je
nemocná, také nejsou podle žalovaného pronásledováním. Pokud se týká humanitárního azylu,
žalovaný přihlédl k věku i zdravotnímu stavu žalobce, jeho osobní, rodinné, ekonomické
i sociální situaci, nicméně žádné důvody hodné zvláštního zřetele podle něj žalobce neuvedl .
Žalovaný rovněž neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany, ve vztahu k hrozbě mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení či trestání z obdobných důvodů jako v případě azylu.
Vypořádal se i s otázkou možného ozbrojeného konfliktu, který podle něj minimálně
od října 2008, kdy Ruská federace stáhla své jednotky z Gruzie, neprobíhá.
[3] Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou, kterou opíral o tvrzení, že na základě
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 29 Az 58/2007, bylo
prokázáno jeho členství v Gruzínské straně práce. Úkolem žalovaného, vázaného v dalším řízení
tímto rozsudkem, pak bylo zjištění povahy tohoto členství a intenzity jeho členských aktivit.
Žalovaný však dospěl na základě doplňujících pohovorů k závěru, že intenzita práce žalobce
pro stranu práce nebyla taková, aby mu mohlo hrozit pronásledování ze strany státních orgánů,
s čímž žalobce nesouhlasí, neboť jasným způsobem popsal situaci svého pronásledování v zemi
původu. Navíc žalovaný, přes závaznost právního názoru Krajského soudu v Hradci Králové
nadále samotné členství žalobce ve Straně práce zpochybňuje. Rozhodnutí žalovaného
tedy podle žalobce nevyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, neboť nevzal v úvahu
veškeré skutečnosti vztahující se k případu a nevypořádal se se všemi provedenými důkazy.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby z důvodů obsažených
v jeho rozhodnutí. Při svém hodnocení se žalovaný podle svého názoru nedopustil žádné
nezákonnosti a žalobce jeho postupem nebyl nijak zkrácen na svých právech.
[5] Podanou správní žalobu Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 7. 10. 2011,
č. j. 2 Az 19/2010 - 59. V odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal soud na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozhodnutí č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, podle něhož jsou
v řízení o azyl pro posouzení naplnění zákonných podmínek a pro rozsah dokazování rozhodující
žadatelem uváděné důvody v jeho žádosti či při pohovoru nebo jiných podáních učiněných
do vydání rozhodnutí. Městský soud v Praze konstatoval, že žalobce je členem Gruzínské strany
práce počínaje 5. 1. 2006. Zároveň také uvedl, že oproti dokume ntu nazvanému „Stranické
hledisko Gruzínské strany práce ze dne 6. 6. 2006“ předloženého žalobcem se postavení Strany
práce v Gruzii změnilo. Strana se stala etablovanou stranou s parlamentním zastoupením a prosté
členství ve straně není důvodem k pronásledování. Žalobce přitom není členem vedení strany,
a to ani na regionální úrovni. O tom, že ze strany státních orgánů žalobce není v zemi původu
pronásledován, svědčí i skutečnost, že bez jakýchkoliv problémů 9. 5. 2006 opustil Gruzii
společně se svojí sestrou, která se měla podrobit léčbě na území České republiky, jako doprovod.
Soud upozornil na to, že žalobce zprvu také akcentoval důvody podání žádosti o mezinárodní
ochranu jako ekonomické a snahu o získání pobytu na území ČR. Až později uvedl členství
ve Straně práce a incidenty, ke kterým mělo v letech 2003 a 2006 dojít. Skutečnost, že žalobce
měnil výpověď, pokud se týká osob, které se na těchto incidentech měly podílet, činí tvrzení
žalobce rozpornými a tudíž nehodnověrnými. Vzhledem k dlouhé časové prodlevě
mezi jednotlivými incidenty a datem opuštění Gruzie žalobcem nelze je považovat za události,
které jej k opuštění země vedly. Pokud se týká intenzity činnosti pro Stranu práce, žalobce nebyl
členem vedení ani na regionální úrovni a pouhý sběr informací, které, jak sám uváděl, nebyly
podstatné, nemohl podle názoru Městského soudu v Praze charakterizovat činnost žalobce
ve straně jako natolik aktivní, že by se mohl obávat zásahu ze strany státních orgánů vůči své
osobě v době, kdy se jednalo o opoziční neparlamentní stranu. Městský soud v Praze rovněž
konstatoval, že na politické scéně Gruzie došlo po době vycestování žalobce ze země ke změně.
Strana práce se stala etablovanou parlamentní opoziční stranou a členové nemusí mít obavy
z důvodu pronásledování za členství v této straně. Ekonomické podmínky v zemi původu
a ani skutečnost, že žalobce nemohl získat zaměstnání v oboru, pak nelze pod důvody azylu
podřadit.
[6] Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu
dle §12 písm. a) zákona o azylu, neboť nebylo prokázáno, že by byl žalobce na území Gruzie
pronásledován z důvodu svého členství ve Straně práce, tedy za uplatňování politických práv
a svobod. Nebylo ani přiměřeným způsobem prokázáno, že by měl žalobce odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b). Jelikož žalobce nebyl členem vedení strany
a to ani na regionální úrovni, a jak vyplývá z informací o zemi původu, prostí členové strany
práce se v Gruzii nemusejí obávat pronásledování, neshledal soud ani obavu z pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod za důvodnou.
[7] Žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu podle §13 z důvodu sloučení rodiny,
jelikož žádnému jeho rodinnému příslušníkovi podle §13 odst. 2 zákona o azylu nebyl azyl
udělen. Žalobce nesplňuje ani podmínku pro udělení humanitárního azylu dle §1 4 zákona
o azylu, neboť nebyl zjištěn žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro jeho udělení.
Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 12/2003 - 38 na humanitární azyl nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, přičemž
azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele, a žalobce
během celého správního řízení žádný takový důvod neuvedl. Žalobce nesplňuje ani podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť nebylo bez pochyb
prokázáno, že by mu v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
podle odstavce 2 téhož ustanovení. Žalobce nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany
podle §14b zákona o azylu, neboť žádnému jeho rodinnému příslušníkovi
podle tohoto ustanovení nebyla doplňková ochrana udělena. S ohledem na výše uvedené
přistoupil Městský soud v Praze k zamítnutí správní žaloby rozsudkem ze dne 7. 10. 2011,
č. j. 2 Az 19/2010 - 59.
[8] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 27. 10. 2011 kasační
stížnost, kterou doplnil podáním ze dne 10. 11. 2011. Stěžovatel odůvodnil svou stížnost tím,
že se Městský soud v Praze nezabýval tím, zda správní orgán postupoval v řízení v souladu
s platnými právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný správní
orgán řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky zejména dle §1 4 a §14a zákona o azylu,
tedy podmínky pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Stěžovatel
ve svých podáních uvedl, že pakliže nebyl v řízení zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany
podle §12 zákona o azylu, měla být jeho tíživá situace posouzena žalovaným a následně
městským soudem jako okolnost hodná zvláštního zřetele a měla vést k udělení azylu
z humanitárního důvodu, popř. měla být považována za podmínku pro doplňkovou ochranu dle
§14a zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu blíže nevymez uje, co jsou humanitární
důvody, výklad tohoto pojmu závisí na uvážení správního orgánu, přičemž toto uvážení nemůže
být ani příliš široké ani příliš zužující. Právě proto, že v §14 zákona o azylu není výčet
humanitárních důvodů, ale jejich konkretizace je ponechána na uvážení orgánu, je nutné soudně
přezkoumat meze tohoto uvážení. Stěžovatel dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal
podané stížnosti odkladný účinek, jelikož by v opačném případě musel neprodleně opustit
Českou republiku, což by pro něj znamenalo nenahraditelnou újmu a mělo za následek
nemožnost hájit jeho zájmy a uplatňovat jeho práva v řízení.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost podané kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále
jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje důvody přípustné pro kasační stížnost podle §103 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud tedy přistoupil k posouzení kasační stížnosti, přičemž byl vázán rozsahem kasační
stížnosti ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud dále posuzoval přijatelnost kasační stížnosti. Podle §104a s. ř. s.
se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítn e pro nepřijatelnost,
jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle ustálené
judikatury je kasační stížnost přijatelná, (a) pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, (b) pokud se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, (c) pokud je potřebné učinit
tzv. judikatorní odklon, (d) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele
(srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná také na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud upozorňuje, že je v zájmu stěžovatele
uvést z jakého důvodu či důvodů považuje jím podávanou kasační stížnost za přijatelnou,
což v tomto případě stěžovatel neučinil.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezíc h důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že jsou dány výše specifikované podmínky pro odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
[12] Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií Nejvyšší
správní soud konstatuje, že v té části, kde stěžovatel argumentuje, že se Městský soud v Praze
nezabýval tím, zda správní orgán vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
přičemž žalovanému vytýká, že řádně nezkoumal, zda jsou dány podm ínky zejména podle §14
a §14a zákona o azylu, tedy podmínky pro udělení humanitárního azylu , případně doplňkové
ochrany, lze uvést následující:
[13] Otázkou udělování humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně
a nerozporně zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí. Smysl tohoto institutu vymezil zdejší
soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55: „Smysl institutu humanitárního azylu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky
tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných), u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory ), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. “
[14] Na udělení humanitárního azylu není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, či ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). K rozsahu soudního přezkumu Nejvyšší správní soud
nejprve v rozsudku 3 Azs 12/2003 - 38 uvedl, že „správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů“; ve svém pozdějším rozsudku ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 31/2003 - 64,
zdejší soud doplnil, že je správní orgán, tedy Ministerstvo vnitra, limitován obecným zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně chráněných náležitostí právního
a demokratického státu. V posuzované věci Městský soud v Praze postupoval v souladu s výše
uvedenými požadavky, rozhodnutí žalovaného přezkoumal z hlediska dodržení příslušných
předpisů a shledal, že žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení a své rozhodnutí ve vztahu
k této formě mezinárodní ochrany řádně odůvodnil.
[15] Tvrzení stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, že je osobou pronásledovanou
za uplatňování politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu ], respektive má
odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů v Gruzii [§12
písm. b) zákona o azylu], vyvolává otázku, za jakých podmínek je řadové členství v určitém
politickém hnutí či straně v konkrétní zemi způsobilé vyvolat účinky pronásledování
či odůvodněného strachu z něj ve smyslu zákona o azylu. Je zřejmé, že tuto otázku je nutno
vždy posuzovat zásadně ve vztahu ke konkrétní zemi původu a podle aktuálních informací
o postavení členů dané politické strany. Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, v němž se tímto problémem zabýval.
[16] V tomto rozsudku, v němž šlo o analogickou situaci žadatele o azyl, který byl
příslušníkem politického hnutí v Nigérii, jehož některým příznivcům mohlo za určitých okolností
hrozit pro jejich politickou příslušnost věznění až nelidské zacházení, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že k tomu, aby mohla být životní situace žadatele o azyl právně kvalifikována jako
pronásledování či odůvodněná obava z pronásledování, by bylo třeba, aby bylo „přiměřeně
pravděpodobné“, že stěžovatel bude v případě návratu do země původu čelit pronásledování
pro příslušnost ke hnutí. Přiměřenou pravděpodobnost Nejvyšší správní soud ve zmíněném
rozhodnutí rozvedl
takto:„Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu je
dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to,
že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane,
nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten,
komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným. “
[17] Jestliže stěžovatel podle svých tvrzení, a také pro dlouhou nepřítomnost v zemi původu,
není ani „méně prominentním členem“, jedná se o běžného řadového člena hnutí. Z informací
o politické situaci v zemi vyplývá, že u řadového člena této strany není pronásledování v současné
době „přiměřeně pravděpodobné“, jak to podrobně odůvodnil žalovaný i městský soud.
V tomto kontextu odkazuje Nejvyšší správní soud i na skutečnost, že Strana práce je v Gruzii
již etablovanou stranou s parlamentním zastoupením. Pokud tedy Městský soud v Praze dal
za pravdu tvrzením žalovaného, nedopustil se tím v tomto případě žádného pochybení.
[18] Co se týká námitky, že v případě stěžovatele jsou dány podmínky pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody
pro takový postup neshledal. Ve vztahu ke hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu by muselo být splněno, že stěžovateli hrozí „skutečné
nebezpečí“ takového zacházení. Tomuto pojmu je nutno rozumět tak, že ve významném
procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel
má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností
postihnout i jeho. Toto ustanovení je nutné vykládat tak, že ve vztahu ke hrozbě nelidského
a ponižujícího zacházení musí být splněn vyšší důkazní standard než ve vztahu k odůvodněnému
strachu z pronásledování podle §12 zákona o azylu. Jestliže Nejvyšší správní soud dospěl výše
k závěru, že u řadového člena hnutí zatčení z tohoto důvodu nelze považovat za „přiměřeně
pravděpodobné“, je jasné, že řadové členství v tomto hnutí nevytváří ani „skutečné nebezpečí“
zatčení, neboť test „reálného nebezpečí“ je vůči stěžovateli přísnější než test „přiměřené
pravděpodobnosti“.
[19] Ani ostatní skutečnosti způsobilé založit vážnou újmu podle §14a zákona o azylu nejsou
dány. Stěžovatel není v Gruzii vyšetřován, stíhán ani odsouzen, uložení nebo vykonání trestu
smrti mu tedy nehrozí, stejně jako nehrozí vážné ohrožení stěžovatelova života nebo jeho
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu v zemi původu. Ve vztahu ke hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by pak musely být splněny minimálně
stejné podmínky, jako jsou ty, které Nejvyšší správní soud uvádí výše u bodů [18] až [20].
Ani v tomto ohledu nevybočil městský soud z ustálené judikatury zdejšího soudu a postupoval
plně v souladu s ní. Jiné potenciální hrozby pro stěžovatele v případě jeho návratu,
jimiž by se Česká republika měla zabývat, aby dodržela své mezinárodní závazky, pak nejsou
patrné.
[20] Po uplatnění výše uvedeného testu přijatelnosti kasační stížnosti daném §104a s. ř. s.
tak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje.
Daná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, ani nejsou judikaturou řešeny rozdílně. Městský soud v Praze postupoval v souladu
s touto ustálenou judikaturou. Důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu ani zásadní
pochybení Městského soudu v Praze nebyly shledány. Na tomto základě tedy Nejvyšší správní
soud kasační stížnost v souladu s §104a odst. 1 s. ř. s . odmítl pro nepřijatelnost.
[21] Stěžovatelovou žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany má odkladný účinek.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
[23] Na základě žádosti žalobce o ustanovení zástupce mu byla usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 16. 2. 2011 ustanovena zástupkyně Mgr. Liliana Křístková, advokátka se sídlem
Praha 2, nám. I. P. Pavlova 3. P odle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu
advokátky včetně hotových výdajů stát. Podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (sepsání kasační
stížnosti) ve výši 2100 Kč a podle §13 odst. 3 citované vyhlášk y náhrada hotových výdajů
v částce 300 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty 480 Kč, celkem tedy 2880 Kč.
K zaplacení uvedené částky stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu