ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.9.2012:43
sp. zn. 7 Afs 9/2012 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. O. V.,
zastoupený JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov ,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. 10. 2011, č. j. 10 Af 41/2011 - 37,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2011,
č. j. 10 Af 41/2011 - 37, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
ze dne 29. 7. 2011, č. j. 3402/11-1100, se zrušují a věc se vrací
Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před krajským soudem
částku 10.993,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 7.880 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2011, č. j. 10 Af 41/2011 - 37, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 29. 7. 2011, č. j. 3402/11-1100,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému
Finančním úřadem v Milevsku (dále jen „správce daně“) dne 14. 10. 2010,
č. j. 22030/10/098970302616, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2006 ve výši 23.894 Kč a současně byla sdělena povinnost platit penále
ve výši 4.778 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel obdržel nemovitost -
ideální polovinu domu č. p. 149 v Milevsku na základě darovací smlouvy. Pojmovým znakem
darovací smlouvy je mimo jiné bezplatnost a dobrovolnost. Vedle toho, že stěžovatel darovací
smlouvou dobrovolně a bezplatně převzal konkrétní podíl na daných nemovitostech, zavázal
se zaplatit dohodnuté částky svým sestrám. V zájmu splnění tohoto závazku u zavřel úvěrovou
smlouvu. Peněžní prostředky na základě úvěrové smlouvy proto nesloužily k pořízení
pronajímané nemovitosti, ale k vypořádání soukromoprávních vztahů existujících mimo
podnikatelskou činnost stěžovatele. Úhrada úroků z úvěru pořízeného pro splnění povinnosti
ze soukromoprávního vztahu mimo podnikání nepřispěla nijak k dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů získaných z pronajímání nemovitosti. Úhrada úroků proto není daňově
uznatelným výdajem podle ust. §24 odst. 1 č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o daních z příjmů“). V dané věci nejde o hodnocení předmětu darování, ale o to, je -li
výdaj stěžovatele ve formě úhrady úroků z úvěru daňovým nákladem podle daňových předpisů.
Majetkoprávní vypořádání v rodině však souvislost s podnikáním stěžovatele nemá, a proto daný
výdaj daňově uznatelný není. Z rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů nelze dovodit, že by
měla být pro ně darovací smlouva nesrozumitelná. Ani krajský soud darovací smlouvu
za nesrozumitelnou nepovažuje, protože předmět daru je zcela jednoznačně specifikovaný a vedle
darování tu existuje závazek stěžovatele plnit třetím osobám odlišným od účastníků smlouvy. Je
tudíž zcela jednoznačné, jaké právní vztahy konkrétní listina upravuje. Je -li listina srozumitelná,
pak není zapotřebí, aby krajský soud řízení doplňoval výslechem dárce. Proto také návrh
na doplnění dokazování zamítl. K poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007 - 105, krajský soud uvedl, že v něm byl učiněn závěr,
že dar byl přijat v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti a tento závěr pak měl vliv
na způsob zdanění převodu. V souzené věci je však zapotřebí rozlišit darovací smlouvu a závazek
stěžovatele k majetkoprávnímu vyrovnání v rodině. Tento stěžovatelův závazek s výkonem jeho
podnikatelské činnosti nesouvisí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., v níž namítal, že Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007 – 105 vyslovil právní názor, že předmětný dar
byl darován v souvislosti s podnikáním stěžovatele , a proto je nutné z tohoto daru odvést daň
z příjmů, a nikoliv darovací daň. Právní režim nemovitosti se za celou dobu nezměnil. Stěžovatel
darovanou nemovitost nadále užívá k podnikání. Argumentace finančního ředitelství,
že v darovací smlouvě není žádná odkládací nebo rozvazovací podmínka, takže stěžovatel nemá
povinnost plnit povinnosti z předmětné darovací smlouvy, je naprosto amorální. Stěžovatel měl
podmínku vyplacení podílu sester ve výši 1.200.000 Kč v darovací smlouvě jako morální závazek,
za jehož nedodržení by nastala skutečnost uvedená v ust. §630 o. z. Logický je i fakt, že úvěrová
smlouva byla uzavřena bezprostředně po darování, neboť bez přechodu vlastnictví k předmětné
nemovitosti, by neměl stěžovatel šanci obdržet hypoteční úvěr za daným účelem. Stěžovatel
namítal, že předmětný úvěr má souvislost s jeho podnikáním, když už to tak jednou klasifikoval
Nejvyšší správní soud, a proto je oprávněným výdajem pro výpočet základu daně z příjmu.
Z pohledu výše citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu se stěžovatel domnívá, že nelze
od sebe oddělovat přijetí daru a závazky k vyplacení sourozenců jako náh radu za část majetku,
který by jim rodiče rádi darovali, avšak nemovitost nebylo možné rozdělit. Ze znění darovací
smlouvy, kterou je nutno vykládat ve smyslu ust. §35 odst. 3 o. z., je patrné, že dar byl pak
podmíněn splněním závazku majetkového vypořádání se sourozenci a na splnění tohoto závazku
byl vázán zápis vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí. Obsah pasáže předmětné
smlouvy - po splnění všech zavazujících podmínek lze do katastru nemovitostí zapsat na list
vlastnictví - je klasickou odkládací podmínkou, která je u daru p řípustná a není v rozporu
se zákonem. Na rozdíl od krajského soudu je stěžovatel přesvědčen, že pokud by vylákal
na rodičích dar nemovitosti na úkor svých sourozenců a nesplnil svůj závazek z darovací
smlouvy, chápe to, stejně jako jeho otec, za hrubé porušení mravů a důvod , proč by otec měl
žádat dar zpět. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že část zaplacených úroků
z úvěru ve výši 48.591 Kč zahrnul stěžovatel do výdajů souvisejících s příjmem z pronájmu
předmětné nemovitosti, zbývající část úroků ve výši 27.561 Kč uplatnil v daňovém přiznání jako
odečet od základu daně podle ust. §15 odst. 3 a 4 zákona o daních z příjmů, tedy jako úroky
z úvěru použitého na financování bytových potřeb. Stěžovatel předmětnou nemovitost v roce
2006 pronajímal, s výjimkou přístavby, která je součástí domů , a části, které sloužily k bydlení
jeho prarodičů. Úroky z úvěru svým režimem spadají pod ust. §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů‚ ale k tomu, aby byly výdaji daňově uznatelnými je nezbytné, aby byla prokázána
souvislost mezi úhradou těchto úroků a dosažením příjmů z pronájmu podle ust. §9 zákona
o daních z příjmů. Je nesporné, že stěžovatel nabyl darováním ideální polovinu domu č. p. 149
v Milevsku, přičemž v darovací smlouvě je uvedeno, že tento dar přijímá s povinností uhradit
svým sestrám částku ve výši 1.200.000 Kč. Peněžní prostředky k vyplacení této částky stěžovatel
získal na základě smlouvy o hypotéčním úvěru. Na tento hypotéční úvěr tak nelze pohlížet jako
na úvěr poskytnutý za účelem pořízení nemovitosti, protože sloužil k vypořádání majetkových
vztahů v rodině. Z tohoto důvodu nejsou platby úroků z předmětného úvěru plynoucí daňovými
výdaji, které souvisí s dosažením příjmů z pronájmu darované nemovitosti. Argumentace
rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 80/2007 - 105 není podle finančního
ředitelství případná, neboť se týká jiného merita věci - dodatečného vyměření daně z příjmů
fyzických osob za rok 2002. Námitky stěžovatele v tomto soudním sporu se týkaly jednak
aplikace ust. §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a jednak darovací smlouvy, když stěžovatel
namítal, že předmětem daru nemohla být přístavba a že do obchodního majetku vložil pouze
přístavbu, nikoliv darovanou původní nemovitost. Majetkoprávní vypořádání v rodině stěžovatele
nemá žádnou souvislost s jeho podnikáním, a proto byl postup správce daně správný, když tento
výdaj vyloučil z daňově uznatelných výdajů. V případě darovací smlouvy neměl správce daně
pochyby o projevu vůle a rovněž tak obsah darovací smlouvy je jednoznačný a srozumitelný.
Argumentace ust. §35 odst. 3 o. z. se týká případů, kdy právní úkon byl učiněn jinak než slovy,
např. u konkludentních smluv, což v daném případě nenastalo . Proto finanční ředitelství navrhlo,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V dané věci je nesporné, že stěžovatel jako obdarovaný uzavřel dne 9. 9. 2002 darovací
smlouvu se svým otcem Ing. O. V., jejímž předmětem byla ideální polovina domu č. p. 149 v obci
Milevsko. V darovací smlouvě se stěžovatel zavázal uhradit svým sestrám Z . V. a E. V. do
30. 10. 2002 každé z nich částku 600.000 Kč jako přiměřenou náhradu. Darovací smlouvy je
podepsána stěžovatelem, jeho otcem a oběma sestrami. Tento závazek stěžovatele vůči sestrám je
v darovací smlouvě koncipován jako podmínka darování a převzetí daru. Následně dne
18. 9. 2002 uzavřel stěžovatel smlouvu o úvěru č. X s Českou spořitelnou, a. s. za účelem
vypořádání majetkových poměrů v souvislosti s darováním ideální poloviny nemovitosti Ing. O.
V. Poskytnutí úvěru bylo zajištěno zřízením zástavního práva k domu č. p. 149 v obci Milevsko,
zapsané v k. ú. na listu vlastnictví č. 811 pro k. ú. Milevsko.
V rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 Afs 23/2008 – 66, dostupný na www.nssoud.cz,
se Nejvyšší správní soud obecně vyjádřil k otázce, kdy má být na darování nahlíženo jako
na darování v souvislosti s podnikatelskou činností, a kdy naopak nikoli. K tomu uvedl,
že „(p)okud by (…) mezi darováním a podnikatelskou činností byl (…) zjištěn úzký vztah, podléhal by příjem
získaný darováním majetkového podílu na nemovitosti dani z příjmů; v případě opačném by se jednalo o daň
darovací. Pojem „v souvislosti s podnikáním“ je tedy podle Nejvyššího správního soudu nutné vykládat tak,
že mezi podnikatelskou činností a získáním (přijetím) daru musí existovat úzký vztah. “ Povahou darování
předmětné nemovitosti stěžovateli v tom smyslu, zda má být tento právní úkon podroben dani
darovací nebo dani z příjmů, se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 3. 2009,
č. j. 8 Afs 80/2007 - 105, publ. pod č. 1852/2009 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz, v němž
uvedl: „Dar přijatý v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti nepodléhá dani darovací, avšak je předmětem
daně z příjmu dle §3 odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů. Pro zdanění příjmů získaných darováním je
rozhodující souvislost tohoto daru s podnikáním, tedy s činností prováděnou za účelem dosažení zisku (…)
V posuzovaném případě byl dárcem předmětné nemovitosti otec stěžovatele, který měl dle šetření dožádané ho
správce daně přístavbu zahrnutou ve svém obchodním majetku, podstatnou část celé nemovitosti pronajímal
stěžovateli již před darováním pro jeho podnikatelské aktivity. Stěžovatel tedy darované prostory využíval
k podnikatelské činnosti před darovacím úkonem i po něm. Z obsahu darovací smlouvy a z dalšího jednání
účastníka nevyplynulo, že by měl v úmyslu darovanou nemovitost využívat především k osobním potřebám
či pro účely jiné než je podnikání. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že otec stěžovatele jednal o pronájmu
předmětných nemovitostí i s dalšími osobami, a to se svědky M. D. a R. K.“
Je tedy třeba, s ohledem na citovaný rozsudek, mít za to, že předmětem darování byl
spoluvlastnický podíl k nemovitosti používané převážně k pronájmu, takže příjem stěžovatele
takto získaný podléhá dani z příjmů fyzických osob. Závěry vyslovené Nejvyšším správním
soudem v citovaném rozsudku tedy musí být zohledněny i v dané věci, neboť není představitelné,
aby pro účely stejné právní povinnosti (platit daň z příjmů fyzických osob) bylo na uvedený
právní úkon a na jeho důsledky nahlíženo rozdílně. Proto také musí připadat v úvahu
i odčitatelnost výdajů vynaložených v souvislosti s pořízením spoluvlastnického podílu,
neboť jeho pořízení je nepochybně nezbytné k tomu, aby z nemovitosti mohl být tím, kdo podíl
vlastní, získáván příjem jejím pronájmem.
Spornou otázkou však je, zda výdaj stěžovatele spočívající v zaplacených úrocích
v celkové výši 76.152,15 Kč za rok 2006 z hypotečního úvěru má bezprostřední souvislost s jeho
příjmy z pronájmu, a zda se tedy jedná o výdaj daňově uznatelný.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 Afs 40/2011 - 69,
dostupný na www.nssoud.cz, zdůraznil, že „(p)ři posuzování, zda lze určité výdaje považovat za výdaje
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů, je nutno vždy zohlednit skutečnou ekonomickou podstatu právních vztahů, s nimiž dané výdaje
souvisejí, nestanoví-li zvláštní předpis jinak“. Ekonomická podstata vztahů mezi stěžovatelem, jeho
otcem a stěžovatelovými sestrami je přitom zjevná. Je vyjádřena jak v darovací smlouvě, tak
ve smlouvě o hypotečním úvěru, a shodně popisována i v řadě vyjádřeních stěžovatele v průběhu
daňového řízení. Otec stěžovatele chtěl mezi své tři děti rozdělit majetek spočívající
ve spoluvlastnickém podílu k nemovitosti využívané převážně ke komerčnímu pronájmu.
Rozhodl se tuto majetkovou hodnotu rozdělit tak, že celý spoluvlastnický podíl připadne
stěžovateli a stěžovatel jako náhradu vyplatí každé ze svých sester částku 600.000 Kč.
To znamená, že stěžovatel fakticky bezúplatně obdržel pouze čá st spoluvlastnického podílu
a zbývající část odpovídající částce 1.200.000 Kč obdržel protihodnotou za náhrady poskytnuté
sestrám. Ekonomicky vzato si stěžovatel od svých sester za uvedenou částku „koupil“ jejich
nároky vůči otci na jejich části spoluvlastnického podílu k nemovitosti. K tomu, aby celý
spoluvlastnický podíl získal, musel tedy stěžovatel vynaložit prostředky ve výši 1.200.000 Kč a ty
si opatřil vzetím hypotečního úvěru, za který musel platit úrok. Zaplacený úrok proto zjevně
splňuje podmínky generální klausule v ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť byl
vynaložen za účelem získání těch částí spoluvlastnického podílu k nemovitosti, které stěžovatel
obdržel pouze pod podmínkou, že vyplatí své sestry, které by jinak nezískal.
Povahou a případnou otázkou platnosti právního úkonu, kterým byla transakce mezi
stěžovatelovým otcem, stěžovatelem a jeho sestrami uskutečněna, tj. zejména tím, zda se jednalo
o smlouvu darovací nebo spíše o smlouvu obsahující kombinaci darování a vícestranného
majetkového vypořádání, není třeba se pro účely posouzení uznatelnosti úroků z hypotečního
úvěru podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů zabývat. Je totiž zjevné, že podle
uvedeného právního úkonu bylo smluvními stranami beze zbytku plněno. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 - 200, č. 2489/2012 Sb. NSS
a www.nssoud.cz, „daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají, vyžaduje-li
daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) so ukromoprávního
úkonu určité konkrétní povahy (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005,
č. j. 2 Afs 94/2004 - 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS, a ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 Afs 8/2007 - 49,
www.nssoud.cz). Provádí-li však daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních
jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky (jak je tomu například v generální klausuli v ust. §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů), může mít i neplatný právní úkon plnohodnotné daňov ěprávní účinky, např. bylo-li
i na základě takového úkonu plněno, plnění nebylo zpochybněno, příp. dokonce bylo následně jeho poskytnutí
zpětně uznáno a „legalizováno“ sjednáním dohody o narovnání, a projevilo- li se v ekonomické sféře účastníků
transakce způsobem předvídaným v ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů či si účastníci transakce mohli
rozumně myslet v době, kdy ji činili, že se takto projeví - k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 12. 2005, č. j. 2 Afs 15/2005 - 90, publ. pod č. 718/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz,
podobně též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009,
č. j. 2 Afs 180/2006 - 64, publ. pod č. 1984/2010 Sb. NSS a na www.nssoud.cz“. I kdyby smlouva
uzavřená mezi stěžovatelem, jeho otcem a stěžovatelovými sestrami byl v nějakém ohledu
absolutně neplatný, nebylo by zásadně důvodu za situace, kdy bylo podle ní plněno, odmítat
uznatelnost úroků z hypotečního úvěru jako nákladů podle generální klausule v ust. §24 odst. 1
zákona o daních s příjmů. V daném případě však není důvod pochybovat o platnosti uvedených
majetkoprávních ujednání, neboť z obsahu spisu a vyjádření stěžovatele i dalších osob je patrné,
že tato ujednání byla váženě míněna, byla určitá a zákon je nezakazoval .
Z výše uvedeného je patrné, že jak krajský soud, tak předtím správci daně obou instancí
nesprávně posoudili jednu z právních otázek rozhodných pro stanovení daňové povinnosti
stěžovatele. Jeho kasační stížnost je proto důvodná s ohledem na ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil
a s ním zrušil podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i rozhodnutí finančního ředitelství.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil kromě napadeného rozsudku
i rozhodnutí finančního ředitelství, rozhodl o náhradě nákladů za řízení o žalobě (§110 odst. 3
věta druhá s. ř. s.). Tento výrok se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kt erého,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů, které mu
vznikly zaplacením soudního poplatku v částce 2.000 Kč a odměny za právní zastoupení
sestávající z odměny advokátky za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis
žaloby a účast u jednání) podle ust. §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. 3 x 2.100 Kč, náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3
citované vyhlášky, tj. 3 x 300 Kč, a cestovného k jednání při použití osobního automobilu zn. Kia
Sportce, reg. zn. X z Českého Krumlova do Českých Budějovic a zpět (celkem 50 km po 5,89 Kč
za 1 km) v částce 294,50 Kč. Jelikož advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její
odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinna odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, tj. o částku 1.499 Kč. Celkem tedy stěžovateli náleží na nákladech
řízení před krajským soudem částka 10.993,50 Kč.
Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o ust. §60 odst. 1 vět a první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti
úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku
v částce 5.000 Kč a odměny za právní zastoupení za jeden úkon právní služby podle ust. §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. 2.100 Kč a náhrady
hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky, tj. 300 Kč. Jelikož advokátka je
plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její odměna o částku odpovídající této dani, kterou je
povinna odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o částku 480 Kč.
Celkem tedy stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení v částce 7.880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu