ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.126.2012:27
sp. zn. 7 As 126/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Bc. H. B.,
zastoupena JUDr. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem Korunní 2569/108, Praha 10 -
Vinohrady, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha
5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 6. 2012, č. j. 3 A 154/2010 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Bc. H. B. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
12. 6. 2012, č. j. 3 A 154/2010 – 48, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ředitele žalovaného Národního
bezpečnostního úřadu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 192/2010-NBÚ/07-OP, jímž byl zamítnut
rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2010, č. j. 59671/2010-NBÚ/P,
o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Tajné“.
Městský soud se při rozhodování ztotožnil s názorem žalovaného, že skutečnosti
zjistitelné z listin obsažených ve správním spise odůvodňují závěr o tom, že žalobkyně nesplňuje
podmínku bezpečnostní spolehlivosti [§12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o ochraně utajovaných informací“)]. Žalobkyně v dotazníku v rozporu se svým
prohlášením („Prohlašuji, že jsem údaje uvedl úplně a pravdivě“) neuvedla všechny své finanční
závazky ani nařízené výkony rozhodnutí. Soud nemá pochybnosti o tom, že žalobkyně správně
porozuměla pokládaným otázkám, ať již v písemné či ústní formě a byla si vědoma i významu jí
uváděných skutečností pro posouzení důvěryhodnosti její osoby. O této skutečnosti svědčí počet
žalobkyní hlášených změn a doplňků v průběhu celého řízení. Nemůže obstát námitka, že půjčky
poskytnuté fyzickými osobami jsou soukromou záležitostí žalobkyně, a proto nebude o nich
informace uvádět. Neposkytnutí informací tohoto druhu deformuje výsledek prováděných
šetření, neboť za tohoto stavu nelze vyhodnotit otázku, zda žalobkyně je způsobilá dostát svým
závazkům vyplývajícím z četných a opakujících se úvěrových či jiných smluv uzavřených
s bankovními či nebankovními institucemi a fyzickými osobami. Žalovaný shromáždil k otázce
posouzení závazkových finančních vztahů žalobkyně rozsáhlý spisový materiál, včetně zprávy
zpravodajské služby, který mu umožnil přijmout závěr obsažený v napadených rozhodnutích.
Byť žalobkyně nesouhlasí s tím, že se nesnaží řešit své povinnosti plynoucí z jejich závazkových
vztahů a že k nim přistupuje ledabyle a nedbale, právě takové její chování vyplývá z listin
obsažených ve správním spise (tedy nejen ze zprávy zpravodajské služby, ale i ze zpráv
od různých bankovních institucí). I přípis Vojenské družstevní záložny svědčí o správnosti
hodnocení závěru obsaženého ve zprávě zpravodajské služby a je jen dokladem skutečnosti,
kterou žalobkyně sama při pohovoru uvedla, a sice že si špatně spočítala výši splátek,
proto nestačila splácet řádně a včas všechny úvěry, což bylo řešeno i exekučně nebo srážkami
ze mzdy. Tato situace nebyla ojedinělou a žalobkyně vleklé finanční problémy se splácením řešila
opět půjčkami. O přístupu žalobkyně k plnění svých závazků vypovídá i skutečnost,
že nesdělením své aktuální kontaktní adresy ztěžovala svým věřitelům uspokojení jejich splatných
pohledávek. Nadto, jak sama připustila v rámci pohovoru dne 17. 8. 2009, ve druhé polovině
roku 2008 zažádala o výpis společnosti SOLUS, jelikož jí byl zamítnut úvěrový produkt,
a z výpisu mohla zjistit své nesplacené úvěrové vztahy vůči bankovním i nebankovním
subjektům, popř. vůči mobilním operátorům. Uvedené nesvědčí o snaze žalobkyně dostát svým
závazkům řádně a včas, když ke zjištění výše a rozsahu svých závazků byla nucena využít služeb
společnosti SOLUS. Přístup žalobkyně ke splnění finančních závazků patří nepochybně mezi
okolnosti, jež mohou ovlivnit motivaci jejího jednání. Tvrzení, že byla opomenuta skutečnost,
že žalobkyně jako dlouholetá pracovnice Armády České republiky schopnost utajování informací
již dostatečně prokázala v praxi a její přístup k práci nebyl nikdy ovlivňován záležitostmi spadající
do soukromé sféry žalobkyně, vyvrací skutečnost, že i touto okolností se žalovaný řádně
v napadeném rozhodnutí zabýval. Žalovaný se nemůže při shromažďování podkladů pro vydání
napadeného rozhodnutí omezit toliko na zjištění, že žalobkyně je dlouholetou pracovnicí Armády
České republiky a z této skutečnosti vydedukovat schopnost utajování informací. Jeho povinností
je zjistit všechny okolnosti naznačující, že chování fyzické osoby má vliv na její důvěryhodnost
nebo její ovlivnitelnost. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v úvodu kasační stížnosti nejprve obecně poukázala na některá hlediska
interpretace zákona o ochraně utajovaných informací a hodnocení skutkového stavu. Poté
namítla, že nesouhlasí se závěrem městského soudu, že porozuměla pokládaným otázkám.
Městský soud tento závěr nesprávně dovozuje z dodatečně hlášených změn a doplňků.
Z formulace bodu 12.11 dotazníku „Finanční závazky“ není zřejmé, jaké finanční závazky měla
stěžovatelka uvést, když finančním závazkem se dle dotazníku rozumí „např. hypoteční úvěr,
spotřebitelský úvěr, úvěr ze stavebního spoření, kontokorentní úvěr – pokud je čerpán, kreditní
karta – pokud je využívána.“ Důvodně se proto domnívala, že se to týká pouze jejích aktuálních
závazků, a to vůči právnickým osobám. Svým dalším jednáním zřetelně projevila vůli uvést úplně
a pravdivě všechny okolnosti související s řízením. Žalovaný byl povinen zvážit poučovací
povinnost. Opačným postupem byla porušena ústavní zásada obsažená v čl. 37 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (právo na právní pomoc). Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením
městského soudu, že ke svým závazkům přistupuje ledabyle a nedbale. Soud své rozhodnutí
odůvodnil mimo jiné podklady získanými od zpravodajské služby. Stěžovatelka v předmětné věci
nežádala o vydání osvědčení pro stupeň utajení „přísně tajné“, nýbrž pouze pro stupeň „tajné“.
V takovém případě mohl žalovaný ověřit skutkový stav šetřením příslušné zpravodajské služby
nebo policie ke stěžovatelce a k osobám žijícím s ní ve společné domácnosti. Zjištění týkající
se půjček od fyzických osob jsou tedy zjevně irelevantní, neboť byla získána neoprávněně.
Odůvodnil-li žalovaný své rozhodnutí také tím, že stěžovatelka odmítla součinnost,
když na základě nesprávného poučení tyto půjčky uvedla až dodatečně (před vydáním rozhodnutí
žalovaného) po zjištění příslušnou zpravodajskou službou, a z toho vyvodil své závěry, je takové
rozhodnutí vadné. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 5/01 žalovaný nerespektoval zásadu použití tak intenzivního zásahu do jejích
poměrů, aby mohl odůvodňovat jeho použití s ohledem na splnění daného účelu. Městský soud
se nijak nezabýval tím, zda zřetelně vyplynulo, proč veřejný zájem v předmětné věci převážil
nad řadou jiných partikulárních zájmů, tj. zájmů stěžovatelky. Dočasná platební neschopnost není
zákonnou překážkou k vydání osvědčení, tím spíše, snažila-li se stěžovatelka svou finanční situaci
prokazatelně řešit. V aktuální anketě serveru idnes.cz ze dne 14. června 2012 více než pětina
respondentů uvádí, že své finanční závazky vždy neplatí včas. Tento jev je v současné společnosti
zcela běžný a nelze z něj usuzovat na osobní kvalitu respondentů. Druhotná platební
neschopnost je zcela běžná v podnikatelském světě, a přesto nelze konstatovat, že podnikatelé
jednají ledabyle a nedbale, stejně jako tak nelze usuzovat u stěžovatelky. Z nakládání s osobními
financemi nelze dovozovat jednání při nakládání s utajovanými informacemi. Městský soud
nesprávně konstatoval, že stěžovatelka nesdělením své aktuální kontaktní adresy ztěžovala
věřitelům uspokojení jejich platných pohledávek. Jedná se o spekulaci, neboť tento závěr
z provedeného dokazování nevyplývá. Časté změny bydliště nejsou v rozporu s etickými
ani právními normami. Městský soud se dále nevypořádal dostatečně s námitkou, že žalovaný
opomenul okolnosti vypovídající ve prospěch důvěryhodnosti stěžovatelky, tj. schopnosti
nakládat s utajovanými informacemi při výkonu svého povolání jako dlouholeté pracovnice
Armády České republiky, když pouze rekapituloval závěry rozhodnutí žalovaného, aniž by k nim
zaujal právně relevantní stanovisko. Žalovaný byl povinen posoudit všechny skutečnosti podle
své úvahy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Opačný postup, jak jej aplikoval žalovaný, se příčí
zásadě volného hodnocení důkazů. Ze spisového materiálu nelze učinit bez dalšího objektivní
závěr o existenci bezpečnostního rizika u stěžovatelky, když ten obsahuje k této otázce rozporné
informace (výsledek šetření vs. tvrzení stěžovatelky). Subjektivní a jednostranné hodnocení
žalovaného nemůže obstát v konfrontaci s právem spravedlivého procesu ale i zásad správního
řízení. Stěžovatelka spatřuje porušení svých nezadatelných práv ve zjevně subjektivním
hodnocení svých finančních závazků, dále v nerespektování práva na rovnost zbraní,
kdy neoprávněně získaným skutečnostem uvedeným ve zprávě tajné služby byla bezdůvodně
dána vyšší výpovědní hodnota než opakovaně konzistentním tvrzením stěžovatelky.
Rozhodování správního soudu nelze založit na používání vágních pojmů jako ledabylost,
nedbalost či lehkomyslnost bez jejich zřejmého a zákonem stanoveného významu. Stěžovatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že se s napadeným rozsudkem ztotožňuje
a odkazuje na své vyjádření k žalobě. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
a zopakoval některé ze skutečností a argumentů, na něž již bylo poukazováno v předcházejících
řízeních. Závěrem navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Jelikož však stěžovatelka v kasační stížnosti oproti žalobě výrazně rozšířila svou
argumentaci, musel se Nejvyšší správní soud nejdříve zabývat přípustností jednotlivých námitek.
K novým důvodům, které stěžovatelka neuplatnila v řízení o žalobě, ač by tak objektivně učinit
mohla, by totiž zásadně nebylo možné přihlížet (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS, a ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Takovým novým důvodem je
v projednávané věci tvrzení stěžovatelky, že zpráva Vojenského zpravodajství (a tudíž i v ní
obsažená zjištění) byla získána neoprávněně a v rozporu s principem proporcionality. Tuto
námitku totiž žaloba ani vzdáleně neobsahovala, a je ji proto nutno v rámci řízení o kasační
stížnosti považovat za nepřípustnou (nad rámec výše uvedeného lze však k této problematice
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 - 101,
dostupný na www.nssoud.cz). Zbývající argumentaci obsaženou až v kasační stížnosti, a nikoliv
v žalobě, již Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako přípustné rozšíření původní argumentace,
které nepřekračuje rámec žalobních bodů. Stěžejní důvody, v jejichž prospěch má tato rozšířená
argumentace svědčit, totiž byly v žalobě uplatněny.
Co se týče věcného posouzení přípustných námitek, stěžovatelka v prvé řadě rozporuje
závěr městského soudu, že správně porozuměla pokládaným otázkám v písemné i ústní formě
týkajících se jejích finančních závazků. Na základě formulace bodu 12.11 dotazníku se údajně
domnívala, že se tento bod týká pouze aktuálních závazků vůči právnickým osobám. V dalším
řízení podle svých slov zřetelně projevila vůli uvést úplně a pravdivě všechny okolnosti související
s řízením.
Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom, že toliko na základě znění bodu 12.11 dotazníku
(„Finanční závazky“), pokud v elektronické podobě obsahuje upřesnění: „např. hypoteční úvěr,
spotřebitelský úvěr, úvěr ze stavebního spoření, kontokorentní úvěr – pokud je čerpán, kreditní
karta – pokud je využívána“, jak uvádí stěžovatelka, by mohl běžný účastník bezpečnostního
řízení nabýt dojmu, že je po něm požadováno uvedení závazků pouze vůči právnickým osobám.
Nedostatečné vyplnění dotazníku v důsledku toho by pak nebylo možné bez dalšího hodnotit
jako vědomé zatajování skutečností podstatných pro bezpečnostní řízení ze strany jeho účastníka.
O takový případ se zde však nejedná. Žalovaný učinil toto hodnocení
až po nashromáždění řady dalších podkladů a především poté, co se při pohovoru stěžovatelky
výslovně dotázal na její závazky vůči fyzickým osobám. Její odpovědi na položené otázky,
jakož i sdělení ze dne 26. 5. 2010 podle názoru Nejvyššího správního soudu poskytují dostatečný
podklad pro závěr o tom, že stěžovatelka vědomě zamlčela informace rozhodné pro objektivní
zjištění skutečného stavu věci v bezpečnostním řízení.
Při pohovoru dne 17. 8. 2009 byla stěžovatelka požádána o doložení finančních závazků
vůči právnickým i fyzickým osobám (citace z protokolu: „Doložte nám, prosím, konkrétně Vaše
finanční závazky Vůči právnickým i fyzickým osobám [tzn. kolik takových závazků evidujete, jaká je celková
výše finančních prostředků, které jste si od těchto osob zapůjčila, co bylo důvodem čerpání těchto úvěrů (příp. půjček
od fyzických osob), a jakým způsobem si plníte své povinnosti vůči věřitelům]?“). Z citovaného požadavku
bylo nade vší pochybnost zřejmé, že má stěžovatelka uvést také své finanční závazky vůči
fyzickým osobám. Stěžovatelka však uvedla pouze své závazky vůči GE Money Bank, a. s., GE
Money Multiservis, Cofidis, a. s., Cetelem, a. s., ČMSS, a. s., Raiffeisenbank, a. s. a svému
zaměstnavateli (půjčka z fondu kulturních a sociálních potřeb). V rámci téhož pohovoru pak byla
stěžovatelka opětovně dotázána na své finanční závazky vůči fyzickým osobám (citace
z protokolu: „Máte nějaké půjčky čerpané od fyzických osob (od přátel, příbuzných)?“). Na tuto otázku
stěžovatelka odpověděla: „Ne.“
Skutečnost, že stěžovatelka měla finanční závazky také vůči fyzickým osobám, přitom
plyne nejen ze sdělení Vojenského zpravodajství, ale také přímo ze sdělení samotné stěžovatelky
ze dne 26. 5. 2010. Tuto skutečnost nakonec stěžovatelka nijak nevyvrací ani v soudním řízení,
tvrdí pouze, že kladeným otázkám správně neporozuměla. Takové tvrzení je však nutno hodnotit
jako zcela účelové, neboť při pohovoru dne 17. 8. 2009 byly stěžovatelce položeny dotazy,
které jednoznačně směřovaly k jejím finančním závazkům vůči fyzickým osobám (příkladmo vůči
přátelům, příbuzným). V těchto dotazech se jí dostalo plně postačující poučení o tom, jaké údaje
má uvést. V postupu žalovaného proto rozhodně nelze shledat porušení jejího práva na právní
pomoc.
Je tudíž zřejmé, že stěžovatelka své finanční závazky vůči fyzickým osobám vědomě
zamlčela, přes výslovný dotaz ze strany žalovaného. Nakonec i ve svém sdělení ze dne 26. 5. 2010
uvedla: „Kromě této splacené částky mám půjčky i od jiného přítele. Kamarád i já si nepřeji, aby kamaráda
někdo otravoval z toho důvodu neuvádím částku.“ Citovaná pasáž svědčí o tom, že se stěžovatelka zcela
záměrně rozhodla neposkytnout žalovanému informace o svých finančních závazcích vůči
fyzickým osobám. Rozhodně tedy není pravdou, že by stěžovatelka zřetelně projevila vůli uvést
úplně a pravdivě všechny okolnosti související s řízením, jak tvrdí v kasační stížnosti. Její námitka,
že správně neporozuměla pokládaným otázkám, je s ohledem na výše uvedené nedůvodná.
Jakkoliv v tomto směru není v kasační stížnosti nic namítáno, poznamenává Nejvyšší
správní soud pro úplnost, že uvedení nepravdivých informací nebo zamlčení informací
rozhodných pro objektivní zjištění skutečného stavu věci v bezpečnostním řízení je
bezpečnostním rizikem ve smyslu ust. §14 odst. 3 písm. g) zákona o ochraně utajovaných
informací.
Nejvyšší správní soud nespatřuje žádné pochybení ani v samotném užití pojmů jako
„ledabylost“, „nedbalost“ či „lehkomyslnost“ ze strany žalovaného, jeho předsedy či městského
soudu. Tyto pojmy mají v obecném jazyce zřetelný obsah a není dán žádný důvod pro to,
aby správní orgán nebo soud nemohl jejich užitím vyjádřit své hodnocení skutkového stavu.
Ledabylost a nedbalost, které lze do jisté míry považovat za synonyma, například vyjadřují
nedůsledný, nepořádný a nesvědomitý přístup člověka ke své činnosti. Lehkomyslně (lehkovážně)
si pak osoba počíná, pokud vědomě podstupuje nepřiměřené riziko vzniku určité újmy (v daném
případě například újmy v podobě exekuce a dalších nákladů s ní spojených). Nutno dodat,
že pojmy jako nedbalost či lehkomyslnost užívá i zákonodárce v různých právních předpisech
(kupříkladu §16 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či §367
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Lze přímo poukázat
i na ust. §395 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud návrh na povolení
oddlužení zamítne, jestliže „dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka
k plnění povinností v insolvenčním řízení“, aniž by pojmy „lehkomyslný“ a „nedbalý“ jakkoliv
definoval. Není pochybností o tom, že pro státní orgány platí zásada vyjádřená v čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb.), podle níž lze státní moc
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon
stanoví. Tuto zásadu však nelze rozšiřovat do té míry, že by orgány státní moci mohly
k účastníkům řízení takříkajíc hovořit pouze slovy zákona.
Nakonec sama stěžovatelka rozporuje závěr městského soudu, že ke svým závazkům
přistupuje ledabyle a nedbale. Těmto pojmům tedy zjevně přiřadila konkrétní obsah s tím,
že v daném případě podle ní nedošlo k jejich naplnění. Konkrétněji pak uvádí, že dočasná
platební neschopnost není zákonnou překážkou k vydání osvědčení a je běžná a stejně tak běžná
je v podnikatelském světě druhotná platební neschopnost.
Nejvyšší správní soud je naopak toho názoru, že jednání stěžovatelky, které je velmi
podrobně popsáno ve správních rozhodnutích, bez jakýchkoliv pochyb svědčí o jejím nedbalém
a lehkomyslném přístupu k řešení svých finančních záležitostí. Stěžovatelka v bezpečnostním
řízení přiznala půjčky či úvěry vůči šesti bankovním i nebankovním peněžním institucím, svému
zaměstnavateli a přinejmenším dvěma fyzickým osobám, celkově v řádu několika stovek tisíc
korun českých. Ke svému dluhu vůči společnosti Cofidis, a. s. při pohovoru uvedla, že finanční
prostředky čerpala za účelem umoření jiného úvěru. Několikrát zmínila, že si špatně spočítala
výše splátek, v důsledku čehož měla problémy se splácením finančních závazků. Dle podkladů
obsažených ve správním spise v řadě případů neuhradila splátku v době splatnosti a některé
finanční závazky byly také řešeny exekučně. Z vyjádření stěžovatelky plyne, že si své finanční
závazky neevidovala. Dále jí byla poskytnuta půjčka z fondu kulturních a sociálních potřeb
ve výši 100.000 Kč na pořízení bytu či domu, stěžovatelka ji použila jako zálohu na koupi bytu,
ze které nakonec sešlo, přičemž polovičku z této částky, která jí byla následně vrácena, uložila
na svůj účet a neví, na co ji použila. K dluhu vůči společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s.
uvedla, že se o něm dozvěděla v ranních hodinách na základě výpisu z evidence společnosti
SOLUS, přes den vedla v patrnosti, že jej má uhradit, ale večer si to již nevybavila. Výše
popsanému jednání stěžovatelky lze podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela oprávněně
přiřadit přívlastky jako ledabylé, nedbalé, lehkomyslné, lehkovážné či neuvážené. Ke všemu je
potřeba dodat, že své závazky vůči fyzickým osobám odmítla upřesnit, takže její jednání v tomto
směru nebylo možné blíže hodnotit. To nicméně nebylo ani potřeba s ohledem na dostatek
podkladů týkajících se přístupu stěžovatelky ke svým finančním závazkům vůči právnickým
osobám.
Samotná dočasná platební neschopnost by nemusela zakládat obavu z bezpečnostního
rizika, nicméně u stěžovatelky se nejedná o pouhou dočasnou platební neschopnost.
Ze správního spisu je zřejmé, že k půjčování peněz a jejich nepravidelnému splácení, včetně
nehrazení některých pohledávek až do okamžiku provádění exekuce, docházelo opakovaně
v průběhu delšího časového horizontu. Není otázkou pouhé platební neschopnosti,
že si stěžovatelka své dluhy dostatečně neevidovala, že si večer „nevybavila“ dluh vůči
společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. zjištěný ráno téhož dne nebo že si dokonce vzala další
půjčku za účelem splacení jiné půjčky.
Stejně tak je situace zcela odlišná od druhotné platební neschopnosti, k níž často dochází
v podnikatelské sféře. Při druhotné platební neschopnosti totiž dlužník není schopen splácet své
závazky jen proto, že jeho odběratelé neuhradili své závazky vůči němu. Do této situace se může
podnikatel často dostat zcela bez svého zavinění. Takový případ nelze srovnávat s případem
stěžovatelky, která si vzala větší množství půjček, spotřebitelských úvěrů apod., aniž by byla
schopna je bez problémů řádně splácet. Navíc je potřeba zopakovat, že bezpečnostním rizikem
dle ust. §14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností u stěžovatelky není
samotná platební neschopnost, nýbrž její celkový postoj k řešení svých finančních záležitostí.
Stěžovatelka dále brojí proti tvrzení městského soudu, že o jejím přístupu k plnění
závazků vypovídá i skutečnost, že nesdělením své aktuální kontaktní adresy ztěžovala věřitelům
uspokojení jejich pohledávek. Samotná změna bydliště skutečně není v rozporu s etickými
či právními normami, jak uvádí stěžovatelka, nicméně městský soud netvrdil opak. Nevyslovil
ani to, že se ze strany stěžovatelky jednalo o úmyslné ztěžování uspokojení pohledávek jejích
věřitelů. Nejvyšší správní soud má za to, že obecně nesdělení aktuální adresy dlužníka ztěžuje
uspokojení pohledávek věřitelů. Zejména znemožňuje mimosoudní urovnání věci a nutí je
vynakládat další výdaje na soudní řízení s rizikem, že výkon rozhodnutí nemusí nakonec vést
k uhrazení původní pohledávky ani nově vzniklých nákladů řízení. Nicméně je nutno stěžovatelce
přisvědčit v tom, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že by svým věřitelům nesdělila aktuální
adresu svého pobytu. Při pohovoru dne 17. 8. 2009 pouze uvedla, že je problém ji zastihnout
na kontaktních adresách. To ovšem neznamená, že by se věřitelům nedařilo na těchto adresách
stěžovatelce doručit případné upomínky, předžalobní výzvy apod. Výše uvedená úvaha
městského soudu tedy nemá oporu ve správním ani soudním spise, nicméně tento nedostatek
nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jednalo se pouze o doplňující úvahu
k hodnocení přístupu stěžovatelky k řešení jejích finančních záležitostí. I bez této úvahy je však
toto hodnocení zcela jednoznačné, neboť pro ně správní spis poskytuje dostatek podkladů. Jak je
patrno z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud se ve výsledném hodnocení přístupu
stěžovatelky k řešení jejích finančních záležitostí plně ztotožňuje s žalovaným i městským
soudem.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že z nakládání s financemi nelze dovozovat
jednání při nakládání s utajovanými informacemi. Podle ust. §14 odst. 3 písm. d) zákona
o ochraně utajovaných informací lze za bezpečnostní riziko považovat chování, které má vliv
na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace.
Takovým chováním může být právě nedbalý či lehkomyslný přístup k řešení finančních
záležitostí. Neposkytuje totiž záruku, že stěžovatelka nebude podobně nesvědomitě přistupovat
k povinnosti utajovat informace, a ohrožuje v tomto směru její důvěryhodnost. Nadto se může
s ohledem na riziko opakování situací, kdy nebude schopna splatit půjčku, stát snáze vydíratelnou
či jinak ovlivnitelnou, převáží-li u ní zájem na vyřešení nepříznivé finanční situace před zájem
na ochraně utajovaných informací.
Dále stěžovatelka vytýká městskému soudu nevypořádání se s námitkou, že žalovaný
opomenul okolnosti vypovídající ve prospěch důvěryhodnosti stěžovatelky. Podle stěžovatelky je
hodnocení žalovaného jednostranné a nelze učinit objektivní závěr o existenci bezpečnostního
rizika.
Ani tato námitka není důvodná.
Předně není pravdou, že by se městský soud s uvedenou námitkou nevypořádal. Odkázal
na část žalobou napadeného rozhodnutí, v němž se k této otázce vyjádřil předseda žalovaného
a dodal (str. 8 napadeného rozsudku), že se žalovaný nemůže omezit na zjištění, že stěžovatelka je
dlouholetou pracovnicí Armády České republiky, a z této skutečnosti vydedukovat schopnost
utajování informací.
Dosavadní průběh nakládání s utajovanými informacemi ze strany stěžovatelky je pouze
jedním z faktorů, které žalovaný musí vzít v úvahu při posuzování míry existence bezpečnostních
rizik. V daném případě byla zjištěna nikoliv bezvýznamná bezpečnostní rizika dle ust. §14 odst. 3
písm. d) a g) zákona o ochraně utajovaných informací. Nejvyšší správní soud má ve shodě
s městským soudem a žalovaným za to, že dosavadní bezproblémové nakládání s utajovanými
informacemi nemůže tato rizika eliminovat. Hodnocení žalovaného i městského soudu odpovídá
požadavku na komplexní hodnocení všech relevantních skutečností (k hodnocení bezpečnostních
rizik vyjádřených v ust. §14 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 - 101, dostupný
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v tomto hodnocení nespatřuje ani upřednostnění
výsledků šetření před tvrzeními stěžovatelky, resp. upřednostnění zprávy tajné služby
před opakovaně konzistentními tvrzeními stěžovatelky, jak uvádí v kasační stížnosti. Zpráva
Vojenského zpravodajství byla jen jedním z dílčích podkladů. Většina skutečností,
která se promítla do závěrů o existenci bezpečnostních rizik, vyplynula z dalších šetření
žalovaného. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, ta rozhodně nelze označit za opakovaně
konzistentní. Kupříkladu při pohovoru dne 17. 8. 2009 opakovaně na přímý dotaz tvrdila,
že nemá finanční závazky vůči fyzickým osobám, následně (po šetření na pracovišti provedeném
Vojenským zpravodajstvím) v podání ze dne 26. 5. 2010 takové finanční závazky připustila.
Muselo se přitom jednat o závazky existující i během daného pohovoru, neboť stěžovatelka
v tomto podání dodala, že to neuvedla v dotazníku, protože si myslí, že je to její osobní záležitost.
V závěru kasační stížnosti stěžovatelka nepřímo namítla porušení práva na spravedlivý
proces, a to zřejmě v důsledku subjektivního a jednostranného hodnocení žalovaného převzatého
městským soudem. K tomu lze zopakovat, že Nejvyšší správní soud co do hodnocení
skutkového stavu neshledal žádné pochybení žalovaného ani městského soudu. Nemohl tudíž
v těchto neexistujících pochybeních shledat ani porušení práva stěžovatelky na spravedlivý
proces.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu