ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.142.2011:62
sp. zn. 7 As 142/2011 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: T. B. N.,
zastoupena Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem Riegrova 229, Chomutov,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011, č. j. 11 A 259/2010 – 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011, č. j. 11 A 259/2010 – 41,
rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
ze dne 25. 10. 2010, č. j. CPR-6891-1/ČJ-2010-9CPR-C217, a rozhodnutí Policie České
republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu
cizinecké policie Ústí nad Labem, Skupiny povolování pobytu Teplice, ze dne 31. 3. 2010,
č. j. CPUL-02294-5/CI-2010-044063-18, se zrušují a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
12 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Bc. Michaela Kise, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 7880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Bc. Michaela Kise, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně T. B. N. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
6. 10. 2011, č. j. 11 A 259/2010 – 41, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, ze dne 25. 10. 2010, č. j. CPR-6891-1/ČJ-2010-9CPR-C217, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Ústí
nad Labem, Skupiny povolování pobytu Teplice, ze dne 31. 3. 2010,
č. j. CPUL-02294-5/CI-2010-044063-18. Tímto usnesením bylo podle ust. §169 odst. 7 písm. d)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno řízení o žádosti
žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu, že tato
žádost nebyla podána ve lhůtě dle ust. §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Městský soud při rozhodování vyšel z toho, že žalobkyně podala předmětnou žádost
po uplynutí lhůty dle ust. §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců – tato lhůta žalobkyni marně
uplynula dne 19. 3. 2010 a žádost byla podána dne 24. 3. 2010. Otázka oprávněnosti pozdního
podání žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu ve vztahu k tvrzeným důvodům
podléhá správnímu uvážení. Výklad pojmu „důvody na vůli cizince nezávislé“ přímo vyžaduje
správní uvážení, aby správní úřad mohl zhodnotit, zda skutečnosti tvrzené účastníkem správního
řízení lze pod tento neurčitý pojem podřadit. Správní úřady obou stupňů dospěly k závěru,
že tomu tak není. Lhůta pro podání žádosti uplynula v době, kdy žalobkyně ještě – podle
předložené plné moci – svým manželem ani zastoupena nebyla. Přitom zákon stanoví lhůtu
k podání žádosti dostatečně dlouhou a cizinec tak má dostatečný časový prostor pro to,
aby se o prodloužení svého pobytu mohl postarat – ať již sám osobně, nebo prostřednictvím jiné
osoby. V dané věci nelze mít za to, že žádost žalobkyně byla podána včas, respektive opožděně
s uvedením důvodů na vůli cizince nezávislých, protože plná moc pro manžela žalobkyně,
od níž po skutkové stránce žalobkyně odvíjí svoji žalobní argumentaci, je datována dnem,
kdy již objektivně došlo k marnému uplynutí lhůty pro podání žádosti. Ani žalobní argumentace,
týkající se právního postavení manžela žalobkyně a od něho se odvíjející „pochopitelný
a vysvětlitelný“ omyl při posuzování včasnosti podání žádosti, neobstojí, protože není možné
směšovat postavení žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně je osobou svéprávnou a samostatnou,
nic jí nebránilo v tom podat včasnou žádost, zatímco její manžel, který jednal sám za sebe v době,
kdy jemu uplynula lhůta k podání žádosti, byl nemocen. Proto je na místě závěr o tom,
že postavení manžela žalobkyně – vzhledem k tomu, že se tyto skutečnosti týkaly právě a jen jeho
osoby – bylo odlišné od postavení žalobkyně. Napadené rozhodnutí je postaveno na závěru,
že usnesení o zastavení řízení bylo třeba vydat již na základě skutečností vyplývajících ze samotné
žádosti a příloh, takže posuzování jakýchkoliv dalších skutečností bylo v dané věci nadbytečné.
Městský soud shledal, že žaloba nebyla důvodná a proto rozhodl o jejím zamítnutí.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka uvedla, že svou žádost podala za účelem sloučení rodiny se svým manželem,
který společně s ní podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání. Neovládá český jazyk a veškeré záležitosti za ni tedy vyřizuje manžel.
I s ohledem na návaznost účelu jejího pobytu na manželův se rozhodli podávat žádosti současně.
Manžel v době, kdy měly být žádosti podány, onemocněl, nebyl schopen věc zařídit a z tohoto
důvodu ho nebyla schopna v tomto zastoupit vzhledem k neznalosti jazyka a postupu podávání
žádosti. Jakmile se manželův zdravotní stav zlepšil, učinil vše potřebné. Pokud byly některé
přikládané listiny z doby po uplynutí lhůty, je to z důvodu, že je opatřoval manžel až v době,
kdy se jeho zdravotní stav zlepšil. Řízení o žádosti její i jejího manžela byly zastaveny, manželovo
odvolání však bylo posouzeno jako důvodné a usnesení o zastavení řízení bylo zrušeno.
Při aplikaci zákona o pobytu cizinců je nutno zohlednit základní zásady vyjádřené v úvodních
ustanoveních správního řádu a právní předpisy ústavní síly. Důsledky spojené se zastavením
řízení jsou zcela nepřiměřeným zásahem. Skutečnost, že manželova žádost byla nakonec
posouzena jako včasná a její povolení k pobytu nebylo prodlouženo, znamená jejich faktické
rozdělení. Takto výrazný zásah do rodinného života je v hrubém nepoměru k okolnostem,
za jakých bylo o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu požádáno.
Manželovu nemoc, neznalost českého jazyka a mizivé znalosti českého prostředí lze hodnotit
jako objektivní překážku na vůli nezávislou, která zabránila žádost podat včas. Stěžovatelka
z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek
a zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského
soudu, žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně je třeba zrušit, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Podle ust. §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců na prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu se §35 odst. 2 a 3, §36, §46 odst. 3 a 7 a §47 zákona o pobytu cizinců
vztahuje obdobně.
Podle ust. §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 120 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza
k pobytu nad 120 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání
důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů
po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné.
Podle ust. §169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců usnesením se také řízení zastaví,
jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn.
Zákon o pobytu cizinců tedy stanoví konkrétní lhůtu pro podání žádosti o prodloužení
doby pobytu, jejíž nedodržení má za následek zastavení řízení. Jedinou výjimkou je situace,
kdy bylo nedodržení lhůty způsobeno důvody na vůli cizince nezávisle a cizinec podal žádost
do tří dnů po zániku těchto důvodů.
Spornou otázkou je v projednávané věci výklad pojmu „důvody na vůli cizince nezávislé“,
respektive podřazení stěžovatelčiny situace pod tuto kategorii. Stěžovatelka zejména namítá,
že musí být při tomto výkladu šetřeno její právo na rodinný život a poměřovány důsledky
plynoucí ze zastavení řízení s důvody, pro které k zastavení řízení došlo.
Podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována
pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) má každý právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva
zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti
v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Jakkoli není pojem rodinného života Úmluvou definován, je vykládán poměrně
extenzivně, vždy s důrazem na fungující (reálný) rodinný život [srov. např. rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 28. 5. 1985 ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému
království (stížnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81) a ze dne 13. 6. 1979 ve věci Marckx proti Belgii
(stížnost č. 6833/74)].
Stěžovatelce je nutno přisvědčit, že neprodloužení platnosti jejího povolení
k dlouhodobému pobytu může znamenat zásah do jejího rodinného života (do reálně fungujícího
vztahu mezi ní a jejím manželem). Bude totiž nucena vrátit se do země původu, přestože jejímu
manželovi může být prodloužena platnost jeho povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání a toto podnikání na území České republiky pro něj bude významnou ekonomickou
vazbou. Ačkoliv není vyloučeno, aby stěžovatelka po návratu do země původu opět požádala
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny (podle ust. §42a odst. 4
zákona o pobytu cizinců se žádost podává na zastupitelském úřadu), představuje zastavení řízení
(a tudíž neprodloužení povolení k pobytu) zásah do práva stěžovatelky na rodinný život
s ohledem na obtíže spojené s vycestováním, řízením o nové žádosti a případným návratem zpět
do České republiky.
Obecně by nedodržování povinností stanovených cizineckým zákonem (nepodání žádosti
v zákonné lhůtě a případně následný neoprávněný pobyt na území České republiky) mohlo
představovat narušení veřejného pořádku, které by mohlo ospravedlňovat takovýto zásah
do rodinného života v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Je však na místě také poměřovat důsledky
spojené se zastavením řízení o žádosti stěžovatelky s důvody, které k zastavení řízení vedly.
Pouze tak lze zhodnotit, zda je popsaný zásah do rodinného života stěžovatelky nezbytný
v demokratické společnosti a tedy přiměřený ve vztahu ke skutečnostem, které mají tento zásah
odůvodňovat. Jen bude-li zachována nezbytnost a proporcionalita, bude legitimní na stěžovatelce
žádat, aby území České republiky opustila. Zejména právě možnost podat opětovně žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu na zastupitelském úřadu v zahraničí může svědčit o tom,
že trvání na opuštění území České republiky by mohlo podle okolností případu představovat
zcela neúčelný formalizmus a tudíž nepřiměřený zásah do rodinného života stěžovatelky.
Je proto potřeba posoudit, zda zastavení řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu bylo s ohledem na okolnosti daného případu přiměřené. Zejména je
nutno vzít v úvahu, jaké důvody stěžovatelce bránily v podání žádosti v zákonné lhůtě, pro jaký
účel byl stěžovatelce pobyt povolen, k jak výraznému překročení zákonné lhůty pro podání
žádosti došlo a zda například okolnosti případu nasvědčují tomu, že by se mohlo z její strany
jednat o snahu mařit či ztěžovat činnost správního orgánu.
Podle obsahu správního a soudního spisu stěžovatelka žádala o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, konkrétně soužití
s manželem, jemuž byl dlouhodobý pobyt udělen za účelem podnikání. Pobytový titul
stěžovatelky je tedy odvozen od statusu jejího manžela, který na území České republiky vykonává
ekonomickou činnost a za tím účelem disponuje povolením k dlouhodobému pobytu. Tento
faktický stav může mít za následek různou míru integrace stěžovatelky a jejího manžela
do českého prostředí a tím i určitou závislost stěžovatelky na jejím manželovi při vyřizování
administrativních záležitostí spojených s povolením k dlouhodobému pobytu. Lze bezesporu
oprávněně požadovat, aby byl cizinec, jemuž byl udělen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání,
bez problémů schopen vyřizovat tyto záležitosti, stejně jako správní formality spojené
se samotným podnikáním. Naproti tomu u cizince, kterému byl povolen pobyt toliko za účelem
společného soužití rodiny, bude časté, že se bude spoléhat při vyřizování těchto záležitostí
na člena rodiny, který je nositelem oprávnění ke sloučení rodiny. Nejeví se proto nijak
nepravděpodobné tvrzení stěžovatelky, že všechny záležitosti ohledně jejího pobytu řeší její
manžel, česky nerozumí a postup podávání žádosti nezná. Zatímco neznalost českého právního
řádu stěžovatelku v žádném případě nemůže omlouvat, ostatní skutečnosti podporují závěr,
že určité překážky pro podání žádosti na straně jejího manžela mohou svědčit také jí.
Poslední den zákonné lhůty pro podání žádosti připadl na 19. 3. 2010, přičemž žádost
podala stěžovatelka prostřednictvím zástupce dne 24. 3. 2010. Překročení zákonné lhůty tedy
nebylo nijak výrazné, přičemž k podání žádosti došlo ještě za platnosti původního povolení
k dlouhodobému pobytu (s platností do 1. 4. 2010). Obsah správního a soudního spisu zároveň
nenasvědčují tomu, že by stěžovatelka byla vedena snahou ztížit postup správního orgánu.
Zbývá proto posoudit, zda lze za těchto okolností stěžovatelkou uváděné důvody
akceptovat jako důvody na její vůli nezávislé, které ji objektivně mohly bránit ve včasném podání
žádosti a odůvodňovat překročení lhůty pro podání žádosti o pět dní. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že nemoc manžela stěžovatelky za daných okolností (důvod, pro který byl
stěžovatelce povolen pobyt; faktická závislost stěžovatelky na jejím manželovi; překročení
zákonné lhůty jen o pět dní) ospravedlňovala postup stěžovatelky. Tyto důvody je nutno
považovat za důvody na její vůli nezávislé, které ji bránily v podání žádosti v zákonné lhůtě.
Striktní oddělení důvodů ležících na straně manžela stěžovatelky a na straně její by v daném
případě znamenalo neproporcionální zásah do rodinného života stěžovatelky. Podle obsahu
správního a soudního spisu nic nebrání tomu, aby bylo stěžovatelce vydáno nové povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny po podání žádosti
na zastupitelském úřadu v zemi původu. Trvání na tom, aby stěžovatelka za tohoto stavu opustila
území České republiky a podávala novou žádost, proto postrádá racionální opodstatnění.
Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že plná moc pro manžela žalobkyně je
datována dnem, kdy již objektivně došlo k marnému uplynutí lhůty pro podání žádosti.
Podepsání plné moci po marném uplynutí zákonné lhůty není důkazem toho, že by
se stěžovatelka snažila teprve dodatečně vyhnout důsledku zmeškání lhůty. Naopak okolnosti
případu nasvědčují tomu, že mezi stěžovatelkou a jejím manželem existovala dohoda na tom,
že to bude právě manžel, kdo bude za sebe a v zastoupení také za svou manželku (stěžovatelku)
vyřizovat záležitosti týkající se jejich pobytu na území České republiky. Podpis plné moci teprve
po odpadnutí překážky na straně zmocněného manžela do tohoto kontextu plně zapadá
a podporuje tvrzení stěžovatelky, že očekávala, že překážka na straně jejího manžela bude svědčit
také jí.
Jelikož stěžovatelka podle obsahu správního spisu podala svou žádost do tří pracovních
dnů po zániku důvodů, které jí bránily v dodržení zákonné lhůty, podala svou žádost včas
(ust. §47 odst. 1, věta druhá, zákona o pobytu cizinců). Nebyl tedy na místě postup
podle ust. §169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců a o žádosti stěžovatelky mělo být
rozhodnuto věcně.
Je nutno poznamenat, že uvedené závěry nelze v žádném případě paušalizovat. Není
možné obecně říci, že důvody, které brání včasnému podání žádosti, na straně manžela cizinky
budou vždy svědčit také cizince samotné. V dané věci byl tento závěr učiněn s ohledem
na specifické okolnosti případu a skutečnost, že důsledky zastavení řízení o žádosti stěžovatelky
by za těchto okolností byly ve vztahu k důvodům pro zastavení řízení neproporcionální.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011,
č. j. 11 A 259/2010 – 41, je opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110
odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku
městského soudu přistoupil Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s ust. §78 odst. 1 a 3 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 25. 10. 2010,
č. j. CPR-6891-1/ČJ-2010-9CPR-C217, a jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí
Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem,
Inspektorátu cizinecké policie Ústí nad Labem, Skupiny povolování pobytu Teplice,
ze dne 31. 3. 2010, č. j. CPUL-02294-5/CI-2010-044063-18. Podle ust. §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. ve spojení s ust. §78 odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti
i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační
stížnosti.
V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek
ve výši 2000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jejího zástupce. Odměna zástupce činí
za tři úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby a účast na jednání dne 6. 10. 2011)
v hodnotě 2100 Kč za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d)
a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen:
„advokátní tarif“)] celkem částku 6300 Kč. Náhrada hotových výdajů se pak sestává z paušální
částky 900 Kč (3 x 300 Kč dle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady za promeškaný čas
ve výši 600 Kč [6 půlhodin při cestě na jednání a z jednání dne 6. 10. 2011; dle ust. §14 odst. 1
písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu] a z cestovného (ust. §13 odst. 4 advokátního
tarifu), které dle vyhlášky č. 377/2010 Sb. [ust. §1 písm. b), §4 písm. b)] činí 1100 Kč [2 x 94 km
x (3,70 + [31,60 x 6,8/100])]. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen
„daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a která činí 1780 Kč. Jelikož má stěžovatelka
právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že je žalovaný povinen nahradit stěžovatelce k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení
o žalobě ve výši 12 680 Kč.
V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní
poplatek ve výši 5000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jejího zástupce. Odměna
zástupce činí za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) částku 2100 Kč [§1 odst. 1,
§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů
pak sestává z paušální částky 300 Kč (ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát
plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající
dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
a která činí 480 Kč. Jelikož má stěžovatelka právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému,
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovatelce k rukám jejího
advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 7880 Kč.
Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že jelikož bylo o kasační stížnosti rozhodnuto
ihned po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků
řízení, nebylo potřeba rozhodovat o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44,
č. 173/2004 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu