ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.145.2011:67
č. j. 7 As 145 2011 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H. S., zastoupen
JUDr. Davidem Kojzarem, advokátem se sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8 - Karlín,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města
Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011, č. j. 11 A 268/2011 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce – advokátovi JUDr. Davidovi Kojzarovi
se u r č u je na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka 4800 Kč,
která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011,
č. j. 11 A 268/2011 – 19, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce H. S. domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2011, č. j. KRPA-
41251/ČJ-2011-000022, jímž byl žalobce podle ust. §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném
do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění s tím,
že doba jeho zajištění byla stanovena na 180 dnů. Zajištění žalobce bylo odůvodněno důvodnou
obavou, že se žalobce bude na území České republiky skrývat a tím mařit výkon rozhodnutí o
správním vyhoštění. Tuto důvodnou obavu měla vzbudit protiprávní jednání žalobce, která
č. j. 7 As 145 2011 - 68
žalovaný ve svém rozhodnutí popsal následovně: překročení státní hranice v úkrytu, zdržování se
na území České republiky neoprávněně bez platného pobytu nebo platného víza a bez cestovního
dokladu, porušení povinnosti zdržovat se v určitém místě stanovené řeckými orgány a vědomé
uvádění nepravdivých údajů o své osobě, konkrétně o datu svého narození, s cílem získat
postavení nezletilého cizince.
Městský soud při rozhodování vyšel z toho, že dosavadní jednání žalobce, vymezené
ve shodě s žalobou napadeným rozhodnutím, kterým žalobce hrubě porušil zákon o pobytu
cizinců [konkrétně §103 písm. n)], vyvolává reálnou obavu, že by se mohl skrývat, v důsledku
čehož by nedošlo k naplnění rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce navíc nemá žádné finanční
prostředky a na území České republiky nemá pobyt, kam by mohl správní orgán doručovat své
písemnosti. Rozhodnutí o zajištění bylo založeno výlučně na osobním jednání žalobce. Tyto
skutečnosti také umožnily žalovanému dospět k závěru, že mírnější donucovací opatření by
nebyla účinná. Závěry městského soudu v rozsudku ze dne 12. 8. 2011, č. j. 9 A 254/2001,
na který se žalobce odvolával, se netýkají žalobce. Odůvodnění doby zajištění (180 dnů) je
dostatečné. Žalovaný uvedl, že tuto dobu stanovil z důvodu složitosti přípravy výkonu
rozhodnutí. Cizinci musí zajistit náhradní cestovní doklad a vzhledem k tomu, že žalobce nemá
žádný doklad totožnosti, je vydání náhradního dokladu a ověření totožnosti značně ztíženo.
Poukaz na porušení zásady rychlosti správního řízení není důvodný, neboť sám žalobce svým
chováním, zejména uváděním nepravdivých informací, nepředložením dokladu totožnosti atd.,
přispívá k prodloužení správního řízení. Městský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí
žalovaného, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že správní soud nevzal v úvahu jím překládanou argumentaci,
v níž poukazoval na nedostatečnost soudem popisovaných důvodů pro zajištění
cizince (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2006,
č. j. 4 Azs 234/2005 - 59). Odkázal dále na podobné případy řešené městským soudem odlišně
v rozsudcích ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 9 A 254/ 2011, a ze dne 7. 9. 2011,
č. j. 3 A 183/2011 - 19. Soud se nezabýval námitkami proti závěru správního orgánu o účelovém
uvádění nepravdivých údajů o jeho věku. V Afghánistánu není běžné vydávání rodných listů
a vedení matrik a lidé informace o svém věku t edy získávají většinou pouze od svých rodičů.
Takové údaje o stáří osob mohou být proto v mnoha případech pouze přibližné. Tato tvrzení
byla podpořena odkazem na zprávu Immigration and Refugee Board of Canada, Afghanistan:
Issuance of birth certificates and marriage certificates; type sof documents required by the applicant in Afghanistan
or in embassies to obtain official documents, 18 December 2007, AFG102679.E, dostupnou
z http://www.unhcr.org/refworld/docid/47d6543c22.html. Soud se těmito skutečnostmi
nezabýval. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel dodal, že přicestování v nákladovém
prostoru kamionu svědčí o zoufalosti situace, ze které se snaží dostat. Proto lze jen těžko
skutečnost, že nemá doklady, přičítat k jeho tíži a považovat ji za dostat ečný důvod pro postup
správního orgánu. Městský soud nesprávně posoudil přiměřenost daného zajišťovacího
prostředku, když vycházel pouze z obecné úvahy o případné době pro zjištění jeho totožnosti.
Není vyloučeno, aby totožnost byla zjištěna i v době, kdy bude na svobodě. Nelze ani
automaticky předpokládat, že se bude snažit uprchnout. Správní orgán ani městský soud
neuvedly, že by žadatel nespolupracoval, pouze uvedly, že vědomě lhal o svém věku. V zemi jeho
původu není neobvyklé, že lidé z venkovských oblastí netuší, kolik jim je let. Navíc jen těžko lze
předpokládat, že by měl tak detailní znalost českého právního řádu, aby věděl, že bude požívat
č. j. 7 As 145 2011 - 69
výhod z titulu nízkého věku. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v žalobě mimo jiné rozporoval závěr správního orgánu o tom, že úmyslně
uváděl nepravdivé údaje o svém věku. Nyní v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, neboť se městský soud s touto argumentací nevypořádal, a dále věcnou
nesprávnost uvedeného závěru, který městský soud z rozhodnutí žalovaného převzal.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, spočívající v nevypořádání se s žalobní argumentací.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, všechna zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Ve svém nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, Ústavní soud
například vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví,
z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným
požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních
práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Z odůvodnění
rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejvyšší správní soud pak ve svém
rozsudku ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62 (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), vyslovil právní názor,
že „nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze
než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumat elné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].“ Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu [viz např. rozsudky
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (č. 133/2004 Sb. NSS), a ze dne 20. 12. 2007,
č. j. 6 As 63/2006 - 101] pak platí, že nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění rozhodnutí. Pouhá skutečnost, že by mohlo být odůvodnění rozhodnutí v některých
částech propracovanější, tedy nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost.
V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud napadený rozsudek neshledal
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Odůvodnění napadeného rozsudku není pouhým
odkazem na argumentaci žalovaného a obsahuje úvahy, kterými se městský soud řídil. Skutečnost,
že se tyto úvahy shodují s úvahami správního orgánu, ještě nečiní rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným. V těchto úvahách přitom městský soud uvedl, o jaká zjištění své závěry
opřel. Městský soud uvedl, že vycházel ze správního spisu, jehož obsah ve svém rozsudku
rekapituloval, a dále pak odkázal i konkrétně na lékařskou zprávu Pediatrické kliniky UK 2.LF
a FN v Praze – Motole. Městský soud tedy na námitku stěžovatele ohledně úmyslného uvádění
nepravdivých skutečností reagoval, vyslovil konkrétní závěr, v němž stěžovateli nepřisvědčil,
a označil skutečnosti, z nichž při tom vycházel. Dílčí nedostatek odůvodnění spočívající v tom,
že městský soud neuvedl, jaký vliv na jeho závěry má zpráva Immigration and Refugee Board
č. j. 7 As 145 2011 - 70
of Canada, sám o sobě neznamená jeho nepřezkoumatelnost. Odůvodnění poskytuje dostatečný
podklad pro přezkum správnosti závěrů městského soudu.
Nejvyšší správní soud však zároveň konstatuje, že mě stský soud na základě jím
uváděných podkladů dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatel vědomě uváděl nepravdivé
údaje o svém věku s cílem získat postavení nezletilého cizince.
Městský soud uvedl, že „z odborného vyjádření z oblasti antropologie a pediatrické apologie vyplývá,
že věk žalobce je jednoznačně vyšší než 19 let, tedy než žalobcem udávaný kalendářní věk 17,5 roku.“
Skutečnost, že odborník dospěl k závěru, že skutečný věk (datum narození) stěžovatele se liší
nejméně o rok a půl od jím uváděného věku (data narození), sám o sobě není jednoznačným
důkazem o vědomém uvádění nepravdivých údajů o věku ze strany stěžovatele. Uvedená lékařská
zpráva může podporovat tento závěr, ovšem není postačující. V úvahu je nutno vzít specifika
země původu stěžovatele, na které bylo poukazováno. Jestliže v Afghánistánu není běžné
vydávání rodných listů (viz zpráva Immigration and Refugee Board of Canada, na níž stěžovatel
odkazuje), musel by být závěr o vědomém uvádění nepravdivých údajů podepřen dalšími
skutečnostmi. Na druhou stranu je potřeba podotknout, že ani nevydávání rodných listů samo
o sobě neznamená, že by bylo v Afghánistánu běžné, aby zdejší obyvatelé znali svůj věk pouze
přibližně, s odchylkou i více než jednoho roku. Opřel- li však městský soud svůj závěr o vědomém
uvádění nepravdivých údajů pouze o závěr uvedeného odborného vyjádření, jeho právní
posouzení daného skutkového stavu bylo v takovém případě nesprávné. Nelze bez dalšího
usuzovat, že si stěžovatel musel být vědom závěrů, které byly následně vysloveny v odborném
vyjádření. Nic nenasvědčuje tomu, že by disponoval takovými lékařskými znalostmi, aby si sám
mohl stanovit věk „dle GP metody (Greulich a Pylové) “, která byla použita při jeho vyšetření
v posuzovaném případě.
Zároveň však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedené nesprávné posouzení
skutkového stavu ze strany městského soudu, nemohlo mít vliv na zákonnost jeho rozsudku.
Vědomé uvádění nepravdivých údajů o osobě stěžovatele totiž nebylo jediným důvodem
pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí a následně i zamítnutí žaloby stěžovatele. Ostatní
důvody přitom i přes uvedené pochybení obstojí. Městský soud by musel k zamítnutí žaloby
přistoupit i v případě, že by stěžovateli v žalobním bodu ohledně vědomého uvádění
nepravdivých údajů přisvědčil.
Stěžovatel tvrdí, že ony ostatní důvody jeho zajištění (přicestování v úkrytu, zdržování
se na území České republiky bez povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu
a nerespektování příkazu řeckých orgánů zdržovat se v určitém místě) nejsou s ohledem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2006, č. j. 4 Azs 234/2005 - 59,
dostačující. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „skutečnost, že žalobkyně vstoupila
na území České republiky mimo hraniční přechod a pobývá na území České republiky bez cestovního dokladu
a platného víza, jakož i to, že nedisponuje finančními prostředky, nelze bez dalšího považovat za relevantní důvod
pro zajištění cizince. Ustanovení §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které uvádí deklarator ní výčet
skutečností, odůvodňujících nebezpečí, že cizinec bude v budoucnu mařit výkon správního rozhodnutí […].“
Nutno poznamenat, že toto rozhodnutí se opíralo o text ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců ve znění účinném do 20. 12. 2007.
Podle aktuálního znění ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „policie je oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož
správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie
zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsob em narušit
č. j. 7 As 145 2011 - 71
veřejný pořádek, b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozh odnutí o správním vyhoštění,
c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, d) cizinec závažným způsobem
porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo e) je cizinec
evidován v informačním systému smluvních států. “
Současná právní úprava se oproti právní úpravě aplikované v citovaném rozsudku liší
zejména v tom, že již neuvádí demonstrativní výčet skutečností, které mohou odůvodňovat
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozho dnutí o správním vyhoštění.
Při interpretaci této kategorie však lze podpůrně vycházet z úpravy dřívější. Podle ní existovalo
takové nebezpečí například tehdy, přicestoval-li cizinec na území České republiky v úkrytu (odkaz
na ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 6 zákona o pobytu cizinců účinného do 20. 12. 2007).
Překročení státní hranice v úkrytu proto může být i podle současné právní úprav y významnou
indicií pro učinění závěru o existenci nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění. Je však nutno vždy zohlednit všechny okolnosti případu
a posoudit, zda tento závěr podporují nebo naopak vyvracejí indicie další. V posuzované věci
bude obava z možného maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění umocněna
dvěma skutečnostmi. V prvé řadě stěžovatel nemá platný doklad totožnosti, a ověřování jeho
totožnosti, pokud by se pohyboval volně po území České republiky a nebyl by zajištěn, by proto
bylo značně ztíženo. Stěžovatel navíc již v minulosti nerespektoval rozhodnutí řeckých úřadů,
jímž mu byla uložena povinnost zdržovat se na určitém místě. Tyto skutečnosti svědčí
o nezbytnosti zajištění stěžovatele pro to, aby byl garantován řádný výkon rozhodnutí o jeho
správním vyhoštění. Zásah do jeho osobní svobody je zde vyvážen vysokou mírou nebezpečí
z maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Zajištění stěžovatele je proto
za daných okolností nutno hodnotit jako opatření přiměřené. Všemi uvedenými skutečnostmi
přitom odůvodnili existenci nebezpečí z maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění také žalovaný a městský soud. Nejvyšší správní soud toto hod nocení považuje
za správné, přestože žalovaný i městský soud nesprávně vycházeli navíc z toho, že byl naplněn
důvod další – vědomé uvádění nepravdivých údajů o svém věku s cílem získat výhodnější
postavení nezletilého cizince.
Pokud žalovaný i městský soud opřeli své z ávěry o více důvodů a jeden z nich v řízení
před Nejvyšším správním soudem neobstál, nemůže to mít vliv na zákonnost jejich rozhodnutí,
byly-li zbývající důvody pro učinění daných závěrů postačující. Tak tomu bylo v posuzovaném
případě, kdy přicestování v úkrytu, zdržování se na území České republiky bez dokladu totožnosti
a nerespektování příkazu řeckých orgánů zdržovat se v určitém místě, byly zcela dostatečným
důvodem pro zajištění stěžovatele, nebylo-li zároveň možné uložit zvláštní opatření za účelem
vycestování (§123b a 123c zákona o pobytu cizinců).
Co se týče odkazu stěžovatele na dvě rozhodnutí městského soudu vydaná dle jeho
tvrzení v podobných případech, je nutno poznamenat, že rozhodnutí soudu je výsledkem
nezávislého soudního rozhodování v konkrétní věci s přihlédnutím ke všem okolnostem daného
případu. Nelze proto požadovat, aby soudy vždy rozhodovaly stejně, byť v odlišných kauzách
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 647/10, dostupné
na http://nalus.usoud.cz).
Městský soud tedy postupoval správně, pokud žalobu zamítl, a výrok jeho rozsudku stojí
na důvodech, které v řízení před Nejvyšším správním soudem v podstatné míře, byť ne zcela,
obstály. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
(srov. také usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
č. 1865/2009 Sb. NSS).
č. j. 7 As 145 2011 - 72
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V řízení byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát JUDr. David Kojzar,
a proto Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho odměně a náhradě hotových výdajů. Podle ust. §9
odst. 3 písm. f), §7 a §11 odst. 1 písm. b) a d) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, mu byla určena odměna v částce 4200 Kč (2 x 2100 Kč za 2 úkony právní
služby – převzetí případu a příprava zastoupení včetně studia spis u a podání kasační stížnosti)
a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč (2 x 300 K č).
Celková částka odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce tak činí 4800 Kč.
Jelikož ustanovený zástupce přes výzvu soudu ze dne 14. 12. 2011 nevyčíslil svou odměnu
a nesdělil, zda je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo o odměně rozhodnuto pouze na základě
skutečností zřejmých ze spisu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu