ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.17.2012:36
sp. zn. 7 As 17/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky právní věci žalobce: N. V. T., zastoupen
Mgr. Helenou Lehkou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, se
sídlem Kounicova 687/24, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 11. 2011, č. j. 36 A 43/2011 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce N. V. T. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
9. 11. 2011, č. j. 36 A 43/2011 – 17, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) nap adeným rozsudkem zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované z e dne 11. 10. 2011,
č. j. KRPB-41193/ČJ-2011-060022-SV, jímž byla žalobci prodloužena doba trvání zajištění
za účelem správního vyhoštění o 180 dnů. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho,
že správní orgán se zabýval tím, zda je výkon správního vyhoštění vůbec potenciálně možný.
Vycestování bylo a doposud je možné, rozhodnutí o správním vyhoštění je vykonatelné, žalobce
uváděl před žalovanou ke své osobě různé identity, které účelově střídal a odmítal spolupráci
se státními orgány Vietnamské socialistické republiky ve věci ověření totožnosti. Svým jednáním
tak úmyslně znemožňoval zajištění náhradního cestovního dokladu, který je nezbytný
pro realizaci správního vyhoštění. Došlo ke splnění obou obligatorních podmínek ustanovení
§125 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
kterými jsou: „vyhoštění cizince je uskutečnitelné v době trvání zajištění“ a „uvádí nepravdivé
údaje, které jsou nezbytné pro zajištění náhradního cestovního dokladu“. Pokud se týká porušení
čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována
pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), žalobce má právo podat žalobu proti rozhodnutí
o zajištění i prodloužení zajištění, o kterých soud rozhoduje v zákonem stanovených lhůtách.
Dále může podat návrh soudu, aby soud nařídil jeho propuštění, nejsou-li splněny podmínky
pro trvání zajištění. Je to sám žalobce, který svým chováním znemožňuje výkon činnosti
správního orgánu. Vzhledem ke složitosti prováděných úkonů žalovanou soud shledal
prodloužení zajištění o celých 180 dnů za oprávněné, když navíc i v průběhu zajištění je žalovaná
povinná ve smyslu ust. §126 zákona o pobytu cizinců zkoumat, zda důvody zajištění trvají.
Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že v žalobě označil za důvod nezákonnosti napadeného správního
rozhodnutí v podstatě jedinou skutečnost: zajištění na dobu 180 dnů jej zbavuje práva
na opakovaný soudní přezkum zbavení svobody, který mu zaručuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Jediný
soudní prostředek nápravy, který by splňoval požadavek urychlenosti stanovený v tomto
ustanovení a kterým disponuje cizinec zajištěný za účelem vyhoštění, představuje žaloba proti
rozhodnutí o zajištění, popř. o prodloužení tohoto zajištění. Proto, má-li být zaručena přiměřená
periodicita soudního přezkumu zákonnosti zajištění cizince, musí být s přiměřenou periodicitou
vydávána též rozhodnutí, která zajištění nařizují, resp. prodlužují. Stanovení doby zajištění na 180
dnů však periodicitu přezkumu vylučuje, neboť k dalšímu soudnímu přezkumu zákonnosti
zbavení svobody může dojít právě až po uplynutí oněch 180 dnů. Argument krajského so udu,
že v průběhu zajištění je policie povinna zkoumat, zda důvody zajištění trvají, je zcela irelevantní.
Čl. 5 odst. 4 Úmluvy výslovně uvádí požadavek soudní kontroly, nikoliv kontroly správním
orgánem. I kdyby bylo pravdivé tvrzení soudu, že sám stěžovatel realiz aci vyhoštění úmyslně
maří, nezbavovalo by jej to procesního práva iniciovat v pravidelných intervalech soudní řízení.
Tato situace automaticky neznamená, že zbavení svobody takového cizince je vždy zákonné.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že doba trvání zajištění byla jak v žalobou napadeném rozhodnutí,
tak i v rozhodnutích předcházejících, stanovena v mezích zákona o pobytu cizinců.
Proti rozhodnutí o zajištění cizince i proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění lze
podat žalobu dle §65 a násl. s. ř. s. Podle ust. §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců rozhodne
soud o takové žalobě do 7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu. Krom toho
je zajištěný cizinec oprávněn, a to i opakovaně, podat návrh, aby soud nařídil jeho propuštění,
jestliže nejsou splněny podmínky pro trvání zajištění (§200o až 200u o. s. ř.). O tom byl žalobce
v žalobou napadeném rozhodnutí poučen. Nebyl proto zkrácen na svém právu na soudní
ochranu, rozhodnutí bylo vydáno v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Žalovaná proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost í napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil jedinou námitku, spočívající v tom, že prodloužení
doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění o 180 dnů je principielně porušením
čl. 5 odst. 4 Úmluvy, který zaručuje cizinci právo na pravidelnou periodicitu soudního přezkumu
důvodů jeho zajištění.
Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným
způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti
jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Citované ustanovení se plně vztahuje na zbavení svobody cizince v důsledku jeho
zajištění za účelem správního vyhoštění (viz např. rozhodnutí velkého senátu Evropského so udu
pro lidská práva ze dne 19. 2. 2009 ve věci A. a další proti Velké Británii, stížnost č. 3455/05, dále
rozhodnutí ze dne 8. 1. 2010 ve věci Mikolenko proti Estonsku, stížnost č. 10664/05,
nebo rozhodnutí ze dne 27. 7. 2010 ve věci Louled Massoud proti Maltě, stížnost č. 24340/08;
všechny zde citované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupné
na http://echr.coe.int). Jak poukazuje stěžovatel, záruka zakotvená v citovaném ustanovení
zahrnuje právo na pravidelný soudní přezkum důvodů pro trvání zbavení osobní svobody. Ten
může být prováděn soudy automaticky, postačuje však umožnění cizinci iniciovat takovýto
přezkum v rozumných intervalech (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 25. 10. 1989 ve věci Bezicheri proti Itálii, stížnost č. 11400/85, ze dne 5. 11. 1981, ve věci X
proti Spojenému království, stížnost č. 7215/75, nebo ze dne 15. 11. 2005, ve věci Reinprecht
proti Rakousku, stížnost č. 67175/01).
Stěžovateli nutno přisvědčit v tom, že pro účely posouzení souladu vnitrostátní právní
úpravy a postupu žalované s čl. 5 odst. 4 Úmluvy není relevantní zákonná povinnost správních
orgánů zkoumat v průběhu zajištění, zda trvají jeho důvody. Uvedené ustanovení vyžaduje
možnost soudního přezkumu, který nemůže být nahrazen přezkumem ze strany správních
orgánů (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 1971, ve věci
De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, stížnosti č. 2832/66, 2835/66 a 2899/66).
Krajský soud i žalovaná správně poukazují, že pravidelný přezkum trvání důvodů
pro zajištění cizince je umožněn cestou žaloby proti rozhodnutím o zajištění a o prodloužení
doby zajištění podle ust. §65 a násl. s. ř. s. na straně jedné a dále cestou žaloby k civilnímu soudu
podle ust. §200o až 200u o. s. ř. na straně druhé.
Podle ust. §172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců žaloba proti rozhodnutí o zajištění
cizince nebo proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince se podává
prostřednictvím policie nebo u příslušného soudu. V případě, že je žaloba podána
prostřednictvím policie, policie předloží soudu žalobu, vyjádření k žalobě a správní spis do 5 dnů
ode dne doručení žaloby. V případě, že je žaloba podána u příslušného soudu, vyžádá si soud
správní spis. Policie předloží soudu vyjádření k žalobě a správní spis do 5 dnů. Zároveň policie
své vyjádření k žalobě doručí cizinci.
Podle ust. §172 odst. 5 téhož zákona, o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince
a o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince soud rozhodne
do 7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu. Soud nařídí k projednání věci
jednání, navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je -li to
nezbytné. O tom musí být cizinec v rozhodnutí policie poučen. Roz hodne-li soud o zrušení
napadeného rozhodnutí, doručí rozsudek účastníkům řízení bezprostředně po vyhlášení rozsudku
při jednání, nebo, bylo-li rozhodováno bez nařízení jednání, doručí soud rozsudek účastníkům
řízení do 24 hodin od jeho vydání.
O žalobě podle ust. §172 odst. 4 a 5 zákona o po bytu cizinců rozhodují soudy
ve správním soudnictví podle ust. §65 a násl. s. ř. s. s odchylkami stanovenými v zákoně
o pobytu cizinců. Tím je zajištěn soudní přezkum rozhod nutí o zajištění i rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění, přičemž s ohledem na lhůty pro rozhodnutí soudu se jedná
o přezkum urychlený a účinný. Tato cesta však sama o sobě nepředstavuje dostatečnou záruk u
periodicity soudního přezkumu, pokud zákon umožňuje prodloužení doby trvání zajištění o delší
časový úsek, během něhož nebude vydáno žádné rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu.
Takovým časovým úsekem by mohlo být právě 180 dní, o které byla prodloužena doba trvání
zajištění v posuzovaném případě.
Z toho důvodu zákonodárce vedle soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění
a prodloužení doby trvání zajištění umožňuje cizinci iniciovat ř ízení podle ust. §200o
až 200u o. s. ř.
Podle ust. §200o odst. 1 o. s. ř., jestliže nebylo ukončeno zajištění cizince podle
zvláštního právního předpisu, může se cizinec obrátit na soud s návrhem, aby nařídil jeho
propuštění na svobodu z důvodu, že nejsou splněny podmínky pro trvání jeho zajištění stanovené
zvláštním právním předpisem.
Podle ust. §200t o. s. ř., dojde -li soud po projednání návrhu k závěru, že nejsou splněny
podmínky pro trvání zajištění stanovené zvláštním právním předpisem, rozhodne o propuštění
navrhovatele na svobodu. Byl-li návrh zamítnut, přísluší navrhovateli právo domáhat
se ze stejných důvodů dalšího přezkoumání zákonnosti trvání zajištění nejdříve po uplynutí 3
týdnů od právní moci rozhodnutí.
Podle ust. §200u odst. 1 o. s. ř. soud je povinen návrh projednat přednostně a s největším
urychlením.
Podle ust. §200u odst. 5 o. s. ř. nařídil -li soud usnesením propuštění navrhovatele
na svobodu při jednání, doručí toto usnesení účastníkům řízení bezprostředně po jeho vyhlášení.
Bylo-li rozhodováno bez jednání, doručí soud usnesení účastníkům řízení do 24 hodin od jeho
vydání. Orgán policie, který vydal rozhodnutí o zajištění, je po doručení usnesení povinen
neprodleně učinit opatření, aby orgán policie, který provozuje zařízení, v němž je navrhovatel
zajištěn, navrhovatele bez průtahů propustil.
Z citovaných ustanovení občanského soudního řádu je patrné, že cizinec může kdykol iv
v průběhu zajištění navrhnout soudu, aby přezkoumal, zda trvají podmínky pro zajištění, a nařídil
jeho propuštění na svobodu. Pouze v případě, že je se svým návrhem neúspěšný, znemožňuje
ust. §200t o. s. ř. podat novo u žádost dříve než po uplynutí tří týdnů od právní moci
nevyhovujícího usnesení. Lhůtu tří týdnů však Nejvyšší správní soud považuje za zcela
přiměřenou pro zajištění periodicity soudního přezkumu zajištění.
Z ust. §200u odst. 1 o. s. ř. je přitom zřejmé, že i v tomto případě se jedná o přezkum
urychlený a účinný, když je požadováno rozhodování nejen přednostní, nýbrž dokonce
s nejvyšším urychlením. Již s ohledem na lhůtu pro vypravení usnesení soudu (24 hodin) je
přitom zřejmé, že projednáním s nejvyšším urychlením je myšleno projednání maximálně v řádu
několika týdnů.
Výše popsané právní úpravě tak z pohledu čl. 5 odst. 4 Úmluvy nelze ničeho vytknout.
Zajištěnému cizinci je garantováno právo na pravidelný soudní přezkum zákonnosti zbavení jeho
osobní svobody.
O obou možnostech soudního přezkumu (cestou správního i civilního soudnictví) přitom
musí být zajištěný cizinec v souladu s ust. §124 odst. 6 zákona o pobytu cizinců poučen.
V projednávaném případě se tak prokazatelně stalo v žalobou napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se přitom neztotožňuje ani se žalobní argumentací stěžovatele,
že existence ust. §200o o. s. ř. je irelevantní, neboť negarantuje urychlený přezkum ve smyslu
čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Stěžovatel v žalobě poukázal na to, že toto řízení v praxi trvá dva až čt yři
měsíce.
Stěžovatel především netvrdí, že by ve všech případech trvalo řízení před civilními soudy
nepřiměřeně dlouho, což by svědčilo o tom, že tento prostředek pravidelného soudního
přezkumu není urychlený a účinný a nenaplňuje tak požadavky čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Své tvrzení
o tom, že řízení v praxi trvá až čtyři měsíce, navíc ani ničím nedokládá. Za těchto okolností nelze
považovat českou právní úpravu za rozpornou s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Pokud v individuálním
případě civilní soud nerozhodne s největším urychlením, jak mu ukládá §200u odst. 1 o. s. ř.,
může tím podle okolností případu dojít ze strany soudu k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, pokud
průtahy v řízení nezapříčinil sám zajištěný cizinec. Takové individuální porušení však bez dalšího
nezakládá důvod pro prohlášení celé právní úpravy obsažené v ust. §200o až 200u o. s. ř. za neúčinné pro účely dodržování záruk zakotvených v Úmluvě s tím, že by bylo nutno hledat
jiné cesty, jak tyto záruky realizovat (například tím, že by bylo správním orgánů m znemožněno
prodlužovat dobu zajištění o „příliš dlouhý“ časový úsek).
Jelikož český právní řád ve shora citovaných ustanoveních obsahuje záruky pravidelného
přezkumu důvodů pro trvání zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění, nepředstavuje
prodloužení doby trvání zajištění o 180 dní s ohledem na tyto záruky bez dalšího porušení čl. 5
odst. 4 Úmluvy.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§11 0 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspě ch neměl, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení
o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu