ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.46.2012:49
sp. zn. 7 As 46/2012 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. B., zastoupen
Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor
cizinecké policie, P. O. Box 3, Frýdek - Místek, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012, č. j. 58 A 6/2012 – 14,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012, č. j. 58 A 6/2012 – 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce – advokátovi Mgr. Michalu Doležalovi
- se nepřiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce A. B. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012,
č. j. 58 A 6/2012 – 14, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2011,
č. j. KRPT-111707/ČJ-2011-070022-SV, kterým byla podle ust. §124 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) prodloužena doba zajištění
žalobce za účelem správního vyhoštění o 60 dnů. Krajský soud konstatoval obsah správního
spisu a podání účastníků řízení a dospěl k závěru, že je nedůvodná námitka, že žalovaná
napadeným rozhodnutím porušila v žalobě uvedená ustanovení zákona o pobytu cizinců
a směrnice Evropského parlamentu a Rady, respektive Evropské úmluvy o lidských právech
z roku 1950. Žalobci bylo rozhodnutím ze dne 7. 11. 2011 uloženo správní vyhoštění a dalším
rozhodnutím ze dne 7. 11. 2011 byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění na dobu
60 dnů. Dne 21. 11. 2011 vstoupil do řízení o udělení mezinárodní ochrany prohlášením
učiněným téhož dne. Jestliže žalovaná žalobce zajistila a napadeným rozhodnutím dobu zajištění
za účelem správního vyhoštění prodloužila, postupovala v souladu s ust. §124 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. V souladu s odst. 3 citovaného ustanovení žalovaná dobu zajištění
prodloužila o 60 dnů. Jak vyplývá z odůvodnění jejího rozhodnutí, učinila tak v souladu
s citovanými ustanoveními a vycházela z toho, že i přes dosavadní zajištění žalobce nebylo
realizováno jemu uložené správní vyhoštění, zejména proto, že vstoupil do řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o důvody podřaditelné
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Krajský soud se omezil
na konstatování námitek stěžovatele a vyjádření žalované. Námitku, že žalovaná porušila
ust. §124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 15 odst. 1 a 4 směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“) a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950,
krajský soud označil za nedůvodnou a zopakoval skutkový stav, aniž by naznačil úvahy, které jej
vedly k tomuto posouzení námitky. S jádrem námitky, tedy že v době vydání napadeného
rozhodnutí neexistoval reálný předpoklad, že k jeho vyhoštění by mohlo dojít ještě v době
zajištění, které nesmí přesáhnout 180 dnů, se krajský soud vůbec nevyrovnal. Nevypořádal
se ani s druhým žalobním bodem, podle kterého napadené rozhodnutí porušuje ust. §124 odst. 1
zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. §2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Zajištění se jeví nepřiměřené a nejeví se jako
nezbytné. Krajský soud tuto námitku, stejně jako námitku nedostatečného odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, zcela opominul. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ve věci postupovala zcela
v souladu se správním řádem a zákonem o pobytu cizinců. Po rekapitulaci skutkového stavu
podrobněji rozvedla, proč má za to, že její rozhodnutí je v souladu se zákonem. Ke stížním
důvodům (námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu) se nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je
třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť se krajský soud nevypořádal se dvěma žalobními námitkami.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, všechna zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Ve svém nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06,
Ústavní soud například vyslovil i to, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího
ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti,
nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí
zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, (č. 244/2004 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž vyložil, že „[z]a nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo
rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním,
která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné.“ Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ V rozsudku
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, vyslovil právní názor, že „nezabýval-li se krajský soud
řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ V rozsudku ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75, pak judikoval, že „rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí.“
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku předně musí plně
vypořádat se všemi žalobními námitkami. To platí i pro námitky, které byly vzneseny po lhůtě
pro podání žaloby, je-li namítána skutečnost, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Pokud
žalobce soudu kdykoliv v průběhu řízení předloží argumentaci týkající se takové otázky, musí
se s ní soud ve svém rozhodnutí řádně vypořádat. Povinnosti vypořádat se se všemi žalobními
námitkami může být správní soud zproštěn pouze v případě, že by to bylo vzhledem k výsledku
řízení nadbytečné (v tomto směru viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 -74, č. 1566/2008 Sb. NSS).
Shora uvedeným požadavkům na soudní rozhodnutí přezkoumávaný rozsudek krajského
soudu nevyhovuje. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku vůbec nevypořádal se žalobními
námitkami stěžovatele. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje pouze rekapitulaci obsahu
správního spisu a podání účastníků řízení a následně závěr krajského soudu, že žalobní námitky
jsou nedůvodné. Krajský soud však neuvedl žádné úvahy, jimiž se řídil a na základě nichž dospěl
k tomuto závěru.
Žaloba přitom obsahovala následující tři jasně formulované žalobní body, z nichž bylo
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel žalobou napadené
rozhodnutí za nezákonné.
Konkrétně stěžovatel v žalobě uvedl, že v čase vydání napadeného rozhodnutí neexistoval
reálný předpoklad, že k jeho vyhoštění by mohlo dojít ještě v době zajištění, čímž bylo porušeno
ust. §124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 15 odst. 1 a 4 návratové směrnice a čl. 5 odst. 1
Evropské úmluvy o l idských právech z roku 1950. V rámci tohoto žalobního bodu stěžovatel
zmínil uplynutí transpoziční lhůty u uvedené směrnice, povinnost eurokonformní interpretace
zákona o pobytu cizinců, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, požadavek reálného
předpokladu vyhoštění, aby bylo zajištění možné, ust. §119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
a další skutkové a právní okolnosti, jejichž dopad na posuzovaný případ také blíže konkretizoval.
Dále stěžovatel v žalobě namítl, že při aplikaci ust. §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců je správní orgán povinen dbát základních zásad správního řízení vyjádřených v ust. §2
až 8 správního řádu. K zajištění či prodloužení zajištění cizince pak podle něj může dojít pouze
v případech, kdy je takový zásah nezbytný ke všem okolnostem případu. Žalobou napadené
rozhodnutí je však nepřiměřené, neboť jediným důvodem pro prodloužení zajištění je nemožnost
realizace správního vyhoštění z důvodu podané žádosti o mezinárodní ochranu. Využití práva
projevit úmysl požádat o mezinárodní ochranu nemůže dostatečně odůvodňovat prodloužení
zajištění (za podání žádosti nemůže být cizinec sankcionován). V daném případě nebylo nezbytně
nutné přistoupit k prodloužení zajištění. Z uvedeného stěžovatel v žalobě dovodil, že žalovaná
nesprávně aplikovala ust. §124 zákona o pobytu cizinců, neboť neexistuje skutečnost, která by
dostatečně odůvodňovala jeho aplikaci.
A nakonec stěžovatel v žalobě uvedl, že žalovaný nezohlednil skutečnosti uvedené
v předchozích dvou žalobních námitkách, a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
je tak nedostatečné, což má za následek jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost.
Ani na jednu z uvedených žalobních námitek krajský soud nijak nereagoval a spokojil
se s konstatováním, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o pobytu
cizinců. Toto konstatování však nelze považovat za řádné zdůvodnění, proč krajský soud
nepřisvědčil námitkám stěžovatele – proč je považuje za liché. Stěžovatel v žalobě uvádí
konkrétní interpretaci zákonných ustanovení, tvrdí, že se do této interpretace určitým způsobem
promítají ustanovení unijního či mezinárodního práva a judikatura Evropského soudu pro lidská
práva, a konkretizuje, jak měla být takto interpretovaná zákonná ustanovení aplikována
na posuzovaný případ. Pokud má krajský soud za to, že stěžovatelova tvrzení, interpretace
zákonných ustanovení či jejich aplikace jsou v daném případě nesprávná, musí uvést, v čem
konkrétně tuto nesprávnost spatřuje a jak by naopak uvedená ustanovení měla být interpretována
a aplikována. V souladu s výše citovanou judikaturou je nutno uzavřít, že napadený rozsudek je
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012, č. j. 58 A 6/2012 – 14, je
opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby znovu posoudil důvodnost žaloby a v novém
rozsudku se vypořádal se všemi žalobními námitkami. Vezme přitom v úvahu také
relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne 12. 4. 2012,
č. j. 7 As 29/2012 - 69, a dále usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS).
Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
V řízení byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Michal Doležal, a to pouze
pro řízení o kasační stížnosti, když splnění podmínky nezbytnosti k ochraně práv stěžovatele
(ust. §35 odst. 8 s. ř. s.) bylo dovozeno ze skutečnosti, že zastoupení advokátem je v řízení
o kasační stížnosti povinné (ust. §105 odst. 2 s. ř. s.). S ohledem na ukončení řízení o kasační
stížnosti a tedy i ukončení zastoupení proto musel Nejvyšší správní soud přistoupit také
k rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce. Ten však nepožádal
o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování stěžovatele, ačkoliv byl v usnesení
ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 46/2012 - 42, informován o tom, že po právní moci tohoto usnesení
budou splněny všechny podmínky řízení a ve věci bude rozhodnuto přednostně. Nejvyšší správní
soud proto vycházel pouze z obsahu soudního spisu, z něhož nevyplývá, že by ustanovený
zástupce učinil ve prospěch stěžovatele nějaký úkon právní služby. Rozhodl proto tak, že tomuto
zástupci nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu