ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.7.2012:25
sp. zn. 7 As 7/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Line Art, s. r. o.,
se sídlem Nuselská 46, Praha 4, zastoupený JUDr. Miroslavem Svobodou, advokátem se sídlem
Hybernská 1009/24, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. 11. 2011, č. j. 9 Ca 30/2009 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2011, č. j. 9 Ca 30/2009 - 68, zamítl
žalobu, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 2008/609/had/Lin, kterým mu
byla uložena pokuta ve výši 500.000 Kč podle ust. §8a odst. 3 písm. f) a §8a odst. 7 písm. a)
zákona č. 40/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o regulaci reklamy“),
a to pro porušení povinnosti stanovené v ust. §4 písm. b) citovaného zákona, které stanoví,
že reklama na alkoholické nápoje nesmí být zaměřena na osoby mladší 18 let, zejména nesmí tyto
osoby ani osoby, které jako mladší 18 let vyhlížejí, zobrazovat při spotřebě alkoholických nápojů
nebo nesmí využívat prvky, prostředky nebo akce, které osoby mladší 18 let oslovují. Stěžovatel
se měl tohoto porušení zákona dopustit jako zpracovatel reklamy STOCK produkt Fernet 8000
(mutace 1), která byla premiérově odvysílána dne 8. 3. 2008 v 18:38:17 hod. na programu Prima
televize a dále premiérově na programu Nova téhož dne v 18:58:42 hod.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že úsudek Rady, že dívky vystupující
v předmětné reklamě vyhlížejí jako osoby mladší 18 let, je adekvátní vzezření i chování dívek,
které lze hodnotit z hlediska jejich verbální komunikace (použití metody tykání) i nonverbální
komunikace, pro níž je příznačná živost pohybu, rozvernost a hravost s použitím dalších prvků
a prostředků v rámci reklamního děje, které při výzvě adresované divákovi užívají. Těmito prvky
a prostředky je koule kutálející se po louce a zacházení s barevnými želatinovými medvídky,
které dívky dokonce spojují s pitím čistého bylinného destilátu, neboť vyzývají k tomu,
aby adresát reklamy okusil propagovaný alkoholový destilát právě s gumovým medvídkem,
který je však typickým prvkem dětského konzumu. Použití prvků či prostředků, jimiž je kutálející
se koule v akci, hra s touto koulí na louce se sypajícími se želatinovými medvídky uvnitř koule,
dotvářejí rozverné vystupování obou dívek a činí z něj celkový obraz infantilní, hravé zábavy,
do níž spotřeba (požívání) alkoholu, nadto spolu s požíváním medvídků jako typické dětské
sladkosti, nepatří. Použití želatinových medvídků jako typického prvku dětského mlsání
(spotřeby) a zacházení s nimi při zobrazené akci (zorbing) je využitím prvků a prostředků,
které oslovují osoby mladší 18 let. Není přitom podstatné, že zorbing je určitým druhem
outdoorové zábavy, kterou obecně mohou provozovat jak mladiství, tak i osoby starší 18 let,
neboť tento prostředek (či akce spočívající v jeho provozování) není v dané reklamě zobrazen
proto, aby byl představen jako druh outdoorové zábavy za účelem jeho propagace a seznámení
diváka s tím, pro jako generaci je určen, za jakých podmínek jej lze provozovat a jaké tělesné,
zdravotní či jiné předpoklady jsou nezbytné pro účast na zorbingu, nýbrž je prezentován jako
prostředek zdůrazňující hravost, rozvernost a zábavu, který v souhrnu s dalšími prvky užitými
v předmětné reklamě (želatinoví medvídci, vzezření a chování dívek) umocňuje celkový dojem,
že obě dívky, které reklama zobrazuje při hře, vyhlížejí jako osoby mladší 18 let. Proto zorbing
jako takový (obecně) nemusí být podroben hodnocení v tom směru, zda jde o sport či zábavu
typickou pro mladou generaci či pro střední generaci. V souzené věci je třeba zorbing posuzovat
vzhledově jako činnost, která vytváří hravé a zábavné prostředí, do něhož je netypicky vsazena
manipulace s oblíbenými dětskými cukrovinkami a následná konzumace alkoholu
s těmito cukrovinkami. Zobrazení zorbingu ve spojení s dalšími prvky a prostředky tak
v předmětné reklamě skutečně navozuje zdání aktivity provozované osobami mladšími 18 let.
Rada tedy nepochybila, pokud tento reklamní spot zhodnotila v jeho celkovém vyznění
a přihlédla k významové hodnotě obrazové i zvukové složky reklamy. Pro posouzení
protiprávnosti stěžovatelova jednání nebylo podstatné a ani potřebné dokazování o tom, jaké
šetření na internetových stránkách Rada učinila ohledně vzniku, charakteru a působení zorbingu
a podmínek pro provozování tohoto druhu zábavy. Pochybení spočívající v neseznámení
stěžovatele se zjištěními ohledně těchto skutečností týkajících se zorbingu, k nimž Rada údajně
dospěla při šetření na internetových stránkách, nemůže být vzhledem k nepodstatnosti těchto
zjištění zásadní vadou řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Rovněž je zcela irelevantní, jakého skutečného věku jsou protagonisté účinkující
v předmětné reklamě, neboť šlo „pouze“ o to, zda tito účinkující v reklamě vyhlížejí jako osoby
mladší 18 let. Dále městský soud uvedl, že z gramatického výkladu ust. §4 písm. b) zákona
o regulaci reklamy vyplývá, že k porušení citovaného ustanovení postačí, využívá-li reklama
na alkoholické nápoje prvky, prostředky nebo akce, které osoby mladší 18 let oslovují. Prvky,
prostředky a akce, které byly v předmětné reklamě použity postačují k závěru o její
protiprávnosti, neboť mají infantilního charakteru, že v mezích logického usuzování lze učinit
úvahu, že skutečně oslovují osoby mladší 18 let. K tomu Rada do své úvahy správně zapojila
i soustavnou hravost a pohyb obou dívek, které, byť u nich nelze s určitostí určit skutečný věk,
ve spojitosti s uvedenými prvky, prostředky a zobrazenou akcí opodstatněně vzbuzují vjem,
že jde o osoby mladší 18 let. Byť tedy Rada nezaměřila svou úvahu na bližší a podrobnější
posouzení vzhledu účinkujících dívek včetně jejich oblečení, chování, obutí či pohyb, pak
ve spojení s ostatními prvky, prostředky a akcí užitými v předmětné reklamě není její úvaha
libovůlí, nýbrž logickým úsudkem o mladistvém věku dívek. Vjem z jejich chování (jejich pohyby,
oslovování diváka) ve spojení s dalšími dětskými atributy zábavy (lezení do koule, sypání
medvídků do koule, kutálení koule s přesýpajícími se medvídky) včetně prvku hudebního
doprovodu typického pro generaci teenagerů vedou k důvodnému úsudku o zaměření reklamy
na osoby mladší 18 let. Šlo tedy o reklamu, která porušuje ust. §4 písm. b) zákona o regulaci
reklamy, a pokuta tak byla stěžovateli uložena právem. Městský soud neshledal důvodnými
ani žalobní námitky ohledně výkladu pojmů, „osoba vyhlížející mladší 18 let“, „prvek“,
„prostředek“, „akce“, „oslovení osob mladších 18 let“ a „spotřeba“, neboť jde skutečně o pojmy
běžně užívané, logicky a významově vysvětlitelné, které nejsou neurčitými právními pojmy jako
prostředky pro dotváření práva v rovině jeho aplikace, ale obecnými pojmy s určitým významem,
který lze vyložit podle obsahového významu těchto slov. Jako nedůvodnou shledal městský soud
i námitku, že reklama obsahovala výrazné prvky nadsázky a že jí nelze brát zcela vážně. Tato
argumentace, z níž ani není zřejmé, v čem stěžovatel tvrzené prvky nadsázky spatřuje, nemůže
nijak ovlivnit skutečnost, že osoby, které posuzovaná reklama při spotřebě alkoholických nápojů
zobrazuje, vyhlížejí jako osoby mladší 18 let, ani to, že reklama využívá prvky, prostředky nebo
akce oslovující osoby mladší 18 let. Argumentaci stěžovatele, že vizáž jedné z dívek, která má
dlouhé vlasy, ještě neznamená, že jde o znaky příznačné pouze pro dospívající generaci, označil
městský soud za zavádějící. Nejde pouze o vzhled dívky jako takové, ale o to, že její vzhled,
který lze rovněž připsat generaci mladší 18 let, ve spojení s dalšími prvky, prostředky a akcí
užitými v reklamě je příznačný pro dospívající generaci a nikoliv pro osoby starší 18 let,
u kterých vzhledem k jejich věku a s ním spojené rozumové vyspělosti nelze očekávat,
že by se chovaly stejně jako aktérky předmětné reklamy.
Sporná byla pouze právní otázka týkající se posouzení reklamního spotu v rovině
správního uvážení. Proto nemohou být důvodné žalobní námitky dovolávající se znaleckého
posouzení věci, případně posouzení věci z hlediska kodexů výrobců lihovin, které navíc nejsou
obecně závaznou právní normou. Stejně tak nebylo relevantní stanovisko Rady pro reklamu.
Městský soud při jednání neprovedl stěžovatelem navržený důkaz „Detailní analýzou vnímání
značky kampaně FS 8000“, neboť podle jeho názoru bylo možno rozhodnout o žalobě
na základě spisu a znalosti obsahu předmětného reklamního spotu, se kterým se seznámil.
Rovněž úsudek Rady o výši uložené pokuty byl učiněn v souladu s právem. Pokuta byla
uložena ve výši 500.000 Kč, tj. v jedné čtvrtině zákonné sazby a v napadeném rozhodnutí byla
náležitě odůvodněna. Porušení ust. §4 písm. b) zákona o regulaci reklamy bylo Radou správně
hodnoceno jako významné vzhledem k tomu, že reklama na alkohol patří mezi citlivé komodity
a nedodržení zákonného omezení pro tuto reklamu, zakotveného v citovaném ustanovení, může
mít závažný dopad na mladistvé. Jednání stěžovatele nemůže konvalidovat skutečnost, že reklama
na alkohol, stejně jako prodej alkoholu, není obecně zakázána. Skutková podstata stěžovatelem
spáchaného správního deliktu stanoví meze přípustnosti reklamy na alkohol s cílem zamezit
jejímu případnému působení na děti a mladistvé. Chrání tak děti a mladistvé před získáním dojmu
o radosti z pití alkoholu v situacích, které je oslovují. Takto samozřejmě nepůsobí každá reklama
na alkohol, ale především ta, která děti či mladistvé nějakým způsobem upoutá a zaujme. To je
právě případ reklam zakázaných v ust. §4 písm. b) zákona o regulaci reklamy. Městský soud
zdůraznil, že způsobení škodlivého následku v podobě vytvoření takového postoje dítěte
či mladistvého k alkoholu, který vyznívá ve prospěch jeho nadměrné konzumace, není znakem
skutkové podstaty předmětného správního deliktu a Rada tudíž nebyla povinna v řízení zkoumat
a prokazovat, zda takový škodlivý následek po odvysílání předmětné reklamy u některého dítěte
či mladistvého skutečně nastal. Rada při určení výše pokuty postupovala v souladu s ust. §8b
odst. 2 zákona o regulaci reklamy, když přihlédla k hlediskům v zákoně uvedeným, zejména
ke způsobu spáchání správního deliktu. Vzala v úvahu, že předmětná reklama byla
2 x prezentována v hlavním vysílacím čase, a to při svých premiérách na obou hlavních
programech dvou celoplošných provozovatelů televizního vysílání, a do své úvahy zapojila
i hodnocení následků a okolností, za nichž byl správní delikt spáchán a které důvodně spatřovala
v možnosti předmětné reklamy formulovat postoje mladistvých k alkoholu, kdy možnost získání
kladného postoje ke konzumaci alkoholu byla umocněna zobrazením spontánního projevu
bezstarostnosti, radosti a veselí při konzumaci alkoholu u osob vyhlížejících jako mladší 18 let.
V souvislosti s úvahami o výši pokuty městský soud nepovažoval za zavádějící hodnocení Rady,
že předmětná reklama působila na velké množství diváků, protože toto není hodnocením
některého ze znaků skutkové podstaty správního deliktu, pro něž bylo správní řízení vedeno,
ale jedná se o hledisko významné pro posouzení závažnosti správního deliktu, a tedy kritéria
pro stanovení výše pokuty. V nejsledovanějším vysílacím čase je totiž dána největší
pravděpodobnost nastoupení závadných účinků zakázané reklamy z důvodu značného množství
dětských a mladistvých diváků, kteří mohou reklamu, pro ně zcela nevhodnou, sledovat.
Stěžovatel nebyl zadavatelem předmětné reklamy, ale pouze jejím zpracovatelem. Proto nemohl
rozhodovat o ukončení jejího vysílání. Navíc, i když podle stěžovatele došlo k zastavení vysílání
reklamy bezprostředně poté, co bylo zahájeno správní řízení (23. 5. 2008), byla k tomuto datu
reklama vysílána již dva a půl měsíce (premiérově byla odvysílána dne 8. 3. 2008). To,
že se u stěžovatele jednalo o první porušení zákazu stanoveného v ust. §4 písm. b) zákona
o regulaci reklamy, Rada při ukládání pokuty evidentně zohlednila, neboť stěžovateli byla uložena
pokuta ve výši jedné čtvrtiny maximální sazby stanovené v ust. §8a odst. 7 písm. a) z ákona
o regulaci reklamy.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které předně odmítl tvrzení městského soudu,
že argumentace týkající se nadsázky nemůže ovlivnit to, že osoby vystupující v předmětné
reklamě vyhlížejí při spotřebě alkoholických nápojů jako mladší 18 let. Tato reklama se snaží
zaujmout právě svým vtipem a nadsázkou a v této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že nadsázku lze v reklamě připustit, přičemž míra
přípustnosti musí být posuzována právě ve vztahu k adresátům reklamy. Stěžovatelova
argumentace je založena na premise, že předmětná reklama obsahuje nadsázku a vtip spočívající
v použití gumových medvídků v podobě jejich sypání do koule a kutálení koule s přesypávajícími
se gumovými medvídky, které ji mají v jejím celkovém vyznění uvést do komické polohy.
Stěžovatel nezpochybnil závěr městského soudu, že želatinový medvídek je dětskou cukrovinkou,
ale současně zdůraznil, že mlsání želatinových medvídků je cukrovinkou typickou pro děti
předškolního věku, a tedy jejich použití v reklamě je jasným příkladem reklamní nadsázky,
resp. reklamního vtipu. Jen stěží si lze představit, že by stěžovatel jako zpracovatel reklamy
vědomě či úmyslně vytvořil reklamní spot pro celoplošné televizní vysílání zaměřený na děti
v předškolním věku. Adresáti reklamy, a tedy nejen cílová skupina reklamního spotu, tj. osoby
starší 18 let, ale i osoby mladší 18 let, jsou schopni vzhledem ke svému věku i svým rozumovým
schopnostem tuto nadsázku rozpoznat. Městský soud v napadeném rozsudku sám uznal,
že u obou dívek nelze s určitostí určit skutečný věk (vícekrát označil dívky pouze za mladé),
a na skutečnost, že aktérky reklamy vyhlíží jako osoby mladší 18 let usoudil ve shodě s Radou
pouze ze spojení jejich mladého vzhledu s prvky, prostředky a akcí užitými v reklamě, jenž je
příznačný pro dospívající generaci a nikoliv pro osoby starší 18 let, u kterých nelze očekávat,
že by se chovaly stejně jako aktérky předmětné reklamy. Naprosto nepodložené a zavádějící jsou
závěry městského soudu, který označil prvky, prostředky a akce použité v předmětné reklamě
za infantilní, a tedy oslovující osoby mladší 18 let. Chování dívek v reklamě je sice veselé, ale jistě
ne infantilní. Stěžovatel rovněž odmítl názor městského soudu, že zorbing není třeba posuzovat
z toho hlediska, zda se jedná o sport či zábavu typickou pro mladou či střední generaci,
protože se jedná o velice podstatný motiv reklamy. Městský soud jej označil nesprávně za atribut
dětské zábavy. K povaze zorbingu stěžovatel odkázal na obsah žaloby. Městský soud také podle
jeho názoru nesprávně a naprosto účelově označil hudební doprovod reklamy za typický
pro generaci teenagerů, a to bez jakéhokoliv zdůvodnění. Předmětnou reklamu nelze posuzovat
z tak obecného pohledu, že zorbing a chování dívek vytváří hravé a zábavné prostředí, které by
mělo být takového charakteru, kdy oslovuje osoby mladší 18 let. Jelikož oslovovat osoby mladší
18 let může prakticky cokoliv, mělo by být posuzováno, zda prvky, prostředky a akce použité
v reklamě, jsou pro osoby mladší 18 let, pokud je tedy mají oslovovat, příznačné. Z tohoto
pohledu se nelze ztotožnit s argumentací městského soudu, který všechny výše uvedené prvky,
prostředky a akce zobecňuje z hlediska celkového vjemu, tj. vytvoření obrazu hravé zábavy
oslovující nezletilé osoby. Lezení do koule, její kutálení z kopce, veselé až rozverné chování,
tykání, bezprostřední chování a rocková hudba, nejsou prvky příznačné pouze pro děti či osoby
mladší 18 let a lze je jistě považovat za typické i pro osoby starší 18 let. Už vůbec nelze připustit
závěr městského soudu, že takové prvky, prostředky, akce či chování nelze očekávat u osob
starších 18 let, vzhledem k jejich rozumové vyspělosti. Jediným prvkem, který by mohl být
příznačným pro děti předškolního věku, je konzumace želatinových medvídků. Vzhledem
k celkovému vyznění reklamního spotu je nutno použití tohoto prvku považovat za vtip,
který má celou reklamu zlehčovat. Vložení želatinového medvídka do sklenice s alkoholem
aktérkou vzhledově starší 18 let je zřetelně rozpoznatelnou nadsázkou, jež má celou reklamu
„zesměšnit“ a uvést ji tak v jejím celkovém vyznění do komické polohy. Použití tohoto prvku má
tedy jiný účinek než oslovovat osoby mladší 18 let.
Ve vztahu k odůvodnění výše uložené pokuty stěžovatel namítal, že skutečnost, že nebyl
zadavatelem reklamy, a nemohl tedy přímo rozhodovat o zastavení jejího vysílání, nemá vliv
na to, že vysílání bylo zastaveno bezprostředně po zahájení správního řízení, a tato skutečnost by
tedy měla být připočtena ve prospěch stěžovatele. Rada měla také při stanovení výše pokuty
přihlédnout podle ust. §8b zákona o regulaci reklamy k tomu, že se jednalo o jeho údajné první
provinění. Rada však tuto skutečnost zcela pominula a městský soud zohlednění této skutečnosti
vyvodil pouze z výše udělené pokuty v jedné čtvrtině maximální zákonné sazby. Podle stěžovatele
jde o naprosto neopodstatněnou spekulaci soudu. Citované ustanovení obsahuje demonstrativní
výčet kritérií pro určení výše pokuty, což znamená, že kritérii v něm uvedenými se Rada musí
při svém rozhodování zabývat vždy. Rada se však v dané věci těmito kritérii nezabývala
a překročila tak meze správního uvážení. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nelze mít za to, že městský soud
neposuzoval reklamu komplexně. Namítal-li stěžovatel, že se v předmětné reklamě jednalo
o nadsázku, je nutno zvážit, že tato i přes namítanou nadsázku formuluje do jisté míry postoje
mladistvých k alkoholu a ke konzumaci alkoholu ve větším měřítku, kdy kladný postoj k alkoholu
je zde umocněn o spontánní projev radosti a veselí. Určitou nadsázku či reklamní přehánění
v reklamním spotu lze obecně zcela jistě připustit, ale míra přípustnosti musí být vždy
posuzována ve vztahu i k adresátům, kteří mohou být takovou přesvědčovací kampaní zasaženi,
k jejich věku, schopnostem nadsázku odhalit a k sekundárním důsledkům přesahujícím rámec
jejich spotřebitelského chování, které může reklamní spot následně vyvolat. Dotčené zákonné
ustanovení zcela jednoznačně striktně zakazuje, aby v reklamě na alkoholické nápoje byly použity
osoby, prvky, prostředky a akce, které oslovují osoby mladší 18 let, a to nejen pro všechny
adresáty reklamy, ale i pro cílovou skupinu reklamní kampaně, tedy adresátům, kteří by měli být
tuto možnou nadsázku či vtip schopni rozpoznat. V daném případě Rada shledala komunikaci
skrze nadsázku zjevně nepřiměřenou. K námitce týkající se odůvodnění výše uložené pokuty,
Rada uvedla, že není žádný zákonný důvod zohledňovat předchozí bezúhonnost stěžovatele.
Při stanovení výše pokuty přihlédla ke všem zákonným a relevantním skutečnostem, které jsou
rozhodné pro uložení výše sankce podle ust. §8b zákona o regulaci reklamy. Kasační stížnost
neobsahuje žádné relevantní skutečnosti a není tedy zřejmé, v čem stěžovatel shledává
nezákonnost, vady řízení, zmatečnost či nepřezkoumatelnost, neboť stěžovatel se zabývá pouze
argumentací, která již byla obsažena v jeho žalobě. Ze shora uvedených důvodů Rada navrhla
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Předmětnou reklamu popsala Rada ve správním rozhodnutí
takto:„Dívka v černé blůze říká
na kameru „Pojď, jdem dovnitř“ a začne lézt do obří nafukovací koule. Následuje sestřih krátkých záběrů na dvě
skotačící dívky doprovázený ve zvuku rytmickou melodií. Dívka v černé blůze sype do koule barevné želatinové
medvídky, druhá dívka ve světlé vestě se připoutává popruhy do sedačky. Koule se kutálí po louce, dívky výskají,
medvídci se přesypávají uvnitř. Ženský hlas říká: „Baví tě zkoušet, co ještě nikdo nezkusil ? Ukaž co je v tobě
a zkus osmitisícovku. Jediný čistý bylinný destilát, který si uděláš podle svýho. Třeba s medvídkem…“
Při slovech „čistý bylinný destilát“ háže dívka v černé blůze do sklenice s tekutinou jednoho červeného medvídka.
V dalším střihu si obě proti sobě sedící dívky u hromady medvídků v kouli přiťukávají sklenkami a detail
záběru ukazuje, jak ta v černé blůze obrací nápoj do sebe. Ženský hlas dodává: „Fernet Stock 8000“. V závěru
spotu je záběr na láhev Fernet Stock 8000 se dvěma sklenkami stojícími na trávě, za nimi část nafukovací koule
a text „Čistě tvoje věc.“ a odkaz na webové stránky www.fs8000.cz.“
Podle ust. §4 písm. b) zákona o regulaci reklamy nesmí být reklama na alkoholické nápoje
zaměřena na osoby mladší 18 let, zejména nesmí tyto osoby ani osoby, které jako mladší 18 let
vyhlížejí, zobrazovat při spotřebě alkoholických nápojů nebo nesmí využívat prvky, prostředky
nebo akce, které osoby mladší 18 let oslovují.
Stěžovatel zejména zpochybnil závěr městského soudu, že předmětná reklama je
v rozporu s citovaným ustanovením a v této souvislosti argumentoval tím, že reklama používá
nadsázku a vtip.
Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že závěry městského soudu nejsou
v rozporu s judikaturou, na níž odkazuje stěžovatel a z níž vyplývá, že použití nadsázky v reklamě
je přijatelné. I reklama používající vtip a nadsázku totiž může být v rozporu se zákonem,
např. právě s ustanovením zakazujícím reklamu na alkoholické nápoje zaměřenou na osoby
mladší 18 let. Předmětem posuzování není v daném případě to, zda reklama byla či nebyla vtipná,
ale to, zda prezentovala nebo oslovovala osoby mladší 18 let v souvislosti se spotřebou
alkoholických nápojů.
Nejvyšší správní soud nepopírá přípustnost použití nadsázky či vtipu v reklamě. Mnohá
reklamní sdělení jsou na vtipu založena a právě díky nadsázce oslovují diváky. Přes použití
nadsázky však v dané věci nelze přehlédnout, že posuzovaná reklama používá prostředky
oslovující osoby mladší 18 let. Zorbing ve spojení s mladistvým vzhledem aktérek reklamy, jejich
chováním, použitou dynamickou hudbou a zejména manipulací s želatinovými medvídky, vytváří
dojem nezávazné, skotačivé zábavy, která je, spíše než pro dospělé osoby, typická pro dospívající
mládež a děti. Do tohoto kontextu je pak zasazena konzumace destilátu, přičemž reklama se snaží
navodit dojem výjimečnosti či jedinečnosti zážitku spojeného s vypitím sklenky prezentovaného
alkoholického nápoje (slogany: „Jediný čistý bylinný destilát, který si uděláš podle svýho. Třeba
s medvídkem…“ a „Čistě tvoje věc“). Taková reklama ve svém celkovém vyznění podle Nejvyššího
správního soudu oslovuje zejména osoby mladší 18 let, na čemž nic nemění ani použití nadsázky
či vtipu. K působení nadsázky a vtipu v reklamě lze argumentovat i opačně, než jak činí
stěžovatel, tj. tím, že vtip a nadsázka má potenciál zaujmout právě osoby mladší 18 let, že tyto
osoby nemusí nadsázku vnímat a chápat stejně jako osoby starší, psychicky vyzrálejší a zkušenější,
a že je tudíž takto koncipovaná reklama může zaujmout a upoutat více než reklama „standardní“.
Zorbing byl v daném případě pouze prvkem navozujícím hravé a zábavné prostředí, měl
sloužit k upoutání pozornosti, jako činnost netypická a neobvyklá. Jakékoliv zkoumání toho,
pro koho je tato zábava ve skutečnosti spíše určena, nemůže nic změnit na celkovém vyznění
posuzované reklamy. Také tento aspekt předmětné reklamy hodnotil městský soud správně.
Pokud městský soud označil hudební doprovod reklamy jako typický pro generaci
teenagerů, není tomuto závěru co vytknout. Protože hudební doprovod zmínil městský soud
pouze okrajově jako podpůrný argument pro své hodnocení předmětné reklamy, je logické,
že se k této otázce vyjádřil pouze stručně. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o zásadní argument
pro jeho závěry, bylo by jakékoliv podrobnější odůvodnění tohoto závěru nadbytečné. Vytýká – li
tedy stěžovatel městskému soudu, že tento závěr vůbec neodůvodnil a že šlo o účelovou
argumentaci, jedná se o nedůvodnou námitku.
Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku vyčerpávajícím způsobem
vypořádal s otázkou, zda byl porušen zákaz stanovený v ust. §4 písm. b) zákona o regulaci
reklamy. Předmětnou reklamu přitom zkoumal velmi podrobně v jejím celkovém vyznění,
přičemž zohlednil všechny relevantní skutečnosti. S jeho závěry podpořenými logicky správnou
a vnitřně nerozpornou argumentací se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a kasační stížnost je
proto v této části nedůvodná.
Stěžovatel dále zpochybnil závěr městského soudu týkající se výše uložené pokuty.
Rada v napadeném rozhodnutí k výši pokuty uvedla, že se jednalo o závažné porušení
zákona, že „[r]eklama na alkohol patří mezi citlivé komodity a z tohoto důvodu je zákonodárcem regulována
a omezena zákonem č. 40/1995 Sb., neboť hranice mezi uvážlivou a patologickou konzumací je více než tenká
a je v zájmu společnosti chránit spotřebitele před nabádáním ke konzumaci alkoholu, zejména pak dětí
a mladistvých. Reklama ve své podstatě může formovat postoje dítěte (mladistvých) k alkoholu, který může vyznít
ve prospěch pití v patologickém měřítku. Závažný je také vliv na mladistvé, kdy z jejich pohledu jde v otázce pití
alkoholu o spontánní projev radosti a veselí, kdy už začínají působit dva velmi výrazné prvky - pocit dospělosti
a vlastní finanční příjem. Reklamní spot navíc v tomto postoji utvrzuje, neboť prezentuje bezstarostnost
až rozšafnost poměru ke konzumaci alkoholu.“ Rada rovněž v této souvislosti poukázala na to,
že stěžovatel „měl dramaturgické a scénáristické prostředky, kterými reklamu mohl zpracovat v souladu
se zákonem č. 40/1995 Sb. Reklama byla vysílána prostřednictvím televizního vysílání, tedy nejmasovějšího
média, prostřednictvím dvou celoplošných provozovatelů televizního vysílání — FTV Prima, spol. s r. o. a CET
21 spol. s r. o. Navíc reklama byla při nejmenším 2x prezentována v hlavním vysílacím čase tzv. prime timu
a to při své premiéře dne 8. března 2008 v 18:38:17 hodin na programu Prima televize a dále premiérově
na programu Nova dne 8. března 2008 v 18:58:42 hodin. Rada má za prokázané, že reklamou tak byla
osloveno velké množství diváku.“
Podle ust. §8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy se při určení výměry pokuty právnické
osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho
následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
Při ukládání sankce je správní orgán povinen zabývat se všem kritérii vyplývajícími
ze zákona. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem,
nepřipouštějícím pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem
individuálního případu.
Jediným kritériem stanoveným v citovaném ustanovení je závažnost správního deliktu,
která je charakterizována demonstrativním výčtem hledisek (způsob spáchání, následky
a okolnosti), podle kterých má být závažnost posuzována.
V dané věci se Rada kritériem závažnosti porušení zákona se zabývala podrobně,
přičemž zejména zohlednila zájem společnosti na ochraně osob mladších 18 let před vlivem
alkoholických nápojů. Právě ochrana nezletilých je smyslem a účelem zákazu upraveného
v ust. §4 písm. b) zákona o regulaci reklamy. Proto Nejvyšší správní soud považuje tento zájem
za zásadní a klíčový. Také další skutečnosti, na které Rada v této souvislosti poukázala
(čas odvysílání reklamy; odvysílání prostřednictvím dvou celoplošných provozovatelů televizního
vysílání), jsou při hodnocení závažnosti porušení zákona relevantní. To, že výslovně nezmínila
skutečnost, že se v případě stěžovatele jedná o první porušení ust. §4 písm. b) zákona o regulaci
reklamy, nemá podle Nejvyššího správního soudu vliv na správnost úvah, jimiž byla při stanovení
výše pokuty vedena. Městský soud tedy tento žalobní bod posoudil správně, a tato stížní námitka
je neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Radě žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu