ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.84.2011:125
sp. zn. 7 As 84/2011 - 125
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 6 A 15/2011 - 94,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 6 A 15/2011 - 94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 6 A 15/2011 - 94 zamítl žalobu,
jíž se Česká televize (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení r ozhodnutí Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 13. 5. 2009, č. j. vav/3680/09 a č. j. vav/3679/09,
kterými byly stěžovatelce uloženy pokuty v e výši 50 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč,
a to za porušení povinnosti stanovené v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb.,
ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon o vysílání“) pro vysílání reklam, teleshoppingu
a sponzorovaných pořadů, jehož se stěžovatelka dopustila odvysíláním reklamy na produkt Mrož
(mutace 3 a 4) dne 1. 6. 2008 na programu ČT 1. Městský soud neshledal důvodnou žalobní
námitku týkající se neurčitostí výroků napadených rozhodnutí a v této souvislosti odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73. Jako nedůvodnou posoudil i další námitku stěžovatelky
o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro nedostatek důvodů ohledně vyhodnocení
předmětných spotů jako reklamy. Poukázal na odůvodnění napad ených rozhodnutí a uvedl,
že je zřejmé, že Rada předmětná obchodní sdělení v obou případech posuzovala jako celek, tedy
jak jeho obrazovou, tak i zvukovou stránku a ty zhodnotila společně se slovním sdělením
a krátkým reklamním příběhem podle kritérií vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního
soudu. Odůvodnění Rady, že se v daném případě jedná o reklamu, bylo dostatečné,
a proto i přezkoumatelné. Nedůvodná byla podle městského soudu rovněž námitka ohledně
hodnocení kritérií, ze kterých Rada vycházela při stanovení výše pokuty. V této souvislosti
městský soud odkázal na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 12. 2010, č. j. 7 As 58/2010 - 80 v této věci a ocitoval závěry, v něm vyslovené.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž namítala, že městský soud nesprávně posoudil otázku, zda došlo k porušení povinnosti
vyplývající z ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Označení sponzora pořadu pln ě
odpovídalo požadavku stanovenému zákonem o vysílání v ust. §53 odst. 1. Dále namítala
nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů. Reklamní atributy
v žádném případě nemohly potlačit obsah odvysílaného obchodního sdělení ve smyslu
sponzorství, a to i ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu. Správní úvaha Rady nebyla
úplná a dostatečně určitá. Spočívala pouze na obecných závěrech a postrádala podrobný rozbor
jednotlivých aspektů předmětných obchodních sdělení. Pokud by Rada skutečně posuzovala
předmětná obchodní sdělení jako celek, nutně by musela dospět k opačnému závěru. S ohledem
na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu se podle stěžovatelky jedná o sponzorský
vzkaz založený na obecné prezentaci a charakteristice vlastnosti produktu. Výrobek není nijak
kvalitativně vyzdvihován a už vůbec není srovnáván s jinými obdobnými produkty. Na dynamice
obchodního sdělení, jejíž existenci Rada považuje za nespornou, nelze stavět dopad na diváka
ve smyslu reklamního vyznění obchodního sdělení. Je – li judikováno, že ne každý reklamní
příběh či dynamické pojetí obchodního sdělení nutně zakládá jeho reklamní obsah, a nemá-li
zpracování obchodního sdělení, jako v tomto případě, váhu agresivního výrazového prostředku
s cílenou intenzitou přesvědčit diváka ke koupi produktu, pak nemůže být obsah obchodního
sdělení hodnocen jako vyhovující klasickému pojetí institutu reklamy. Sponzorský vzkaz je
založen pouze na kreativním zpracování využívajícím charakteristické prvky oblíbené ho dětského
pořadu právě jen do té míry, aby zaujal pozornost diváka přípustnými atributy v rámci
sponzorského vzkazu. V daném případě obchodní sdělení sledovala základní účel sponzorování,
tedy vytváření dobré pověsti v povědomí diváků založené na využití kreativních prvků,
které diváka zaujmou, nikoli agresivně stimulují k nákupu produktu ve smyslu cíleného
přesvědčovacího působení na diváka. Je nesporné, že divákovi byl produkt, potažmo sponzor,
představen prostřednictvím zákonem přípustných prvků, kterými sponzor primárně sledoval
a navazoval na budování své dobré pověsti, a nelze kategoricky uzavřít, že se jednalo o reklamní
sdělení. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že uvedení slovního spojení „sponzor
pořadu“ z odvysílaného obchodního sdělení ještě automaticky nedělá sponzorský vzkaz. Rada
posoudila předmětná obchodní sdělení z celkového hlediska a na základě tohoto hodnocení
dospěla k závěru, že obsahují reklamní prvky, které způsobují, že je lze klasifikovat jako reklamu.
Podstatné není, jak bylo obchodní sdělení označeno, ale jaké je jeho vyznění. Rada poukázala
na to, že ve svých rozhodnutích dostatečně objasnila, na základě čeho dospěla k závěru ohledně
charakteru posuzovaných obchodních sdělení. Stěžovatelka se pouze snaží podsouvat Radě své
názory, které mají ovlivnit její rozhodování. V této souvislosti Rada připomenula, že právě ona je
orgánem, kterému byla svěřena úloha dozorčího orgánu, který má zcela nezávisle posuzovat
obsah televizního vysílání a hodnotit jeho soulad se zákonnými požadavky. Rada obchodní
sdělení zhodnotila z celkového hlediska, což se stěžovatelka z nejasných důvodů snaží
zpochybnit. Stěžovatelka jen zkouší z celkového hodnocení obchodních sdělení vytrhnout
jednotlivé prvky, které samostatně zpochybňuje. Jednotlivé prvky z hodnocení obchodních
sdělení nelze zcela libovolně vyjmout. Vytýkané prvky se vzájemně doplňují a v tomto celkovém
propojení způsobují to vyznění obchodních sdělení, které je Radou vytýkáno, tedy jejich reklamní
charakter. Městský soud správně posoudil celkové vyznění př edmětných obchodních sdělení,
a proto Rada navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka ,
přičemž shledal vadu uvedenou v odstavci 4 citovaného ustanovení, k níž m usel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména namítala, že městský soud nesprávně posoudil
otázku, zda předmětná obchodní sdělení jsou či nejsou reklamou v e smyslu ust. §2 odst. 1
písm. n) zákona o vysílání.
K této námitce je nutno uvést, že mě stský soud se v napadeném rozsudku uvedenou
otázkou věcně nezabýval. Pouze zopakoval závěry vyslovené Radou ve správních rozhodnutích
s tím, že tato rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Stěžovatelka však v žalobě (v bodě označeném II.
2) namítala nejen nepřezkoumatelnost napadených správních rozhodnutí, ale jednoznačně
zpochybnila i věcné hodnocení předmětných obchodních sdělení Radou. Argumentovala totiž
mimo jiné tím, že předmětná obchodní sdělení jsou spíše statická, přičemž dynamika je omezena
na minimum, a dále tím, že sponzor prostřednictvím obchodních sdělení prezentoval svou
existenci, předmět své činnosti a výsledek této činnosti (propagovaný produkt). Také zpochybnila
závěr Rady, že v předmětných obchodních sděleních byla užita reklamní strategie „dopor učení
vzorem“, a uvedla, že v daném případě nešlo o zdůrazňování kvalit konkrétních výrobků
ani o srovnávání s produkty jiných výrobců. Svou argumentaci navíc podpořila odkazy
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Uvedená argumentace stěžovatelky jednoznačně naplňuje zákonný požadavek,
že z žalobního bodu musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Bylo
proto povinností městského soudu vypořádat se s námitkou nesprávného právního posouzení
předmětných obchodních sdělení (§75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Nic na tom n emění ani to,
že tato argumentace byla vnitřně rozporná, jelikož stěžovatelka namítala jak nepřezkoumatelnost,
tak i věcnou nesprávnost závěrů Rady. Stěžovatelce však takový postup nelze vytýkat. Pokud by
totiž vedle primární námitky nepřezkoumatelnosti napade ných rozhodnutí nezpochybnila
i věcnou správnost závěrů Rady, městský soud by se v souladu s dispoziční zásadou touto
otázkou zabývat nemohl a stěžovatelka by se tak o možnost věcného přezkumu napadených
rozhodnutí soudem v tomto rozsahu připravila.
Jelikož se městský soud uvedenou žalobní námitkou nevypořádal, je napadený rozsudek
v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
přičemž k této vadě přihlédl Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Vzhledem k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku se Nejvyšší správní
soud nezabýval stížní námitkou, že posuzovaná obchodní sdělení nenaplňují definiční znaky
reklamy ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání.
Stěžovatelka dále v obecné rovině namítala nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí
Rady. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvedla, v čem konkrétně podle jejího názoru spatřuje
nepřezkoumatelnost, Nejvyšší správní soud také pouze v obecné rovině uvádí, že Rada ve svých
rozhodnutích jasně a srozumitelně uvedla, z jakých důvodů považuje předmětná obchodní
sdělení za reklamu, přičemž její argumentace není vnitřně rozporná a netrpí ani jinými nedostatky
způsobujícími nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 47/2007 – 134, dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že předmětná rozhodnutí Rady nepřezkoumatelná nejsou.
Městský soud tedy tuto otázku posoudil správně.
Nejvyšší správní soud z výše uvedeného důvodu napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu